V českém systému výkonné moci má ministerstvo financí naprosto mimořádnou váhu. Ten šedivý úřad v Letenské ulici, který by uvnitř už léta tak zoufale potřeboval totální rekonstrukci, ale žádný ministr se do ní nechce pustit. Asi ze symbolických důvodů. Musí přece dávat najevo šetrnost. Často ji sám vyžaduje od jiných.

Oč méně má však pěkných kanceláří (i oproti jiným úřadům výrazně menšího významu – navštivte občas některé úřady krajské), o to více má reálné moci.

Vládnutí přes kalkulačku

Protože kolektivně sdílené hodnoty hrají u nás malou roli a peníze jako snadno dělitelná veličina naopak velkou, nelze jaksi Čechům vládnout skrze myšlenky týkající se víry, přesvědčení, vizí, národního cítění, celosvětového postavení země či velkolepých plánů.

U nás se vládne přes kalkulačku. Přes ekonomické podněty a stimuly. Příjmy a výdaje. Daně a slevy z nich, příspěvky, dotace, subvence, granty, náhrady, odvody, pobídky a úlevy. Též pak sankce, penále, vratky a doměrky. Rozpočty, výkazy a příděly.

Text je ukázkou z knihy „Pro Čechy je nebe nízko. Pojďme chtít víc!“. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele (Grada).

To vše má nakonec, přímo či zprostředkovaně, na starosti ministerstvo financí a jeho vládce či – nyní – vládkyně. To je pravé jádro českého vládnutí.

Chcete Čecha o nějaké myšlence přesvědčit? Pak zařiďte, aby se ta myšlenka vyplatila. Aby byla vidět v peněžence. A máte ho. Není to kritika, jen analytické konstatování.

S vizemi nechoďte

Peníze jsou důležité, veřejné i ty soukromé. Ministerstvo financí je klíčové pro každou vládu. Jsou prostě jen země v Evropě, kde je státní kasa více obslužný útvar, který zajišťuje, aby bylo možné realizovat nějakou politickou prioritu.

Vláda má záměr něco postavit, udělat, vykonat, ministr dostane za úkol najít finance. U nás je to tak trochu obráceně. Ministerstvo financí řekne, jestli se něco postaví, a vláda se podle toho zařídí.

Samozřejmě, neplatí to absolutně, lecjaký ministr by teď dotčeně řekl, jak musel bojovat s hloupými vizemi a nápady. Ale jde o tu proporci oproti zemím jiným a o to, jaký argument v diskusi nakonec zabere.

Argument ministerstva financí u nás zabírá. Argument „tak si na to půjčte nebo to nějak na ministerstvu financí zařiďte“ v Česku nefunguje tak jako jinde. Naštěstí. Také platí, že ministr financí má v novodobých dějinách České republiky nejčastěji naději, že se někdy stane premiérem. Čtyřem se to stalo. Jiné resorty v tomto příslibu premiérství nemohou Letenské konkurovat.

Spolu s finančním konzervatismem to zaručuje dlouhodobě zdravé veřejné rozpočty, protože logiku velké vize, na niž hledáme peníze, máme nastavenou naopak – do logiky „dokud v Letenské nenajdou peníze, nechoďte s vizemi“. Vize je v Letenské.

Sobotka s Nečasem varují

Strážce kasy je ten všemocný demiurg, který dává palec nahoru a dolů, rozděluje a bere. Všichni s ním chtějí vycházet, všichni od něj mohou něco potřebovat. Něco – tedy peníze.

Proto jsem dlouhodobě přesvědčen, že předseda vlády v našem ústavním systému je skutečným premiérem jen a pouze tehdy, když má takříkajíc „svého“, sobě zcela loajálního ministra financí. Ministra, který je závislý na jeho vůli a je mu v plnohodnotném smyslu slova funkčně podřízen.

Když jsem sledoval koaliční vlády, kde premiér vlastního, sobě oddaného ministra financí nemá, kde o něj a s ním musí vyjednávat, nebo kde se k němu dokonce ministr financí chová jako politický konkurent, bylo jasné jedno: takový premiér neskončí úplně dobře. Především proto, že nemusí mít tak docela v rukou otěže moci.

Připomeňme, že zmíněné nastavení role premiéra a ne zcela jeho ministra financí se přihodilo Petru Nečasovi a Bohuslavu Sobotkovi. Posuďte sami, jak dobře to na tuto nedávnou historii sedí. A můžete si pak udělat prognózu vývoje událostí kdykoli do budoucna.

Někdo nás okradl!

Druhým, a ještě mnohem významnějším důsledkem našeho vztahu k penězům, financím a zároveň kolektivní identitě je celý obsah domácí politiky.

Hromadně sdílené hodnoty u nás hrají malou anebo zanedbatelnou roli. Tedy nás Čechy nelze na rozdíl od Maďarů, Poláků, Turků, Američanů, Britů, Rusů, Francouzů nebo i Slováků, Srbů či Gruzínců v zásadě masově strhnout jakýmikoli apely k národu nebo státu a jeho kultuře, symbolům či hodnotám. Atomizovatelné, dělitelné peníze mají naopak význam rostoucí.

Po počátečním nadšení z budování tržního hospodářství a demokracie v devadesátých letech politický souboj pro běžného Čecha buď přestal být zajímavý, nebo byl zjednodušen v zásadě na dvě hesla: a) „někdo nás okradl“, b) „zlí cizáci nám škodí a okrádají nás“.

Často samozřejmě pochodují obě tyto argumentační nohy vedle sebe, jedna druhou podpírajíc. Je to nejspíš smutné, ale jen tyto dva „frustrační slogany“ mají v dnešním Česku šanci mobilizovat kritickou masu české veřejnosti k tomu, aby šla k volbám a aktivně a s hlubokým přesvědčením projevila svou širší podporu nějaké budoucí vládě, nebo naopak vyjádřila nedůvěru té stávající.

Stačí někoho zavřít…

Samozřejmě, obě hesla mohou být různě zabalena a verbálně vyjádřena („Tunelování“, „Spálená země“, „Akce čisté ruce“, „Boj s korupcí“, „Země montoven“, „Odliv zisků“, „Kmotři“, „Všeci kradnú“ apod.). To ale není podstatné. Podstatný je obsah.

Ten je v obou heslech v zásadě negativní, vymezující se vůči někomu či něčemu, ale téměř bez jakékoli pozitivní odpovědi nebo návrhu. A nabízející stále jedno a totéž obvinění a jeden a tentýž rozsudek, a tím pádem i stále stejnou katarzi.

Zjednodušeně: pokud se sami necítíte dobře, nepřipadáte si jako vítězové, ale poražení, pak vězte, že za to může někdo jiný, kdo vám něco sebral. Ukradl. Mohli jste být bohatší, nebýt těch špinavců okolo vás. Stačí pár lidí zavřít a bude dobře. Případně stačí sebrat někomu peníze, zisky, výnosy a bude hned líp.

U tématu „někdo nás okradl“ je nakonec pro voliče mnohem důležitější vnímaný stav světa než ten skutečný. Důležité je udržované vědomí nějaké velké prvotní, iniciační krádeže, která to všechno pokazila. A nebýt jí, mohli jsme být všichni bohatší.

Skoro k neuvěření, že tak zdecimovaná země vůbec kdy mohla růst, bohatnout a ocitnout se v pětině těch nejbohatších na světě. Ale proti gustu voličstva žádný dišputát.

Rozhovor s ekonomem Mojmírem Hamplem čtěte v pátek 27.12.