Místo ochrany osobních údajů omezení práva na informace. Sněmovní přílepek vyhovuje Babišovi
V červnu 2019 to bude 20 let, co začal platit Zákon o svobodném přístupu k informacím. Za tu dobu si novináři i veřejnost zvykli žádat úřady a instituce o různá data, dokumenty, nahrávky či smlouvy. Právě teď ale hrozí omezení práva na informace „náhubkovým“ přílepkem zákona, kterým se má implementovat nařízení EU k ochraně osobních údajů.
Málokdo si už vzpomene, jak se v roce 1995 Vladimír Mlynář ještě jako šéfredaktor Respektu neúspěšně dotazoval Ministerstva zemědělství, kterým obcím, fyzickým nebo právnickým osobám byly v předchozím roce poskytnuty dotace.
Třiadvacet let starý Mlynářův spor se tehdy dostal až před Ústavní soud a soudce Vladimír Jurka konstatoval, že i bez zákona upravujícího detaily poskytování informací mají žadatelé možnost se tohoto práva, které vychází z Listiny základních práv a svobod i řady mezinárodních smluv, domáhat před běžnými soudy.
Platit za informace dvakrát?
Dnes už zákon máme a české instituce by mohly, pokud jde o svobodný přístup k informacím, fungovat třeba takhle:
Když úřad informace neoprávněně neposkytne, soud mu poskytnutí obratem přikáže pod hrozbou exekuce. Neziskovky zaměřené na poskytování informací a svobodu projevu už si můžou vydechnout, nejsou potřeba.
Nikoho ani nenapadne různými přílepky právo na informace omezovat, a znemožnit tak třeba přístup k informacím o statistikách zákroků v nemocnicích nebo datech o počasí.
Realita v dnešním Česku je ale jiná.
Soudy jsou často zbytečné, protože jen znovu musejí zopakovat, co už dávno rozsoudily: jádro žaloby se opakuje a je relativně jasné předem, s jakým výsledkem soud rozhodne.
Spory jsou nákladné pro stát i žadatele, po soudním rozhodnutí se často jen celé kolečko žádostí a odmítnutí rozběhne znovu, protože se soudům z různých důvodů nechce využívat možnost informačního příkazu, přestože dají žadateli za pravdu.
Původně užitečné informace zastarají, vyvanou. Lhůty nedodržuje mimo jiné Ministerstvo spravedlnosti, kterému místo 15 dnů trvá poskytnutí třeba i necelé 4 roky.
Úředníci ještě pořád argumentují obavou, že informace budou žadatelé komerčně využívat. Aby ne, když si z daní jejich pořízení už jednou zaplatili!
Nebezpečí ve sněmovně
Pořád je taky třeba vysvětlovat, že hlídacím psem nemusí být jen novinář, ale každý aktivní občan, kterého zajímá dění v obci, na ministerstvu, v městském podniku nebo v dalších veřejných institucích. Trvá taky neustálá přetahovaná o výjimky z poskytování, zákon se dočkal už osmnácti novelizací.
Vláda si – alespoň podle programového prohlášení – uvědomuje, jak je informování veřejnosti podstatné, a projevuje vůli výše uvedené potíže řešit. Konkrétně se v klíčovém vládním dokumentu píše:
„Snadný přístup k informacím o fungování veřejné správy je jedním ze základních prvků moderního digitálního státu. Proto zlepšíme přístup občanů k informacím, a to i o hospodaření veřejných institucí tak, aby byly informace poskytovány včas a bez nepřiměřených nákladů.“
Jenže – navzdory těmto líbivým formulacím najdeme několik významných okleštění práva na informace v návrhu zákona, kterým se má implementovat nařízení EU k ochraně osobních údajů. Ten právě míří do třetího čtení ve sněmovně.
Zastřít, jak ANO vede stát
Tato omezení mají charakter přílepku, protože s původním nařízením ve skutečnosti nesouvisí a nejsou nutná.
Laik si nemusí vůbec uvědomit, jak zásadně se prohozením a přidáním pár slov může změnit dostupnost různých informací – od činnosti ministerstva zahraničí, přes základní informace o hospodaření GIBSu, až po informace, které se dostanou do jakékoli souvislosti s trestním řízením.
Výjimka má nově zasáhnout i informace, jež se dotýkají porušení závazků, které má Česká republika vůči EU.
To je zvlášť znepokojivé v okamžiku, kdy Evropská komise prověřuje možný střet zájmů českého premiéra Babiše kvůli čerpání dotací holdingem Agrofert. Podle Transparency International a Pirátů je totiž Babiš na základě informací ze slovenského registru dále ovládající osobou svěřenských fondů, do kterých převedl před časem svůj majetek.
I v tomto případě bychom tedy nakonec byli odkázáni jen na informace, které ministerstva zveřejní na svých stránkách nebo rozešlou v tiskových zprávách. Osud svobody přístupu k informacím mají do velké míry v rukou poslanci hnutí ANO.
Snad se ve třetím čtením čtení ve sněmovně nerozhodnou, že realita státní správy kazí profesionální marketing jejich hnutí natolik, že je třeba ji veřejnosti zastřít.
Pořád můžou schválit některý ze tří kompromisních pozměňovacích návrhů, které načetl poslanec Ondřej Profant. Není rok 1995, ale 2018 a bylo by hloupé si opět neúspěšně psát úřadům o informace – třeba zase k dotacím.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Konspirátoři všech zemí! Proč si Prahu oblíbili němečtí i rakouští extremisté
Praha jako cíl konspirátorů a extremistů z Německa a Rakouska. S Klausem na pódiu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
1) To ze je tento prilepek tak nenapadny, jasne ukazuje, jak mame pokrocily lobbing. Poslanci si toho ani nevsimnou a schvali to. 2) Porad nechapu celou tu habaduru kolem svereneckych fondu. Kam plyne zisk z firem v nem zaparkovanych? Na charitu nebo do Babisovy kapsy? Takze at ty spolecnosti ridi nebo ne, je proste beneficient.
Ke 20 výročí přijetí zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím se sluší připomenout málo známá fakta:
1) Vznikl v době zásadních změn – po uzavření tzv. Opoziční smlouvy v roce 1998,
2) Zákon o svobodném přístupu k informacím – 106/1999 Sb. (InfZ) ze všech poslanců ODS podpořili jen 4. Zákon byl přijat přesto, že tehdy předseda ODS i PS PČR, poté i prezident ČR) pan prof. Klaus zákona odmítal jako cit: „ schválnost, zbytečnost, hříčku – něco, čím není potřeba se zabývat,“ a jeho projednávání v PS PČR … se neúčastnil.
3) V lednu 2000 byl v PS přijat dodatek tzv. Oposmlouvy – 5 dodatečných bodů podle nichž měly politickou scénu ovládat je 2 politické strany.
4) Na podzim 2000 příjala PS novelu zákona o Praze ( i komun. zákony o obcích a krajích), jímž byly obtížně ovladatelní opoziční zastupitelé eliminováni, když nově o tom čím se mají / mohou / budou zastupitelé vůbec zabývat rozhodovala pouze nadpoloviční větčina. Do té doby stačila 1/3.
Takže, když dnes pohrobci z opozičních dohod, z nichž ČSSD úplně propadla a ODS žebrá o posty v radě hlavního města – zdá se, že jim jde jen o to, aby jejich minulá neřádstva nemohla být dodatečně rozkryta. Na neřádstva 2 partají, střídajících se ve vedoucí úloze mnoho let zadělávaly společně.. Obsadily posty v dozorčích a správních radách městských firem a usilují, aby si penězovody udržely.
Je evidentní, že této samozvané vrchnosti v Praze – s politickými funkcemi a mocí narostla pýcha, hloupost – ale hlavně strach z těch, kteří se nebojí jít proti proudu. Kopou kolem sebe jako zmírající kobyla a děsí je pravděpodobný vývoj, v němž kupř. Piráti, či lépe společně s kolegy v trojkoalici – k velké radosti většiny Pražanů, jimž jsou jako mandatáři za své skutky a rozhodnutí odpovědní – dodrží své sliby! Proto ty pokusy hodit do dobře připravených – hodit vidle a to za jakoukoli cenu.
Nějak se, Pamětníku, ve vašem příspěvku ztrácím a moc nechápu souvislost s článkem. Dobře jste s tím zamíchal.
Tomáši zkusím vám pomoci, – ke své bilanci jednoduše tím, že ocituji na co jsem v příspěvku reagoval:
„Vláda si – alespoň podle programového prohlášení – uvědomuje, jak je informování veřejnosti podstatné, a projevuje vůli výše uvedené potíže řešit. Konkrétně se v klíčovém vládním dokumentu píše:
„Snadný přístup k informacím o fungování veřejné správy je jedním ze základních prvků moderního digitálního státu. Proto zlepšíme přístup občanů k informacím, a to i o hospodaření veřejných institucí tak, aby byly informace poskytovány včas a bez nepřiměřených nákladů.“
Kromě ODS, „úplně ropadlé“ ČSSD a dalších, je tady jeden subjekt, který se nemusí obávat aby jeho minulá neřádstva nemohla být dodatečně rozkryta. Jeho majitel už je za vodou,je pevně usazen v politické a úřední struktuře státu. Je to ANO 2011 a jeho majitel Andrej Babiš.
Porušování zákona o svobodném přístupu k informacím by mělo být stejně trestáno jako neplacení daní. Pokud se do veřejné správy cpe stále víc peněz z našich daní musí být také zajištěna důkladná kontrola. Je ale jasné, že když lidé budou volit trestně stíhané občany do vlády , tak je každá snaha marná. Že ANO. Proto také Babiš skupuje média aby si lidé četli kde jaké trdlo má silikonová prsa a ne jak státní správa hospodaří.
Jistě, věc je to závažná, leč ..poněkud komplexnější..
Totiž na straně jedné je nutné se ptát proč soudy nemohou takové jasné případy žádostí o informace rozhodovat rychle (asi tak jako v případě žádosti policie o vzetí podezřelého do vazby) – tedy v průběhu desítek minut.
A na straně druhé, je naprosto mylná představa že „:. . Osud svobody přístupu k informacím mají do velké míry v rukou poslanci hnutí ANO.“.. Nežijeme přece v době politické totality dřívějších většinových vlád (třeba ODS+TOP09) , kdy poslanci většinové koalice automaticky a beze smyslu hlasovali pro jakýkoliv vládní návrh.
Poslanci ANO mají dnes v parlamentu menšinu, ani s vládní ČSSD to nestačí (jenže v ČSSD je ted hluboká krize, takže pro tohle všichni její poslanci hlasovat nemusí), takže kdopak to v tomto hlasuje s nimi? komunisti, okamurovci, Piráti? Už z předešlého projednávání zákona v parlamentu v druhém kole by to mělo být zřejmé..
Nebo snad proboha, i poslanci další opozičních stran, kteří si ve svém tvrdém odporu pro Babišově vládě ani nepřečtou zákony o nich hlasují? No to je pak opravdu těžké :))))))