I po osmdesáti letech od konce druhé světové války je možné nacházet dosud neznámé artefakty a zajímavosti. Jako třeba improvizovaný deník někdejší mladé zaměstnankyně hlavní pošty v Jindřišské ulici v Praze. Ten si vedla od 5. května, kdy ji začátek pražského povstání a tvrdé boje právě v okolí pošty uvěznily na pracovišti.

Svůj deník uzavřela večer 8. května, neukončila jej ani tečkou, jen konstatováním, že „máme svobodnou Československou republiku“.

Jednoduchý sešit s hustě popsanými čtrnácti stránkami byl pak osm desítek let odložen kdesi v krabici a znovu nalezen teprve nedávno – v pozůstalosti po zemřelé Miladě Pišlové.

Té některé své písemnosti již dříve před svou smrtí předala její dlouholetá přítelkyně Soňa Horáková (za svobodna Kolmanová), která je s vysokou mírou pravděpodobnosti pisatelkou deníku.

SS střílejí na ulici

Od sobotního rána 5. května 1945 popisuje své zážitky. „Od rána panuje napnutá situace, elektriky jezdí ozdobené československými vlajkami a sundávají se veškeré německé nápisy,“ píše na úvod.

„V ulici panuje veselá nálada, která se mění v paniku, poněvadž SS začíná střílet v ulici,“ stojí o něco níže.

Jeden z důležitých bojů pražského povstání se vedl právě o hlavní poštu v Jindřišské ulici. Díky tomu, že byla v rukou povstalců, umožňovala neomezené spojení po celé Praze. Toho také autorka deníku využívala – k telefonátům domů rodičům a kamarádce označované v textu jako Štefi.

Poštu se podařilo ubránit. „Boje vyvrcholily v úterý v poledne 8. května 1945 generálním útokem nacistů za podpory minometů, pěchotního děla a dvou tanků. Obránci hlavní pošty, zahaleni v neprůhledném mračnu kouře a prachu, však útok odrazili a nervové centrum povstaleckého spojení udrželi za pomoci obětavých pracovníků pošty ve svých rukou v plném provozu až do podpisu kapitulace německé posádky v Praze v odpoledních hodinách,“ popisuje na svém webu Vojenský historický ústav (VHÚ).

Autorka deníku si ale ještě s časem 17:30 v úterý 8. května zaznamenává: „Vypadá to strašně ošklivě, nevím, jestli se ještě vůbec dostanu domů. Jsou strašné rány, že se nám celá budova otřásá a sypají se nám vevnitř okna.“

HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Plzeň potvrzena dálnopisem

Historik VHÚ (kam autor tohoto textu nalezený deník předal, pozn. red.) Tomáš Jakl zápisky považuje za „zajímavý historický pramen“. „Zejména zachycení fám na počátku povstání je velmi zajímavé,“ podotýká.

Z deníku lze skutečně vyčíst a vycítit i to, jak se na počátku povstání šířily různé fámy a jak se v čase měnily dostupné informace: „Ve čtvrt na deset jsme se dozvěděli, že československá brigáda a anglické vojsko vtáhlo do Plzně,“ stojí například hned v úvodu deníku z 5. května.

Je zjevné, že hlavní pošta byla díky zachovanému spojení místem, kam se sbíhala řada zpráv. Potvrzuje to i věta: „Ve 12 hodin jsme Plzeň měli potvrzenou dálnopisem.“

Chodily ale i některé neověřené zprávy, které se Prahou rychle šířily. Například opakované informace, že se Němci chystají bombardovat Prahu, nebo o tom, že „Angličané“ už jsou na cestě z Plzně a budou v Praze do dvou až tří hodin.

V textu je možné sledovat i to, jak se postupem času mění rukopis autorky z úhledného v – pod vlivem ostřelování, bojů a dalších  událostí – uspěchaný a hůře čitelný.

DOKUMENT: stránky deníku

(přepis následuje níže, foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org) 

Přepis deníku

(Doplněny interpunkce, opraveny některé pravopisné chyby. Některá slova jsou hůře čitelná, nejasná – v textu vyznačeno jako poznámka redakce)

Dne 5. května 1945 je sobota. Od rána panuje napnutá situace, elektriky jezdí ozdobené československými vlajkami, a sundávají se veškeré německé nápisy. Ráno tlampač hlásil, že se lidé nesmějí shlukovat a sundavat německé nápisy.

Ve čtvrt na deset jsme se dozvěděli, že československá brigáda a anglické vojsko vtáhlo do Plzně. Okamžitě jsem to telefonovala Štefi. Posádka Berouna se vzdala, Pečkův palác je obsazen vládním vojskem. Ve dvanáct hodin jsme měli Plzeň potvrzenou dálnopisem.

Od čtvrt na jednu do půl jedné začali lidé chodit s trikolorami, na poště byla vyvěšena naše československá vlajka. Němky se záhadně ztratily a Amtmann musel předat úřad a vzdálit se v doprovodu hasičů. Na Václaváku byla puštěna Němci plynová bomba, ale byla naštěstí slzotvorná.

Mluvila jsem se Štefi, neví, co má dělat a jak se odtuď dostat. Podávám nepřetržitě zprávy tatínkovi. Ve čtvrt na tři přišla zpráva, že do Unhoště vstoupilo československé osvobozenecké vojsko.

Elektriky jezdily ozdobené, Němci do nich začali pálit a za chvíli začali vozit zraněné, kteří nám namáhavě kývali do oken. V ulici panuje veselá nálada, která se mění v paniku, protože SS začíná střílet v ulici.

14:20 jsou na Křivoklátě. Mám obavu, že nás zabere německé vojsko. V ulici křičí, aby přišlo vládní vojsko na pomoc hlavní poště. Naše vojsko je již na Václavském nám. Němci se snaží vniknout do úřadu. Budeme asi stavět barikády ve 3. patře. Německé vojsko má 4 kulomety u nás na nádvoří.

15:05 Sláva, četnictvo pochoduje Jindřišskou ulicí s auty. 15:25 Obraz Hitlerův zapálen letí dolů z okna 15:30 voláme posilu na hlavní poštu, nemůže se ven ani dovnitř, venku panuje stála střelba SS.

16:05 Odpor v rozhlasu je hrozivý, strážníci jdou na pomoc rozhlasu, u nás je situace nezměněna, schováváme se za silnější zdi.

16:30 první 2 letadla. Z Bredovské jsou slyšet rány. 16:45 začali bombardovat, musíme jít do sklepa. 19:15 vrátili jsme se ze sklepa. Rozhlas hlásí – od Benešova jede ku Praze 50 německých tanků, vypadá to moc špatně. Musí se stavět barikády, nevím, jestli ještě dnes půjdu domů – asi ne. Mluvila jsem s tatínkem, tam je to stále stejné. Stefi se moc bojí, začíná velká palba, musíme jít zase do sklepa.

Mám již důkladný hlad. Dolů pak přišel jeden pán od foukačky (městské potrubní pošty, pozn.red.) a přinesl mi jídlo, které mi poslal tatínek – housku a salám. Tak jsem mluvila hned s tatínkem, budu muset tady přenocovat. Mám 2 deky a svůj polštář. Ve sklepě je strašná zima, lidé odcházejí pryč. Náš Amtmann zde sedí s Fišerem a ještě jedním, je tady také Furth a stráží je hasič.

Ustlali jsme si s Martou Tahalovou na lavici a lehli jsme si. 23:45 bylo mi špatně od žaludku a velká zima, tak jsem vstala a šla nahoru na klepák, kde poslouchali rádio, je tady příjemné teplo.

Tady jsem se dozvěděla, že posily pro Prahu jsou už v Chuchli a pancéře určené proti Praze jsou rozprášeny. Celou noc voláme o posilu,, vypadá to moc kriticky, nemáme mužstvo, ani náboje. Stačí jeden granát a Němci nás mají, jsou v kuchyni.

V noci odvedl Hugo Novotný Němce zavřít. Odpoledne Němci bombardovali Masarykovo nádraží (netrefili se), rádio a jiné. 0:45 ve 4 hod. se čeká tady velký masakr, tak nevím. Dostali jsme posilu 20 mužů.

6. května 1945 je neděle. Dnešní noc jsme šťastně prožili. Po celou noc byla palba z Pečkova paláce. SS obsadili v noci střechu – Národní banky, tak to teď máme horší. V 5 hod. začalo vyjednávání, palba na okamžik přestala a pak pokračovala dále. Byla veliká zima, vůbec nemohu mluvit rýmou. V noci volaná pomoc přišla, už máme 60 mužů a před poštou stojí 3 pancéře a střílejí na Jindřišskou věž.

Ráno v 7 hodin jsem šla do prodejny telegramů, kam mě měl volat tatínek. Celá síň byla obsazená vládním vojskem a ozbrojenými dobrovolníky a prohlíželi si mě velice nedůvěřivě, poněvadž si mysleli, že jsem Němka pro ty moje copy. Ale naštěstí byl tam jeden hasič, kterého znám, tak jejich nedůvěra o mé “německé osobnosti” padla.

Šla jsem nahoru a odtud jsem volala tatínka, ale on tam nebyl. Tak jsem volala Štefi. Ráno trochu utichla palba a pak jsem mluvila s maminkou a tatínkem, maminka má o mě velký strach, u nich prý je to klidné. Ráno jsme dostávali chleba po jednom krajíčku. Museli jsme sedět na svých pracovištích a pracovat, ale nebylo co.

8:10 hlášen akutní nálet na Kbely, utíkáme do sklepa 9:09 přijel 1 pancéř a vyzval několik vojáků jako spojky a ihned odjeli. 9:15 musíme do krytu, prý bude bombardován Pečkův palác.

Za 1/4 hodiny jsme šli zpátky. Po 9. hodině hlášené anglické pancéře, jedou ku Praze na pomoc a mohou být tady za 2 -3 hodiny z Plzně. Je tady moc veliká zima, jsme zase v kryptě, je s námi naštěstí pan Talkna (hůře čitelné, pozn.red.). 11:15 spadl na Václavák velký balík, šli se podívat, co je v něm. 11:30 6 osob musí zabarikádovat vchod do Bredovské ulice. Americké pancéře Rakovník – Zdice. 11:45 americká letadla ostřelují v okolí Prahy.

11:50 Němci zahajují palbu na Prahu. Na Jindřišské věži řádí moc na nás SS. Pak jsme šli do kotelny, je tady nádherné teplo, ale strašně (nečitelné, pozn. red.) „smrádek, ale útulno“. Před poštou začíná pracovat dělo, poněvadž střílejí Němci z věže a Bredovské. Nevím, jak to s námi tady dopadne, prozatím čekáme na posilu. Přišlo 20 mužů.

Celý poštovní úřad je obsazen. Vlasovští jsou v Chuchli. Angličané pochodují ke Praze 15:00 Vlasovští jsou na Smíchově 17:30 vypadá to s námi moc bledě, žádáme posilu až do Košic. Přišlo dalších několik mužů. První člověk raněn v pokladně, je to prý vážné. 18:35 Vlasovští jsou ve Štefánikových kasárnách, čekáme na další posilu, Němci bojují přímo urputně. Ulici obsadili SS, veliká střelba před poštou z pancéře již od 17 hodin. Ve 20 hodin jsme šli spát o hladě, spali jsme na prkně 12 – strašně.

Ráno o ½ 4 jsme vstali, poněvadž přišel si jeden muž z barikád odpočinout.

Dne 7. května je pondělí. 6:00 Vlasovští prý jsou v Praze a probojovávají se k nám. Tady chybí odpor (nejasné, pozn. red.), ještě večer se stavěly barikády z písku, ráno v ½ 5 se barikády odstraňovaly. Nevím ještě, co to znamená, jestli dobré nebo zlé. Ráno jsem volala naše, ale nemohla jsem se dovolat, mluvila jsem se Štefi.

7:40 strašná rána – spadla nám podle všeho bomba na nádvoří, celé zdi se nám klepou. Jestli budou pokračovat dále, tak to tu bude „veselé“.

Mluvila jsem s 11 (zřejmě označení pro konkrétní telefonní ústřednu, kam autorka volala rodičům, pozn. red.), prý se tam střílí. Doufám, že naše uvidím živé a zdravé. 9:54 voláme zoufale o pomoc, jsme odstřelováni německými děly a bombardováni německými letadly, vypadá to moc zle, někde na Pankráci vyvedli Němci celý dům ven a hnali je před pancéři.

11:00 musíme se přestěhovat do jiného krytu, odkud budeme moci utíkat ven. Všechno konáme přímo se zimničním chvatem, sedím poblíž okna. 11:10 minuty utíkají – naše dělo ustává – vedle skrytě je velký shon – my tam nesmíme jak je vidět není již pro nás záchrany. 11:55 slyším velikou palbu a také křik u nás – Vlasovci jsou tady – naše záchrana. Palba se stupňuje, je čím dál hrozivější, ale nám je volně, již nás nemohou ti němečtí tyranové dostat do svých rukou. Je mi veselo a zároveň strašně smutno. Co je doma, žijí ještě?

12:05 Může se jít domů, kdo bydlí na Vinohradech, Vršovicích, Smíchově. Na Hradě se pořád střílí, musím tady zůstat. 12:10 Marta mi řekla, že jeden pán jí říkal, že mě rodiče pozdravuji, moc jí nevěřím, snad mě chce utěšovat, ale pak jsem uvěřila, když jsem se přesvědčila sama. Mám velikou radost. Ostatně přináší nám jídlo, chleba a salám. Doposavaď jsem nepocítila hladu, ačkoliv jsem nejedla od včera rána. SS pochodují Václavským náměstím majíc ruce vzhůru.

4 hod. K. H. Frank vyjednává s našimi a dávají si úžasné podmínky. V 6 hodin se to musí rozhodnout. Mezitím jsem mluvila se Štefi, k nám se nemohu dostat.

Mluvila jsem s 11, tam mi řekli že jim dávám nejlepší informace a prý jsou Vlasovci 51 (pravděpodobně označení pro místo lokální telefonní ústředny, pozn. red.) a pokračují na Malý Břevnov, tak doufám, že to dobře dopadne. Štefi mi říkala, že je to ošklivé, má strach.

16:25 angličtí hloubkový letci střílí na „Pečkárnu“, začíná to důkladně bouchat. Chtěla jsem telefonovat, ale raději jsem se vrátila. 17:00 Němci chtějí vybombardovat Prahu – tak pěkně vypadáme.

20:14 mluvila jsem s maminkou a tatínkem. Od Švejdů jsou všichni živi a zdrávi a čekají na osvobozeneckou armádu a mají se prozatím dobře. Když jsem přišla dolů, rádio zase volalo o pomoc – Angličany – poněvadž nás ohrožuje německé bombardování. V noci se střílelo a Němci zapálili „Apollo“ které se odtud hasilo. Prý na Václaváku stojí anglický pancíř.

Dne 8. května je úterý. Ráno jsem vstávala v 6 hodin celá zmrzlá z toho „královského spaní“ na lavici a šly jsme se poprvé za tři dny umýt — „čistota, půl zdraví = špína celé.“ Vypadáme žalostně, ale jídla a zásob ze včera máme dost. Právě jsem slyšela, že Němci se ještě u nás drží a nechtějí se vzdát dobrovolně Prahy.

Ráno jsem mluvila s našimi, moc pěkně jim to tam bouchá. My už tady nemáme ani jedno okno zdravé a telegrafní vedení je celé vyšinuté (nejasné, pozn. red.). Musím dolů – hlášení Němci mají bombardovat Prahu.

10:30 dělám spojku na schodech a nosím hlášení vojákům. Je to lepší, než být stále ve sklepě, aspoň jsem trochu prospěšná. Na střeše máme minomet, který dělá bezvadný rámus. Musíme do krytu, Němci nás zase bombardují.

Chtěla jsem telefonovat, ale mne tam nepustili. Odpoledne v 15 hod. přišel první vlasovec k nám do sklepa oknem s vlajkou Červeného kříže, mluvil na nás rusky a moc dobře jsme mu rozuměli. Pak jsem šla zase jako spojka, ale poslali mě zpátky, poněvadž někdo začal pancéřem dělat důkladný rámus. Skutečně nevím, jestli se ještě dnes dostanu domu.

17:30 vypadá to strašně ošklivě, nevím jestli se ještě vůbec dostanu domů. Jsou strašné rány, že se nám celá budova otřásá a sypají se nám vevnitř okna. Teď máme zase vyjednávání, úplně utichla palba. Šla jsem na ulici a sbírala prázdné náboje a pak jsem šla na večeři, mluvila jsem se Štefía s 11, doma je zase klidno.

Vyjednávání má trvat do 22 hodin a jestli by se Němci nevzdali, půjde se na ně s ohněm po 24. hodině. Konečně ve 22 hod. se Němci u Pečkárny vzdali a máme svobodnou Československou republiku.