Z Pražského povstání v květnu 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Řada přímých účastníků povstání však tvrdí, že skutečnost byla mnohem hrůznější, než si dokážeme představit. Mnozí tvrdí, že neuměli zacházet se zbraněmi, někdy si prý nezodpovědně hráli na válečníky a nevěděli, jak se chovat v městském boji. Jejich vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Není pochyb o tom, že se nemálo lidí během povstání zachovalo obdivuhodně. Na výzvy rozhlasu se asi 30 tisíc lidí do povstání zapojilo – bojovníci, spojky, zdravotníci a další. V ulicích stavěli barikády, hájili rozhlas, vrhali na německá obrněná vozidla zápalné lahve, ostřelovali německé jednotky zpoza domů, z oken metali granáty.

Umíralo se na chodnících, ulicích, náměstích i v budovách. Tvrdé boje se vedly před rozhlasem, na Smíchově, v Dejvicích, na Žižkově, v Chuchli, Lahovicích a na dalších desítkách míst v Praze. Asi tři tisíce bojovníků i civilistů přišly o život.

Účastníci povstání, víc než osm stovek pamětníků, kteří vyprávěli své příběhy pro Paměť národa, odmítají patetické heroizování a naopak spíše snižují své zásluhy. Popisují otřesné činy pomsty, které se odehrávaly za povstání, nejvíc pak od 9. května 1945, kdy do Prahy vstoupila Rudá armáda.

Esesák na kandelábru

Pražské povstání v květnu 1945 (foto: Státní okresní archiv Louny)

Na Staroměstském náměstí se objevil na lampě hlavou dolu zavěšený polonahý esesák, pobodaný dýkou a ohořelý po tom, co pod ním kdosi rozdělal oheň. Na mnoha místech Prahy se prý odehrávaly podobné zrůdnosti. Například zajatým Němcům pomstychtiví povstalci na záda vypalovali hákové kříže.

Dne 9. května 1945 spěchal domů přes pražský Újezd tehdy devatenáctiletý Jiří Ješ. U Muzea hudby spatřil mladé ozbrojené muže s páskami na rukou RG – Revoluční gardy. Vedly desítky ještě mladších zajatých německých vojáků. Z okna domu naproti se ozval výstřel. Vylekaní gardisté zajatce do jednoho postříleli.

Jiří Ješ hrůznou scénu sledoval schovaný v pasáži domu. Z budovy, kde dnes sídlí ministerstvo školství, vyběhly staré ženy a snažily se zachránit sténající Němce.

V sobotu 5. května 1945 dopoledne se Jiří Ješ jel ostříhat k holiči. Cestou zaslechl rozhlasové vysílání, které hrálo z rádia vystrčeného z okna domu, kde sídlilo řeznictví Seidl.

Hlasatelé Kozák a Mančala volali o pomoc, aby šli lidé hájit budovu rozhlasu. Mladík se ze zvědavosti šel k budově rozhlasu podívat:

„Díval jsem se na budovu rozhlasu a v prvním patře na balkonu se objevil chlap – zřejmě esesák, a střelil do nás. Kousek ode mne padla mrtvá žena. O něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: ´Má smysl, abych tady přišel o svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám!´ A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec. A kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v pochodu studentů na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: ´Teď to stojí za to obětovat život,´“ vypráví někdejší komentátor Českého rozhlasu Jiří Ješ, bývalý politický vězeň, který si za komunismu odseděl pět let.

Strhující příběhy z konce války ožívají na webu 1945.pametnaroda.cz, který připravila obecně prospěšná organizace Post Bellum u příležitosti 75. výročí konce války. Využila svou rozsáhlou sbírku Paměť národa a připravila nejen příběhy přímých účastníků války, ale také vzpomínkové audio-klipy, krátké filmy a on-line expozice.

Tu a tam puštička…

Výjimečné svědectví z Pražského povstání sepsal 96letý novinář, někdejší šéfredaktor ekonomické redakce ČTK Vladimír Brabec.

Vladimír Brabec v době vysokoškolských studií (foto: Post Bellum)

Coby jednadvacetiletý během povstání patřil do povstalecké skupiny motocyklového závodníka Františka Juhana. Bojovali na pražském Smíchově. Citujeme některé pasáže z jeho sepsaných vzpomínek, které dosud nebyly publikovány:

„Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla v blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od Smíchovského nádraží i ke Smíchovskému nádraží. Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky. Účinné zbraně však nebyly. Puštička našeho táty a tu a tam další puštička,“ popisuje Brabec.

„Kluci Krákorovi ze sousedního domu přišli s nápadem prohledat vagony na smíchovském nákladovém nádraží. Našli nějaké protitankové střely. Neuměli jsme s nimi zacházet. Objevil se muž s autoritou. František Juhan. Znali jsme ho jako plochodrážního mistra republiky. Patřil k nejlepším na světě. Měl náš respekt. Byli jsme rádi, že máme populárního velitele.“

„Začaly některé cílené akce. Byla vyslána skupina do Ženských domovů, kde působila jakási nemocnice wehrmachtu. Nacistické stráže, jež objekt hlídaly, odevzdaly bez odporu osobní zbraně. Osazenstvo lazaretu se postupně ztrácelo. Hořkost neúspěchu jsme zažili, když jsme usilovali o pacifikaci jednotky SS, která sídlila v budově proti Smíchovskému nádraží. Jejich kulomety ohrožovaly celou oblast. Podařilo se dovézt od Vyšehradského nádraží ozbrojený vlak či přesněji několik jeho vagonů. Na pacifikaci jednotky SS výzbroj vlaku a dovednost jeho posádky nestačily. Nepodařilo se ji zlikvidovat. Esesáci se ze svého sídla v noci vytratili. Byli jsme rádi, že jsou pryč a zároveň jsme litovali, že utekli se zbraněmi,“ vzpomíná Brabec.

Pomohli vlasovci

„Obranu pod železničním mostem jsme zpevnili sudy s benzínem, které jsme objevili v jakémsi skladě u hřiště Sokola Smíchov. Případný nájezd nacistů od jihu měla zadržet ozbrojená skupina. K očekávanému boji pod mostem nedošlo. Tanky, jež později skutečně přijížděly od Štěchovic, nedojely,“ popisuje.

Před jejich útokem zachránila Smíchov podle Brabce pomoc, kterou poskytli vlasovci.

„Byl jsem pověřen zavedením dělostřelecké jednotky vlasovců do výhodného palebního postavení na návrší za Chuchelským kostelíkem, kde byl báječný rozhled po značné části levobřežní vltavské komunikace. Netrvalo dlouho a na silnici před chuchelským závodištěm se objevily nacistické tanky. Přiblížily se. Zazněl povel. Žádná střela nezasáhla cíl, ale nálože explodovaly v blízkosti tanků. Tanky zastavily. Vlasovci střelbu opakovali. Přišel nečekaný obrat. Celá nacistická tanková skupina se obrátila a odjížděla směrem Zbraslav. Kde skončila, to jsme se nedozvěděli. Měl jsem pocit, že střelba z kanonů nacistické tankisty překvapila a že se po chvíli váhání vzdali záměru pokračovat směrem ku Praze.“

Dostal od velitele nový úkol, tentokrát propagandistický. Byl to text, v němž vlasovci vysvětlovali, že přijeli, aby pomohli Čechům bránit Prahu proti německým fašistům. Dalším jejich cílem prý bude boj za osvobození Ukrajiny od Stalinovy diktatury.

„Vlasovský nadporučík nám předal v místnosti velitelství na Nádražní ulici balík jednostránkových vysvětlivek napsaný špatnou češtinou a požádal nás, abychom je rozdali českým obyvatelům čtvrti. Balík jsem převzal a rozdělil letáky mezi barikádníky. Rozdali jsme je v okolí Smíchovského nádraží, i když jsme text považovali za poněkud divný. My jsme čekali na Stalinovy tanky s nadějí na svobodu. Oni Stalina měli za nepřítele. Vlasovci nám, Praze a zejména Smíchovu, pomohli. My jsme jejich pomoc potřebovali a vítali, ale nestihli poděkovat. Zmizeli z našeho obvodu dříve, než do Prahy dorazily jednotky Sovětské armády,“ vzpomíná Vladimír Brabec.

Střelba na Karlově mostě

Aktivity spontánně vzniklých barikádnických skupin na Smíchově podle něj skončily po příjezdu sovětských jednotek:

„Poprvé jsem se s oddílem ruských vojáků setkal 9. května odpoledne před Rudolfinem. Tam jsem se seznámil s mladým rudoarmějcem, s nímž jsme prožili menší dobrodružství v okolí Karlova mostu. Přecházeli jsme od Starého Města k Malé Straně a dostali se před Klementinum. Odkudsi z domu na Novotného lávce po nás začal střílet nějaký nacistický záškodník. Zalehli jsme za mostecké zábradlí. Můj ruský voják začal ihned zkoumat, odkud útočník pálí. Zjistili jsme, že z okénka Smetanova muzea. Mladistvý rudoarmějec začal palbu opětovat samopalem. Kamenné zábradlí Karlova mostu nám poskytlo značně bezpečnou ochranu. Boj jednoho proti jednomu chvíli trval. Po několika minutách palba z muzea přestala. ´Někde tam ten Germánec musí být. Musím se tam podívat,´ řekl mi odhodlaně mladý Rus a odešel. Byl podvečer. Pokračoval jsem směrem na Malou Stranu a domů ke Smíchovu.“

„Pod Karlovým mostem na malostranském břehu se odehrávala hrůzná scéna. Několik Čechů tu rozpalovalo v ohni železné tyče a těmi vypalovali dvěma nacistům na záda hákové kříže. Proti rozpálené české pomstychtivosti se nikdo z nás kolemjdoucích neodvážil postavit. Nedokázal jsem se na to běsnění dívat. Pokračoval jsem v cestě domů. Čekala mě komplikace,“ píše v dopise pro Paměť národa bývalý novinář, 96letý Vladimír Brabec.

„Směřoval jsem k Újezdu po ulici od Malostranského náměstí. V místech, kde se otevírá výhled na petřínskou stráň, začaly kolem mne létat kulky a ozývala se dávková střelba. Rychle jsem zapadl do průjezdu nejbližšího domu. V petřínské stráni se schovávala pravděpodobně celá skupina nacistů s kulometem. Ostřelovali civilisty, kteří chtěli projít ke Smíchovu. Válku už měli prohranou. Jejich střelba do lidí beze zbraní se mi jevila jako vzteklé vraždění. Co ale dělat? Čekal jsem v průchodu do setmění. Ten dům považuji za posvátný. Poskytl mi úkryt před střelbou ´vlkodlaků´,“ přibližuje realitu Pražského povstání v květnu 1945.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.