ROZHOVOR. Před více než rokem se aktivista a organizátor pomoci Karel Karika vrhnul na ústecké sídliště Mojžíř, aby se pokusil změnit myšlení a postoje tamních obyvatel. Zapojil je do úklidu, který odměňuje potravinovou a materiální pomocí. Dětem rozdává školní pomůcky a do budoucna plánuje s pomocí grantů a dotací doučování nebo úpravu plácku na fotbal.

Všechno jede „na vlastní pěst“, často i proti vůli města, místní části a neziskovek. Z třítisícového sídliště se podle Kariky zapojuje napříč všemi aktivitami zhruba 500 lidí. Připouští, že je tady ale část lidí, se kterými nikdo nehne.

V Mojžíři působíte už více než rok. Začalo to potravinovou pomocí, přidal se úklid. Kolik lidí se vám povedlo zapojit?

Co se týká potravin, to už dokonce kolem osmi let. Našim cílem byla aktivizace místních, lidí, kteří tam žijí. To byla první fáze, abychom dokázali dát dohromady dobrovolníky, kteří si budou to sídliště uklízet. Momentálně se to ustálilo na 20 až 25 dospělých, nepočítám děti, které chodí s nimi, a uklízejí třikrát týdně. Celkově se do našich aktivit ale zapojilo asi 500 lidí.

Jaké jsou ty další aktivity?

Založili jsme fotbalový klub FC Mojžíř pro děti od 10 do 14 let. Trénují dvakrát týdně na školním hřišti nebo na trávníku dole v sídlišti. Chtěli bychom získat grant, abychom se souhlasem městského obvodu hřiště upravili tak, aby se dalo používat celý rok kromě zimy. Založili jsme spolek Pro lepší Mojžíř, který teď budeme registrovat u krajského soudu. Ten potom převezme všechny aktivity, které děláme. To jsou cíle, které jsme si na začátku vytyčili. Samozřejmě budou pokračovat další akce, jako operační program Jana Ámose Komenského. Budeme doučovat děti, které s námi spolupracují nebo které to nejvíce potřebují. Ten by měl trvat tři roky a začíná v lednu 2025. Pak by měl navazovat další projekt, který jsme podali s Potravinovou bankou Praha, ale ještě není schválený. Mělo by jít o komunitní práci ve vyloučených lokalitách Mojžíř a Předlice.

Karel Karika je ústecký politik a občanský aktivista. Je nositelem Ceny Františka Kriegla za rok 2018 – za boj za lidská práva a rovnoprávnost, za práva lidí, které společnost odsouvá na okraj, za práva Romů, bezdomovců a sociálně vyloučených. 

V Mojžíři už roky působí další neziskové organizace. Od nich, stejně jako od města zněla k vašim aktivitám kritika ve směru, že lidé od vás dostávají pomoc za nic. A devalvujete tím dlouhodobé aktivity jiných organizací, které se snaží obyvatele motivovat.

Pokud se bavíme o registrovaných sociálních službách, tak ty nemohou vůbec pochopit inovativní část toho, co děláme, a to je komunitní práce. To nemá se sociální prací vůbec nic společného. Komunitní práce je vlastně aktivizovat ty lidi a zplnomocňovat je. To je o něčem úplně jiném než sociální práce podle sociálního zákona. De facto to spolu nemá nic společného a je to nepochopení z jejich strany. Já se tomu vůbec nevěnuji a je mi to jedno.

Nevidíte možnost tyto věci provázat a spolupracovat?

Počítám s tím, že pochopí, že to, co dělám, že má smysl i právě pro ně jako neziskové organizace. Mohou se připojit a mohou spolupracovat. Takový byl i záměr od začátku –  spolupráce s obcí, spolupráce s neziskovými organizacemi a tak dále. Ale už od začátku to byla z jejich strany taková hysterie, že už se nedalo nic dělat. Mohli jsme dělat jenom to, co děláme, domluva nebyla možná.

Co je největší problém Mojžíře? Je to stále byznys s chudobou?

Největší problém Mojžíře je kumulace nejchudších z nejchudších lidí na jednom místě. To je základ. Potom je to samozřejmě těžká práce. Jsou tam rodiny, se kterými se nedá hnout, nechtějí si dát poradit, nechtějí s námi spolupracovat.

Nikdo už se ani nepokouší skrývat, že byty v ulici Jindřicha Plachty se pronajímají na byznys, i realitky v inzerátech píší o čistém výnosu.

Někteří pronajímatelé vůbec nevyúčtovávají energie, vodu a tak dále. Tak vydělávají další peníze nájemníků, to je základ obchodu s chudobou, který se trošku převlíkl právě do toho hávu přidružených věcí, jako je voda. Protože pokud máme vícečlennou rodinu, třeba osm dětí a dva dospělé, tak je to 10 tisíc navíc k tomu nájemnému. Takže nájem dělá třeba klasických 10 tisíc korun, k tomu je ale dalších 10 tisíc za vodu. Pokud si to vynásobíme, je to 120 tisíc ročně. To jsou peníze, které zůstávají pronajímatelům.

Dá se odhadnout, kolik z těch necelých tří tisíc lidí, kteří v Mojžíři žijí, jsou opravdu lidé, kterým život v ghettu na dávkách vyhovuje, nesnaží se, nechtějí pracovat?

Nedá se jednoduše říct, že je to většina nebo deset procent. Není, je to zkrátka pár rodin.

Co s Mojžířem dál? Situace se tam roky nemění, starousedlíci dál odcházejí.

Bude to trvat ještě dlouho. Víme, kdo jsou majitelé většiny bytů, budeme se s nimi chtít setkat. Samozřejmě musí to jít ruku v ruce i se samosprávou, která se hlásí k dostupnému bydlení. I když teď po odvolání Ivana Bartoše to vypadá, že zákon půjde k ledu. Říkal jsem už ve chvíli, kdy ho odvolávali, že hlavním důvodem bylo 10 miliard na dostupné bydlení, nikoli digitalizace stavebního řízení. Zákon o sociálním bydlení je alfa a omega vyloučených lokalit a obchodu s chudobou.

Město poprvé uvolnilo peníze na větší výkup bytů. Je to správná cesta pro Mojžíř? Vykoupit byty, aby o jejich pronájmu pak rozhodovala radnice a dostávali je ti, kteří splní základní pravidla?

Může to samozřejmě pomoci. Ale je to otázka a bude to těžké. Pokud vykoupím nějaké byty nebo paneláky, kam ti lidé půjdou? Oni už de facto nemají kam jít. Mojžíř je pro 90 procent vyloučených lidí zkrátka poslední štace. A když se uzavírají velká sídliště, jako je Janov, kde se bude bourat, Předlice jsou plné, ti lidé nemají kam se posunout dál. Viděl bych spíše systém garantovaného bydlení, které už tady funguje. Domluvili jsme ho někdy v roce 2017 s CPI (největší majitel bytů v Ústí nad Labem, pozn. red.), když končily ubytovny, a funguje dál. Je to tak, že zavolá sociálka, která dá garanci, a rodina dostane byt bez kauce. Ti lidé tak bydlí za klasický nájem a sociálka garantuje, že tam budou bydlet slušně a že ten byt nezničí. A je to výhodné i v tom, že jsou rozprostření v celém městě, že se nekumulují na jednom místě.