Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Facebook Pavla Šafra, se souhlasem Pavla Šafra,

Ondřej Neumann: Lži o českých dějinách. Katolický novinář polemizuje s marxistickým dějepisem

IN MEDIAS RES. „Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan.“ Vydavateli a šéfredaktorovi Forum24 Pavlu Šafrovi vychází v těchto dnech druhé, rozšířené vydání knihy Češi mezi pravdou a lží. Ve čtvrtek ji pokřtil v pražském Rock Cafe vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma. Při té příležitosti jsem si dovolil „občerstvit“ svoji recenzi prvního vydání z konce roku 2020.

Na Pavla Šafra jsem poprvé narazil v okamžiku, když jsem s diktafonem ČTK přiběhl do redakce tehdejšího Českého deníku s úkolem – od Josefa Kudláčka odchází odchází Šafr s částí redakce, napiš o tom!

Redakce sídlila ještě v budově někdejšího Rudého práva v Praze na Florenci. Vyzpovídal jsem Pavla Šafra a poznal mimo jiné jeho blízké spolupracovníky – Roberta Čásenského a Michala Musila. Psal se rok 1993.

Křest druhého vydání. Zleva historici Petr Hlaváček, Marie Koldinská, moderátor Dan Hrubý, Johana Hovorková a Pavel Šafr. Foto: Forum24, publikováno se souhlasem Forum24.

Pavel Šafr, seznamte se!

Během roku následujícího jsem se v dresu veřejnoprávní agentury sešel se Šafrem hned dvakrát. Když on a jeho tým dostali šanci řídit Denní Telegraf a pak, když byl za několik měsíců vyhozen kvůli nespokojenosti výkonné rady ODS s politickou orientací listu.

Pro nepamětníky – ODS v té době šéfoval Václav Klaus a byla jasným hegemonem tehdejší scény. Z Šafrova odvolání byl docela skandál, o kterém psaly například Die Presse či Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Příběh z dob obnovování kapitalismu v Čechách se dostal i do zprávy výboru Kongresu USA o stavu lidských práv za rok 1994.

Šafr si po angažmá v Denním Telegrafu založil PR agenturu, já v roce 1995 zamířil do Lidových novin. Tam Pavel Šafr v roce 1997 započal svoji hvězdnou šéfredaktorskou jízdu (po LN přišly Mladá fronta Dnes, Reflex, Blesk…).

Pracovali jsme spolu v Lidovkách asi dva roky. Udělal ze mě šéfa domácí rubriky. O obsah a styl řízení lidí jsme se hádali relativně často. Tak mě po čase sesadil. V roce 1999 se naše profesní cesty rozešly. Já chtěl do Týdne, Pavel mi to rozmlouval. Výsledkem byla hodinová výpověď.

Přestože je česká mediální scéna malý a mělký rybníček, dlouhá léta jsme na sebe prakticky nenarazili. Ozval se na podzim 2014. Tedy v době, kdy si českou mediální scénu již rozparcelovávali čeští a slovenští miliardáři. Ani jednomu z nás se to ani trochu nelíbilo.

Já v té době startoval HlídacíPes.org, Pavel nosil v hlavě Svobodné fórum (později Forum 24). Rozešli jsme se s tím, že si do zelí nepolezeme a pokud možno budeme spolupracovat (Robert Čásenský za pomoci Michala Musila v té době už vydával magazín Reportér).

Psisko se totiž od začátku soustředilo na novinařinu investigativní a analytickou, Pavel Šafr na názorovou až aktivistickou. Ve smyslu aktivní a občansky angažované obrany před politickými predátory, kteří podle Šafra usilují o destrukci demokratického systému.

V listopadu 2020 – šest let po naší schůzce v tehdejší sklepní redakci HlídacíPes.org – Pavel Šafr vydal knížku Češi mezi pravdou a lží se dvěma podtituly: Polemika s nacionalistickým a marxistickým dějepisem a Příběhy z české historie očima novináře. Prodávala se velmi dobře – podle vydavatele k pěti tisícům výtisků. Proto se s autorem dohodl i na druhém, rozšířeném vydání.

Knihu možno objednat ZDE.

Knihu, složenou z již publikovaných i nových „syntéz“, autor původně členil do tří částí – I. Evropské souřadnice českých dějin, II. Dějiny lhaní a touha po svobodě a III. Naši prezidenti, plus zamyšlení Český národ na osudové křižovatce. Do rozšířeného druhého vydání přidal dvě nové kapitoly – „Babišismus: Otázka viny“ a „Putinovi Češi a stíny Sovětského svazu“.

Katolický kazatel v akci

Šafr hned v úvodu jasně deklaruje, že nehodlá fušovat historikům do řemesla, že knihu psal jako novinář. O tom ostatně jasně hovoří i jeden ze zmiňovaných podtitulů knihy:

„Nedržíte … v rukou knihu historika, nýbrž komentátora, který se z práce mnoha historiků a jejich analýz pokouší vytvořit syntézu. (…)  Úkolem novináře je přispívat k tomu, aby společnost měla maximální schopnost obrany před lží a manipulací. A před účelovým či stereotypním upravováním i falšováním je třeba bránit i naše národní dějiny.“

V ruce tedy držíte knihu komentátora. Novináře, který vyrůstal v katolickém prostředí, vyznává katolické hodnoty a pohlíží na české dějiny jako katolík. To je nutné mít při čtení stále na paměti. Což není až tak obtížné, Šafr se tím nijak netají, čas od času to připomene a poměrně jasně hovoří i názvy jednotlivých kapitol. Například Husité: Falešná sláva a temno radikalismu, Na Bílé hoře jsme neprohráli či Národní obrození, o kterém jsme se neučili.

A kdo zná Pavla Šafra osobně, ví, že má v rukou i knihu „kazatele“, který nejde pro vyhraněný soud či odsudek daleko.

„Osobně vůbec necítím, že bych prohrál na Bílé hoře. Neprohrál jsem ale ani na Moravském poli. A už vůbec ne u Lipan,“ deklaruje otevřeně Šafr a argumentuje proč. Příčí se to celé mé výchově, vzdělání i mému přesvědčení. Přesto čtu dál. A nejsem naštvaný, jak se v nadsázce při naší komunikaci obával Pavel Šafr. Naopak – začíná mě to bavit. Nutí mě to přemýšlet.

Je několik leitmotivů, které se táhnou celou knihou. Husitství bylo dobou temna (souhlasím jen napůl), vzestup českých zemí byl vždy jen v období naší orientace na Západ a otevřenosti vůči němu (souhlas), před Východem – ruským impériem je třeba mít se na pozoru (naprostý souhlas), po 30 letech dochází ke snahám části historiků bagatelizovat zločinnou komunistickou diktaturu (podmíněný souhlas), bez vyhnání sudetských Němců by to Stalin a komunisté měli daleko těžší (spíše nesouhlas, viz vývoj v někdejší NDR), PRAVDA je jen jedna a má zásadní význam pro život v demokracii (souhlas).

Silné a podnětné jsou i Šafrovy portréty polistopadových prezidentů. Všechny ostatně ve funkci zažil i jako aktivní novinář. A využívá bystré postřehy komentátora, který „byl u toho“.

Zdaleka nejlepší je pak jeho vykreslení skrytých motivací a „běsů“ Miloše Zemana. Účtuje s ním stejně nesmlouvavě jako kupříkladu s Janem Žižkou. Zemanovu portrétu ostatně dal titulek: V převleku husitského krále, což v Šafrově pojetí českých dějin mluví za vše.

Západní lidé, nikoliv východní lid

Novinář Pavel Šafr napsal čtivou a provokující knihu. O českých dějinách, o nepočetném národě ve středu Evropy, o jeho údělu mezi živlem ruským a germánským, o jeho možném budoucím směřování. Sám svoji volbu a úhel pohledu nikterak neskrývá, viz jeden z mezititulků poslední kapitoly – Vize svobodného národa: západní lidé, nikoliv východní lid.

Nabídl svobodomyslným a otevřeným čtenářům svoji syntézu bádání historiků (seznam použité literatury je úctyhodný, pro mě například znovuobjevil Vývoj a zločiny panslavismu od Václava Černého) i svoji interpretaci klíčových události – a jejich dopadů na naši současnost i budoucnost – moderních dějin po roce 1945. Tedy období, které se například ve školách příliš neprobírá a jehož interpretace byla komunistickou propagandou zcela deformována.

Obsáhlejším úvodem o mém osobním stýkání a potýkání se s Pavlem Šafrem jsem chtěl otevřeně přiznat, jak si stojí autor ke svému „recenzentovi“. Teď doplňuji: Na mnohé z historie máme odlišné názory.

Ostatně i na současnost. Shodneme se, že oligarchizace médií je smrtelným nebezpečím pro naši demokracii. Stejně jako skutečnost, že nás političtí a byznysoví lídři v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem intenzivně táhli na Východ. Lišíme se v odpovědi na otázku, jak má na tato nebezpečí reagovat novinář. Nebudu skrývat (a neskrývám to ani před Pavlem), že mi jeho „žurnalistika bojující“ přijde často kontraproduktivní.

Přesto zcela chápu jeho angažování a nepochybuji o jeho úmyslech. Ví, proč to dělá a co vše je v sázce. A jde do toho s plným nasazením a nemlčí. Stejně jako jeho oblíbený starozákonní prorok Jeremiáš.

Vidí v tom svoji povinnost občana i novináře, který souzní s myšlenkou Ladislava Hejdánka: „O pravdě se nehlasuje. Hlasuje-li se přece, může se dobře stát, že pravda prohraje, rozhodují-li o ní násilníci, cynici nebo nevzdělanci, kteří sami pravdu nerespektují.“

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře