ESEJ. Zatímco se upínáme k vyprázdněným tradicím Velikonoc, před očima se nám propisuje do reality apokalyptický scénář o lži a falešném mesiáši. Velikonoce jsou ale především o tom, zda budeme stát na správné straně, i když to bude pro nás krajně nevýhodné.

Je tu doba velikonoční. V těchto jarních dnech se mnozí z nás tradičně upínají ke zvykům a rituálům, ačkoliv se v moderním světě pro velkou část společnosti staly spíše vyprázdněnými kulisami.

Možná ale právě v této době, uprostřed globálního chaosu, nastal okamžik, kdy bychom se – ať už jsme křesťané, nebo lidé zcela sekulární – měli skutečně ponořit do jádra učení, které všichni shodně považujeme za určující narativ naší civilizace.

Nepotřebujeme k tomu nutně víru v nadpřirozeno. Stačí ochota vnímat tyto prastaré texty jako hlubokou archetypální (a tedy i psychologickou a sociologickou) mapu lidstva.

Když se dnes podíváme na rozpadající se společenský řád, na davy fanaticky uctívající ztělesnění pýchy a na to, jak se lži stávají novým dogmatem, biblické koncepty konce věků, svodu a Antikrista přestávají být zaprášenou mytologií.

Ožívají přímo před našima očima. Slouží jako naprosto přesná, až mrazivě aktuální diagnóza současné krize, v jejímž středu stojí muž, který dovedl lidskou pýchu k absolutnímu, zničujícímu vrcholu.

Nevyhnutelnost iluze a tíha pravdy

Abychom pochopili, co se dnes děje, musíme si uvědomit, že to není série nešťastných politických náhod. Je to nevyhnutelný proces. To, co se zrodilo v patologické psychologii jednoho aktéra, se nyní skrze masovou kognitivní disonanci propisuje přímo do hmoty a reality.

Psychologie a realita jsou zde pevně provázané. Podvědomí zraněného, sebestředného ega, které chce zničit svět, jenž mu odmítá dát absolutní lásku, infikovalo miliony dalších. Vytvořil se systém, kde lež a iluze musí být neustále přiživovány agresí, protože objektivní realita by tento křehký vzdušný zámek okamžitě zbourala.

Zlo nepřichází v první fázi s hrozbou, nýbrž se slibem. Falešný mesiáš je především mistrný svůdce. Přichází v přestrojení za zachránce, mluví o návratu ke ztracené velikosti a nabízí jednoduchá rázná řešení pro složitý, zmatený svět.

Zlo v tomto příběhu není žádná abstraktní temná síla z podsvětí. Je to vědomé a hromadné odmítnutí pravdy, soucitu a kolektivní odpovědnosti výměnou za falešný pocit nadřazenosti a moci.

Tato situace nás ale staví před základní morální imperativ, který paradoxně dokonale rezonuje právě s velikonočním příběhem. Ukazuje se, že stát na druhé straně – na straně reality, pravdy a lidskosti – je tou jedinou správnou cestou. A to i tehdy, když to vypadá, že zlo definitivně vyhraje.

I kdyby to mělo být v danou chvíli fatálně nevýhodné. I v momentě, kdy to znamená, že na vás „zaklekne“ celý narcismem propadlý, iluzorní svět a vy se stanete terčem jeho nenávisti. Možná že jen tohle zajišťuje ono křesťanské znovuzrození.

Postavit se tomuto šílenství není otázkou politické volby, ale zachování samotné lidské integrity. Společnost, která povýší lež na božské dobro, se totiž nakonec pod vahou vlastní iluze nevyhnutelně zhroutí.

Otázkou zůstává jen to, kolik z našeho reálného světa vezme tento padající narcistický chrám s sebou.

Anatomie falešného spasitele

Když si lidé představují biblického Antikrista, často jim na mysl tane karikatura rohatého monstra nebo temného vládce z apokalyptických filmů. Skutečné varování prastarých textů je ale mnohem subtilnější.

Zlo nepřichází v první fázi s hrozbou, nýbrž se slibem. Falešný mesiáš je především mistrný svůdce. Přichází v přestrojení za zachránce, mluví o návratu ke ztracené velikosti a nabízí jednoduchá rázná řešení pro složitý, zmatený svět.

V psychologické rovině zde sledujeme dokonalý triumf patologie. Jádro křesťanského principu – a vlastně jakéhokoliv funkčního humanistického systému – stojí na oběti, pokoře, odpuštění a lásce k bližnímu.

Uprostřed dnešní americké a potažmo globální krize však stojí osobnost, pro kterou je sebemenší ústupek či projev empatie vnímán jako slabost. V Donaldu Trumpovi sledujeme člověka, pro něhož druzí lidé nemají žádnou inherentní hodnotu; existují pro něj čistě jako instrumenty k sycení a ochraně jeho vlastního ega.

Zde se dotýkáme onoho děsivého psychologického prázdna. Nelze říci, že by tento „spasitel“ své fanatické stoupence zklamal tím, že je nemiluje. On je ze své klinické podstaty nemůže milovat vůbec.

Aby totiž mohl člověk cítit skutečnou náklonnost a mít rád někoho dalšího, musí nejprve disponovat ukotveným, celistvým vnitřním „já“. V nitru maligního narcise se ale nachází jen zrcadlové bludiště a bezedná propast nezpracovaných komplexů.

Jakmile se mu jeho nejbližší spojenci, kteří za něj obětovali kariéru i morálku, přestanou bezvýhradně podřizovat, stávají se okamžitě terčem bezcitné nenávisti.

Proč lidé, kteří se úzkostlivě odvolávají na rodinné hodnoty a morální čistotu, omlouvají patologického lháře, člověka s historickými vazbami na podsvětí a narcise bez špetky pokory?

Tento falešný spasitel představuje jeden obrovský paradox. Ačkoliv navenek, před zástupy na tribunách, buduje obraz suverénního vládce, který má vše pod kontrolou, ve skutečnosti je pouhým pěšákem vlastního stínu.

Není svobodný. Je ovládán svými neustálými strachy, impulzivními záchvaty a hluboce zakořeněným pocitem méněcennosti, jenž musí neustále přehlušovat agresí a ponižováním oponentů.

Není to vizionářský lídr na vrcholu sil, ale spíše tragický závěr evoluční slepé uličky – bod, ve kterém se lidská psychika odvrátí od všeho kolektivního a uzamkne se do cely absolutní sebestřednosti.

Syndrom krále Kýra a útěk před stínem

Jak se ale mohlo stát, že právě konzervativní a silně věřící část americké společnosti přijala za svého absolutního vůdce člověka, jehož životní příběh a charakter ztělesňují prakticky všechny myslitelné smrtelné hříchy?

Proč lidé, kteří se úzkostlivě odvolávají na rodinné hodnoty a morální čistotu, omlouvají patologického lháře, člověka s historickými vazbami na podsvětí a narcise bez špetky pokory? Odpovědí je učebnicová kognitivní disonance, kterou tento dav vyřešil naprosto elegantní teologickou berličkou.

Evangelikální lídři zkonstruovali a do mas rozšířili narativ o „novém králi Kýrovi“. Vypůjčili si starozákonní příběh perského panovníka, de facto pohana a cizince, kterého si Bůh údajně vybral jako nečistý nástroj k záchraně vyvoleného národa.

Tento teologický veletoč funguje jako dokonalý psychologický štít. Zbavuje věřící nutnosti čelit tvrdé realitě, že nepodporují spasitele, ale že byli jednoduše a prachsprostě svedeni pozlátkem moci.

Místo toho si mohou s klidným svědomím namlouvat, že jsou přímými účastníky velkolepého božského plánu, jehož cesty jsou sice nevyzpytatelné, ale nakonec spravedlivé.

Skutečnost skrývající se pod tímto povrchem je však z pohledu masové psychologie mnohem temnější. Skrze obhajobu tohoto „Božího nástroje“ dostaly miliony lidí podvědomé povolení uvolnit své vlastní, celoživotně potlačované stíny.

Vyvolat absolutní chaos, v němž přestávají platit zákony, je pro něj totiž jedinou zbývající strategií, jak zneplatnit pravidla hry, ve které už nedokáže legálně zvítězit.

Mnoho radikálních věřících žije ve svazujících komunitách plných přísných dogmat a neustálého pocitu viny za vlastní selhání. Skrze vulgárního, agresivního a naprosto nekajícího se lídra mohou náhle svobodně prožívat zášť, předsudky, sobectví a touhu po absolutní dominanci, aniž by museli řešit, že tyto emoce jdou zcela proti evangeliím, k nimž se hlásí.

On hřeší za ně, on trestá ty, které oni sami potají nenávidí, a oni mu za to mohou s pocitem svatého nadšení tleskat.

Tím, že z něj udělali nezpochybnitelný nástroj vyšší vůle, vyhnuli se bolestivému pohledu do zrcadla. Kdyby totiž připustili pravdu – že prostě jen vyměnili základní křesťanskou morálku za konzervativní soudce, pocit moci a politický vliv –, zhroutila by se jim celá jejich identita.

Raději proto zavírají oči před propastí a odmítají vidět, že se s fanatickou oddaností klaní přesně té formě zla, před kterou je jejich vlastní svaté texty po staletí a s takovou naléhavostí varovaly.

Stáváme se tak svědky jednoho z nejabsurdnějších masových divadel lidských dějin. Zástupy „hluboce věřících křesťanů“ obkličují psychologicky nejpatologičtějšího představitele své země, uctívají ho a vzývají v náboženském vytržení – jakkoliv je toto vytržení u řady zúčastněných jen cynicky předstíranou osobně výhodnou pózou.

Tento bizarně zkarikovaný obrázek moci a falešné víry dospěl do takového extrému, že by snad i samotný Tálibán při pohledu na něj musel začít sebezpytně uvažovat, zda není na čase ty své vlastní radikální představy přece jen raději trochu krotit a uzemnit.

Paradox moci a zrcadlo, které nelze rozbít

Sledujeme fascinující paradox člověka, který ve vnějším světě dosáhl mnohem více, než v co mohl na začátku své cesty vůbec doufat. Z kdysi vysmívaného bankrotáře se stal nejmocnější muž planety, proudí k němu miliardy pochybných dolarů a vybudoval kolem sebe kult bezmezně oddaných fanatiků.

Logika běžného člověka by napovídala, že takový absolutní triumf musí přinést uspokojení. Přesto se štěstí, vnitřní klid a onen kýžený pocit bezpodmínečného přijetí, po kterém jeho zraněné ego celoživotně prahne, nedostavily a nikdy nedostaví. Čím výše vystoupá, tím ostřejší světlo dopadá na jeho vnitřní prázdnotu.

Zjistil krutou pravdu: i když drží v rukou ty nejmocnější nástroje světa, pro obrovskou část planety zůstává nadále terčem posměchu, opovržení a hluboké nenávisti. Na vlastní kůži pociťuje, že objektivní realitu a ústavní mantinely nelze vždy ohnout silou a že skutečný, upřímný respekt si nelze zkrátka vynutit exekutivním příkazem, neustálým vyhrožováním nebo politickým tlakem.

Krystalickým důkazem tohoto střetu s realitou bylo jeho nedávné osobní ponížení u Nejvyššího soudu. Muž, který byl zvyklý diktovat pravidla hry jedním tweetem a vyžadovat absolutní loajalitu, musel v soudní síni mlčky sedět a čelit zdrcující kritice.

Pokud tento svět nepatří jemu a neoslavuje ho jako spasitele, pak takový svět podle jeho nejhlubšího přesvědčení ztratil jakékoliv právo na existenci.

Co víc, toto odmítnutí přišlo i ze strany konzervativních soudců – přesně těch lidí, které on sám do funkcí dosadil v naivní víře, že mu jako poslušní sluhové pomohou ohnout a ovládnout ústavní realitu. Skutečnost, že i jeho nejbližší institucionální spojenci nakonec dali přednost právnímu řádu před jeho egem, je pro narcise neakceptovatelnou zradou.

Toto zjištění je tou absolutně nejbolestivější ranou. Zrcadlo moci mu neukázalo jeho vybájenou genialitu, ale nasvítilo jeho slabost. Zjistil, že instituce plně neovládl a že tváří v tvář lidem, kteří prohlédli jeho masku, je bezmocný.

Právě tyto momenty veřejného ponížení a ztráty kontroly nad vlastními „stvořeními“ jsou jasným varováním. Značí totiž bod zlomu, kdy je narcis zahnán do kouta a situace nevyhnutelně spěje k fatálnímu vyhrocení. Svého skutečného cíle nedosáhl a tento spalující, podvědomý pocit nedoceněnosti ho teď neúprosně žene do posledního, destruktivního dějství.

Tento pocit ponížení a vnitřní paniky je navíc v těchto dnech umocňován děsem z blížících se podzimních voleb. Pro běžného politika představují volby test mandátu, pro maligního narcise zahnaného do kouta jsou však hrozbou finální anihilace.

Děsí se chvíle, kdy mu voliči vezmou Kongres, a s ním i poslední zbytky kontroly nad jeho vlastní iluzí všemocnosti. Jaká je jeho jediná možná obranná reakce na tento strach? Bezprecedentní eskalace agrese.

Aby odvrátil blížící se zkázu u volebních uren, je ochoten obětovat úplně vše. Vnější i vnitřní svět se stávají rukojmími jeho snahy o přežití – ať už skrze zoufalé vyhrocení globálního konfliktu a hrozbu třetí světové války (například v Íránu), nebo skrze cílené rozdmýchávání plamenů domácí občanské války.

Vyvolat absolutní chaos, v němž přestávají platit zákony, je pro něj totiž jedinou zbývající strategií, jak zneplatnit pravidla hry, ve které už nedokáže legálně zvítězit.

Samsonův komplex a spálená země

Co se stane, když takový člověk definitivně narazí na limit své iluze a podvědomě si plně uvědomí, že svět si zkrátka nepodmaní? Závěr tohoto apokalyptického dějství nezná pokání, sebereflexi ani důstojný odchod poraženého státníka.

Zde přichází na řadu temný mechanismus, který psychologie – s trefným odkazem na staré texty – označuje jako Samsonův komplex. Biblický Samson ve chvíli své definitivní porážky, oslepený, ponížený a obklíčený nepřáteli, strhl holýma rukama sloupy chrámu, aby zničil sebe i všechny okolo.

Narcistické ego, které ztrácí kontrolu a čelí fatálnímu odmítnutí, uvažuje v krizové chvíli naprosto stejně. Pokud tento svět nepatří jemu a neoslavuje ho jako spasitele, pak takový svět podle jeho nejhlubšího přesvědčení ztratil jakékoliv právo na existenci.

Spustí se primitivní pudový reflex absolutní odplaty. Msta na objektivní realitě samotné, na institucích i lidech, kteří ho „zradili“, se stává jediným logickým vyústěním. Vědomě bude do mikrofonů možná dál vyprávět o cestě do ráje a o tom, jak všechno zachrání, ale podvědomí už spustilo mechanismy spálené země.

Zničení demokratického systému, potopení křehkého mezinárodního řádu a bezcitné vehnání vlastní země do krvavého občanského konfliktu je pro něj tou nejlogičtější cestou, jak přehlušit vlastní fatální selhání a pocit zmaru.

Apokalypsa, na kterou tolik radikálních věřících s fanatickým, temným nadšením čekalo, tak dost možná skutečně přijde. Nebude to však ohnivý soud se seslanými anděly z nebes. Bude to apokalypsa lidské malosti, absolutní pýchy a zdivočelého narcismu, kterou si oni sami – s falešným mesiášem v čele a svatou modlitbou na rtech – naprosto dobrovolně a za potlesku zvolili.

Skutečné znovuzrození nezačíná u žádného magického spasitele. Začíná u našeho vlastního rozhodnutí: neutéct, neumývat si ruce nad nepohodlnou realitou a udržet při životě pravdu i v momentě, kdy to znamená stát čelem k davu, který je k nepoznání opilý lží.

Pilátem jsme tentokrát my všichni

Vracíme se tak obloukem k velikonočnímu příběhu, kterým jsme celou tuto úvahu začali. V původním biblickém vyprávění stál tváří v tvář zdivočelému davu a obětované pravdě římský prefekt Pilát Pontský.

Pilát věděl, co je správné. Jasně viděl objektivní realitu a věděl, že obvinění jsou falešná. Ale ze strachu z nepokojů, z politické vypočítavosti a pouhé osobní pohodlnosti raději ustoupil agresivní lži. Povolil davu osvobodit skutečného zločince, zatímco nad pravdou si alibisticky umyl ruce.

Je vlastně příznačné, že možná na samém konci křesťanské civilizace se příběh Ježíše a Piláta stal příběhem kolektivním. Na kříži se tentokrát neocitá jednotlivý spasitel, ale ten jediný alespoň principiálně humánní lidský systém, který máme k dispozici – demokracie.

A v roli Piláta už nestojí žádný vzdálený vládce v paláci. Pilátem jsme tentokrát my všichni. My všichni jsme tou tichou, často paralyzovanou většinou, která s úzkostí sleduje zradikalizovaný dav žádající si svého falešného mesiáše a ukřižování samotných základů demokratické reality.

A je to právě naše únava, naše snaha „nemíchat se do toho“ a náš strach z otevřeného konfliktu s narcismem propadlým okolím, co tomuto zlu umožňuje dál růst. Pokaždé, když nad další lží, dalším zničeným pravidlem nebo dalším krokem k občanské válce mezi pravdou a lží jen mávneme rukou s tím, že se nedá nic dělat, děláme přesně to, co Pilát. Myjeme si ruce.

A i když je to dnes příběh kolektivní, to, kým v něm nakonec budeme, si musíme vybrat každý zcela individuálně. Stojíme před volbou, zda podlehneme lži – tentokrát masově a záměrně šířené novými technologickými prostředky a algoritmy –, nebo zda zůstaneme svobodní ve svých vlastních hlavách a nepředáme svou mysl k proměně loutkářům onoho fanatického davu.

Čekat, že se systém nějak zázračně zachrání sám, nebo že zdivočelý narcis ve svém spravedlivém hněvu nakonec strhne chrám, aniž by jeho trosky zasáhly nás všechny, je marné. Postavit se tomuto blížícímu se šílenství znamená především odmítnout tento pilátovský alibismus.

Skutečné znovuzrození – ať už ho vnímáme jako křesťanský zázrak, nebo sekulární záchranu naší civilizace – totiž nezačíná u žádného magického spasitele. Začíná u našeho vlastního, bytostného rozhodnutí: neutéct, neumývat si ruce nad nepohodlnou realitou a udržet při životě pravdu i v momentě, kdy to znamená stát čelem k davu, který je k nepoznání opilý lží.