Ondřej Neumann: Lži o českých dějinách. Katolický novinář polemizuje s marxistickým dějepisem
IN MEDIAS RES. „Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan.“ Vydavateli a šéfredaktorovi Forum24 Pavlu Šafrovi vychází v těchto dnech druhé, rozšířené vydání knihy Češi mezi pravdou a lží. Ve čtvrtek ji pokřtil v pražském Rock Cafe vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma. Při té příležitosti jsem si dovolil „občerstvit“ svoji recenzi prvního vydání z konce roku 2020.
Na Pavla Šafra jsem poprvé narazil v okamžiku, když jsem s diktafonem ČTK přiběhl do redakce tehdejšího Českého deníku s úkolem – od Josefa Kudláčka odchází odchází Šafr s částí redakce, napiš o tom!
Redakce sídlila ještě v budově někdejšího Rudého práva v Praze na Florenci. Vyzpovídal jsem Pavla Šafra a poznal mimo jiné jeho blízké spolupracovníky – Roberta Čásenského a Michala Musila. Psal se rok 1993.
Křest druhého vydání. Zleva historici Petr Hlaváček, Marie Koldinská, moderátor Dan Hrubý, Johana Hovorková a Pavel Šafr. Foto: Forum24, publikováno se souhlasem Forum24.
Pavel Šafr, seznamte se!
Během roku následujícího jsem se v dresu veřejnoprávní agentury sešel se Šafrem hned dvakrát. Když on a jeho tým dostali šanci řídit Denní Telegraf a pak, když byl za několik měsíců vyhozen kvůli nespokojenosti výkonné rady ODS s politickou orientací listu.
Pro nepamětníky – ODS v té době šéfoval Václav Klaus a byla jasným hegemonem tehdejší scény. Z Šafrova odvolání byl docela skandál, o kterém psaly například Die Presse či Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Příběh z dob obnovování kapitalismu v Čechách se dostal i do zprávy výboru Kongresu USA o stavu lidských práv za rok 1994.
Šafr si po angažmá v Denním Telegrafu založil PR agenturu, já v roce 1995 zamířil do Lidových novin. Tam Pavel Šafr v roce 1997 započal svoji hvězdnou šéfredaktorskou jízdu (po LN přišly Mladá fronta Dnes, Reflex, Blesk…).
Pracovali jsme spolu v Lidovkách asi dva roky. Udělal ze mě šéfa domácí rubriky. O obsah a styl řízení lidí jsme se hádali relativně často. Tak mě po čase sesadil. V roce 1999 se naše profesní cesty rozešly. Já chtěl do Týdne, Pavel mi to rozmlouval. Výsledkem byla hodinová výpověď.
Přestože je česká mediální scéna malý a mělký rybníček, dlouhá léta jsme na sebe prakticky nenarazili. Ozval se na podzim 2014. Tedy v době, kdy si českou mediální scénu již rozparcelovávali čeští a slovenští miliardáři. Ani jednomu z nás se to ani trochu nelíbilo.
Já v té době startoval HlídacíPes.org, Pavel nosil v hlavě Svobodné fórum (později Forum 24). Rozešli jsme se s tím, že si do zelí nepolezeme a pokud možno budeme spolupracovat (Robert Čásenský za pomoci Michala Musila v té době už vydával magazín Reportér).
Psisko se totiž od začátku soustředilo na novinařinu investigativní a analytickou, Pavel Šafr na názorovou až aktivistickou. Ve smyslu aktivní a občansky angažované obrany před politickými predátory, kteří podle Šafra usilují o destrukci demokratického systému.
V listopadu 2020 – šest let po naší schůzce v tehdejší sklepní redakci HlídacíPes.org – Pavel Šafr vydal knížku Češi mezi pravdou a lží se dvěma podtituly: Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem a Příběhy z české historie očima novináře. Prodávala se velmi dobře – podle vydavatele k pěti tisícům výtisků. Proto se s autorem dohodl i na druhém, rozšířeném vydání.
Knihu možno objednat ZDE.
Knihu, složenou z již publikovaných i nových „syntéz“, autor původně členil do tří částí – I. Evropské souřadnice českých dějin, II. Dějiny lhaní a touha po svobodě a III. Naši prezidenti, plus zamyšlení Český národ na osudové křižovatce. Do rozšířeného druhého vydání přidal dvě nové kapitoly – „Babišismus: Otázka viny“ a „Putinovi Češi a stíny Sovětského svazu“.
Katolický kazatel v akci
Šafr hned v úvodu jasně deklaruje, že nehodlá fušovat historikům do řemesla, že knihu psal jako novinář. O tom ostatně jasně hovoří i jeden ze zmiňovaných podtitulů knihy:
„Nedržíte … v rukou knihu historika, nýbrž komentátora, který se z práce mnoha historiků a jejich analýz pokouší vytvořit syntézu. (…) Úkolem novináře je přispívat k tomu, aby společnost měla maximální schopnost obrany před lží a manipulací. A před účelovým či stereotypním upravováním i falšováním je třeba bránit i naše národní dějiny.“
V ruce tedy držíte knihu komentátora. Novináře, který vyrůstal v katolickém prostředí, vyznává katolické hodnoty a pohlíží na české dějiny jako katolík. To je nutné mít při čtení stále na paměti. Což není až tak obtížné, Šafr se tím nijak netají, čas od času to připomene a poměrně jasně hovoří i názvy jednotlivých kapitol. Například Husité: Falešná sláva a temno radikalismu, Na Bílé hoře jsme neprohráli či Národní obrození, o kterém jsme se neučili.
A kdo zná Pavla Šafra osobně, ví, že má v rukou i knihu „kazatele“, který nejde pro vyhraněný soud či odsudek daleko.
„Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan,“ deklaruje otevřeně Šafr a argumentuje proč. Příčí se to celé mé výchově, vzdělání i mému přesvědčení. Přesto čtu dál. A nejsem naštvaný, jak se v nadsázce při naší komunikaci obával Pavel Šafr. Naopak – začíná mě to bavit. Nutí mě to přemýšlet.
Je několik leitmotivů, které se táhnou celou knihou. Husitství bylo dobou temna (souhlasím jen napůl), vzestup českých zemí byl vždy jen v období naší orientace na Západ a otevřenosti vůči němu (souhlas), před Východem – ruským impériem je třeba mít se na pozoru (naprostý souhlas), po 30 letech dochází ke snahám části historiků bagatelizovat zločinnou komunistickou diktaturu (podmíněný souhlas), bez vyhnání sudetských Němců by to Stalin a komunisté měli daleko těžší (spíše nesouhlas, viz vývoj v někdejší NDR), PRAVDA je jen jedna a má zásadní význam pro život v demokracii (souhlas).
Silné a podnětné jsou i Šafrovy portréty polistopadových prezidentů. Všechny ostatně ve funkci zažil i jako aktivní novinář. A využívá bystré postřehy komentátora, který „byl u toho“.
Zdaleka nejlepší je pak jeho vykreslení skrytých motivací a „běsů“ Miloše Zemana. Účtuje s ním stejně nesmlouvavě jako kupříkladu s Janem Žižkou. Zemanovu portrétu ostatně dal titulek: V převleku husitského krále, což v Šafrově pojetí českých dějin mluví za vše.
Západní lidé, nikoliv východní lid
Novinář Pavel Šafr napsal čtivou a provokující knihu. O českých dějinách, o nepočetném národě ve středu Evropy, o jeho údělu mezi živlem ruským a germánským, o jeho možném budoucím směřování. Sám svoji volbu a úhel pohledu nikterak neskrývá, viz jeden z mezititulků poslední kapitoly – Vize svobodného národa: západní lidé, nikoliv východní lid.
Nabídl svobodomyslným a otevřeným čtenářům svoji syntézu bádání historiků (seznam použité literatury je úctyhodný, pro mě například znovuobjevil Vývoj a zločiny panslavismu od Václava Černého) i svoji interpretaci klíčových události – a jejich dopadů na naši současnost i budoucnost – moderních dějin po roce 1945. Tedy období, které se například ve školách příliš neprobírá a jehož interpretace byla komunistickou propagandou zcela deformována.
Obsáhlejším úvodem o mém osobním stýkání a potýkání se s Pavlem Šafrem jsem chtěl otevřeně přiznat, jak si stojí autor ke svému „recenzentovi“. Teď doplňuji: Na mnohé z historie máme odlišné názory.
Ostatně i na současnost. Shodneme se, že oligarchizace médií je smrtelným nebezpečím pro naši demokracii. Stejně jako skutečnost, že nás političtí a byznysoví lídři v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem intenzivně táhli na Východ. Lišíme se v odpovědi na otázku, jak má na tato nebezpečí reagovat novinář. Nebudu skrývat (a neskrývám to ani před Pavlem), že mi jeho „žurnalistika bojující“ přijde často kontraproduktivní.
Přesto zcela chápu jeho angažování a nepochybuji o jeho úmyslech. Ví, proč to dělá a co vše je v sázce. A jde do toho s plným nasazením a nemlčí. Stejně jako jeho oblíbený starozákonní prorok Jeremiáš.
Vidí v tom svoji povinnost občana i novináře, který souzní s myšlenkou Ladislava Hejdánka: „O pravdě se nehlasuje. Hlasuje-li se přece, může se dobře stát, že pravda prohraje, rozhodují-li o ní násilníci, cynici nebo nevzdělanci, kteří sami pravdu nerespektují.“
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad
Ve stínu Ježkovy smrti. Milovaní komici v Americe
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
46 komentářů
Článek jsem si přečetl a líbí se mi , spíše než k jeho námětu bych se rád vyjádřil k osobám protagonistů , Ondřej Neumann vs. Pavel Šafr.
Ondřej se nemusí za úroveň Hlídacího psa vůbec stydět , je to povedený projekt , který se může chlubit zejména svoji objektivitou, ve stylu „padni komu padni“.
Naproti tomu Fórum 24 sklouzl na úroveň rádoby liberálního webu , který je ovšem zcela jednostranně ideologicky vyhraněný , a to až natolik, že nemůžeme o nějaké objektivitě prezentovaných názorů mluvit ani náhodou.
A pokud někdo má za to, že Bílá hora a následná násilná rekatolizace země včetně likvidace české inteligence a násilné zmocnění se majetků nekatolických českých stavů a měst , byla pro naše následující dějiny pozitivem, tak by měl vrátit školné.
To sdělení uvedeného pána odpovídá spíše Koniaši, dodnes jse si nepřiznali genocidu lužických srbu a prusú naopak Václav se stal svatým dle kádrového profilu katolické říše, stejně tak postupoval T.G.M, který odmítl Lužické srby do národního svazku
Naše území bylo tehdy nábožensky rozdělené a násilná rekatolizace se zabavováním majetků se týkala samozřejmě nekatolíků, tedy jak Čechů, Moravanů, tak i Němců, případně i jiných národů. Jiná varianta (po vítězství protestantů) by zřejmě byla násilná „dekatolizace“ a možná i občanská válka. Bylo by to horší nebo lepší? Těžko říci, dějiny neznají kdyby. Podle Vás by zřejmě měl vrátit školné i uznávaný historik Josef Pekař. Blahopřeji, sebevědomí Vám zjevně nechybí.
Není to úplně pravda. V zemi existovala, v podstatě od konce husitských válek a nástupu Jiřího z Poděbrad, mírová koexistence katolíků a nekatolíků. Více než sto let. Nebyla bez problémů, ale v principu fungovala. A v podstatě až na začátku 17. století se katolíci začali chovat takovým způsobem, že soužití s nimi přestalo být možné, a vyprovokovali válku.
Také toto není úplně pravda. Mírová koexistence katolíků a nekatolíků fungovala také proto, že až do r.1609 byli nekatolíci z hlediska náboženského vyznání druhořadými občany. Situace by se tak dala popsat i tak, že po tomto roce „narostla nekatolíkům křídla“ a důsledkem byla defenestrace, Bílá hora atd. Jde spíš o úhel pohledu než tvrdá fakta.
Zase nemáte pravdu, ještě za Jagelonců tomu tak nebylo.
Problém je v tom, že klausovci katolickou i ostatní křesťanské církve zahnali do kouta a do role hlavní církve v českých zemích pasovavali ekonomiku. Jejíž nejukecanější proroci, kazatelé a vzdělaní zloději mají denně hlavní slovo v mediích.
Samovi bych si diovolil sdělit, že si myslím, že hlavní chybou katolické církve po devadesátém roce bylo to, že se soustředila na navrácení majetků (i těch jen propůjšených) a opaustila reaálnou politku v níž měla sehrávat hlavně úlohu morálky.
Pokud jde o Šafra si myslím, že jde o zvláště hádavého psychopata. psychologie i psychioatrie mi totiž nením neznámá.
A pokud jde o Neumannna – křestanem není, o pravdě a lásce mu zvláštní představy.
Ještě že Neumannů a Šafrů je tak málo.
O komunisty ukradený majetek se hlásili všichni okradení lidé a okradené instituce a organizace. Proč snahu o navrácení ukradeného majetku vyčítáte právě katolické církvi? Všichni měli právo se ozvat, pouze katolická církev ne? Velmi podivné až hloupé uvažování. A to se katolická církev ozývala ještě nejméně hlasitě, ostatní okradení se ozývali mnohem hlasitěji. Rozdíl tu je pouze v tom, že o těch ostatních naši novináři jaksi příliš nepsali, psalo se právě a hlavně o katolické církvi shodně snad s komunistickými zájmy a tradicemi.
Jenže co bylo ukradeno organizacím, to se nerestituovalo. Výjimkou byl Lidový dům a právě majetek církví. Kdo měl třeba akcie z doby před únorem 1948, jako třeba někteří moji vzdálení příbuzní, ten nedostal nic. Zato zločinecká organizace, římskokatolická církev, dostala miliardy. A snažila se ve své nenažranosti získat i majetek,, který jí nikdy nepatřil.
Za zlodějny Klause a dalších vašich soudruhů ale katolická církev nemůže.
Majetek byl vrácen například i skautu-Junákovi. Nebyl sice velký, ale nějaký byl. Zločineckou organizací byla KSČ, které jste se ve svých příspěvcích v minulosti několikrát zastával.
pro Skeptik :
chci se zeptat znalce zda na těch všech „nakradených“majetcích po r. 1948 bylo napsáno : „Toto je majetek KSČ .. ? To jen abych v tom neměl zmatek- a to bych rozhodně nechtěl. Majetek KSČ byl zákonem brzo po listopadu 1989 „zabrán“ a zřejmě asi na ty kostely se zapomnělo, že ?
Vy znáte josefe nějakého zloděje, který by napsal na to, co ukradl, toto je majetek toho a toho a tím na sebe upozornil? Pokud vy ano, tak jste vskutku unikát. Podejte nám příklady takto se chovajících hlupáků.
Nemovitosti byly zaknihované a o původních vlastnících se tudíž vědělo.
Jistě tedy byl Pergille/Šimůnku zaknihován i majetek církví. Pak je jedině v pořádku, že jim a i ostatním organizacím byl ukradený majetek vrácen.
Jenže on celý prosti-, pardon, restituční zákon je koncipován tak, že církvím může být vráceno i to, co zaknihováno neměly, co bylo státem jen propůjčeno k užívání. A navíc je formulován tak šikovně, že „omylem“ vydaný majetek se nedá dostat zpět.
A s tím, co bylo skutečně ukradeno, je asi stejný problém jako s majetkem KSČ, zabaveným po roce 1989 s tím, že i když byl získám za peníze z členských příspěvků, tak komunisté byli v důsledku „kádrové politiky“ stany na lépe placených postech, na úkor zbytku společnosti. A tokle platí např, pro majetek klášterů také (např. nemuseli odevzdávat desátek,, měli různé úlevy od zdanění,a tak se jim dařilo hromadit majetek lépe než normálním lidem).
A jistěže je pochybné to jejich vydělávání na bezcenných blábolech i pánbíčkovi, kterého nikdy nikdo neviděl. Zase, srovnal bych to s komunistickým blábolením o budování „beztřídní společnosti“.
Nad vaším vykládáním různých zákonů, nejen toho restitučního, zůstává Pergille/Šimůnku rozum stát. Komunistické budování beztřídní společnosti nyní označujete za blábolení. Jenže sám jste se dobrovolně a ochotně na tom komunistickém budování beztřídní společnosti Pergille/Šimůnku podílel. Že je to pouze blábolení jste měl tedy hlásat tehdy. Nyní je to od vás už pouhé pokrytectví.
Že bych podotknul, ona není tak pravda že by katolická církev opustila reálnou politku v níž měla sehrávat hlavně úlohu morálky. Přece si uvědomme, že křestanská KDU ČSL byla jve většině polistopadových vlád – a svoje zájmy si vždycky vydupat uměla. A že i když se z ní odtrhla TOPka s Kalouskem, tak i ti se odvolávali na křesťanské principy.
Ovšem, aby sama církev, tedy její klér ´působila v reálné politice, to si přiiš nedovedu představit. Pravda, mohla leda působit jakožto určitý mediální kazatel morálky – ale tohle místo si zabral Havel..
Na rozdíl od pánbíčka peníze existují.
Knihu pana Šafra jsem nepovažoval za polemiku. Polemikou k tématu jsou například práce docentky Čornejové. To, co pan Šafr v prvním vydání předvedl, připomíná spíše dílo fanatického politruka let padesátých, pouze zrcadlově otočených.
TojeFÓRum je objektivní asi tak, jako kdysi Rudé Právo.
Že bych si dovolil pochybovat o správnosti formulaci , že “ vzestup českých zemí byl vždy jen v období naší orientace na Západ a otevřenosti vůči němu (souhlas), před Východem – ruským impériem „.
Ten omyl je ve zpětném prodlužování vlivu ruského bolševismu, před dobu převzetí moci v Rusku v roce 1917. O tom že tento režim, po tomto datu byl totalitním brutální a zločinný, a že se nám, pod ním (když nás okupoval) žilo špatně ,není třeba diskutovat.
Ovšem – pokud tedy hodnotíme ruský (carský) režim před touto dobou, tak to je prosím něco jiného. Ten by totiž součástí stejného Západu, stejně jako my.
Asi si toho pan Šafr nevšiml, ale carské Rusko za první světové bylo členem Trjdohody čili strany se kterou dojednával pan Masaryk vytvoření naší republiky?
Že Rusko bylo v 19.století spojencem našeho Rakouska ve válce proti Napoleonovi, který tehdy a taky dosti brutálně okupoval podstatnou část Evropy?
Ono ostatně, když už někdo groteskně straší vlivem onoho panslavismu – ten měl řadu forem (hlavně v umění) – ale pokud jde o nějaká revoluční jednání slovanských elit (našich, polských , pobaltských, ruských) – tak na jejich potlačování svorně spolupracovaly jak pruská, tak ruská, tak i rakouská policie, včetně té pražské.
Ale že naopak jiní, k Vídni loajální čeští občané, politici, úředníci, obchodníci, podnikatelé , jezdili tehdy do Ruska zcela legitimně a bezpečně jako do spojenecké země???
A vlastně k tom závěru. Jistě že „o pravdě se nehlasuje“. Jenomže pravda je FAKT, nikoliv NÁZOR.. Správně tedy mají všichni vycházet ze stejných faktů, ale mohou docházet k rozličným názorům, které takto mohou i svobodně publikovat. Až sem je to stále jednoduché.
Složité to je až ve chvíli, kdy je třeba přijmout nějaké rozhodnutí, ohledně řešení nějaké situace, platné pro všechny. A tady dojdeme k tomu že sice fakta jsou stejná (a pravdivá doufejme), leč názory na to, jak tu věc řešit mohou být různé. A tady už se hlasovat musí . Ale za výsledek (kvalitu) provedení toho řešení, si pak jeho navrhovatelé nesou vlastní zodpovědnost, a nemohou se pak vymlouvat na někoho jiného..
Argumentovat proti tvrzení, že před ruským impériem je třeba mít se na pozoru argumentem, že carské Rusko za první světové bylo členem Trojdohody (ostatně i za 2.sv.války byl SSSR na straně spojenců, že ano?) je čirý whataboutismus. V carském Rusku, SSSR a dnes RF je určujícím principem samoděržaví a před tím je tedy, dle mého názoru, potřeba se mít vždy na pozoru. To jistě nevylučuje momentální pragmatická spojenectví, jako např. dnes se Saudskou Arábií či Katarem. Před jejich despotickým režimem je ale třeba se mít na pozoru. Mně vyhovuje parlamentní demokracie, Vám petrphe možná něco jiného.
Za prvé, samoděržaví je totéž co absolutistický monarchismus. a když se nad tím zamyslíte, tak po Evropě byly v 19.století taky další státy, kde tahle forma vlády byla. Naše rakouská říše jest tomu příkladem. Což tedy neznamená, že ten car, císař o všem rozhodoval sám, na to měl vždycky svoje lidi. On si jmenoval vládu, která ten stát řídila za něj.
Za druhé, pokud hovoříme o parlamentarismu (rozuměno v tom 19.století), tak ten byl i v jiných státech (i v naší rakouské říši) pouze formální a měl pouze poradní funkci.
No a za třetí, samozřejmě že i ty ostatní státy v Evropě se chovaly pragmaticky a uzavíraly pragmatické dohody . Až tedy nakonec došly, třeba až k Mnichovu 1938.
Čili, a znovu, Ruko bylo součástí tehdejšího Západu, a ty jiné státy nebyly lepší. Ono – a že to připomínám, území Polska si ke konci 18.století rozparcelovalo Rusko, s Pruskem a naším Rakouskem .
A last, but notl least, v Rusku mají taky formálně parlamentní demokracii, pokud jste si toho nevšiml. Ale to že většina Rusů stále volí, stranu Jednotné Rusko , která pak jde na ruku Putinovi (a naopak) , to je to oč tu běží. Částečně to jde připsat zásahúm státní moci proti nezávislým kandidátům. Ale je otázka, zda by – i kdyby nebyli perzekuovaní , dostali dostatečnou podporu voličů, aby díky tomu vyhráli volby a pak si zvolili jinou vládu, a jiného prezidenta??
Spíš to vidím tak že většina ruských občanů jsou nacionalisté a s tou obnovou ruského imperialismu pod Putinem souhlasí.
No a pokud jde o parlamentní demokracii, já jsem výrazně pro. Ovšem jen podotýkám, že ten současný evropský systém není úplně ideální. Musíte si totiž uvědomit – že nyní, v rámci ní má vláda pod svou kontrolou – jak veškerou státní moc, nad všemi úřady, nad všemi bezpečnostními složkami, nad kontrolními úřady – ale současně má i politickou moc nad parlamentem, kde má vlastní kontrolovanou většinu poslanců., a může si tedy snadno odhlasovat svoje zákony.
Že bych připomenul, takhle to ale v parlamentní demokracii principiálně být nemá – tam ať je vláda jakkoliv vytvořená, tak zvolený parlament na ní má být nezávislý a on jí kontrolovat a on vytvářet a projednávat zákony jak jsou v tom státu potřeba,a jak je požadují občané nikoliv jak si přeje ta vláda…
Za prvé, samoděržaví rozhodně není totéž co absolutistický monarchismus minimálně od konce 18.stol., v některých aspektech i dříve. U nás viz např. Josefínské reformy (zejména Toleranční patent a zrušení nevolnictví – v samoděržaví až významně později), pád Bachova absolutismu (větší svoboda tisku, veřejných vystoupení a politických stran) a několik vln volebních reforem koncem 19. a počátkem 20.stol.
Za druhé, pokud hovoříme o parlamentarismu, byl jeho vliv v samoděržaví a u nás, nemluvě o GB, nesrovnatelný (viz výše).
Za třetí pragmatismus je v politice běžný jev, ať už se nám to líbí či ne a je irelevantní to zatahovat do diskuse Západ vs. Východ.
A last, but not least, v Rusku mají taky formálně parlamentní demokracii, stejně jako v ČLR, v ČSSR do r.1989, ve Venezuele atd. pokud jste si toho nevšiml, ale tady není řeč o formální parlamentní demokracii, ale skutečné, což chápu jako možnost kandidovat bez omezení, možnost výběru, existence opozičního tisku, médií atd. Takže vytahovat tady formální parlamentní demokracii je další čirý whataboutismus.
Ale hlavně: jak byste si představoval realizaci skutečné parlamentní demokracie jinak než skrze svobodné volby? Ze svobodných voleb přece vznikne parlament, který dá svobodně důvěru vládě, která předkládá zákony, které pak schválí/neschválí poslanecká sněmovna s pojistkou senátu a prezidenta. Jak jinak by měla parlamentní demokracie. Z Vašeho příspěvku soudím, že bychom měli přijímat zákony na základě několikatisícových demonstrací (které samozřejmě požívají výhod oné parlamentní demokracie) a nás několik milionů voličů, kteří s nimi nesouhlasíme bychom se jim měli podřídit a nečekat na další svobodné volby. Blahopřeji, skvělý myšlenkový konstrukt. 🙂
Autentickou parlamentní demokracii nemáme ani u nás. Viz např ta pětiprocentní kvóta, kvůli níž nám vládne vláda, zastupující jen něco málo přes třetinu voličů.
PRAVDA JE PRUŽNÁ!
Lze ji ohýbat, překrucovat, popírat, vysmívat se jí a ano, lze jí i nařídit, nebo přehlasovat, na rozdíl od přírodních zákonů, které nelze změnit hlasováním, popíráním ani zakazováním, což si mnohdy politici a grýdýloví aktivisti neuvědomují.
Když katolický ideolog, zastánce jediného pravdivého boha Šafr píše své názory o českých dějinách a tvrdí: „PRAVDA je jen jedna a má zásadní význam pro život v demokracii “ a svou pravdu Šafr vyjadřuje mimo jiné tvrzeními „Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan,“ pak to má stejnou vypovídací schopnost jako jediné pravdy jím řízených médií. V praktickém životě bez brýlí ideologie by musel Šafr připustit, že jeho „jen jedna pravda“, kterou chce obdarovat všechny, je v praxi jeho osobním postojem a přáním. Tak jako profil jeho médií jediné pravdy vstupuje do konfrontace s médii jiných jediných pravd nebo s médii veřejnoprávními.
S hodnocením knihy naprosto souhlasím. S lecčím se dá polemizovat, například i Sv. Václav je poněkud idealizován (osoba, nikoliv význam) ale autor nezastírá, na jaké straně stojí. Ale je jasné, že na lidi, odkojené dějepisem podle Palackého a ještě spíš podle Jiráska, jak ho bohužel mnozí učitelé učí dodnes, působí kniha jako provokace.
Problém vidím v tom, že se sice s panem Šafrem mohu shodnout na některých faktografických popisech událostí, ale těžko se shodneme na jejich interpretaci. A některá fakta z něho vydolujete leda s pomocí dobře vybaveného kata Mydláře. Např. skutečnost, že před Bílou horou jsme byli jeden z nejgramotnějších národů Evropy, zatímco po skončení rekatolizace jsme se stali jedním z nejméně gramotných národů na témže území. Římskokatolická církev takto, s použitím novodobé terminologie, řešila boj proti hoaxům a desinformacím.
Jinak jsou, pochopitelně, církve ekonomicky nejvýhodnější aktivita. Prodávají blekty o pánbíčkovi, kterého nikdy nikdo neviděl, a kdo zemře a je mrtvý, tak reklamaci nepodá.
I ten Babiš musí ty uzenky nějak vyrobit a distribuovat.
Církev je vlastně taková pojišťovna, která má pojistky splatné až po smrti, ovšem nikoli dědicům, ale samotnému pojištěnému. Geniální produkt!
pomerne dobry text. nejvtipnejsi je, jak tady nekteri prirovnavaji forum24 k rudemu pravu – to je opravdu nebetycna blbost. rudas bylo hlasna trouba rezimu , ktera podlehala stranickemu aparatu, ktery tady vladl neomezenou moci velmi krute a despoticky, takze tohle srovnani je absolutne postavene na hlavu, ale holt kde nic neni, tam neni pomoci. dalsi vec je, ze komousi a rudas lhali jako kdyz tiskne a byl to oficialni „program“. K forumu24 mam jiste vyhrady, nekdy jsou opravdu rekneme prilis aktivisticti a dopousteji se zbytecnych pausalizaci, coz jim trochu skodi, ale v principu jsou na spravne strane barikady, jen by nekdy mohli trochu ubrat a delat lepe editorskou praci, to je fakt. ale pocetni je tam vesmes slusne, hlavne nektere nazorove clanky od nekterych prispevatelu. tak treba se jeste trochu vylepsi, ale rozhodne neni duvod tam obcas nezabrousit
Mrknul jsem se na to Fórum 24 – Rudému Právu jako když z oka vypadne.
tak urcite! a ktera ze to vladnouci a jedina povolena oficialni strana toto medium kontroluje a cenzuruje?? aha..tak nic ze se ptam. ze se vam nelibi, co se tam pise, neznamena vubec nic, zarudliku. proste jsou naprosto jasne proti bolsevikum a ruznym fasounum, co by tu chteli zavest minimalne nejaky softputinismus, coz se pochopitelne bolsevikum a fasounku nelibi, kdyz se na to upozornuje 🙂
Pergille, Rudé Právo se Vám nelíbilo, zarudlíku? To je logika!
Napsal jste to výmluvně! „Šafr stojí na správné straně barikády“! Tím připouštíte, že existuje i druhá strana barikády, kterou je naše společnost rozdělena. Do textů Forum24 občas zabrousím, ale většinou jsou pro mne jen bizarním důkazem, že Šafrova „správná strana barikády“ není nic pro mne! Patřím tudíž na druhou „správnou stranu barikády“.
ano, protoze Saft je jasne proti fasisticko bolsevicke vlastizradne svoloci, ktera chce znicit nasi demokracii, ale zatim na to nema nastesti v zadnem pripade silu a ani moc. to, ze obcas prilis tlaci na „pilu“ a dopousti se nekdy nepresnych pausalizaci, je taky pravda a to bych mu vytknul. to, ze se vam tamni texty nelibi, nebo nekonvenuji, vubec nic nevypovida o tom, jestli jsou v souladu s realitou…to je vas problem, budte klidne na druhe strane, to je pravo vsech, pokud neporusi zakon napr otevrenou podporou vrazdici putinovske masinerie, coz se zatim ani moc netresta, ale neni vsem dnum konec!
Říká vám něco pojem „klerofašismus“?
Pokud vy Pergille/Šimůnku dáváte do souvislostí příspěvek pana Ondreje s výrazem klerofašismus, pak tento výraz nic neříká právě vám. Naučte se už konečně číst.
Klerikalismus je prostě neslučitelný s demokracií. Je to jen další totalitní ideologie, podobně jako komunismus nebo fašismus. Lidé, kteří tento směr zastávají, rozhodně nejsou demokraté.
Ano Pergille Šimůnku. Jenže ani váš výklad pojmu klerofašismus nesvědčí o tom, že by s klerofašismem měl něco společného příspěvek pana Ondreje.
Vážený skeptiku,
„klerofašismus je trochu zjednodušené pojmenování klerikálního režimu s fašistickými prvky. Snad jako první byl takto označen režim „farské republiky“ po 15. 3. 1939.
Johanna:
Ideální je společnost je mnohostranná: mnohonázorová, mnohonárodnostní…(nejlépe s fungujícím parlamentem. Jinak to dopadnew jako ve 14.-15.stol. i ve 20.stol.:
1. vyvraždění Židů 1389 / po 1938
2. vyhnání Němců 1415 (kutnohorský dekret) / 1946
3. poté husitské války, občanská válka Čechů / komunistický puč
1. Židy jsme po roce 1938 nevraždili my, ale Němci.
2. Kutnohorský dekret jen odstranil dominanci Němců na české univerzitě. nikdo je nevyháněl.
Vraždění Židů a také Čechů bylo jasným důvodem k vyhnání Němců, protože ti do toho byli namočeni prakticky všichni (a kdo nebyl, ten byl většinou do konce války zlikvidován samotnými Němci. Antifašisté mohli zůstat, v naší ulici jedna taková rodina bydlela a dokonce, na rozdíl od tvrzení různých blábolilů, ve svém vlastním domě, který jim nikdo nesebral.
3. Příčinou husitských válek byl značný ekonomický pokles (zejména kontrastující s prosperitou za Karla IV), do jisté míry zapříčiněný ochlazením klimatu (tedy něčím, za co bojují klimahlupáci).
„Vítězný únor“ byl důsledek Mnichova (ztráta důvěry naší populace k demokratickým státům) a Jalty (která nás přiřadila do sféry sovětského vlivu).