Sochař a pedagog Kurt Gebauer provokoval svou kreativitou od dětství. V době normalizace odešel do vnitřní emigrace, jeho „Stát Gebauer“ měl vlastní hospodářství i hymnu.

„V době, kdy v umění vládl socialistický realismus, v Opavě zrekonstruovali vybombardované divadlo a postavili před něj dvě sousoší: jedno znázorňovalo rudoarmějce a jakousi dámu s kyticí, druhé dělníka a kolchoznici nebo zemědělku. Sochy vyrobili z hořického pískovce, což je nejměkčí a nejrychleji opracovatelný kámen,“ vzpomíná Kurt Gebauer na životní moment, který ho přivedl k rozhodnutí věnovat se sochařství.

„Celá ta práce na mě působila odbytě a říkal jsem si, že takhle to nejde, že bych se měl sochařinu naučit a předvést jim, jak se má dělat.“

Kurt Gebauer s rodinou. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Úžasný talent

Vyrůstal jako syn chudé vdovy a svého otce Franze Gebauera nikdy nepoznal: coby hlučínský Němec byl za války povolán do wehrmachtu a padl začátkem roku 1942, když Kurtovi nebylo ještě ani půl roku. Přesto na momenty z dětství vzpomíná s humorem, třeba když inspektor obvinil učitelku ve školce, že jeho dětské kresby údajně vytvořila ona:

„Moje dětské kresby byly trošku podrobnější, živější. Brali mě jako úžasný talent.“

Začal studovat střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, ale odtud přešel na kamenickou školu do Hořic, aby ovládl naprosté základy sochařského řemesla. Jeho tehdejší učitelé byli dosti konzervativní, a tak neměli moc pochopení pro jeho četbu životopisu van Gogha nebo vánoční betlém inspirovaný tvorbou Henryho Moora.

Po maturitě se opakovaně hlásil na pražskou UMPRUM a AVU, ale několikrát nebyl přijat, protože se prý „nezúčastňoval kulturně-politického dění“. Neminula ho tedy vojenská služba v ženijní jednotce složené z Maďarů, Němců, Romů, duchovních a dalších režimu nepohodlných lidí.

Ani tady ho však nepřešel humor a tvořivost: obal na plynovou masku si upravil tak, aby se do něj vešel skicák, a na cvičeních stále kreslil.

Kurt Gebauer. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Stát Gebauer

Na začátku sedmdesátých let pro něj bylo velkým zážitkem tříměsíční stipendium na pařížské Académie de beaux-arts, o emigraci přesto neuvažoval už proto, že v Čechách zůstala jeho rodina.

V době normalizace se uchýlili do vnitřní emigrace na venkově: „Založil jsem Stát Gebauer s vlastní kulturou a zemědělstvím. Byla to reakce na oficiální stát, se kterým jsem se nemohl ztotožnit.“

Zatímco jeho manželka chodila do zaměstnání, on se věnoval umělecké tvorbě a rodinnému hospodářství, pěstoval zeleninu, choval ovce a z jejich vlny pletl svetry. Jedna z mála oficiálních zakázek mu tehdy umožnila umělecky pojednat prostor dětského hřiště v Moravské Ostravě na sídlišti Fifejdy:

„Oni mysleli, že navrhnu klasické prolézačky. Já jsem místo toho zkusil modelovat krajinu.“

Jeho dílo, které hravě pracuje s přirozeně zvlněným terénem, je skvělou ukázkou praktického využití „land artu“.

Po roce 1989 jej oslovili studenti UMPRUM s nabídkou funkce rektora. To sice Kurt Gebauer odmítl, ale využil příležitosti stát se pedagogem a dvaadvacet let na UMPRUM pracoval jako vedoucí ateliéru.

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.