Zeman: Stalin je gentleman (esej historika Petra Hlaváčka)
Miloš Zeman, toho času prezident České republiky, dokázal vždy překvapit. Třeba když se zasadil o to, aby se i u nás konec války v Evropě připomínal 8. května jako ve všech částech svobodného světa a ne až o den později jako v sovětském bloku.
Byl to právě on, kdo roku 1990 v tehdejším Federálním shromáždění svým prostořekým a zároveň trefným vystoupením popsal sovětskou interpretaci dějin. Tehdy představoval pro Zemana 9. květen „stalinskou fikci“.
Co se v textu dočtete:
- Češi desetiletí podléhali sebeklamu o konci druhé světové války a pěstovali si cenzurovaný obraz oněch událostí.
- Ruská federace oslavuje úplně něco jiného než Evropa, totiž svoje vlastní dějinné mýty plné imperiálního zapomínání.
- Jaká jsou slovní spojení a symboly, jež jsou mistrovským kouskem sovětsko-ruské propagandy a dodnes nám úspěšně zastírají realitu oněch dávných časů.
- Rusku je naše evropská „druhá světová válka“ v podstatě ukradená, jeho boj – a takto je i dnes oficiálně interpretován – byl bojem za ruskou velikost.
- Svatá matička Rus prý ještě dnes musí bránit křesťanskou civilizaci před fašismem. Jenže v Německu nikdy žádný fašismus nebyl.
- Jakákoliv kritická reflexe úlohy Sovětského svazu ve válce je od roku 2014 v Ruské federaci zakázána, za „zpochybňování“ Rudé armády nebo „geniálních“ válečných činů J. V. Stalina může být dle zákona podepsaného Putinem uložen až pětiletý trest.
- Pro Čechy druhá světová válka skončila vlastně až roku 1989. Zeman ale nyní jede do Moskvy podpořit velkoruský pohled.
Pověstná Zemanova hubatost, imponující v dávných „sladkých devadesátých“, se ovšem proměnila v pouhou velkohubost. Jak jinak totiž porozumět jeho ješitnosti a víře ve vlastní neomylnost v kauze Peroutka. Pan Ovčáček, toho času (nejen) tiskový mluvčí prezidenta republiky, ve svém volném čase hledá, pátrá a provádí údajnou „výzkumnou činnost“, aby objevil neexistující článek Ferdinanda Peroutky s názvem „Hitler je gentleman“. A protože už sám určitě tuší, že takový článek nenalezne, s ustaranou tváří vážného badatele nám tu a tam sděluje, že je pro něj důležitější dobový kontext.
Je to patrně jen dočasná dobromyslnost vědeckých pracovníků z Historického ústavu nebo Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, že na Ovčáčkovo „výzkumnictví“ zatím nereagují. Možná jen čekají, až je k expertíze vyzve příslušný soud. Neboť to, co jsou pro pana Ovčáčka „objevy“, je již dávno předmětem třeskutých vědeckých debat odrážejících se v řadě publikací.
Čtěte též: Adam Drda: Proč nejsem Rusku vděčný za osvobození
Statečný koncentráčník Peroutka, jenž se mnohokrát mýlil, před válkou i po válce, se ovšem v rozhodných chvílích svého života vždy zachoval statečně. Pro Miloše Zemana je však z nějakých záhadných důvodů jaksi nemožné, aby rezignoval na svou neochvějnou víru ve vlastní (údajně fotografickou) paměť. České republice již teď vzniká kvůli této prezidentově umanutosti nejeden problém. Údajný Peroutkův článek „Hitler je gentleman“ sice neexistuje, ovšem páně Ovčáčkův hradní pastýř a pán „píše“ svými aktuálními skutky, suverénně a bez přípravy, staronovou českou zahraničně-politickou esej s pomyslným názvem „Stalin je gentleman“. Jakže?
Samozřejmě mám na mysli Zemanovu skandální účast na militaristické exhibici v Moskvě dne 9. května 2015, kdy se bude spolu s V. V. Putinem a jeho domácími i zahraničními sputniky producírovat po Kremlu a na Rudém náměstí. A vlastně je už docela jedno, jestli bude stát i na oné pověstné tribuně nad mauzoleem s mumií V. I. Uljanova-Lenina.
V čem je problém? Není to přehánění a zlomyslnost či překrucování dějin, když se panu prezidentovi neustále předhazuje plánovaná účast na této tradiční moskevské seanci? Není jeho cesta do Ruska výrazem prosté slušnosti a vyjádřením vděčnosti sovětským vojákům za osvobození Československa a hlavního města Prahy?
Bohužel, nikoliv. Bolí to převelice, poněvadž desítky let, vlastně hned od roku 1945, jsme my, Češi, podléhali zvláštnímu sebeklamu o konci druhé světové války a pěstovali si cenzurovaný obraz oněch událostí. Ony omyly jsou výsledkem našeho vlastního lhaní i cenzury mnoha důležitých zahraničně-politických faktů poválečných let.
Vraťme se proto k Zemanovu májovému turné Léta Páně 2015. Co bude náš pan prezident republiky v Moskvě vlastně oslavovat? Jak říká pan Ovčáček, je třeba znát kontext. A tu musíme připomenout, že Ruská federace oslavuje úplně něco jiného než Evropa, totiž svoje vlastní dějinné mýty plné imperiálního zapomínání, které jsou velice bezohledné k ruským sousedům, jež Rusko tehdy před sedmdesáti lety údajně osvobodilo. Je nutné se zastavit u některých slovních spojení a symbolů, jež jsou mistrovským kouskem sovětsko-ruské propagandy a dodnes nám úspěšně zastírají realitu oněch dávných časů.
Ruská kamufláž č. 1: Velká vlastenecká válka
Zatímco Evropa si v květnu připomene 70. výročí konce druhé světové války, Ruská federace bude slavit vítězství ve válce zcela jiné. Ruský „Den vítězství“ je totiž slaven jako vítězství nad Německem v tzv. Velké vlastenecké válce z let 1941 až 1945. A vůbec nejde o banalitu. Soustavně je tak totiž opomíjen fakt, že Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo byly v letech 1939 až 1941 spojenci (pakt Molotov-Ribbentrop).
Hovořit o Stalinově geniální taktice, jež mu umožnila přípravu na válku, to by bylo jen dalším optickým klamem. Vždyť sovětsko-ruské impérium si i po válce ponechalo kořist z německo-sovětského dělení východní Evropy: východní část Polska se Lvovem, Litvu, Estonsko a Lotyšsko a rumunskou Besarábii. A také značnou část Finska, po jehož přepadení byl Sovětský svaz dokonce vyloučen z tehdejší Společnosti národů.
Pro tyto evropské oblasti, pro většinu Poláků nebo Litevců, tak rok 1945 neznamenal žádné osvobození, spíše vytlačení jedné totalitní mašinérie druhou. I o tom by mohl přemýšlet náš prezident Miloš Zeman, až bude v Moskvě projíždět kolem prazvláštních plakátů se sovětskými rudými hvězdami, srpy a kladivy, překvapivě ozdobenými carskými svatojiřskými stužkami – ty byly pod názvem „gardová stuha“ obnoveny v Rudé armádě roku 1942 a jsou tak výmluvným dokladem srůstání ruské a sovětské imperiální tradice.
Přečtěte si i esej Jana Urbana: Co bude Miloš Zeman předstírat v Moskvě
Rusku je naše evropská „druhá světová válka“ v podstatě ukradená, jeho boj, a takto je i dnes oficiálně interpretován, byl bojem za ruskou velikost. A je úplně jedno, že vůdcem byl tehdy Gruzínec, impérium neslo podivně matoucí „sovětský“ název a na bojištích krváceli mnohem více Ukrajinci a Bělorusové. Ti jsou přece pravověrnými Velkorusy považováni za pouhé folklórní skupiny velkého národa, lídra všech Slovanů.
Ruská kamufláž č. 2: Vítězství nad fašismem
Evropa první poloviny 20. století měla své fašistické režimy, ovšem Hitlerovo Německo se stalo ohniskem jiného zrůdného systému, který sám sebe označoval jako nacionální socialismus či zkráceně nacismus. Zatímco fašistické strany v Itálii nebo na Slovensku byly velice konzervativní (i když například Mussolini začínal politickou kariéru jako přesvědčený socialista), Hitler nechtěl konzervovat jakési „tradice“, nýbrž budovat zcela novou společnost.
Tento socialismus, budovaný německým národem jakožto panskou rasou, reprezentovala Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Někdejší nenávist německého nacionálního socialismu k sovětskému socialismu internacionálnímu (tj. komunismu), však nebyla překážkou ke spojeneckému paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, o němž jsme se zmínili výše. Jenže pro vítězný Sovětský svaz bylo poněkud prekérní, že triumfoval nad konkurenční velmocí budující rovněž svou verzi socialismu, byť nacionálního.
Generalissimus Stalin a jeho totalitní suita tak přišla s geniálním přeznačením onoho konfliktu: Sovětský svaz zvítězil nad reakčním fašismem, který však v Německu nikdy nevládl. Od této chvíle byly i všechny formy demokracie odmítající všelijaké varianty socialismu (zejména socialistické inženýrství sovětského ražení) stigmatizovány právě jako fašismus. Fašisty tak byli ukrajinští, litevští a polští partyzáni, kteří i po skončení války bojovali proti sovětsko-ruskému imperiálnímu molochu, stejně jako ti českoslovenští politici, novináři a intelektuálové hovořící o československém socialismu nebo dokonce liberální demokracii.
Svatá matička Rus prý ještě dnes musí bránit křesťanskou civilizaci před fašismem, který bují v Evropské unii a zejména na Ukrajině. Možná by pan prezident Zeman mohl upozornit svého kolegu Putina, že právě současné Rusko se svou nenávistí k liberální demokracii, jehož ideologií je hybridní směs ostentativní pravoslavné nabubřelosti, ruské imperiální nostalgie (i té sovětské) a prezidentský kult osobnosti, je semeništěm různých fašistických deviací – ať už si říkají eurasijci, nacionální bolševici nebo Noční vlci.
Ruská kamufláž č. 3: Den vítězství 9. května
Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci již 7. května 1945 ve francouzské Remeši, která vstoupila v platnost hned následujícího dne, tj. 8. května. Proto je tento den symbolickým koncem druhé světové války, dnem vítězství nad nacionálně socialistickým Německem, byť se i v Evropě ještě na mnoha místech bojovalo. Remešská kapitulace ovšem proběhla pouze za skromné sovětské účasti, nebyla tudíž pro Sovětský svaz dostatečně reprezentativní.
Stalin si tehdy vynutil, aby se celá ceremonie opakovala v Berlíně, a to v nočních hodinách 8. května 1945. Proč tedy sovětsko-ruské lpění na 9. květnu? Většinou se zdůrazňuje, že změna data je dána posunem mezi středoevropským a moskevským časem, v Moskvě prostě již měli 9. květen.
Důležitější je ale to, že právě 9. května 1945 vystoupil Stalin s projevem o vítězství Sovětského svazu. Lišácky pohovořil o dvojí kapitulaci, ale zároveň se jí vysmál: „Znajíce vlčí návyk německých předáků, pokládajících smlouvy a dohody za bezcenný cár papíru, nemáme důvodu věřiti jim na slovo. Avšak dnes od rána německá vojska, plníce akt kapitulace, začala hromadně skládati zbraně a vzdávati se do zajetí našim vojskům. To už není pouhý cár papíru.“ Velká vlastenecká válka byla vybojována, krví sovětských hrdinů byla impériu získána území od Haliče až po Čechy. A tak to mělo zůstat na věky. Západní spojenci se svým blekotáním o míru, svobodě a demokracii mohli jít k šípku. Od následujícího roku pak Sovětský svaz slavil svůj „Den vítězství“ a postupně se přidávaly i jeho satelity oslavou „Dne osvobození slavnou Rudou armádou“.
***
Je nelehké pochopit, proč právě Miloš Zeman, který před pětadvaceti lety demaskoval sovětsko-ruský imperiální kontext oslav 9. května, jede právě v tomto termínu do Moskvy, nota bene, když v ní panuje V. V. Putin, jehož země porušuje soustavně mezinárodní právo, okupuje části Ukrajiny, Gruzie a Moldávie a nadto čelí evropským a americkým sankcím.
Jaká je v tomto případě Zemanova motivace? Z čeho pramení jeho mentální veletoč? Pokud mu jen lichotí, že se může blýsknout u kremelského trůnu, pak je to trapné. Pokud snad chce jen provokovat, neboť do Moskvy jedou na oslavy Dne vítězství z Evropské unie pouze obskurní figury, pak je to dětinské. Pokud je to Zemanův ostentativní projev loajality vůči Ruské federaci a skepse vůči Západu, jehož je Česká republika a střední Evropa součástí, pak je to nebezpečné.
Zatímco se v Evropě nesou oslavy konce druhé světové války ve znamení mírového soužití a smíření, jehož výrazem je i naše v mnohém nedokonalá Evropská unie, Rusko si je nedovede představit bez militární parády s tanky, raketami, letadly a starými sovětskými (i carskými!) symboly. Jakákoliv kritická reflexe úlohy Sovětského svazu v této válce je navíc od roku 2014 v Ruské federaci zakázána, za „zpochybňování“ vítězné Rudé armády nebo „geniálních“ válečných činů J. V. Stalina, dnes vzývaného jako velkého modernizátora Ruska, může být dle zákona podepsaného Putinem uložen až pětiletý trest.
Miloš Zeman v dubnu svým kritikům vzkázal, že se v Moskvě hodlá poklonit všem Rusům, kteří se podíleli na osvobození Československa, rudoarmějcům i vlasovcům. Jak to chce udělat? Půjde se poklonit k věznici na moskevské Tagance, kde byl 1. srpna 1946 popraven generál Vlasov? Neurazil by tím svého „ctěného“ hostitele? Nebo jej snad požádá o vydání dokumentů o osudech stovek československých občanů ruského a ukrajinského původu, které ještě v květnu 1945 odvlekla sovětská tajná policie (NKVD a oddíly SMĚRŠ) do gulagu? Připomene tisíce Čechoslováků unesených tehdy do Stalinova ráje na nucené práce? Až třetina příslušníků východních československých jednotek byla tvořena Rusíny z Podkarpatské Rusi, této nejvýchodnější části Československa, kterou jsme pak vynuceně předali jako rituální dar Stalinově říši. Desetitisíce Rusínů, řeckokatolických kněží, učitelů a intelektuálů, pak skončilo rovněž v sovětském gulagu.
Čtěte též rozhovor s Michaelem Romancovem: Kvůli vlasovcům by Rusko na Zemana mohlo uvalit sankce
Nemohl by pan prezident Zeman požádat gosudara Putina o malinké pootevření archivů i v této drobné historické záležitosti? Možná bychom se něco dozvěděli také o tom, proč se Rudá armáda u nás chovala jako v okupované zemi. A vůbec nešlo jen o pověstné kradení hodinek a násilnosti jednotlivých vojáků. Proč se v našem poválečném tisku nesmělo psát o převezení některých československých továren do „Sojuzu“ jakožto válečné kořisti a dalších ekonomických požadavcích našich „osvoboditelů“?
Když už se dnešní Rusko tak vehementně hlásí k sovětské éře, skloní se Zeman v Moskvě před obětí netoliko Rusů, nýbrž i Ukrajinců, Bělorusů atd.? Zastaví se při zpáteční cestě v Kyjevě? Nebo bude akceptovat, že si Rusko toto vítězství cele přisvojuje? Vše podle tradičního vzoru – když se to hodí, hlásíme se k Sovětskému svazu, když nikoliv, tak k carskému Rusku, a stále pořád do kola k větší slávě ruského impéria?
Nic z toho se v Moskvě samozřejmě nestane a Miloš Zeman, tato komická figurka světově proslulá díky ruské propagandistické stanici RT, se bude blahosklonně ploužit v záři reflektorů na kremelských recepcích a tribunách, tu si potřese ruku s Putinem, tu se obejme s Ficem, jinde ostentativně mine Kima (jenže ten prý stejně nedorazí, možná tak jeho dvojník), aby směsí ruštiny a angličtiny pochválil Nazarbajeva a nakonec žertovně poškádlil Tsiprase za jeho geopolitické hrátky. Už se těším na oficiální zprávy Pražského hradu z této velkolepé akce pořádané velkým Putinem, obráncem ruské pravoslavné civilizace a vší tradice, před hrozbou zahnívajícího dekadentního Západu. Je to vskutku bizarní.
Před cestou do Moskvy se Zeman zastaví ještě na gdaňském Westerplatte, kde druhá světová válka začala, a tradičně i na pražském Vítkově. Mohl by zde přemýšlet, a my spolu s ním, o tom, co hrůzy druhé světové války znamenaly pro Evropu a jaký kus cesty ke smíření a sebereflexi evropské národy mezitím urazily. A také o tom, že jaksi nestačí, když někdo bojuje proti zlu, ale také je důležité vědět, za co vlastně bojuje, jaké jsou jeho cíle.
Stalinův Sovětský svaz bojoval proti Hitlerovu Německu a jeho zrůdnému nacionálně socialistickému režimu. Sám však reprezentoval obdobný typ hrůzovlády. Jeho vojska nevstoupila do východní a střední Evropy, aby přinesla svobodu. To nejlépe věděli právě rudoarmějci, často propuštění vězni gulagů, kteří prošli frontovými jatkami tlačení v týle vražednými komandy NKVD a oddíly SMĚRŠ.
Jen nemnozí Češi po návalech euforie pochopili, že Československo za časů invalidní demokracie tzv. třetí republiky (1945 až 1948) bylo vlastně již gubernií ruského impéria. Dalším to docházelo teprve po „Vítězném únoru“, velká část národa si tuto realitu kamuflované státní suverenity uvědomila až po druhém „osvobození“ v roce 1968, kdy začala více než dvacet let trvající okupace naší země.
Pro nás Čechy tak druhá světová válka skončila vlastně až roku 1989, neboť teprve od tohoto klíčového zlomu jsme mohli svobodně a veřejně hovořit o svých vlastních dějinách, o svých hrdinech i zbabělcích, kriticky reflektovat naše vlastní národní mýty. Od toho je Putinovo Rusko v předvečer Zemanovy návštěvy ještě hodně daleko. Peroutka dobře věděl, že Hitler není gentleman. A nebyl jím samozřejmě ani Stalin, ačkoliv se o tom dnes v Moskvě nesmí veřejně hovořit. Neměl by pan prezident Zeman prolomit toto moskevské tabu jedním ze svých pověstných bonmotů?
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Rozhodněte o přesunu sochy okupanta. Místostarosta je brzda, vyzývá iniciativa
Investor Brůna: Milion po pěti letech. Někomu zbyla špejle, jiný hoduje
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
Historik, působí na Univerzitě Karlově – gubernií ruského impéria způsobili hlavně západní spojenci Ruska a na Jalstské konferenci 4.únor 1945 začala v krymském letovisku Jalta v paláci Livadija pod krycím názvem Argonaut konference představitelů Velké trojky (USA, Velká Británie a SSSR), jež podle místa konání dostala název jaltská nebo též krymská. Jedno z nejvýznamnějších politických setkání 20 moderní historie-poválečného uspořádání poměrů ve světě: 1. okupace a správa poraženého Německa; 2. politické uspořádání v Evropě; 3. vytvoření rady ministrů zahraničních věcí; 4. ukončení války proti Japonsku; 5. založení Organizace spojených národů. Účastníci konference se usnesli svolat na 25. dubna 1945 do San Franciska ustavující konferenci OSN a zavázali se zachovat vzájemnou jednotu cílů a jednání i v míru.
Velmi dobře. Nenašel jsem žádnou faktografickou chybu. Jenom bych autora upozornil, že nebyla jen smlouva Molotov-Ribbentrop, tedy správněji Sovětsko-německá smlouva o neútočení a přátelství z 23. srpna 1939, ale i Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství z 28. září 1939. Týkala se daleko většího prostoru, než bylo Polsko: Stalin směl volně naložit s Finskem, s pobaltskými státy a s částí Rumunska. Následkem toho mohl na podzim 1939 vnutit Litvě, Estonsku a Lotyšsku takzvané „smlouvy o bezpečnosti“, které znamenaly okupaci ruskou armádou. Lotyšskému ministru zahraničí řekl: „Pokud se Německa týče, můžeme vás obsadit.“ Když se Finové postavili na odpor, vyhlásil jim 30. listopadu 1939 s německým souhlasem válku.
V tajném dodatkovém protokolu k této smlouvě se píše: „Podepsaní zmocněnci vyhlašují u příležitosti uzavření německo-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství svou shodu v následující věci: Obě strany nebudou na svých územích trpět žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany. Potlačí v zárodku takovou agitaci na svých územích a budou se vzájemně informovat o vhodných opatřeních v tomto směru.“ Což byl faktický rozsudek smrti z ruské strany pro zhruba dva miliony Poláků, ať už postřílených v rámci Katyňských masakrů nebo odvlečených do gulagu. Existuje ovšem i další dokument, na kterém je přímo Molotovovou rukou napsáno: „Předáno mnou p. Schullenburgovi 25. listopadu 1940.“ A u toho podpis: „V. Molotov“: „Sovětský svaz souhlasí se svým začleněním do projektu paktu čtyř mocností o politické spolupráci a vzájemné ekonomické pomoci, který předložil pan Ribbentrop při besedě s V. M. Molotovem v Berlíně 13. listopadu 1940, a který sestával ze čtyř bodů, a to při splnění následujících podmínek:
Pokud budou německé vojenské jednotky okamžitě odsunuty z finského území, které patří do sovětské sféry vlivu v souladu se sovětsko-německou smlouvou z roku 1939. Přitom Sovětský svaz se zavazuje zabezpečit mírové řešení finského problému a zároveň zabezpečit německé ekonomické zájmy ve Finsku.
Pokud budou v nejbližších měsících zabezpečeny sovětské životní zájmy v Úžinách, jednak uzavřením smlouvy mezi Sovětským svazem a Bulharskem, které se díky své geografické poloze nachází v bezpečnostní sféře sovětských hranic v Černomoří, jednak vybudováním základny sovětského válečného námořnictva v oblasti Bosporu a Dardanel, což se stane základem dlouhodobého sovětského působení zde.
Pokud bude Sovětskému svazu přiznána jako sféra dlouhodobých zájmů oblast na jih od Baku a Batumi ve všeobecném směru k Perskému zálivu.
Pokud Japonsko zruší své koncese na těžbu uhlí a ropy na severu ostrova Sachalin, a to za přiměřenou kompenzaci. V souladu s těmito požadavky musí být změněn projekt protokolu ke Smlouvě čtyř mocností, v němž pan von Ribbentrop představil rozdělení sfér vlivu ve světě, a to v souladu s aspiracemi Sovětského svazu na území jižně od Baku a Batumi ve všeobecném směru
k Perskému zálivu. (Němci původně navrhovali předat do sovětské sféry vlivu Indii, Stalin však Molotovovým prostřednictvím oznámil, že jej ropa zajímá mnohem více, než indický čaj a sloni.) Obdobně musí být změněn panem von Ribbentropem předložený projekt dohody mezi Německem, Itálií, Sovětským svazem a Tureckem, a to podle požadavku na vybudování základny sovětského válečného námořnictva v prostoru Bosporu a Dardanel, a to na základě dlouhodobé garance tří mocností ohledně nezávislosti a územní neměnnosti Turecka, pokud se tedy Turecko připojí ke Smlouvě čtyř mocností. V této smlouvě musí být uvedeno, že pokud Turecko odmítne připojení ke Smlouvě čtyř mocností, Německo, Itálie a Sovětský svaz vyvinou potřebné vojenské a diplomatické akce, o jejichž formě bude uzavřena zvláštní dohoda.“
Tento dokument se nachází v Archivu presidenta Ruské federace fond 3, karton 64, složka 675, list 108.
Velmi dobře napsáno. Jednu připomínku bych však měl. Podle mého mínění je opomíjeno to, že sovětsko-německá subverze versailleského systému a cesta k 2. světové válce byla zahájena již podepsáním tajných dodatků k Rappalské smlouvě uzavřené mezi Sovětským Ruskem a Německem 16.04.1922.
Myslíte německé základny Lipeck, Kazaň a Tomka? Měl jsem zato, že je dohodl Otto Hasse na tajném jednání v Moskvě až v únoru 1923 a že nebyly součástí Rappalské smlouvy. Nemáte o tom nějaký zdroj s více informacemi?
Jen úplná drobnost, čistě technické upřesnění. Město v Janovském zálivu, kde byla v roce 1922 smlouva podepsána, se jmenuje Rapallo.
Jinak ale díky za velmi inspirativní debatu. Jsme moc rádi, že Hlídacího Psa čtou lidé, kteří znají historii i její souvislosti, a velmi si toho vážíme.
Hezký den.
Eh, omlouvám se. Tohle by se mi stávat nemělo.
No, to se mi stávají daleko horší věci 😉
Také se omlouvám.
Tajné dodatky Rapallské smlouvy neobsahovaly jména konkrétních projektů, ale upravovily vojenskou spolupráci obou zemí (čímž byla porušena Versaillská mírová smlouva) a umožnily vznik německých vojenských výcvikových, školících, vývojových a výrobních kapacit na sovětském území.
http://worldatwar.eu/index.php?esid=dd43fabca3265f7adf06dc2949d70b3b&location=article&sublocation=&lang=3&refcode=0&categoryid=4&articleid=617&diaryid=0&boardpage=1
http://www.feldgrau.com/ger-sov.html
http://ww2db.com/battle_spec.php?battle_id=237
Zdravím a přidávám jeden zdroj k problematice „Rapalla“: „In the spring of 1922, Soviet and German representatives attended an economic summit in Genoa, Italy. After the conclusion of the summit, Soviet and German delegates met at the nearby town of Rapallo. The Treaty of Rapallo was the product of their discussions, signed by representatives of each state on April 16, 1922. It would be the foundation of interwar German and Soviet relations. Its primary measures involved economic cooperation and normalization of diplomatic relations. However, a secret addendum to the treaty, signed on August 11, 1922, by senior German and Russian generals, paved the way for broad military cooperation between the two states. Importantly, this secret addendum included a provision allowing the Reichswehr to set up military bases in the Soviet Union.“ https://etd.ohiolink.edu/!etd.send_file?accession=osu1338500708&disposition=inline
Výborný článek Petře.
Peroutka dobře věděl, že Hitler není gentleman, prtoto takto psal o Židech ?
Peroutkovo psaní o Židech je krajně problematické. Nedá se jistě tvrdit, že by byl Ferdinand Peroutka antisemita nacistického střihu, nicméně jeho texty na dané téma jsou necitlivé, neprozíravé a antisemitský nádech některé z nich očividně mají. Už na začátku roku 1938, tedy dávno před Mnichovem, uveřejnil Peroutka úvahu s názvem Něco o českém národu a o Židech (Přítomnost, 10. 1. 1938, na 1.listě celý text zde: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_19_1.pdf
Vážený pane,
něco z toho, co píšete, je pravda – ale zamlčujete věci, které s tím souvisí a tak celkový obraz, který podáváte, pravda není a mohu se jen ptát, proč to říkáte (když to není pravda), když zrovna vy (jako historik), musíte znát (doufám) souvislosti.
Píšete „o zvláštním sebeklamu“, „o cenzurovaném obrazu oněch událostí“, který jsme si vytvořili, ale zcela opomíjíte, že dnes se tvoří další, obdobný, nicméně z hlediska poštu obětí a podílu na porážce nacistického Německa (srovnejte si ztráty němců na východní a západní frontě), ještě horší mýtus.Že nás prakticky osvobodili pouze Američané, jak by mohl soudit mimozemšťan, který by zrovna přiletěl a sledoval oslavy v Plzni, nic podobného v Praze atd., stejně jako pořady (veřejnoprávní) ČT. Podle vás je to asi v pořádku, když vám to nevadí – případně to ospravedlňujete hloupostmi o dobytí, které bych u Klvani po jeho extempore s radarem čekal, ale u skutečného akademika?
U paktu Molotov-Ribbentrop by stálo za to, říci, co mu předcházelo, kolaborantské paktování západu s Hitlerem (Mnichovská dohoda), aby bylo jasné, že tehdejší SSSR zůstal sám, věděl, že představuje cíl (viz pronásledování komunistů v říši, jí nijak neskrývaná nenávist) a tak potřeboval získat čas a tou dohodou jej získal (třebaže by bylo lépe, kdyby jej bylo víc). Vytrhnutím toho z historického kontextu se řadíte mezi propagandistické mluvky, jichž je dnes plný mediální svět, což vás, jako historika, příliš nekrášlí.
Vaše slovíčkaření fašismus/nacismus je marginální, jakkoli máte pravdu, že v říši vládl nacismus – je to celkem jedno, SSSR prostě porazil „říši“ a když už o tom mluvíme, porážkou Kvantungské armády se lvím podílem zasadil i o porážku – fašistického – Japonska. Takže co?
Vaše neskrývané nenávistné komentáře co se týče jakýchsi imperiálních ambicí, „pravoslavné nabubřelosti“ atd., prozrazují vaše politické názory – hodnocení, které vám nikdo nebere, ale z historií nemá nic společného, případně je legitimní, myslet si pravý opak. Zajímalo by mne, zda byste měl pro takový (opačný) názor pochopení, protože v poslední době je stále více evidentní, že právě ti, co se zaklínají hodnotami, evropskými, případně transatlantickými, pojmy jako jsou lidská práva, demokracie atd., je svými konkrétními skutky popírají (odposlechy, mučení, zabíjení drony bez soudu atd. atd. atd.). Jak jste na tom vy?
A že to byl pro SSSR boj za ruskou velikost? To už je vážně silná káva. Každý, kdo zná alespoň základní fakta, ví, že SSSR bojoval o přežití. Své země, národa, civilizace. Byla to existenční věc. Jaký „boj za ruskou velikost“? To dovozujete z toho, že se nezastavili na svých hranicích, ale hnali němce až do Berlína, nebo proč? Případně se domníváte (z čeho?), že na to čekali, až na ně němci zaútočí? Že se nemohli dočkat, už aby to bylo, aby mohli začít s tím „bojem za ruskou velikost“?!
Vaše ahistorické, propagandistické kecy, zapadají do dnešní démonizace Ruska a je smutné, že se do ní zapojují také lidé znalí, jako vy, kteří by měli dělat pravý opak.
Vaše kecy o ukradených hodinkách… Proboha! Proč potom neřeknete, že podle střízlivých odhadů Američané znásilnili na 180 tisíc německých žen? Válka je prostě svinstvo. A každý ví, že prostý rudoarmějec, který postupoval na západ skrze svou zničenou zemi, spálená, vybombardovaná města a vesnice, na každém kroku viděl obrazy genocidy svého národa, měl k žhavé nenávisti více důvodů, než voják US army. Ale takové excesy přece nebyly!!! normou. Jakékoli takové věci se krutě trestaly – zastřelením nebo pověšením. Sakra, to nevíte? Víte, ale mlčíte o tom. Aby si člověk, který o tom nic neví, odnesl obrázek nekulturního, chlípného barbara z východu, který myslel jenom na to, kde něco ukradne.
Je mi z vás špatně, končím, dál s vaším hnusným, podlým a účelovým textem nebudu dál ztrácet čas…
Kdyby Sověti ve 20. a 30. letech tajně nepomáhali remilitarizovat Německo, tak by se Evropa nemusela v roce 1938 bát německé branné moci a Sověti by posléze nemuseli bojovat o přežití v boji se svým spojencem, který je podrazil.
Ohledně sporu o to zda Sověti bojovali či nebojovali za ruskou velikost, tak jasnou odpověď na tuto otázku dává počet a rozloha území a států, které Sovětský svaz anektoval v rámci svého boje o přežití. Neznám jiný stát než SSSR, který by z 2. světové války vyšel s územními zisky (a to už vůbec nemluvím o státech, které se dostaly do sovětské sféry vlivu).
Milý pane, všechno co píšete je vlastně pouze proruská propaganda na úrovni dějepisu pro základní školy, tipoval bych asi šedesátá léta. Bez jediného argumentu, jen prokládaná urážkami, jak je ostatně u všech levičáků „dobrým“ zvykem. Tak tedy k tomu osvobození. To, že malou část našeho území osvobodili Američané a zbytek obsadili Rusové je daný fakt, který těžko můžete změnit. Kdyby celou naši zemi osvobodili Američané, vyvíjeli bychom se od roku 1945 jako demokratická země, stejně jako Německá spolková republika a nestali bychom se nesvobodnou ruskou gubernií. Co to pro nás znamenalo, jen krátce připomenu – stovky zavražděných, desetitisíce odvlečených do ruských gulagů a českých komunistických koncentráků statisíce uprchlých. Byli to většinou nejlepší synové tohoto národa.
Co předcházelo smlouvě Molotov-Ribbentrop zajisté víme. Byla to vojenská a hospodářská spolupráce Německa s Ruskem od Rapallské smlouvy, tedy od 16. dubna 1922. Dlouhodobé kontakty mezi ruskou a německou vládou, měly však svůj počátek už v prvních týdnech po Leninově puči. Vedli je podle potřeby buď vojenští odborníci, tajní policisté, diplomati nebo zprostředkovatelé na periférii zločineckého světa. V různých dobách měly různou intenzitu, ale nikdy nebyly úplně přerušeny a od začátku do konce se vyznačovaly naprostou lhostejností k ideologickým zásadám, které jedna či druhá strana navenek hlásala – a přímo opovržením k jiným zájmům než nejbrutálnějšímu oboustrannému prospěchu: potřebě obou režimů zbrojit, zabíjet odpůrce a utlačovat sousedy. Německo bylo s výjimkou pouhých tří let (1936–1938) nejvýznamnějším ekonomickým partnerem sovětského státu a po dohodách uzavřených v polovině dvacátých let se umisťovalo vždy na prvním místě sovětského obratu zahraničního obchodu. Paul Johnson o tom píše: Téměř dvacet let proudila tato směna zla pod zemí oběma směry, až nakonec vyvřela jako vřed na povrch. V noci z 23. na 24. srpna byla v Kremlu za hnusné pitky dohoda známá jako Pakt Molotov-Ribbentrop uzavřena. Ribbentrop si poznamenal: „Cítil jsem se jako mezi svými parteikameraden.“ Choval se, dodává, zcela nenuceně, „jako mezi starými nacistickými přáteli“. Vyprávěly se obhroublé vtipy o paktu proti kominterně, který byl tímto pohřben a který, jak se obě strany shodly, byl uzavřen, pouze aby udělal dojem na „anglické kramáře v londýnské City“. Najednou objevili, že mají společné cíle, metody, chování a především morálku. A jak se podnapilí vrazi potáceli hodovním sálem nemotorně se objímajíce, velmi se podobali soupeřícím gangsterům, kteří spolu dřív bojovali a možná spolu budou bojovat znovu, ale pracují v podstatě ve stejné branži.
Fašismus/nacismus není žádné slovíčkaření. To by se Vám tak líbilo. Fašismus je odrůdou socialistického hnutí stejně jako nacismus a komunismus. Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, mnohdy vypjatý nacionalismus, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky. Fašismus principiálně připouští soukromé vlastnictví, a to včetně soukromého vlastnictví výrobních prostředků; avšak pouze za předpokladu, že tyto výrobní prostředky budou sloužit kolektivnímu prospěchu. Konkurenční prostředí volného trhu je přípustné v mikroekonomice, avšak v makroekonomickém měřítku vládne korporativismus a často monopolismus. Řízení podniků probíhá na principu tzv. „Tripartity“, tedy zástupců majitele, pracujících (odborů) a státu (vůdce).
Každý demokratický stát se musí bránit, ale od konce 2. světové války žádný z demokratických států, na rozdíl od Ruska, neokupoval cizí území. Zabíjení drony bez soudu? No zeptejte se tamních křesťanů nebo Kurdů, jestli s tím souhlasí či nikoliv. Jsou to lidé, kteří mají na svědomí tisíce životů a nedají se jinak dopadnout. Vám je líto masových vrahů?
Angličané a Američané také hnali Němce téměř do Berlína a okupovali jimi obsazená území? Nikoliv zavedli tam demokracii. Zatímco Rusové zavedli na jimi obsazených územích komunistický teror. Trochu rozdíl, ale patrně nad Vaše chápání.
Ruské excesy bohužel normou byly. A nejenom to. Zatímco nacistické zločiny byly celkem podrobně popsány v průběhu Norimberského procesu, ruské zločiny byly dlouho utajovány. Nejedná se však jen o hrůzný masakr v Katyni. Ruští komunisté se stejně jako nacisté dopustili snad všech zločinů, které zná mezinárodní právo:
Zločiny proti míru – napadení Finska a Polska
Zločiny proti válečným zajatcům – Sovětský svaz od počátku odmítal Ženevské konvence i další smlouvy o zacházení se zajatci jakožto „buržoazní přežitek“. Nejznámějším zločinem bylo asi povraždění polských válečných zajatců a běženců. Za nejvěrohodnější se v současnosti považuje údaj z poznámky šéfa KGB Alexandra Šelepina ze 3. března 1959, pořízené ke zprávě pro N. Chruščova. Hovoří se v ní o zastřelení 21 857 osob „z bývalého buržoazního Polska“. Zajatci za války byli Rusy bráni nahodile, zacházeno s nimi bylo nelidsky a byli v naprosto nevyhovujících podmínkách vězněni a nuceni k práci. Rusové zneužívali německé zajatce jako levnou pracovní sílu (navíc kvalifikovanější než bylo jeho vlastní obyvatelstvo). Když už nemohli na mezinárodní scéně dále obhájit jejich další zadržování, část z nich odsoudili jako válečné zločince.
Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu – Velice vážné válečné zločiny páchala Rudá armáda a další sovětské ozbrojené složky na územích, která byla jimi obsazena. Odehrávaly se přitom jak na individuální, tak i systémové úrovni. Mezi nejvážnější z nich patřilo znásilňování, krádeže, rabování, vraždy a únosy lidí. Nejhůře v tomto ohledu samozřejmě dopadlo samotné Německo, nicméně ani území spojeneckých států (Československo, Polsko) se nevyhnula zločinům. Ozbrojené složky a útvary NKVD se těchto i dalších zločinů dopouštěly systematicky již před 2. světovou válkou (v Polsku, Pobaltí i dalších zemích), oběťmi byli často i příslušníci spřátelených národů a ideologičtí soudruzi jejichž totožnost byla vojákům známa. Řada těchto válečných zločinů byla podporována systémem, a to nejen pokud jde o sovětskou propagandu, ale i na základě jednoznačných rozkazů. V Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině NKVD a armáda na počátku války na ústupu místy zcela systematicky vraždila politické vězně a kvalifikované pracovní síly (především dělníky, řemeslníky, lékaře a ošetřovatelky), aby je Němci nemohli využít. Na nově obsazených územích, která Rusko hodlalo připojit ke své říši NKVD zatýkala a vraždila nepohodlné lidi, zejména v Polsku (kde pod záminkou likvidace pronacistických band likvidovala i teoreticky spojeneckou Zemskou armádu), na Ukrajině, Bělorusku a v Pobaltí, z území osvobozených spřátelených států nepohodlné lidi odvlékala (z hlediska mezinárodního práva se často jednalo o únos). Např. z Československa bylo NKVD krátce po osvobození uneseno několik tisíc lidí, zejména z řad ruských emigrantů z období po roce 1917 a jejich potomků. Většina z nich byla povražděna nebo zemřela v Gulagu (např. generál Sergej Vojcechovský). Jednu z nejtemnějších stránek zločinů proti civilnímu obyvatelstvu představovalo masové znásilňování. Hlavním cílem znásilňování byly zejména Němky, ovšem oběťmi se stejně tak stávaly i ostatní národy, včetně těch spojeneckých. Dokonce i dívky a ženy z řad slovanských národů nuceně nasazené v Německu zjistily, že je jejich národnost neochrání. Dívky, které se vzpouzely i přes hrozby, byly zpravidla buďto přemoženy, nebo dostaly na výběr mezi podvolením se a smrtí (viz např. Anna Kolesárová). Muži, kteří se je tehdy pokoušeli bránit, taktéž platili životem, tak zemřel např. biskup Apor. Podle Beevora (Antony James Beevor, je anglický historik, studoval na Winchester College a Sandhurstu.) bylo jen v Berlíně znásilněno 100 tisíc žen, z nich 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění. Jako celková čísla pak udává, že „se usuzuje, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně.“
Francouzský historik Philippe Masson se zmiňuje o násilnostech ruských vojsk ve svém díle „Historie německé armády“. „Kolony uprchlíků byly rozstříleny kulometem nebo rozdrceny pod pásy tanků. Celé rodiny byly upáleny zaživa ve svých domech. Ženy byly znásilňovány a pak ukřižovány na vratech stodol. Nemluvňata byla házena do koryt prasatům,“ píše Masson. Jistě není třeba dodávat, že za tyto zločiny nebyl nikdo potrestán.
Toto jsou informace, které může každý získat. Pokud je neznáte, musím mít nevalný úsudek o Vaší inteligenci, pokud je znáte a přesto se snažíte je banalizovat a omlouvat, musím mít nevalné mínění o Vašem charakteru.
Jen bych připomenul, že existují i Rusové a ruští historici, kteří se staví k vlastní minulosti velmi kriticky. Takovou osobností je třeba editor Dějin Ruska 20. století, charismatický profesor Andrej Zubov, nebo historik Mark Solonin.
Kritické hlasy tedy nezanikly. Jakož i kritická umělecká a dokumentární díla. Jedním z nich je i tento film: „22. června – Osudné rozhodnutí“
„… 22 června 2014 uplyne 74 let od počátku největší tragédie ruské historie – Velké vlastenecké války. Války, která zahubila desítky miliónů životů, předurčila další běh světa, a zanechala po sobě spoustu otázek, které dodnes zůstávají nezodpovězeny.
Proč se v létě roku 1941 Sovětský svaz ukázal být na válku, která probíhala od prolomení hranic roku 1939, zcela nepřipraven? Jak to, že bezohledný pragmatik Stalin věřil Hitlerovi více, než vlastní rozvědce? Je pravda, že naši agenti zjistili přesné datum útoku už několik měsíců před ním? Nebo nejde o nic jiného, než o mýtus, účelově vypuštěný režimními historiky s cílem zatajit pravdu?
V cestě za odpověďmi na tyto otázky filmový štáb vícekrát překročil hranici mezi bývalým Sovětským svazem a Třetí říší, která vznikla po rozdělení Evropy dle paktu Molotov – Ribbentrop.
V Rusku, Polsku, České republice, Německu, Velké Británii, Finsku – zde všude filmaři našli očité svědky této tragické éry. Jejich vzpomínky jsou doplněny výsledky precizního vědeckého bádání v archívech, které speciálně pro tento film provedli historici Michail Meľťuchov a Mark Solonin.
Bohužel, i po sedmi desetiletích zůstávají mnohé dokumenty pro badatele nepřístupné z důvodu utajení. Co je to o těchto dokumentech? Čí osudová rozhodnutí vedla k tomu, že válka, kterou všichni očekávali, vypukla tak náhle, a že Rudá armáda se svou mnohonásobnou početní převahou byla poražena v prvním týdnu?“
http://www.ntv.ru/peredacha/Rokovie_resheniya/last23848686/
Souhlasím s p.Hajšmanem.Nemá cenu připomínat pokusy Stalina o dohodu s VB a Francií před podpisem smlouvy Molotov- Ribbentrop atp. Zkrátka historii píší vítězové a p. historik k nim zjevně patří.
Obávám se, že připomínání cenu má, ale musí se začít na správném místě (na začátku a nevytrhávat z kontextu): německé financování bolševického převratu v Rusku; Brest-Litevská smlouva z roku 1918 (Německo a Sovětské Rusko de facto spojenci); Rapallská smlouva v roce 1922, která Němcku umožnila realizovat v Rusku tajné (šlo o porušení Versailleské smlouvy) vojenské výcvikové, školící (tankové, letecké a pěchotní školy), vývojové (chemické zbraně, těžké zbraně) a výrobní (Junkers, Krupp) programy; 1926 Berlínská smlouva (sovětsko-německá smlouva o přátelství a neutralitě – prodloužena roku 1931)atd. Takže pokud by Sověti tajně nepomáhali remilitarizovat Německo, nemusela na válku nepřipravená Evropa řešit krizi v roce 1938 a válku v roce 1939. Pro zajímavost, zde je vzorek německých absolventů školení a kurzů v Sovětském svazu: Guderian, Hoth, Paulus, Heinrici, Krebs, von Manstein, Volckheim, von Blomberg, von Thoma, Keiel, Model …
Pane Hlaváček, pokud to co píšete se nebude učit ve škole aby se napravily komunisty znetvořené dějiny jsou to jen zbytečné články. K čemu je historie zaplacená krví a smrtí, když jsme zase tam, kde jsme byli. Morálku nahrazuje hnusná propaganda jen přibyl mamon. A z chování našeho prezidenta usuzuji, že jsme zase pro změnu satelit Ruský. Hrad určitě.
Ale no tak, tolik povyku pro časový posun? Pročpak pan historik Hlaváček nepřizná, že Rusko slaví naprosto stejnou událost konce druhé světové války, totiž okamžik kdy vstoupila v platnost kapitulace německých vojsk?
Ta vstoupila v platnost dne 8. května, ve 23:01 hodin středoevropského času, což odpovídalo jedné minutě po půlnoci dne 9. května moskevského času.
Spíš je otázka jestli to dnes stálo za to nám, když už jsme po 40 let vzpomínali na oběti druhé světové války v určitý den, tak to úředně přesunout na jiný den a myslíme si snad že tím snad staneme více západnější, více demokratičtější a více svobodnější?
Ten text myslím není o tom, jestli si máme připomínat okamžik podepsání německé kapitulace, či okamžik, kdy na jejím základě měly v Evropě skončit boje. Je o něčem daleko důležitějším, řekl bych. O tom, jak kdo konec války v Evropě vnímá a co různé pohledy přinášely a stále přinášejí této části evropského kontinentu (a nakonec nejen ji).
Hezký den.
Milé čtenářky, milí čtenáři!
Běžně se debat pod svými texty nezúčastňuji, dnes udělám malou výjimku. Jeden ze čtenářů mne kontaktoval s upozorněním, že v článku zmíněný generál Vlasov nebyl popraven v moskevské věznici na Tagance, nýbrž v Butyrce, a vyčinil mi za neznalost moskevské topografie. Pro pořádek si proto dovoluji doplnit, že se tak skutečně stalo na Tagance, zde odkaz na ruský web s historií Taganky, kde je Vlasov rovněž zmíněn:
http://oldtaganka.ru/istoriya-taganki/72-istoriya-taganskoj-tyurmy.html
Věznice byla v roce 1958 sice skutečně zbořena, její části však přesto stojí – pan prezident Zeman se tu klidně může zastavit a uctít památku vlasovců, jak veřejně slíbil.
Všechny Vás srdečně zdravím.
P.S. V žádném články nikdy nemůže být uvedeno všechno. 🙂