Inflace má ve vývoji společnosti podobné místo jako gravitace v přírodě. Od doby nástupu peněz jako prostředku směny zboží a služeb je tu s námi. Je všudypřítomná, ale v normálních dobách ji téměř nevnímáme. Gravitaci si uvědomíme až v momentě, kdy klopýtneme a rozbijeme si ústa o zem. Inflaci si uvědomíme v okamžiku, kdy za stejné peníze ještě včera plný nákupní košík je zničehonic poloprázdný.

V přírodních vědách jde poznání ruku v ruce s pokorou. Pochopení gravitace jako univerzální síly vesmíru bylo od sira Newtona jedním z největších intelektuálních výkonů v lidské historii porovnatelným v moderní době jedině s Einsteinem či Hawkingem. Žádný z těchto géniů se nikdy nestavěl do pozice intelektuální nadřazenosti. Právě s arogancí se však v ekonomii setkáváme až příliš často.

Náboženství pro 21. století

Sociální inženýři a plánovači z dob nástupu komunismu byli vystřídáni arogantními hlasateli moderní monetární teorie (MMT). Hlásají své názory z pozic v centrálních bankách či intelektuálních think-tancích. Stejně tak jako komunismus není v podstatě jen ideologická doktrína, ale náboženství s nálepkou sekularismu, je MMT náboženstvím 21. století s nálepkou vědeckosti.

MMT přitom není ve své aroganci ničím novým. Pokusím se to dokumentovat připomenutím dopadu inflace na vývoj celé společnosti a národů. První příklad je antický.

Zhruba od roku 150 začali římští císaři do stříbrných mincí přimíchávat stále větší objem alternativních kovů a tím v podstatě způsobili nárůst inflace. Později pak začali razit mince plechové jen s označením hodnoty, aniž byla kryta stříbrem či zlatem. Tento moment v podstatě nastartoval hyperinflaci obdobnou té, která nastala v období meziválečné Evropy. A to je zmíněný druhý příklad.

Je jednoznačné, že dopady hyperinflace vynesly do čela Německa Adolfa Hitlera a umožnily nástup dvou nejzločinnějších doktrín v historii lidstva, nacismu a komunismu. Obě tyto ideologie byly ve svém základu postaveny i na intelektuální aroganci makroekonomů prosazujících sociální inženýrství a experimentování s celými populacemi.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V dnešním světě, kdy klíčové centrální banky světa míří k jedinému cíli, a to udržení inflačních tlaků pod kontrolou, nacházíme s vývojem ve starém Římě a relativně nedávném Německu znepokojivé paralely.

Centrální banky výše popsaným mechanismem chtějí zajistit kontinuální hospodářský růst bez velkých cyklických výkyvů. Výsledkem je bezprecedentní proces tisknutí peněz a slepá víra, že tyto finanční steroidy zůstanou ve společnosti bez následků.

Toto dogma se stalo moderním náboženstvím a z centrálních bank se staly chrámy, v nichž se kážou bludy. Ruku v ruce s nastupující populistickou garniturou politiků napříč celým západním světem se vytvořil mocenský tandem, který zavedl celou naši západní civilizaci ne na rozcestí, ale na scestí. S inflací totiž nebojují, jen manipulují způsoby jejího vykazování, její interpretaci a pohled veřejnosti na daný fenomén.

Zbývá jen víra, že to vydrží

Ještě na začátku 90. let se monetární politika nastavovala podle realizované inflace, tedy podle změny hodnoty koše spotřebitelských cen (CPI). Následně se začala zohledňovat jen jádrová inflace, tedy bez změny cen energií a potravin. V 21. století jsme přešli k měření tzv. inflačních očekávání, aby nakonec v průběhu covidové krize centrální banky de facto na svůj mandát veřejně rezignovaly.

To vše se děje za účelem umělého snižování ceny peněz a držení úrokových sazeb na historicky nejnižších úrovních. Ve skutečnosti jsou součástí inflace jak ceny nemovitostí, tak i vývoj a ceny na akciových trzích a taktéž vývoj ceny zlata. Zahrnout to do inflace vahou, jakou hrají v životě obyvatelstva, dostali bychom se na inflaci mezi 4-6% dle jednotlivých zemí.

Vezmeme-li ale v úvahu skutečnost, že po odeznění pandemie bude valná část západního světa zadlužena na úrovni svého HDP, pak její dluhy budou vždy zásadně převyšovat rozpočty těchto zemí.

V takovém případě navýšení inflace, a tedy v konečném důsledku úrokových sazeb o 1 %, zvýší výdaje států o 1,5 – 2 % z rozpočtů. Takto skokové navýšení nákladů na obsluhu státních dluhů neunese žádná ze západních ekonomik a politici stejně jako monetaristé toto dobře vědí. Proto si troufám tvrdit, že MMT se po komunismu stal novou náboženskou doktrínou.

Nic jiného než dogmatická víra nám totiž nedovoluje uvěřit, že současný stav Západu je udržitelný. Bůh s námi a zlé pryč.

Autor je investor, působil na manažerských pozicích v Komerční bance, pojišťovně AIG či v PPF Asset Management. Od roku 2009 se věnuje nezávislé správě aktiv individuálních klientů, je šéfem společnosti Carduus Asset Management.