Osud liberální demokracie visí na vlásku. Rozhodne podzim, předpovídá Francis Fukuyama
Slavný politický filozof před čtvrtstoletím tvrdil, že liberální demokracie je vrcholem ideologického vývoje lidstva. Bylo to po pádu komunismu v proslulé eseji Konec dějin. Teď Fukuyama varuje před šířením populismu a zmiňuje i Česko. Pro liberální demokracii je letošek podle něj možná rozhodujícím rokem.
Tím zlomovým okamžikem budou listopadové volby do amerického Kongresu, zhruba v polovině funkčního období prezidenta Donalda Trumpa.
Jak píše Fukuyama v textu na webu Světového ekonomického fóra (na příspěvku se kromě něj podílel i další politolog a ekonom Robert Muggah), pokud se republikánům povede volby vyhrát a udržet si v Kongresu většinu, vzrostou i šance prezidenta Trumpa na vítězství ve volbách v roce 2020 a na zisk druhého mandátu.
Že by republikáni mohli uspět, naznačuje dobrá kondice americké ekonomiky. Zásluhy na tom sice nemá ani tak Trumpova administrativa, to ale neznamená, že si je nemůže přivlastnit. Tweety volby nevyhrávají, ekonomika ano, píše v narážce na Trumpův oblíbený způsob komunikace s Američany Fukuyama.
Hledá se hlídač
Pokud by naopak kongresové volby opanovali demokraté, Trump za dva roky nejspíš odejde do historie jako „nepříjemná anomálie“. Demokratům přitom k většině v Kongresu nechybí až tak moc – ve Sněmovně reprezentantů je to 24 křesel, která by ve volbách potřebovali získat navíc, a v Senátu dokonce jen křesla dvě.
Související články
Konec snění o německých platech. K lepšímu Česku vede cesta přes nízké daně i přes migraci
Fukuyama dává Trumpa do řady s dalšími populistickými lídry – třeba maďarským premiérem Orbánem nebo tureckým prezidentem Erdoganem. Taky ale připomíná: jediný, na kom opravdu záleží, jestli má liberální demokracie ještě ve světě budoucnost, je americký prezident.
„USA byly architektem a hlídačem světového pořádku v posledních 70 letech,“ píše Fukuyama, „a pokud by se stáhly, pořádek by to nemusel vydržet.“
Ve svém textu zkouší také to, co už mnozí před ním – definici populismu. Fukuyama vidí tři jeho hlavní znaky. Populismus se podle něj pozná: 1) podle lákavých, ale neudržitelných politických návrhů, 2) podle určité skupiny obyvatel, kteří se vidí jako „jediní skuteční příslušníci“ daného národa, 3) podle velmi osobního stylu politického vůdcovství – politik zdůrazňuje svůj přímý vztah s „lidmi“.
Identita místo třídy
Proč tohle dnes tak dobře funguje? Proč stačí, aby někdo charismatický zakřičel, a lidi za ním jdou? Podle Fukuyamy za to může jednak ekonomický úpadek střední třídy na Západě a koncentrace bohatství v rukou elit.
Pak jsou tu slabosti, které má demokracie sama o sobě coby forma vlády – využívá křehké koalice, které reprezentují voliče s mnoha odlišnými názory.
A pak jsou tu kulturní faktory, jako pocit, že nám „někdo cizí vzal naši zemi a my ji teď chceme zpět“. Odtud už je jen krok třeba k ostrým protiimigračním náladám.
Nejen v USA, ale i v Evropě proto takzvaná „politika identity“ rychle vytlačuje „třídní“ nebo sociální nerovnost jako základní princip politického boje. Jinými slovy, voliče v čím dál více státech čím dál intenzivněji zajímá, která menšina (sexuální, národnostní atd) smí nebo nesmí mít jaká práva, než to, jak dosáhnout sociální spravedlnosti.
Konec světa, jak ho známe?
Populisté přitom zpravidla ignorují skutečná rizika ohrožující jejich potenciální voliče – třeba nebezpečí ztráty řady pracovních míst v důsledku masové automatizace výroby.
Namísto toho politici Trumpova ražení vedou krátkozraké řeči o přesouvání výroby z ciziny zpět na území vlastního státu a vyhrožují Číně obchodní válkou.
Proč tedy sledovat podzimní volby do Kongresu? Pokud je vyhrají Trumpovi republikáni a pokud za další dva roky Trump obhájí prezidentský úřad, všechno se ještě zhorší, tvrdí Fukuyama.
USA se ještě více stáhnou ze světového pódia, svět se stane ještě více multipolárním a těžiště moci – a nejpozději v tomhle bodě se Fukuyamův text přímo týká i Česka – se přesune ze západu více na východ.
Českou republiku spolu s Polskem, Maďarskem a Srbskem taky Fukuyama dává za varovný příklad toho, jak se populisté spojují dohromady, a jak vážné důsledky to může mít pro dosavadní garanty liberální demokracie ve světě, organizace jako OSN, Severoatlantickou alianci nebo Evropskou unii.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
5 komentářů
Kterou liberální demokracii má Fukuyama na mysli ? Tu původní svobodnou pravicovou, nebo tu současnou ultralevicovou fašistickou ?
Chcete spíš napsat „libertarianismus, nebo liberalismus?“, ne? (navíc nálepkování fašisty se do slušných debat nehodí, nemyslíte?) Tak samozřejmě to druhé, libertarianismus typu Petra Macha a dalších spoupenců laissez-faire je naprosto nezajímavý, okrajový proud …
Mluvíte o něčem jiném než já. Liberalismus je charakterizován maximální mírou osobní svobody a minimalizací zasahování ze strany (státních) autorit. Je to tedy typicky pravicová záležitost. Dnešní „liberalismus“ je pravým opakem toho skutečného. Zmocnila se ho levice a jeho jménem omezuje lidskou svobodu a občanská práva takovým způsobem, že si plným právem zaslouží zaškatulkovat k fašistům. Ostatně Mussolini byl socialista, stejně jako Hitler, Lenin, Trockij, Mao-ce-tung a Pol-Pot. A to byli fašisté jako z učebnice, nebo snad ne ?
Já bych si našel čas něco delšího napsat k tomu, co píšete. Tady je taky problém ten, že se s těmi pojmy „fašismus“, „socialismus“ i „liberalismus“ dá docela hýbat. Z těch, co jmenujete, tak fašista si sám sobě říkal jedině Mussolini (a přece jen se vidí jistý rozdíl mezi jeho fašismem a jeho původně krajně levicovou socialistickou dráhou). Hitler tu nálepku už tak nějak docela přirozeně dostal od svých nepřátel – a přitom hlavně komunistů a socialistů.
Ale s tím liberalismem… Kdybychom šli časově ještě před Lenina nebo Mussoliniho, do 19.století, tak čemu se tehdy, tak různě po Evropě (nebo třeba i v Latinské Americe) říkalo liberálové, nebo i dnes se o nich jako o liberálech mluví… ? To je taky takové různé. Tak jistě, byli to proklamátoři různých svobod atd., i když třeba ty svobody mohly jít v praxi na ruku spíš nějaké dravé buržoazii, když užiji ten termín, než opravdu všem. Byli to třeba bojovníci proti privilegiím šlechty nebo církve, někdy i proti monarchii, prostě takoví (jak by řekly asi hlavně marxistické učebnice) průkopníci kapitalismu v boji proti feudalismu… Někdy to byli třeba i vyloženě nacionalisté (Maďar Kossuth, Ital Garibaldi, němečtí buršáci…). A co bych taky řekl, že liberálové v 19.století, podobně jako právě socialisté ve 20.století, byli často hrozní pokrokáři, prostě víra v nějaký všeobecný pokrok, modernizaci, někdy se to spojilo třeba i s bojem vyloženě proti náboženství jako něčemu zpátečnickému…
Připomněl bych ještě možná britského historika Johnsona (který má dost takových trefných závěrů), když píše o kubánském presidentovi Machadovi (vládl na Kubě samozřejmě před F. Castrem, ale ještě i před Batistou) zhruba to, že jako typický latinskoamerický president začínal jako liberál a skončil jako diktátor. A z té Latinské Ameriky je možná takový docela známý příklad i Mexiko – Juárez, ale hlavně jeho liberální spolubojovník Díaz, kterého svrhla po desetiletích presidentství až revoluce, která tam vypukla v roce 1910…
Chtěl jsem prostě říct hlavně toho, že to i s tím liberalismem mohlo být v minulosti různé, a že pod tenhle pojem se v praxi nemusel klást jen boj za maximální míru osobních svobod a minimalizaci zasahování ze strany státu…
Napadlo mě přesně totéž, co napsal diskutující liberal shark, v pojmu liberální demokracie je totiž neuvěřitelný zmatek. Demokracie je celkem jasná, ale ti, co kritizují Orbána či PiS a Trumpa, zpravidla demokracii v podstatě nesnášejí. Nechtějí žádná referenda o důležitých věcech a elitářsky provádějí podivné kroky např. v migrační politice v nesouladu s názorem většiny (i v Německu). Toto ale tzv. lib.dem. nekritizují. „Liberalismus“ je od slova „svoboda“, ale už dávno v USA toto slovo ukradla levice, liberální tam znamená levicový. V Evropě to znamená levý střed, regulující, zakazující a přikazující. Ale „svoboda“ není o maximalizaci zákazů a příkazů z centra (EU), je o tom, že jednotlivci a rodiny rozhodují sami v maximální možné míře. Proto je pojem libdem jaksi podivný, rozmlžený a hlavně ukradnutý. Už ho nepoužívám.
Kdysi jsem se bál Trumpa, že oslabí NATO a půjde na ruku ruské rozpínavosti. Buď to nikdy nechtěl, nebo ho zkrotili. Pokud Fukuyama říká, že Trump stáhne USA ze světa, proč toto neříkal, když Obama daleko nevíc stahoval USA ze světové scény? Trump se na světovou scénu trochu vrací a není to špatné, je to lepší, než jak to dělal Obama.