"Mým úkolem bylo tyto spolehlivé lidi vyhledat a organizačně sjednotit," vzpomínal Sedlář
Post Bellum,

Na pasekách ukrýval odbojáře proti nacistům i komunistům. Oba režimy ho za to poslaly do lágru

Alois Sedlář (6. ledna 1907 – 9. května 1987) byl řezník a hospodář z paseky neboli samoty, kde se říká Na Kuželku – je to ve Vlčkové, nedaleko Zlína. Žil tam s manželkou Karolínou a třemi dcerami: Bohumilou, Ladislavou a Ludmilou. Po německé okupaci se s pozoruhodnou samozřejmostí zapojil do odboje, příběh jeho rodiny patří do moravské partyzánské historie.

„V době noční mezi 14. a 15. březnem 1939 za sněhové vichřice přepadly naši republiku hitlerovské hordy. Bylo to pro mne neuvěřitelné, neboť jsem sloužil v naší armádě jako pohraniční voják. Když jsem se dověděl o této události, šel jsem se přesvědčit do Zlína, zda-li tomu tak je. S velkou hrůzou jsem zjistil, že ano. Tímto okamžikem padlo moje rozhodnutí. Dohodl jsem se se svým bratrem Františkem, jak na to. Bratr měl italskou armádní kulovnici, kterou dal hned k dispozici pro případ převratu,“ napsal Alois Sedlář v jedenáctistránkové strojopisné zprávě, nazvané Ze vzpomínek partyzána a politického vězně 1939-1945.

Vedle Sedlářových vzpomínek, které se dochovaly v rodinném archivu, se následující text opírá především o rozhovor s jeho dcerou Ladislavou Zuzaníkovou (narodila se 10. září 1935).

Partyzáni: učitel, pekař a tři myslivci

V srpnu 1940 navštívil prý Aloise Sedláře na jeho samotě neznámý muž. Přišel ještě několikrát, povídali si o hospodaření, o počasí, o krajině. Když k sobě navzájem získali důvěru, představil se jako Karel Oškera, bratr velitele ilegální skupiny, vojáka Jana Oškery z Hodonína. „Hledal v kopcích Hostýnských hor spolehlivé a odvážné muže, kteří by se rozhodli aktivně se účastnit boje proti okupantům,“ píše A. Sedlář: „Mým úkolem bylo tyto spolehlivé lidi vyhledat a organizačně sjednotit.“

Sestavil odbojovou skupinu ze známých a sousedů, patřili k ní Josef Ševčák z Vlčkové č. 8, „pasekáři z Držkové“ František Opršal a Josef Čuřík, řídící učitel Josef Dvořáček, pekař z Kašavy Alois Štefka, tři hajní a další místní lidé (všechny je v textu jmenuje). Oškera později donesl Sedlářovi několik zbraní, včetně lehkého kulometu.

Partyzáni 1. československé brigády Jana Žižky (ilustrační foto, Post Bellum)

Ještě v roce 1940 udal Aloise Sedláře jeho švagr pro „nedovolené držení“ italské kulovnice a Sedlář byl poprvé (spolu s bratrem) zatčen. Tehdy ho včas varoval známý z četnické stanice a pasekář stačil ukrýt všechny zbraně. Navíc v jeho prospěch vypovídal soused Alois Bořuta, který dosvědčil, že udavač se chtěl jen pomstít a ještě se tím chlubil.

V lednu 1941 byl Sedlář propuštěn („vyslýchání však bylo kruté, moje i bratrovo“), naopak udavač odsouzen na deset měsíců za křivou výpověď. Do podzimu 1944 žil Alois Sedlář na pasekách v klidu, „jen ho často navštěvovali lidé, kteří byli stejného smýšlení jako já, kteří měli již ve mě důvěru.“

V říjnu toho roku přišli k Sedlářovým dva muži, „byli to parašutista, mjr. R. A. Vasil Čičerin a český partyzán jménem Ludvík. Čičerin žádal, abych se ujal zásobovací služby a ukrytí větší partyzánské skupiny o síle asi 30 mužů, která je zatím ještě v lesích.“

Jen co uklidil, přišli Němci

Partyzáni dorazili ve větším počtu, chlebem je zásoboval pekař Štefka. Alois Sedlář „zabil v noci jalůvče a ovci a své kamarády dobře živil.“ Chtěli provést několik akcí, připravovali například útok na letiště v Přerově, k němuž však nedošlo, plány překazily dvě nešťastné události: voják na hlídce postřelil 1. listopadu nešťastnou náhodou svého druha Nikolaje Pekona (pečoval o něj Sedlář, lékaře se nepodařilo najít), navíc se od skupiny oddělil partyzán Oldřich Fidler, který ji zradil a udal.

Okupace, německá armáda ve Zlíně v roce 1939 (Foto: Post Bellum)

Alois Sedlář to všechno popisuje mužně a bez emocí, jeho dcera Ladislava Zuzaníková (musela jako devítiletá se svými sestrami vypomáhat) nicméně vzpomíná, že už když partyzáni přišli, byla „maminka uplakaná, tatínek utrápený… Tak jsme také plakaly a ptaly se, co se děje. Tatínek si nás vzal a říká: tak dcerečky, musíte být mlčenlivé, nesmíte nikomu nic říct, mě by zastřelili, maminku také. Neviděly jste žádné partyzány!“ Když zmizel Fidler, „tatínek byl z toho špatný, říkal, nebojíte se, že to je zrádce? Oni říkali, že ne, ale nakonec jim tatínek řekl: musíte jít pryč.“ Partyzánská skupina postupně opustila paseky a vzápětí po ní přišli němečtí vojáci.

„Maminka se starší sestrou nebyla doma. Tatínek ještě stihl všechno uklidit a dát po partyzánech do pořádku a pak se brzy ráno ozval výstřel a křik… Tatínek vyšel ven, já jsem vedla mladší sestru za ruku a vyšly jsme za ním… A to už byly paseky plné esesáků – jak kdyby to byly stromy, zelené…  Stařenka se někde schovala a já jsem mezi těmi esesáky zůstala se sestrou, vodila jsem ji za ruku… A teď mě postavili k jabloni a mluv: kdy tady byli, kolik jich bylo, kdy odešli… Nebyla jsem schopná promluvit a plakala jsem… Pak jsem se chtěla s tatínkem rozloučit, tak se mnou smýkli a skopali mě až na cestu,“ vzpomíná Ladislava Zuzaníková.

Z nacistického lágru do Jáchymova

Alois Sedlář skončil spolu s několika dalšími lidmi za mřížemi, pečoval o zraněného partyzána Nikolaje Pekona. Z věznice se podařilo několika zatčeným utéct, ale Sedlář zůstal, nejspíš se mu nepodařilo uprchnout se zraněným mužem, kterého by musel nést. Píše: „Strašně mě mlátili a kladli za vinu, že jsem o tom (o útěku) musel vědět a neohlásil to. Já jsem se bránil tím, že oni chodili kontrolu provádět a také na nic nepřišli… Já již jsem byl celý v krvi, ale nepovolil, vždy jsem gestapákům řekl: ´Kdybych o díře věděl, byl bych utekl také´ – zase mě bili, ale přece jen uvěřili tomuto a v bití ustali. Já jsem těm blbečkům nemohl říci, že jsem měl na starosti postřeleného partyzána Pekona…

Ze vzpomínek Aloise Sedláře, pochod smrti

Na to jsme byli transportováni auty do Hradiště. Já jsem byl zakutý zase s tím svým Pekonem a to: jeho levá ruka a moje pravá ruka, což bylo velmi obtížné, v důsledku zranění jeho levé nohy jsme byli na hromadě při každém kroku. Tady jsem svého Pekona ztratil a bylo mi velmi smutno, bylo mi ho velmi líto. Z Hradiště jsme brzy přibyli do Brna – Kaunicovy koleje, kde se popravovalo ranou do týla. Slyšel jsem po chodbách vyvolávat jména jdoucích na popravu, mezi nimi i jméno Pekon. V Brně skončil jeho mladý život, neboť byl stár teprve 26 roků.“

O otcově osudu nevěděla rodina Sedlářova nic, jen že byl odvezen do vězení – a spolu s ním i zraněný partyzán. Ladislava Zuzaníková říká, že na své samotě pak s matkou a sestrami čelily nejen opakovaným německým prohlídkám a kontrolám, ale také partyzánským podezřením a výhrůžkám a opakovaným nájezdům různých banditů. Zrádce Fidler byl dopaden a zastřelen v lese: „Roky jsme se tam báli chodit.“

Aloise Sedláře deportovali do Německa, do koncentračního tábora Flossenbürg. Přežil, utekl z pochodu smrti, domů se vrátil v darované americké uniformě na konci června 1945. Jeho vězeňská anabáze tím ovšem neskončila: nechoval sympatie ke KSČ, po únoru 1948 ukrýval na pasekách odbojáře z protikomunistické skupiny Světlana (kterou však kontrolovali agenti Státní bezpečnosti), byl opět zatčen a do roku 1953 vězněn na Jáchymovsku.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

12 komentářů

  1. virus napsal:

    Co ten pán chtěl , lidi tu budovali republiku , zbavili se kapitalistů , miliony lidí konečně začaly slušně žít a pán naopak podporoval nepřátele státu ! Za takovou činnost by ho potrestali v každém státě , byla studená válka !

  2. nemec napsal:

    Naše historie za okupace . Někdo nasazoval život , jiní klidně hráli fotbal , další vyráběli pro okupanty zbraně nebo poslušně kolaborovali s okupanty. A dnes už máme zase fašisty i v parlamentu. Jak se vtom má dnešní mladý člověk vyznat?

    • gray napsal:

      To je historie všech okupovaných zemí. Leckdy jeden člověk splňoval více vašich podmínek .

  3. Kerim napsal:

    Na pasekách ukrýval odbojáře proti nacistům i komunistům. Oba režimy ho za to poslaly do lágru….a jak to, že oba režimy v jejich lágrech přežil ?

  4. petrph napsal:

    Mimochodem, stojí za pozornost věta „.. Čičerin žádal, abych se ujal zásobovací služby a ukrytí větší partyzánské skupiny o síle asi 30 mužů, která je zatím ještě v lesích.“
    Což se ale v této kvantitě nebezpečně blíží rekvírování. Takže, když už se dělají v historické revize v pohledu na tu dobu, tak zda ona pomoc partyzánům aj, byla vždy dobrovolná, a nebo někdy i vynucovaná,.
    Nemluvě tedy vůbec o smyslu takového národně-osvobozeneckého boje, když se partyzáni v případě příchodu větších vojenských jednotek „zdejchli“, a místní obyvatele jim nechali na pospas

    • virus napsal:

      Ty větší vojenské jednotky potom třeba chyběly Němcům u Stalingradu nebo v Normandii při vylodění ! Boj za vlast nemůže být na základě nějaké dobrovolnosti , osvobození byste chtěl , ale něco pro něj obětovat to ne .

      • petrph napsal:

        Jenomže, při dobré paměti, že žádný boj o vlast nebude, rozhodli naši vládní politici už v září 1938. Ale na to už si občané musí zvykat i dneska, že politici říkají každou chvíli něco jiného, jak se jim hodí..

        • gray napsal:

          Pardon, ale tohle je alibismus (nebudu za vlast bojovat, protože někdo jiný tak rozhodl). Vždy je to na vás. Jakmile je nějaká zem okupovaná, tak už se lidé nesmí vzepřít?

          • petrph napsal:

            Jojo, to zní hrdě, jenže nechcete vidět právě to děsivé postavení bezbranného civilního národa, které se dostalo do německé okupace, a které pak mohl taky okupanti taky zcela bez možnosti masakrovat – v odvetě za dosti izolované akce partyzánů, poschovávaných po lesích.
            Nebo tedy, jinak řečeno , dovedl bych pochopit, „když vzepřít, tak vzepřít, tak potom ať každý dostane pušku, brání sebe, svou rodinu, svoje město, a žene okupanty“…K čemuž ale nedošlo snad nikde, a tak k tomu ani exilové vlády nevybízely.. Za takové masové masakry svých lidí pochopitelně zodpovídat nechtěly..

  5. Oskar (hanák z Hané napsal:

    Protože jsem válku prožil, byť ve věku 6 – 12 let, tak si dovolím tvrdit, že pro německé vojáky to bylo za odměnu, nejít na frontu, do Ruska zvláště (míněno zeměpisně, stát to byl SSSR), a těch pár vojáků co sloužilo v Protektorátu Čechy a Morava, by to u Stalingradu rozhodně nevytrhlo. Ovšem partyzánům bylo nutno pomáhat s jídlem, protože vše bylo na potravinové lístky; o rekvírování je sprosté dnes mluvit. ale je to typické chytráctví některých dnešních mladých u počítačů, zejména když jde o absolventy humanitních oborů, které produkují, jinde nepoužitelný materiál pro neziskovky (slovo materiál, místo lidské zdroje, jsem použil úmyslně).

    • gray napsal:

      Každý voják, který nemohl kvůli odboji na frontu, se počítal. Z malých množství se skládá výsledek.

    • petrph napsal:

      Jak jistě chápete, tak položená otázka “ o smyslu takového národně-osvobozeneckého boje“ se netýká jen těch německých vojáků, co hlídali v obsazených zemích. Ale daleko širší, vůbec jeho významu ve strategii vedení celé války. Už když si třeba vezmete na vědomí, že západní spojenci oddalovali druhou frontu přes La Manche minimálně o dva roky. Ale těch konkrétnějších příkladů, by se našlo víc. Nakonec i naše Praha povstala 5.května, protože čekala osvobození od blízkých Američanů v Plzni. A přijeli? Nepřijeli.. (P.S. oba víme proč nepřijeli, jen i v tom dokumentuji, že se prostě s tím národně-osvobozeneckého bojem vůbec ve strategii nepočítalo).
      No a k tomu druhému, taky jsem napsal !v této kvantitě „. Jinak řečeno, dovedu si představit podporu jednotlivců. Ale 30 chlapů bych nechtěl živit ani dneska a bez lístků. .To bych nutně považoval za rekvírování, i kdyby mi je přivedl třeba předseda Svazu protifašistických bojovníků osobně..

Přidávání komentářů není povoleno