Když se v roce 1948 rodině Jana Podstatzkého-Lichtensteina podařilo dostat přes hranici do Rakouska, matka tehdy dětem řekla: „Odteď budeme mluvit německy, češtinu už nikdy v životě nebudeme potřebovat.“ Zmýlila se, jen je tehdy od návratu dělilo bezmála půl století. V 90. letech začínali s bydlením v zámecké věži. Jan tehdy skoro vůbec neuměl česky, jazyk se znovu učil třeba i poslechem magnetofonových kazet při cestách autem.

Pokud jezdíte z Prahy do Brna po dálnici D1, patrně znáte vysoký most klenoucí se přes hluboké údolí řeky Oslavy. Z mostu je dobře vidět zámek, který takto z výšky vypadá, jako by snad šlo o nějakou dětskou stavebnici.

Když se ale na zámek díváte z náměstí ve Velkém Meziříčí, působí naopak docela impozantně. Jeho historie sahá do 12. století a snad každý architektonický sloh na něm zanechal svůj otisk. A právě na tomto zámku trávil své dětské roky Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit neboli Jan Podstatzky-Lichtenstein. A po bezmála půl století se tam s rodinou vrátil.

Rudoarmějci snědli psa

Narodil se 13. srpna 1937 v Janovicích u Rýmařova v podhůří Jeseníků, rodina však poměrně záhy přesídlila právě do Velkého Meziříčí. Matka Josefa pocházející z rodu Harrachů tehdy zámek a hospodářství na Vysočině zdědila. Její otec František Maria Harrach jako blízký spolupracovník habsburského následníka trůnu zažil neblaze proslulý sarajevský atentát, který se stal rozbuškou první světové války. Ta ve výsledku přinesla rozpad habsburské říše a vznik Československa.

Jan Podstatzky-Lichtenstein jako průvodce po zámku ve Velkém Meziříčí. Foto: Kateřina Doubravská, se souhlasem Paměť národa

Nová republika se všemožně snažila odříznout od rakouského dědictví a svět tradiční aristokracie se ocitl v kolizi s novým republikánským duchem. František Maria Harrach se přesto stal loajálním občanem nového státu, i když ten jej záhy v rámci pozemkové reformy i vyměřených daní připravil o podstatnou část majetku.

V září roku 1938 v době ohrožení Československa hitlerovským Německem významná část českých aristokratů deklarovala věrnost republice. Pamětníkův otec Alois Podstatzky-Lichtenstein deklaraci nepodepsal a za války se přihlásil k německé národnosti. Zároveň ale podporoval protinacistický odboj. „Tatínek nám nikdy neřekl, co dělal. Ani jsme netušili, že někam v noci chodí. Dozvěděli jsme se to až po návratu z emigrace od místních lidí,“ vypráví jeho syn Jan.

Zatímco matka Josefa s Janem a jeho sourozenci trávila poslední dny války v podzemním bunkru v zámecké oboře, otec se ve městě účastnil protiněmeckého povstání. To mělo ve Velkém Meziříčí krvavý průběh s desítkami obětí na životech z řad místních občanů. Radost z konce války se tak mísila se smutkem nad zmařenými životy.

Jan si navíc vybavuje poněkud svérázné chování osvoboditelů ze Sovětského svazu. Podle jeho vzpomínek se vojáci zmocnili zvířat z brněnské ZOO a ty pobili a snědli. „Měli takový hlad, že zabili ty zebry a všechny ty chudáky zvířata, aby měli maso. Zabili i našeho psa čau-čau, taky ho snědli, zůstala jenom kůže.“ Na zámek samotný se ale rudoarmějci prý nedostali.

To auto už není vaše

Jan Podstatzky-Lichtenstein na motocyklu. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Díky prokázané odbojové činnosti se rodina Podstatzkých-Lichtensteinů vyhnula vyvlastnění na základě Benešových dekretů, o majetek ale záhy přišli, když se v únoru roku 1948 definitivně dostali k moci komunisté. Janův starší bratr tehdy coby gymnazista čelil šikaně spolužáků. Rodina raději přesídlila do Prahy, ubytovali se v hotelu Esplanade. Přímo před hotelem tehdy komunisté otci zabavili osobní automobil.

„Tam už stál nějaký pán z komunistické strany a ten tatínkovi řekl: ,To auto už není vaše!‘ To byl ten moment, kdy už i já jsem rozuměl, že se něco stane.“

V dané situaci Janovi rodiče viděli jediné východisko – emigraci. Matka měla v té době platná víza, na základě kterých předtím cestovala do Francie na návštěvu za sestrou. Rodiče se tedy domluvili, že Josefa s dětmi odcestuje ihned a Alois se k nim později připojí.

Vyjeli z Prahy večerním vlakem, který mířil do Rakouska. Na hranicích při pasové kontrole jim ale pohraničníci přikázali vystoupit. Děti čekaly v oddělené místnosti, zatímco matku vedle vyslýchali. „Maminka nám potom řekla, že se musela celá svléknout, aby prokázala, že u sebe neschovává nějaké věci,“ říká Jan Podstatzky-Lichtenstein. Okradli ji o zlaté hodinky a další cennosti.

Do měděných dolů v Chile

Beznadějná situace se změnila okolo druhé hodiny ráno, když se na hranici vystřídaly směny. Pohraničník, který právě nastoupil, pocházel z Telče, kde donedávna sídlila jiná větev rodu Podstatzkých-Lichtensteinů, a tak znal jejich jméno. Nechal rodinu nastoupit do dobytčího vagónu ve vlaku, který přes Rakousko mířil do Jugoslávie. Slíbil, že zatelefonuje kolegovi v Rakousku, aby jim v zastávce vagón otevřel.

Hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein. Foto: se souhlasem Paměť národa

Když se vlak rozjel, rodina se ocitla v úplné tmě. Jen tušili, že v druhé polovině vagónu cestují krávy. Báli se, aby nakonec neskončili v Jugoslávii, ale po čase vlak zastavil, dveře se otevřely a pozdravil je rakouský železničář: ‚Grüss Gott, jste v Rakousku.‘“

O dva měsíce později se z Československa na falešné doklady dostal i pamětníkův otec. Rodina tak byla kompletní a na nějaký čas týdny zakotvila v italském hotelu u jezera Como. Tam jim ale došly peníze. Několik měsíců poté prožili jako hosté u italských příbuzných a museli se rozhodnout, kam dál. Báli se, že komunisté brzy ovládnou celou Evropu, a tak zvolili zámoří. „Maminka chtěla do jižní Afriky, tatínek chtěl jet do Kanady.“ Nakonec padla volba na Chile, kde měla rodina další příbuzné.

Začátky nebyly snadné. Matka nějakou dobu vedla penzion, otec pracoval v továrně na koberce. Později oba nastoupili do měděných dolů v poušti daleko na sever od Santiaga de Chile, zatímco Jan studoval v hlavním městě. Škola mu zpočátku dělala velké problémy, protože neuměl španělsky. Dokonce načas školu opustil a učil se zahradníkem. Nakonec odmaturoval, udělal si bankovní kurz a nastoupil v pojišťovně.

Šedivá, smutná země

Rodiče se v roce 1960 vrátili do Evropy. Jan Podstatzky-Lichtenstein ještě v Chile zůstal, jeho návrat však uspíšil těžký úraz, který utrpěl při nehodě na mopedu. Dva dny strávil v bezvědomí, měl těžce zraněnou nohu i hlavu. „Šest měsíců trvalo, než jsem mohl aspoň trošku chodit,“ konstatuje. Nejprve se mu dostalo ošetření v nemocnici vlastněné pojišťovnou, kde byl zaměstnán. Poté se ale rozhodl odjet do Evropy za rodiči, kde podstoupil další léčbu.

Panorama Velkého Meziříčí s dominantou zámku, po levici dvě bývalé synagogy, památky zdejší židovské komunity zaniklé za války. Foto: se souhlasem Paměť národa

Po uzdravení Jan Podstatzky-Lichtenstein pracoval pro německou firmu Linde. Roku 1962 dostal lákavou pracovní nabídku od Otty von Habsburga. Bývalý následník rakousko-uherského trůnu se angažoval v evropské politice a založil organizaci podporující evropskou vzájemnost na základě společných křesťanských kořenů. Jan ho popisuje jako laskavého a nesmírně pracovitého člověka s fenomenální pamětí. On sám působil jako jakýsi sekretář, který Habsburgovi organizoval agendu a využil při tom své jazykové znalosti.

V té době poznal svou manželku Anitou de Lorgeril, jejíž francouzská rodina měla ve Španělsku dům u moře v sousedství domu Otty von Habsburga. Vzali se v roce 1967 a postupně se jim narodili tři synové. Čtvrté dítě, dcera, zemřelo v novorozeneckém věku. V roce 1972 s rodinou přesídlil do Španělska, kde si založil realitní kancelář.

Zprávy o pádu komunistického režimu v Československu na konci roku 1989 přijímal Jan Podstatzky-Lichtenstein s jistou dávkou nedůvěry:

„Pořád jsme měli strach, že by se to mohlo otočit.“ Do staré vlasti poprvé vyrazil až v září 1990. „Všechno bylo šedé a smutné. Všude lešení na domech, oprýskaná okna,“ popisuje své dojmy z první návštěvy. O to víc na něj zapůsobila proměna, kterou země v následujících letech prošla. Jako hlavní impuls této změny vnímá návrat majetku do soukromých rukou: „Kdyby Češi neudělali restituce, tak nemají, co teď mají.“

Náročné a zdlouhavé restituční řízení nakonec podstoupili i Podstatští-Lichtensteinové. Od roku 1994 mohli bydlet v zámecké věži. Rok nato se splnilo to, co rodina po celé předchozí půlstoletí považovala za nemožné: získali zpět zámek ve Velkém Meziříčí. V následujících letech jim vrátili i rybářství, lesy a polnosti.

Hledání ztracené češtiny

„Když jsem tu byl jako dítě, tak mi to přišlo všechno velký. Teď, když jdu po těch schodech dolů, tak to cítím stejně, jako když mi bylo jedenáct. To jsou věci, na který pak vzpomínáte. Třeba když jdete do lesa. V Chile moc les nebyl, ve Španělsku byly malý pomeranče… Když se pak vrátíte do lesa, tak se vám to všechno vrátí. To je moc pěkný, musím říct. Nikdy jsme nepočítali s tím, že se budeme moct vrátit.“

Exkurze Klubu přátel Paměti národa s Janem Podstatzky-Lichtensteinem. Foto: Michal Šmíd, se souhlasem Paměť národa

Jan Podstatzky-Lichtenstein přesídlil se svou rodinou do Velkého Meziříčí natrvalo v březnu roku 1999. Místní obyvatelé je přijali vřele: „Hned první den, když jsme šli do města, zastavilo nás na ulici pět lidí, podávali nám ruku a děkovali nám, že na zámku zase svítí světlo.“

Když se v roce 1948 rodině podařilo dostat přes hranici do Rakouska, matka tehdy dětem řekla: „Odteď budeme mluvit německy, češtinu už nikdy v životě nebudeme potřebovat.“ Zmýlila se, jen je tehdy od návratu dělilo bezmála půl století. Jan Podstatzky-Lichtenstein v devadesátých letech skoro vůbec neuměl česky, jazyk se znovu učil třeba i poslechem magnetofonových kazet při cestách autem:

„Se ženou mluvím francouzsky. Se syny se dorozumívám španělsky. Se sestrou německy. Nejlíp píšu samozřejmě španělsky. Česky špatně, ty háčky, kroužky… Ta česká gramatika! Závidím českým dětem, že se to naučí ve škole.“

Česky dnes mluví i dva z jeho tří synů. Česky vyprávěl svůj příběh opakovaně i pro Paměť národa. A když jej dokumentaristka Jitka Andrýsová poprosila, jestli by po svém zámku ve Velkém Meziříčí neprovedl i skupinu lidí z Klubu přátel Paměti národa, rád souhlasil.

Autoři textu Barbora Šťastná a Michal Šmíd působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.