Zákon o registru smluv, který ukládá veřejným orgánům povinnost zveřejnit své smlouvy, sněmovna přijala 116 hlasy. Zaplaťpánbůh. Předtím ale přijala 101 hlasy také návrh předsedy klubu ODS poslance Stanjury, aby se pro malé obce tato povinnost namísto pouhých prvních dvou let vypustila navždy. Prý kvůli administrativní zátěži.

Kvůli neobratné formulaci navíc výjimka dopadne zcela absurdně i na případy, kdy obec bude příjemcem nějakých financí od státu či kraje, a tento transfer nezveřejní ani posílající ministerstvo nebo kraj, pro které by to samozřejmě žádná zátěž nebyla. Schválená výjimka nepatří do 21. století, do informačního věku, do doby, kdy je kvůli nesrozumitelnosti a nedůvěryhodnosti parlamentní a často i obecní politiky kriticky důležité získávat pro demokratické procedury skutečné porozumění veřejnosti.

Je také v komickém rozporu s iniciativami mnoha i malých obcí, které své smlouvy zveřejňují, nebo s inciativou Otevřená města, která má sdružit obce a města, jež chtějí maximálně své smlouvy uveřejňovat a přitom to udělat efektivněji a řádově levněji, než to podle schváleného zákona má učinit ministerstvo vnitra.

Myslím, že pokud zákon vůbec dojde i přes Senát a prezidenta schválení, brzy se ukáže, že i malé obce snadno zveřejňování zvládnou, a pak nastane čas, aby se tato absurdní výjimka zrušila.

Někteří jsou si rovnější

Druhý zajímavý kastrační návrh Sněmovna přijala 151 hlasy ze 171 přítomných, napříč politickým spektrem. Co tak zákonodárce sjednotilo? Poslanec Kalousek v něm navrhl, aby se zákon nevztahoval na smlouvy Kanceláře prezidenta, Poslanecké sněmovny, Senátu, Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu a Kanceláře Veřejného ochránce práv.

V odůvodnění pan Kalousek uvedl, že „by za určitých okolností mohla být ohrožena nezávislost např. NKÚ nebo např. Ústavního soudu, nebo některé informace mohly být zneužity“.

Těžko si představit, jakým způsobem by tyto smlouvy ohrozily nezávislost a jak by byly zneužitelné. Ve zveřejněných smlouvách podle zákona totiž lze ochránit například údaje, které jsou interní a přípravné, takže například smlouva, z níž by vysvítal záměr NKÚ zaměřit svou kontrolní činnost určitým směrem, by mohla být zčásti začerněna tak, aby tento záměr nebyl patrný.

Samozřejmě ale nešlo o NKÚ nebo Ústavní soud. Šlo o Poslaneckou sněmovnu, tedy o sebe sama. Výjimka tak bohužel nutně vyvolá nedůvěru veřejnosti, možná se vyruší příspěvek tohoto zákona k pocitu občanů, že parlament kultivuje v naší zemi demokracii a transparentnost. Občané totiž jistě budou kroutit hlavou nad tím, že zákon má platit pro všechny, jen proboha ne pro ty, kteří o něm rozhodují a ostatním v něm nařizují povinnosti.

Nepochybně to také vyvolá vlnu žádostí o tyto smlouvy, protože i přes vynětí z registru smluv je musejí uvedené instituce poskytnout a každý občan je může získat na základě žádosti podle Infozákona. Návrh tedy paradoxně může způsobit vyšší zátěž Poslanecké sněmovny, Senátu a dalších výjimkou vyloučených organizací.

Putinovské útoky na neziskovky

A ještě jeden prvek stojí za pozornost – podivuhodný počet poslanců si notoval v útocích na nevládní neziskové organizace, které na ně v předchozích letech tlačily, aby splnili své sliby zákon v dostatečné kvalitě přijmout. Jakoby vůbec nepochopili svou roli jako službu veřejnosti. Možná ani nevědí, že jde o postup zcela běžný a standardní v západních demokraciích.

Ať se seznámí s tím, jak razantně postupují nevládní organizace ve Velké Británii i jinde. Několik členů britského parlamentu rezignovalo poté, když se jistá Heather Brooke, paní z domácnosti, naštvala a začala rozkrývat, za co vše se vyplácejí poslanecké náhrady. Například za vyhnání krtků ze soukromé poslancovy zahrady. Nutno říci, že v českém parlamentu taková věc naštěstí nehrozí.

Tlak nevládních organizací neznamená nic jiného, než zcela legitimní schopnost veřejnosti organizovat se při uplatnění klíčových principů, uvedených hned na začátku Ústavy: „Lid je zdrojem veškeré státní moci“ a „Státní moc slouží všem občanům“. Celé údajné „vydírání“ není ve skutečnosti nic jiného, než systematické sbírání detailních informací o veřejné činnosti poslanců při výkonu mandátu, jejich vyhodnocování a veřejné šíření.

To jsou postupy, výslovně chráněné Ústavou i Listinou základních práv a svobod. Jakoby někteří poslanci tak popuzení veřejnou kontrolou říkali: my, zvolení zástupci lidu, máme právo se organizovat, využívat veřejné peníze, jednat v klubech, výborech a komisích, zadávat si expertízy, analyzovat společenské jevy, ale vy, občané, kteří jste nás volili, takové právo organizovat se, získávat informace, vyhodnocovat je a závěry z nich vyplývající šířit, nemáte.

Z některých vystoupení jde až strach a připomínají putinovské Rusko, kde neziskové organizace, pokud nejsou služebníky Kremlu, jsou likvidovány ve velkém, a pokud nedejbože dostávají i nějaké peníze ze Západu, musejí se označit jako „zahraniční agent“. Nevraživost části poslanců k tomu, že veřejnost je aktivní, je hluboce znepokojující.

Autor: Oldřich Kužílek

Autor je poradcem pro otevřenost veřejné správy, expertem Otevřené společnosti a jedním z garantů Rekonstrukce státu