KOMENTÁŘ. Pokud se zeptáte svých sousedů či přátel, jaká byla nejničivější a ekonomicky nejvíce destruktivní válka v dějinách, většina patrně bez váhání odpoví: druhá světová. Pár historie znalejších možná zmíní proporčně snad ještě zvrácenější mongolské pustošení nebo systematické vyhlazení původních obyvatel Ameriky. Pletou se všichni.

V našem všeobklopujícím blahobytu nevidíme, že ta skutečně nejbrutálnější válka s největším počtem obětí a největšími škodami probíhá právě teď. My všichni, kdo v tuto chvíli čerpáme neobnovitelné zdroje této planety, jsme jejími invazními jednotkami, pod praporem ideologií, které to zakrývají.

Napadenou entitou, která bude v nadcházejících dekádách po milionech umírat v rozvráceného klimatu, jsou naši vlastní potomci. Proti nim tuhle válku se škodami v biliardách vedeme.

Ne, toto není hypertrofovaný autorský příměr ani literární jinotaj. Je to prostá, fyzikálně podložená a ekonomicky vyčíslená realita, před kterou se lidstvo snaží zbaběle utéct.

Jedni volí cestu lživé relativizace, druzí se přímo utíkají k politickým bizárům typu Motoristů, kteří tvrdí, že i ta žalostně slabá reakce typu Green Deal je vlastně zbytečná a drahá. V kolektivním hedonistickém deliriu popírají základní fyzikální a ekonomické pravdy o světě, ve kterém žijí.

Většina lidí si myslí, že ekonomický kolaps přijde, až bude voda v obýváku. Šokující pravda je, že ekonomický kolaps pobřežních měst začne patrně už v momentě, kdy je přestanou pojišťovat pojišťovny.

Amputace, nikoliv zranění

Jsme v otevřeném konfliktu s vlastní budoucností a každý den, kdy předstíráme, že se nic neděje, jen zvyšujeme počet obětí v budoucích řadách těch, které údajně milujeme nejvíc.

Tento text je o vyčíslení míry budoucích ekonomických škod, které jsou nepředstavitelné, i o tom, že nejsme jen „oběti“ systému ale i jeho akcionáři, kteří podlehli uměle vytvořenému dojmu že jejich „firma“ nemůže fungovat spravedlivěji, efektivněji, rovnovážněji a bez vedlejších škod.

Náš současný relativní blahobyt je tak vykoupen nezměrným budoucím utrpením, které je matematicky již doložitelné.

Zásadní rozdíl mezi v úvodu zmíněnou druhou světovou válkou a nastupující klimatickou apokalypsou spočívá v reverzibilitě. Po roce 1945 se Varšava, Drážďany i Hirošima postavily znovu. Na spálené zemi vyrostly nové továrny, život se víceméně vrátil do starých koryt.

Klimatický kolaps ale nepřichází ničit budovy – přichází vymazat samotný prostor, na kterém lze existovat. Dnes předpokládaný (a velmi těžko zvrátitelný) devítimetrový vzestup hladiny moří a oceánů je větší destrukční síla, než měly všechny světové armády ve všech válkách dohromady.

Většina lidí si myslí, že ekonomický kolaps přijde, až bude voda v obýváku. Šokující pravda je, že ekonomický kolaps pobřežních měst začne patrně už v momentě, kdy je přestanou pojišťovat pojišťovny.

Už dnes v částech Floridy nebo Kalifornie pojišťovny odmítají uzavírat nové smlouvy kvůli klimatickým rizikům. Bez pojištění nedostanete hypotéku. Bez hypotéky se trh s realitami zhroutí. Hodnota majetku v NYC nebo Londýně dramaticky klesne desítky let předtím, než tam fyzicky nateče voda.

Úvěrová ekonomika postavená na nezbytnosti růstu ale pokles nedokáže v takové míře přežít. To je ten skutečný „moment nárazu“, který přijde mnohem dřív.

Vzestup o devět metrů neznamená „záplavu“. Znamenalo by to geografické vymazání center civilizace. Megalopole jako New York, Šanghaj, Londýn, Bombaj nebo Tokio přestanou existovat. Na rozdíl od poválečné Evropy zde nebude co obnovovat. Přístavy, které jsou tepnami globálního obchodu, nelze jednoduše posunout o deset kilometrů do vnitrozemí.

S každým metrem vzestupu hladiny zaniká infrastruktura, jejíž hodnota je nevyčíslitelná a jejíž náhrada v rozvráceném světě je fyzicky i ekonomicky prakticky nemožná.

Pokud stát ztratí své obyvatelné území, jeho armáda se pokusí vybojovat nové teritorium tam, kde se ještě dá žít a pít voda.

Smrt zemědělské půdy a „mokrý teploměr“

Války se v minulosti vedly o území, která se dala znovu obdělat. Klimatická krize však mění úrodné delty Nilu či Mekongu v osolené bažiny.

Jedna miliarda lidí dnes žije ve výšce do deseti metrů nad dnešní hladinou moře. V obrovských regionech rovníku navíc narazíme na hranici tzv. mokrého teploměru – kombinaci teploty a vlhkosti, kdy lidské tělo fyzicky nedokáže regulovat teplotu a člověk umírá během několika hodin i ve stínu.

Hovoříme o lidech, miliardách lidí, kteří nebudou mít jinou možnost než odejít. Toto nebude migrace jednotlivců, ale přesun celých státních entit – se zbraněmi v rukou.

Pokud stát ztratí své obyvatelné území, jeho armáda se pokusí vybojovat nové teritorium tam, kde se ještě dá žít a pít voda. Fašističtí idioti co dnes řvou o nepřijatelnosti migrace a zároveň o nepotřebě dávání peněz na klimatická opatření jsou šílenci požadující kulatou krychli.  

Ve srovnání s tímto scénářem byla druhá světová válka pouhou tragickou epizodou v rámci existujících hranic. Klimatická krize tyto hranice boří a nahrazuje je chaosem, kde se bojuje o poslední obyvatelné prostory.

Abychom pochopili rozsah katastrofy, musíme opustit emoce a začít mluvit řečí čísel. Pokud byla druhá světová válka brutálním ekonomickým šokem, pak klimatický kolaps je totálním a konečným bankrotem planety.

Odhady nákladů na poválečnou obnovu celé zničené Evropy a Asie se pohybují v jednotkách bilionů dolarů (v dnešních cenách). To je nepředstavitelné číslo – dokud ho nepostavíte vedle účtu, který jsme už teď vystavili svým dětem za náš fosilní rauš.

Všechny ty řeči o adaptacích místo rázných škrtů původce klimatických změn jsou pohádkami pro choromyslné.

Jen samotné New York City, pokud ho započítáme se všemi mrakodrapy Manhattanu, metrem, třemi mezinárodními letišti a nevyčíslitelným kulturním kapitálem, má tržní hodnotu kolem deseti bilionů dolarů (250 bilionů korun).

Tedy – zánik jediného města zvýšenou hladinou moře je řádově srovnatelný s fyzickými škodami, které napáchala celá druhá světová válka po celém světě.

Někdo by mohl namítat, že oněch devět metrů vzestupu budeme patrně dosahovat více století než jedno, a tedy se náklady v čase rozprostřou a my se prostě přizpůsobíme.

Vzestup hladiny oceánů ale dávno není lineární, vykazuje jasnou akceleraci, což je charakteristický znak exponenciálního růstu. Zatímco po většinu 20. století byl vzestup relativně stabilní (lineární), v posledních desetiletích se „motor“ tohoto procesu rozeběhl na mnohem vyšší obrátky a nechystá se ani zrychlování samé zastavit.

Protipovodňová ochrana není skládačka z Lega. Nemůžete donekonečna navyšovat hráze na podloží, které na to není stavěné, aniž byste čelili katastrofálním průsakům spodem nebo totálnímu kolapsu stability pod obrovským tlakem masy vody.

Pokud by se lidstvo pokusilo o takovou lineární adaptaci, změnilo by celou globální ekonomiku v jednu obří, neustále se opakující sisyfovskou stavbu. Veškerý kapitál, který mohl jít do vědy a nových technologií, školství nebo rozvoje, by pohltila marná snaha udržet slanou vodu za dveřmi. Všechny ty řeči o adaptacích místo rázných škrtů původce klimatických změn jsou pohádkami pro choromyslné.

Přístav totiž není jen molo, je to gigantický organismus napojený na sklady a továrny, který nemůžete každých dvacet let posunout o kus dál do vnitrozemí. Tato pomalost procesu není výhodou, ale další pastí.

Znamená to, že budeme pálit zdroje na nekonečné látání děr v potápějícím se systému, místo abychom budovali nová a smysluplná řešení, která nebudou látáním, ale evolučním pokrokem.

Opak totiž není adaptací, je to jen nesmírně drahá a bolestivá křeč, při kterém budeme každou vteřinu splácet úroky z našeho dnešního dluhu.

Globální bilance: Když slovo bilion nestačí

V zóně do deseti metrů nad mořem leží přibližně 20 % až 30 % veškerého světového fixního kapitálu. Nejsou to jen budovy, jsou to přístavy, kterými protéká 90 % světového obchodu.

Při vzestupu o devět metrů přestanou existovat všechny komerční přístavy světa. Dodavatelské řetězce se nezhroutí – ty prostě zmizí.

Celková přímá škoda na majetku při zvednutí moře o ono minimum se odhaduje na 80 bilionů až 120 bilionů USD. V českých korunách mluvíme o nepředstavitelných třech biliardách korun (3 000 000 000 000 000 Kč).

Psychicky zdemolovaná populace, která dnes vyšiluje z neexistující „Fialovy bídy“, bude na skutečné fatální zhroucení svých životních a ekonomických podmínek reagovat násobně destruktivně, podvědomě a chaoticky.

To je čistý odpis hodnoty. Oceánem zalitá území jsou ztracena navždy. Je to amputace ekonomických údů lidstva. Pokud k tomu přičteme škody ve zbytku světa typu kolaps pralesů nebo ze zvýšené četnosti a intenzity extrémních jevů typu superhurikánů, globálních požárů, bleskových záplav a dalších katastrof, které budou drtit vnitrozemí se stejnou bezohledností, s jakou oceán polyká pobřeží, dostaneme se spíše k řádu desítek biliard.

Narážíme zde i na tu nejodpudivější lež současnosti, kterou šíří populisté typu Motoristů nebo proruských fosilních fašistů. Tvrdí, že ochrana klimatu je „drahá“. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Nejdražší věc, kterou lidstvo kdy udělalo, je, že dovolilo těmto lidem popírat fyziku a dalo jim sílu ovlivňovat dění a manipulovat veřejnost.

Pálit dnes fosilní paliva, protože jsou „levná“, je jako slavit v rodinném rozpočtu, že jsme ušetřili za opravu střechy, zatímco nám do domu prší kyselina, která celý dům během geologického okamžiku kompletně rozpustí. Každý barel ropy, který dnes spálíme, má v sobě započítaný budoucí „příkaz k demolici“ majetku za tisíce dolarů.

Benzin není levný. Uhlí není levné. Je to jen největší mezigenerační krádež v historii. My dnes konzumujeme energii za pár dolarů, ale budoucím generacím tím mažeme majetek v hodnotě biliard.

To, jak nyní pavědečtí konspirátoři křičí o neúnosných nákladech Green Dealu a odevzdávání moci skrze energetický přechod, je v kontextu tvrdé reality naprosté šílenství. Ve skutečnosti totiž na záchranu obyvatelnosti planety dáváme jen ubohé drobky ze stolu.

Současnost je přitom jedinou a poslední dobou, kdy nám k odvrácení nejhorších scénářů stále ještě stačí vyčlenit jen pár procent z celkového globálního HDP. Je to ta nejlevnější pojistka v dějinách lidstva a poslední šance, jak si koupit budoucnost za zlomek její skutečné ceny.

Zatímco nás tito manipulátoři straší cenou za transformaci, ve skutečnosti nás připravují o jedinou cestu, jak se vyhnout budoucímu totálnímu bankrotu civilizace. Je to nejděsivější podvod historie: přesvědčili část veřejnosti, že „drahá“ je záchrana, zatímco totální anihilace všech hodnot je prý ekonomicky nevyhnutelná.

Navíc bohužel platí, že psychicky zdemolovaná populace, která dnes vyšiluje z neexistující „Fialovy bídy“, bude na skutečné fatální zhroucení svých životních a ekonomických podmínek reagovat násobně destruktivně, podvědomě a chaoticky.

Uvidíme, že překonané barbarské epochy překonané vůbec nejsou a podvědomé zdroje jen dřímaly v našich mozcích dál. Uvidíme, že dozorci v koncentračních táborech „spořádaného Německa“ nebyli ojedinělou psychickou anomálií, ale že podobná stvůra dřímá takřka v každém, zejména v těch, kdo rezignovali na vědomou korekci ega a humanistické paradigma a přiklonili se k některé ze současných forem internetového fašismu.

Jak nás naučili cítit vinu a strach

Součástí systému je i dokonalé fosilní PR. Věděli jste, že například i ten zdánlivě bohulibý koncept osobní uhlíkové stopy zpopularizovala v roce 2004 společnost British Petroleum (BP)?

Cíl byl prostý: odvést pozornost od faktu, že odpovědnost za emise se drasticky koncentruje – zatímco dříve se mluvilo o stovce firem, nejnovější data ukazují, že za polovinu globálních emisí je dnes zodpovědných pouhých 32 fosilních společností, a že potřebujeme systémové řešení.

Místo abychom řešili, proč stát dotuje uhlí a oligarchové bohatnou na ničení biosféry, řešíme, jestli jsme správně vytřídili kelímek od jogurtu.

Řešení nestojí na individuích, ale na kolektivní změně systému. Individuální odpovědnost totiž bez spravedlivého systému vede k větším ekonomickým ziskům těch bezohledných, k jejich neustále se zvětšujícímu podílu na globální ekonomice a z něj pocházejícímu většímu politickému tlaku na další bezohlednost. USA a Trump jsou jasným příkladem.

Oligarchové a fosilní korporace navíc používají část svých zisků z této „vydrancované budoucnosti“ nejen pro propagaci svých fosilních ideologických lží, ale i jako neideologické společenské anestetikum.

Financování sportovních klubů, nákup fotbalových útočníků nebo mecenášství v kultuře – to vše slouží k získání tzv. Social Licensing (společenské licence).

Je těžké vnímat fosilního miliardáře jako parazita na budoucnosti vašich dětí, když právě koupil za stovky milionů novou hvězdu vašemu oblíbenému klubu. Je to moderní verze „chleba a her“, zatímco se za horizontem zvedá hladina oceánu. Kdo že to v ČR vlastní největší fotbalové kluby a na čem zbohatnul?

Kdykoliv se mluví o externalitní např. uhlíkové dani, Green Dealu atd., začnou křičet: „Chudáci lidé nebudou mít čím topit!“ Ve skutečnosti tím brání své právo na další miliardu zisku vytaženou z budoucnosti.

Abychom pochopili bohatství dnešní oligarchie a korporací navázaných na fosilní energie, musíme se vrátit k základům fyziky. Energie není jen komodita – je to ekvivalent práce.

Jeden litr benzinu obsahuje energii odpovídající přibližně 100 hodinám těžké lidské práce. Když oligarcha využívá energetické zdroje, nepodmaňuje si jen „surovinu“, ale kupuje si schopnost vykonávat obrovské množství práce bez nutnosti platit lidi.

Představte si to na jednoduchém příkladu: Zaplatíte firmě velkou sumu za to, že vám vyveze septik. Cena je vysoká, protože zahrnuje cestu k čističce vzdálené 10 kilometrů, poplatky za ekologickou likvidaci a náročnou technologii. Majitel firmy ale udělá něco jiného – septik jen přečerpá přes plot k sousedům na zahradu.

Co se stane?

1. Majitel má rekordní zisky: Neplatil cestu k čističce, neplatil řidiče, neplatil poplatky za likvidaci, nevyužil drahou technologii. Nechal si ale zaplatit plnou cenu, jako by to všechno udělal.
2. Soused má zničený život: Jeho zahrada je nepoužitelná, dům zapáchá, děti jsou nemocné.
3. Systém je v nerovnováze: Peníze, které měly skončit v údržbě čističky a infrastruktury a měly napravit negativní stav, skončily v kapse podvodníka. Ten navíc zlikvidoval konkurenci, co s odpady nakládala legálně.

To je přesný popis fosilního kapitalismu. Energie vykoná pro civilizaci práci za biliony dolarů. Oligarchové nám tuto práci prodávají za v podstatě tržní cenu, která odpovídá její užitečnosti. Ale náklady na „vyčištění“ následků této práce (emise, rozvrat klimatu, ztráta biodiverzity) do té ceny nezahrnou. Prostě ty splašky „přečerpají“ na zahradu budoucích generací.

Oligarchové a jejich média navíc používají střední třídu a její strach jako lidský štít. Proto ta média ostatně kupují (že, pane Tykači). Kdykoliv se mluví o externalitní např. uhlíkové dani, Green Dealu atd., začnou křičet: „Chudáci lidé nebudou mít čím topit!“ Ve skutečnosti tím brání své právo na další miliardu zisku vytaženou z budoucnosti.

Systém, který v jedné ruce produkuje extrémní soukromé přebytky oligarchů a v druhé není schopen financovat vlastní přežití, je v terminální fázi. Existence fosilních miliardářů v době, kdy „nemáme peníze“ na záchranu biosféry, není jen etický problém, je to termodynamická anomálie.

Tato termodynamická sebevražda spočívá v prosté rovnici: pokud systém využívá energii takovým způsobem, že nárůst chaosu (klimatický rozvrat) v jeho okolí je větší než řád, který tato energie uvnitř systému vytvořila, celek nevyhnutelně směřuje k zániku.

Nejšílenější na současné situaci není daný stav, ale především jeho trendy. Zatímco v 70. letech – tedy století poté, co o vlivu  CO2 psali první vědci – uvažovaly o nutnosti řešit situaci i samotné fosilní korporace (jak vyplývá z jejich odtajněné interní komunikace), o půl století později do politiky naopak aktivně dosazují lidi, jejichž jediným úkolem je zajistit, aby k žádné reakci nedošlo.

Populistický marketing stran internetového fašismu nyní v Česku vsadil na antiregulaci, kdy i tu nedostatečnou ekologickou složku v cenách energií má znovu převzít stát a platit ji z rozpočtu místo konkrétních subjektů.

Stát tak bude z peněz nás všech fakticky dotovat i vyhřívání bazénů v průhonických vilách. Nejde jen o byznys, jde o ovládnutí politického prostoru těmi, kteří bohatnou na udržování statu quo.

Fyziku nelze uplatit tiskem peněz. Nemůžete vytisknout novou úrodnou půdu ani odtáté ledovce. Nemůžete donekonečna pálit uhlí a pokrývat umělým sněhem celé hory, abyste udrželi lyžařský byznys nad vodou.

Lekce z pandemie, kterou jsme nepochopili

Abychom si uvědomili, v jak hlubokém sebeklamu žijeme, stačí se podívat na nedávnou minulost. Pandemie covidu-19 byla, oproti tomu čemu budeme čelit, z hlediska historie jen drobnou, marginální epizodou – biologickou nepříjemností, která zabila zlomky procent populace.

Přesto tento „drobný otřes“ stačil k tomu, aby se globální ekonomika dostala na pokraj kolapsu a státy se začaly nekontrolovaně zadlužovat.

Pokud nás na kolena srazila jedna mutující bílkovina, co s námi udělá fyzikální rozvrat planety a nárůst hladin oceánů? Tedy doba kdy to, co je dnes očekávání, bude již tak zřejmé, že se to promítne i do plánů natvrdlých krátkodobě uvažujících ekonomů a finančníků…

Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco covid šlo „přeplatit“ budoucím dluhem a masivním využitím levných fosilních paliv pro obnovu, klimatický rozvrat je dluhem, který se právě splácí.

Fyziku nelze uplatit tiskem peněz. Nemůžete vytisknout novou úrodnou půdu ani odtáté ledovce. Nemůžete donekonečna pálit uhlí a pokrývat umělým sněhem celé hory, abyste udrželi lyžařský byznys nad vodou.

Na rozdíl od pandemie zde neexistuje cesta „zpět k normálu“. Stojíme před volbou. Buď dobrovolně odevzdáme „ekonomický volant“ realitě a etice, nebo budeme dál pokračovat v naší soukromé válce proti budoucnosti.

Omlouvám se čtenářům za několik posledních neradostných textů, ale pravda je podstatnější než naše emoční reakce na ni. Její přijetí je nezbytným východiskem k uvědomění si, že potřebujeme řešení, která leží zcela mimo mantinely představ většiny z nás.

Otevřít se jí je možné jen skrze představení scénářů, ke kterým nevyhnutelně dojde, pokud nebudeme jednat. Pojďme se tedy v následujícím období konečně společně zabývat tím, co by pomohlo naše neradostné směřování systémově zvrátit.