Dokumentární snímek Expedice Bubny přibližuje patnáctiletou zkušenost autorského týmu kultivujícího místo paměti spojené s židovskými transporty z Prahy do ghett a koncentračních táborů. Politické rozhodnutí léta roku 2024 zastavilo široce založený veřejný dialog, jenž komunikoval odkazy příběhů téměř padesáti tisíc občanů židovského původu deportovaných z válečné Prahy. Text zakladatele Památníku ticha Pavla Štingla je podnětem k zamyšlení, co dál s kulturou paměti v čase narůstajícího extrémismu a válečné propagandy.

Nová doba převzala tradice připomínání přežité již v minulém století. Dějepis na většině českých škol míjí dvacáté století. Stát nehledá zadání, ani podporu pro jeho rozvoj.

Nemáme aktivní centra paměti, jaká se již desítky let budují v Polsku, Dánsku, Nizozemsku či ve Skandinávii. Jsme vystaveni útokům dezinformací, založených na překrucování paměti prožité minulosti.

Situace je alarmující! Kultura paměti jako svébytný žánr v naší zemi systémově neexistuje.

Ignorance k prožité zkušenosti

Položme si otázku, zda je naše pojetí připomínání funkční pro prevenci opakované hrůzy.

Zda účinně slouží boji proti návratu extrémismu a xenofobie, nebo jen k uspokojení těch, kteří chtějí být vidět? Stále znovu slibujeme, co všechno nedopustíme, navzdory tomu, že některé temné obrazy paměti minulého století se nám opět vrací. Zprávy z novodobých bojišť a lži na sociálních sítích ukazují, že desítky let varování ničemu nezabránily. Rétorika nestačí!

Potřebujeme nové zadání pro agendu paměti a je třeba jí nalézt podporu.

Dokumentární film EXPEDICE BUBNY

Dokumentární snímek Památníku ticha přibližuje patnáctiletou zkušenost autorského týmu kultivujícího místo paměti spojené s židovskými transporty z Prahy do ghett a koncentračních táborů. Politické rozhodnutí léta roku 2024 zastavilo široce založený veřejný dialog, jenž komunikoval odkazy příběhů téměř padesáti tisíc občanů židovského původu deportovaných z válečné Prahy.

Vzdělávací programy, výstavy a vzpomínkové akce pořádané na nádraží Bubny navštívily statisíce lidí, aby hledaly – spolu s autorským týmem Památníku ticha, současný jazyk připomínání. Veřejná komunikace z místa paměti byla v létě roku 2024 bez relevantního vysvětlení zastavena. Stalo se něco, co překvapí jen toho, kdo netuší nic o systému, v němž se naše kultura paměti rozvíjí.

Text je podnětem k zamyšlení, zda s tímto neutěšeným stavem, v čase narůstajícího extrémismu a válečné propagandy, do budoucna vystačíme.

Trajler k filmu EXPEDICE BUBNY

Dlouho trvalo, než jsme s pamětí začali pracovat bez ideologických vlivů poválečné totality. Propásli jsme čas, kdy jsme jí měli dát uvěřitelný jazyk a založit kvalitní vzdělávání pro prevenci, tedy obranu proti xenofobii a antisemitismu.

Holocaust, dříve nezpochybnitelný význam, ztrácí na závažnosti. V propagandě, jež novými komunikačními nástroji zachvátila velkou část světa, význam příběhů šoa devalvuje.

Lži a účelová propaganda překrucují role obětí a vrahů. Vedeme válku s dezinformacemi, uzurpujícími prostor prožité zkušenosti.

Tento boj prohráváme, navzdory tomu, že žádné předešlé generace neměly pro svá směřování tak závažná varování v dědictví prožitků svých předků, jako máme my, „přeživší dvacátého století“, nejsme schopni účinně čelit hybridním útokům. Jsme žasnoucími svědky vyprazdňování obsahů významů dříve nezpochybnitelných.

To už není jen nepoučitelnost, ale ignorance k poselství svědků i obětí totalit minulého věku.

Genocida zásadních významů

Nacistické vyhlazovací programy předurčily zrození pojmu genocida na konci druhé světové války, kdy se hledalo pojmosloví pro zločiny, na něž válečná terminologie přestala stačit. Pojem sám navrhnul právník Raphael Lemkin v návaznosti na rasové likvidace Židů.

V roce 1946 jej přijalo OSN pro obvinění masových vrahů. Dnes jsme svědky toho, jak se válčící strany na různých novodobých frontách obviňují z genocidy.

V létě tohoto roku zařadila válečná propaganda vyšší demagogický stupeň, když obohatila sociální sítě sdělením, že ŽIDÉ PÁCHAJÍ V GAZE HOLOCAUST. Tento výrok se následně objevil nasprejován na jeden židovský obchůdek v Praze. Média uvedla, že židovská komunita je zdrcena a dodnes se řeší, zda kriminalizovat autora „murálu“.

Podobenství válečných příběhů je jednou z mála hodnot, jež by mohla veřejný dialog spojit ke společné vůli

Je načase položit si otázku, zda chceme i nadále pasivně přihlížet nebo jen kritizovat ty, kteří tomu mají čelit. Zda vystačíme s občasnými gesty a formálními frázemi na pietních aktech. Zda se domníváme, že těmto útokům mohou účinně zabránit ti, kteří táboří za zdí státních vyhlášek s mizernými platy státní správy. Tedy s těmi, kteří veškerý rozvoj kultury této země nahradili kontrolním systémem slabých podpor státních i neziskových organizací.

Syntetická ignorance

Státní správa postupuje v rozvoji kultury podle textu nazvaného „Státní kulturní politika“. Dokument se povinně cituje v žádostech o dotace a podle jeho obsahu se má hodnotit naplnění přidělených podpor. Ve skutečnosti je toto zadání bezbřehé a bezobsažné zároveň. Vše a nic zabaleno do slov. Pro období kulturní stagnace ideální. V čase války, jako zadání tupému komunikačnímu systému státní správy resortu kultury, je sebezničující.

Nová doba se rozhodla vyzkoušet naši připravenost s pomocí syntetické komunikace.

To, co se nazývá umělou inteligencí, je nástrojem k tomu, aby technicky zprůměrované a již vyslovené významy pronikaly rychlostí blesku do každé domácnosti, škol, i do médií. Je to dobrý nástroj pro kontrolu nad administrativou, velmi však diskutabilní pro posílení národní identity.

Programové nastavení vybere během chvíle z celého digitálního světa průměrnou radu vybranou z bezpočtu pravd i lží. Pokud AI někdo, někde, naprogramuje na padoušství, jež má působit jako svatá válka proti hodnotám civilizovaného světa, vypustí svůj výsledek do světa stejně rychle pod hlavičkou uměle-inteligentního vizionářství.

Je třeba si položit otázku, co můžeme mobilizovat proti staronovým manipulativním ideologiím na frontě nových technologií. Jsme připraveni se bránit útokům překrucujícím to, co jsme osobně prožili my nebo čím prošli v nejtěžších dobách naši dědečkové?

S nemalým úsilím jsme rehabilitovali opravdové hrdiny minulého věku. Naše země však stále nemá koncepci, jak s jejich odkazy pracovat do budoucna. Každoročně sestavujeme souhrny a statistiky lží a provokací ve veřejném prostoru. Nezakládáme však na prevenci proti koncipovaným lžím válečné propagandy.

Neziskovka, kterou semlel stát

Nemáme zadání a účinnou podporu pro rozvoj kultury paměti a připomínání! Kontextualizace minulosti se závažnými rysy dneška u nás nemá vzdělávací koncepci. Nemá platformu, která by ji připravila na celostátní úrovni. Hovořit o významu kultury připomínání v naší zemi je eufemismus. Stát nemá vyhlášky pro její rozvoj; pro souboj s paralelami, které se vrací.

Je omylem se domnívat, že tyto agendy mohou za stát vyřešit neziskové organizace.

Ani ty nejlepší z nich neovlivní systém. Státní finanční podpora je založena na soutěžení, jež vyvolává spory a sráží dobré týmy do role osamělých běžců.

Pokud se funkční komunikační koncept neziskové organizace transformuje do státní správy, pak dříve nebo později podlehne prázdnotě státní byrokracie. Ta jeho obsah potlačí, protože nemá normu pro jeho obsah a osobnosti chápající význam nahradila za kontrolory.

Zná jen gesta a sezonní zájmy něčeho, co lze nazvat „politikou paměti“. Taková je zkušenost Památníku ticha.

Státní paměťové instituce jsou přímo řízeny politiky a jejich sezonními zájmy, které zemi v zásadních tématech rozdělují. Podobenství válečných příběhů je jednou z mála hodnot, jež by mohla veřejný dialog spojit ke společné vůli. V této politické kultuře se tak ovšem neděje.

Podnět k takovému konsensu tedy nemůže přijít z jedné strany politického spektra. Pokud nenalezneme novou autoritativní platformu, jež by se této agendy profesionálně, nezávisle a s patřičnými nástroji ujala, pak se naše úcta k válečným obětem promění v ignoranci.

Šance ještě žije!

Ale šanci ještě máme! Ostatně nic jiného nám ani nezbývá – jsme ve stavu ohrožení.

Zkušenost kolektivní paměti otiskla v naší povaze silnější výstrahu, než v zemích Západu. Zatím ji však neumíme systémově využít. Poslední vláda učinila několik pokusů o založení dialogu k obraně proti dezinformacím. Všechny selhaly. Obraťme však omyly ve výhodu! S trochou kritického myšlení dnes můžeme vyhodnotit, proč se nedaří bránit sebe sama.

Co brání hledání cesty v byrokratickém labyrintu a co by mohlo být zadáním vlád příštích.

Pokud si ovšem dokážeme připustit závažnost změn posledních let a dostaneme potřebný strach z toho, co přichází. Pokud se shodneme na tom, že potřebujeme konstruktivní koncepci.

Nová realita přišla prověřit naši schopnost sebeobrany a mobilizace zkušenosti, kterou si nosíme všude s sebou. Vlastní já, odkaz naší pohnuté minulosti a oběti těch, co se nevrátili.

Pavel Štingl, zakladatel Památníku ticha

Sběratel příběhů, který se desítky let zabývá hledáním dialogu k odkazu osudů druhé světové války. Natočil desítky dokumentárních filmů, autorsky zpracoval řadu velkých výstav stálých i sezonních věnovaných probouzení paměti.

Koncipoval program pro kulatý stůl v Senátu PČR ke kultuře paměti a její emancipaci na svébytný žánr na jaře roku 2024.