PROFIL. Nestává se to často, ale občas se politikovi přihodí, že jeho první velký krok je zároveň poslední. Ministr spravedlnosti v posledních dvou vládách Robert Pelikán po dvou zahřívacích pokusech oznámil konec v politice krátce poté, co se dokázal postavit prezidentovi a rozhodl o vydání údajného ruského hackera Nikulina do USA.

Byla jeho mise na ministerstvu spravedlnosti úspěšná? „K mému vlastnímu překvapení si myslím, že mám docela splněno,“ říká Pelikán.

Plete se. Česko dosud nemá nový trestní řád ani nový občanský soudní řád, Pelikán vzdal zákon o státním zastupitelství a protikorupční speciál. To vše hnutí ANO slibovalo ve svém volebním programu v roce 2013 a Sobotkova vláda měla v programovém prohlášení.

Pozor při cestě do hospody!

12. března 2015 dostali zaměstnanci ministerstva spravedlnosti do svých schránek e-mail tohoto znění: „Jelikož návštěva premiéra proběhne krátce po poledni, kdy se někteří z vás vydávají na oběd do přilehlých hostinců, nebo se již vracejí zpět do hlavní budovy, prosíme, abyste brali v potaz, že od cca 12.15 budou na chodbě v přízemí připraveni kameramani a fotografové s cílem zachytit příjezd premiéra a čerstvě jmenovaného ministra spravedlnosti.“

Robert Pelikán tehdy přebíral úřad po stranické kolegyni Heleně Válkové. Podle vzkazu zaměstnancům veselý chlapík, který má rád pozornost médií. To ostatně ukázal už o pár dní dřív, když se za premiérem Sobotkou vydal na hipsterském kole.

Tehdy pětatřicetiletý Pelikán na svou příležitost musel čekat. A že bylo ministrování jeho velkým cílem, přiznává i teď, v „rezignačním“ rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Neměl jsem nikdy potřebu být v politice jinak než na ministerstvu spravedlnosti.“

Šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi se vemlouval už během podzimu 2013, kdy ANO hledalo své zástupce do vlády. Jenže Babiš mu nevěřil, byl pro něho příliš mladý. Pelikána si vzal „k sobě“ na ministerstvo financí jako sekčního šéfa a na ministerstvu spravedlnosti vsadil na tandem profesorky kriminologie Heleny Válkové a advokátky s aktivistickou minulostí Hany Marvanové.

Byla to chyba. Když Babiš po sérii sporů mezi oběma dámami zjistil, že model nefunguje, dosadil na personálně rozvrácené ministerstvo Pelikána. Jako náměstka, hlídače. Trvalo tři čtvrtě roku, než se Babišovi znelíbila i Válková a přišla chvíle pro mladého právníka.

Zdecimovaná legislativa

Pelikán po Válkové (a hlavně její exnáměstkyni Haně Marvanové, která na personálním stavu ministerstva měla největší podíl) úřad přebíral se zdecimovanou ministerskou legislativou. Přesto měly oba velké procesní kodexy dobře našlápnuto k tomu, aby na konci minulého volebního období mohly platit.

Zákony totiž psali soudci, resp. vedli příslušné pracovní skupiny. Trestní řád měl v rukou autor trestního zákoníku Pavel Šámal a ještě za ministrování Heleny Válkové (tedy za rok) se ho povedlo dovést do stavu, kdy vláda schválila jeho hlavní principy a mělo se začít psát paragrafované znění.

Komisi pro přípravu občanského soudního řádu pak vedl místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Jenže Pelikánova představa byla taková, že soudci zákony psát nemají (myšlenka je to mimochodem správná, jen je aplikovatelná pouze v situaci, kdy má ministerstvo vlastní silnou legislativu, což nemá).

Důsledek? Vláda Andreje Babiše si do svého programového prohlášení, přijatého letos 8. ledna, mohla hrdě napsat: „Dokončíme legislativní práce na novém civilním řádu soudním a trestním řádu, čímž završíme pětadvacetileté rekodifikační úsilí.“ Česko ztratilo další čtyři roky, dál platí stokrát záplatovaný totalitní trestní řád z roku 1961.

Speciál? Zapomeňte

Podobné to bylo i se zákonem o státním zastupitelství, který měl zavést dlouho očekávaný protikorupční speciál.

„Habemus legem.“ Máme zákon, oznámil Pelikán na tiskové konferenci 30. března 2015. Tedy necelé tři týdny po svém nástupu do funkce. Dohodl se s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, dál mělo jít vše hladce. Zákon měl platit od 1. ledna 2017.

Dál už ovšem nebylo nic. Zákon se uložil k věčnému spánku. A znovu citace z prohlášení aktuální Babišovy vlády: „Předložíme nový zákon o státním zastupitelství, který nově nastaví nezávislost státních zástupců na výkonné moci.“ O speciálu už zmínka chybí, opět čtyři roky ztráta.

Žádnou nezávislost soudcům

V roce 2013 hnutí ANO ve svém programu slíbilo, že „zajistí podporu maximální nezávislosti soudců tím, že vytvoří orgán s přirozenou odbornou autoritou (Nejvyšší soudcovskou radu)“. Autorkami programu byly Helena Válková s Hanou Marvanovou, které po nástupu na ministerstvo skutečně na nezávislosti soudců začaly pracovat. Vytvořením návrhu pověřila Válková předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu.

Soudcovská nezávislost je pro politiky vždy těžce stravitelné téma. Naoko ji slibují, vyjímá se hezky ve volebních programech. V praxi ji ale nikdo příliš nechce. Na počátku roku 2015 soudci ukázali svou moc v kauze doplatků svých platů. Předsedové nejvyšších soudů Baxa a Šámal připravili dohodu, podle níž se soudci části svých nároků vzdají, když stát zaplatí 1,2 miliardy korun. Až na jednotlivé výjimky soudci plošně tuto autoritu respektovali.

Ve stejné době se stala ještě jedna epizoda, která politikům ukázala, co by znamenala soudcovská samospráva v praxi. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a jeho kolega Baxa s prezidentem Milošem Zemanem vyjednali odblokování situace na Nejvyšším soudu. Přesvědčili předsedkyni Ivu Brožovou, aby odešla z funkce, a s prezidentem vyjednali instalaci Pavla Šámala na její místo.

Ve stejnou chvíli Pelikán zastavil jakékoli další práce na soudcovské samosprávě. K jeho výroku, že soudci nemají psát zákony, přibyl další imperativ: soudci nebudou mít žádnou formu samosprávy.

Malou náplastí tak jsou jen pravidla pro výběr nových soudců, která Pelikán dokázal do praxe uvést. Jenže tak z nedostatku času učinil narychlo před loňskými parlamentními volbami a nová pravidla mají jen podobu podzákonné normy – instrukce ministra. To je samozřejmě nedostatečné a nejspíš protiústavní. Proto na Pelikánova nástupce zbude úkol připravit nový zákon o soudech a soudcích, který situaci napraví. Opět práce na roky.

Největší téma: oddlužení

Pelikán sklízí pochvalu za práci na uvolnění podmínek oddlužení, které by z dluhových pastí mohlo vyvést možná až statisíce lidí. Věnoval se tomu v posledních měsících jako svému hlavnímu tématu.

Návrh ale nestačil připravit v minulém volebním období, hrozilo, že ho sněmovna už nestihne projednat. Proto ho do sněmovny znovu poslala až nová Babišova vláda letos v lednu. „Budu rád, když ve sněmovně dotáhnu oddlužení ještě trochu dál, než je nyní,“ říká teď Pelikán v rozhovoru pro Aktuálně.cz, v němž oznámil svůj odchod.

Zákon je nyní ve sněmovně po prvním čtení. Čekají ho úpravy ve výborech, pak závěrečné hlasování. Pak senát. A podpis prezidenta. Názory na novelu jsou přitom roztříštěné. Opozice odmítá extrémní „nulovou“ variantu, která by umožnila oddlužení i lidem, kteří ve lhůtě sedmi let nezaplatí nic. Podobné výhrady má i řada soudců.

Pokud už Pelikán nebude v příští vládě, jak oznámil, a vzdá se i mandátu poslance, mnoho příležitostí posunout novelu dál už mít nebude. A podobné je to i se spotřebitelsky lákavým návrhem umožnit hromadné žaloby. Ten je ve fázi věcného záměru a cesta do praxe bude ještě dlouhá.

---

Článek je součástí projektu Mapa justice, který HlídacíPes.org připravuje za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Cílem projektu je zmapovat skutečné vlivy v české justici, popsat osoby a skupiny, které mají na její chod rozhodující vliv.