Alžběta Dostálová se narodila v roce 1936 v Horních Studénkách nedaleko Šumperka jako první ze šesti dětí manželů Morgensternových. Otec Richard byl Žid, matka Alžběta Češka. Smíšené manželství rodinu několik let chránilo před deportací, nakonec ale přesto většina jejích členů skončila v Terezíně.

V Horních Studénkách žili Morgensternovi do roku 1942, kdy museli Alžbětini prarodiče z otcovy strany – Julius a Laura Morgensternovi – nastoupit do brněnského transportu do ghetta Terezín.

Před odjezdem syna varovali, aby se ze „své“ obce raději odstěhoval a pronajali mu dům ve Vlčicích u Loštic, na hranicích protektorátu.

Z Loštic do Terezína bylo deportováno 59 lidí – většinou byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech.

Ani Morgensternovi starší se již nevrátili, nacisté je ještě téhož roku deportovali do Polska, Julius zemřel ve Varšavě a Laura v Ostrowě (k obětem holokaustu patří i další členové početné rodiny).

Hořící dům

Alžběta s rodiči a sourozenci žila ve Vlčicích na kraji Loštic proslulých výrobou olomouckých tvarůžků. Před deportací rodinu chránilo smíšené manželství, museli však nosit židovskou hvězdu, děti nesměly do školy, učení jim tajně vozil domů ředitel Pokorný.

Alžběta vzpomínala, že když z Loštic odváželi Židy, rodiče ji varovali, aby si dávala pozor a „nezamíchala se mezi děti určené do transportu“. Když transport odjel a Morgensternovi zůstali, dávala jim část místních najevo nelibost: „Ne všichni se k nám chovali jako k lidem…“

O Velikonocích roku 1943 jim mladí nacisté zapálili dům: „Byli to dva chlapi, jeden byl syn německého četníka z Loštic a bylo mu asi 18-20 roků. Rodiče nezachránili vůbec nic.“ Starosta Loštic poté zařídil Morgensternovým ubytování v někdejším ghettu.

Na podzim roku 1944 přijelo před dům, v němž rodina obývala jedinou místnost, malé nákladní auto:

„To byli nějací mladí kluci ze Žádlovic. Měli na sobě bílé punčochy. Naložili nás, pět děcek, a odvezli. Matka se ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Byli to Češi, čeští kolaboranti. Jak byli mladí a já holka, tak jsem se na ně pěkně usmívala. Nejdřív jsme si mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny.“

Terezín v závěru války

Děti Morgensternovy pak putovaly po různých sirotčincích a posléze (až 7. března 1945) do ghetta Terezín: „Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Nejmladšího Pavla jsem držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl.“

O pár měsíců dřív byl deportován i jejich otec Richard Morgenstern, nejdřív do internace v Praze na Hagiboru a posléze také do Terezína. S dětmi se tam však nesetkal.

Z Terezína už tehdy neodjížděly transporty na východ, ale naopak (od 20. dubna do 6. května 1945) přicházely transporty s mrtvými a polomrtvými lidmi, které se nacisté snažili „evakuovat“ před postupujícími spojeneckými armádami.

Otec Richard později Alžbětě vyprávěl, že pracoval ve skupině vězňů, kteří vynášeli mrtvé z vagonů: „Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

Sourozenci Morgensternovi byli v ghettu rozděleni: „Já měla v náručí Pavla, kterému bylo něco přes rok, Marie vedla tříletého brášku. Přivezli nás do Terezína, vyrvali mi Pavla a oddělili nás. Já jsem zůstala s Marií v Kinderhausu,“ vzpomínala na světnici pro 30 nebo 40 dětí, kde u každé zdi stály vždy tři postele nad sebou a uprostřed byl dlouhý dřevěný stůl.

„Nenáviděla jsem tam jídlo. Dávali nám cosi mezi kroupami a hrachem, bylo to hodně osolené. Dávka stačila sotva na přežití. Ráno hrnek černé kávy, někdy mléko, chleba, někdy marmeládu. A mluvilo se tam v němčině. Byla tam různá děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly.“

Od lékaře, který pocházel od Bouzova, se desetiletá Alžběta za pár dní dozvěděla, kde jsou její sourozenci a že její rodiče žijí.

Půjdeme domů

8. května 1945 se v Terezíně objevily první sovětské tanky. Němci ghetto už předtím opustili, panoval zmatek, děti se ocitly bez dozoru. Alžběta se sestrou Marií se rozhodly, že se na vlastní pěst vrátí domů:

„Na konci nás tam nechali dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla nápad: ,Pojď, utečeme do Loštic!‘ Tak si to představte, vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Byla tam velká vrata, u naší budovy, a pak takové malé dveře, nezamčené… Venku jsme viděly chaos, všichni plakali a hodně se nadávalo.“

Přes park došly k silnici, kde jezdily tanky a obrněná auta: „Stály jsme u silnice, vojáci házeli lidem konzervy a nějaké další věci, my jsme sbíraly sušenky a snad bonbóny, a to jsme celý den jedly. A pak se stmívalo, tak jsme se uložily na jedné lavičce. Nikdo si nás nevšímal, každý se staral sám o sebe. Tak jsme se toulaly den a další den, dva tři dny, už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme co a jak, čí jsme, kam půjdem a co s náma bude.“

Dívky naštěstí nedošly daleko, chodily po Terezíně a nejbližším okolí ghetta, a tak je za pár dní šťastnou náhodou našel otec. Ukázalo se, že další tři z jeho pěti dětí byly mezitím rozvezeny na různá místa (není přesně jasné, zda do ozdravoven, do rodin nebo dětských domovů).

Vystavené věci po Židech

Richard Morgenstern později objevil syna Petra v České Kamenici a syna Jaroslava v Olešnici. Nejmladší Pavel se vrátil domů až po dvou letech, našel se až podle evidenčního čísla, byl již v adopci a měl nové jméno.

V roce 1947 se rodina přestěhovala z Loštic do Mohelnice a otec požádal o změnu jména, z Morgensternových se stali Malinovi. Richard prý přemýšlel o odchodu do Izraele, ale jeho žena a její rodina to razantně odmítly.

Alžběta Dostálová říká: „Dodnes nevím, kam kdo z rodiny přesně patří. Po válce se o to rodiče dosti hašteřili. Maminčina strana z nás chtěla udělat křesťany a můj táta zase chtěl, aby z nás byli Židé.“

Později, když pracovala pro pojišťovnu, chodila po bytech a sepisovala smlouvy. Přitom několikrát viděla, že lidé v Lošticích měli vystavené věci po Židech.

„Říkala jsem si, že je možná dostali k opatrování. Ale proč si je přivlastnili, když se skoro nikdo z místních Židů nevrátil? Nic z toho nemohli potřebovat, byly to věci jen k modlitbám,“ vyprávěla Alžběta Dostálová v rozhovoru pro projekt Zmizelí sousedé.

Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.