Čínský rybolov je ukázkovým příkladem spolupráce komunistického státu a jeho armády se soukromými subjekty. Největší rybářská flotila na světě podporuje novodobé formy otroctví, plení světové oceány od Afriky po Jižní Ameriku a při tom pomáhá Pekingu prosazovat vliv ve sporných vodách. Ryby lovené a zpracované tímto způsobem pak končí na talířích běžných Američanů i Evropanů.

Americký investigativní novinář Ian Urbina, který stojí za projektem The Outlaw Ocean („Oceán za hranou práva“), začátkem října publikoval ve spolupráci s časopisem The New Yorker na téma čínského rybolovu dvě reportáže.

První z reportáží se zabývá kriminalitou páchanou ve vodách oceánů, čemuž se Urbina věnuje mnoho let. V tomto případě se autor zaměřuje na roli Číny, která momentálně provozuje největší oceánskou rybářskou flotilu na světě. Druhá reportáž na toto téma volně navazuje a odhaluje přitom nové informace týkající se čínské politiky zaměstnanosti cílící specificky na ujgurskou populaci.

Urbina a jeho tým zde skládají dohromady útržky informací o vládních programech, které představují poslední fázi čínského „boje proti terorismu a separatismu“. Mladé Ujgury, kteří často prošli „převýchovou“, úřady od roku 2018 systematicky verbují do práce v továrnách v rozvinutých pobřežních oblastech Číny. Část z nich končí právě v továrnách zpracovávajících za nelidských podmínek tyto plody moře.

Rybáři na lovu za čínským vlivem

Reportáže vykreslují komplexní obrázek toho, jak funguje velká část globálního průmyslu lovu a zpracování mořských živočichů, v němž v posledních desetiletích postupně převzala klíčovou úlohu Čína. Její rybářské flotily křižují světové oceány a podílejí se na různých typech kriminality: od neetických, či přímo nezákonných forem rybolovu přes zneužívání pracovní síly najatých posádek zaoceánských lodí až po nekalé operace pomáhající šířit vliv Číny v různých částech světa.

Čína v současnosti vyloví ročně ve vzdálených vodách oceánů přes 2,5 milionu tun ryb a má zhruba pětinový podíl na celosvětovém obchodu s nimi. Je zároveň i největším konzumentem s přibližně třetinovým podílem. Čínské firmy v oblasti rybářského a zpracovatelského průmyslu zaměstnávají na patnáct milionů lidí.

Většinu z těchto společností vlastní nebo kontroluje stát. Pod hlavičkou iniciativy Pás a stezka (BRI) čínské firmy získaly významné podíly ve světových přístavech a budují infrastrukturu od jihovýchodní Asie přes subsaharskou Afriku až po Jižní Ameriku. Díky těmto investicím získává Peking vliv v mnoha částech světa.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Čína zároveň vybudovala loďstvo čítající podle odhadů na základě veřejně dostupných dat a satelitních snímků asi šest a půl tisíce plavidel, jež loví i v těch nejodlehlejších oblastech světových oceánů. Spojené státy a země EU takových lodí údajně provozují jen zhruba po třech stovkách.

Díky takto rozsáhlé flotile se Čína pohybuje v desítkách přístavů na všech kontinentech a pomáhá jí to získat kontrolu nad těmi strategicky důležitými. To lze v případě potřeby využít i pro účely nad rámec rybolovu – pro kontrolu obchodních cest a případně i vojenské účely. Podle projektu The Outlaw Ocean nyní čínské firmy provozují terminály v pětadevadesáti zahraničních přístavech a rybářské lodě v některých případech pomáhají vyvíjet tlak ve sporných vodách, například v oblasti kolem Tchaj-wanu nebo v Jihovýchodní Asii.

Podle washingtonského Centra strategických a mezinárodních studií, předního amerického think tanku pro obranu a národní bezpečnost, čínská vláda v některých případech platí majitele lodí za to, že se zdržují ve sporných oblastech. Jak dokazují i satelitní snímky, čínské „námořní milice“ rybaří ve vodách Tchaj-wanu, v Jihočínském moři nebo u pobřeží Severní Koreje a vedle navenek demonstrované komerční činnosti plní také politické cíle.

Podílejí se tak na operacích v „šedé zóně“, kde vyvíjejí nepřímý tlak a nenápadně posouvají mantinely čínského vlivu bez přímé vojenské konfrontace. Rybářské lodě například doprovázejí průzkumná plavidla, zajišťují zásobování vojenským základnám nebo v případě potřeby blokují cizí lodě.

Ničení oceánů a novodobé otroctví

Reportáž se věnuje nejrůznějším aspektům čínských rybářských aktivit ve světových oceánech, včetně ekologických dopadů. Čínské lodě údajně využívají vlečné sítě tažené po dně, kde ničí korály, ale také narušováním sedimentů uvolňují stejné množství oxidu uhličitého jako celý letecký průmysl. Tyto aktivity připravují chudší státy o jejich vlastní zdroje a berou obživu místním.

Nejvíc pozornosti však autoři reportáže věnují pracovním podmínkám. Detailně popisují podmínky obyčejných členů posádek lodí, kteří se rekrutují z chudých venkovských oblastí s nízkou vzdělaností a vysokou mírou nezaměstnanosti, nejen z Číny, ale i ze zemí jihovýchodní Asie.

Smutným hrdinou obsáhlé reportáže je indonéský mladík, který se se svým kamarádem nechal najmout do posádky jedné z takových lodí. Plavidlo operovalo převážně kolem Jižní Ameriky a námořníci se celé dva roky nedostali na břeh. Mnozí z nich trpěli nemocemi způsobenými nevyhovující stravou, jako například beri-beri. Indonéský mladík nakonec zemřel v Uruguayi na následky nemoci, fyzického vyčerpání i týrání.

Jeho smrt je jen jedním z mnoha podobných osudů. Nelidské podmínky práce na rybářských lodích vyšly v Číně najevo už před několika lety, když novinář jménem Tu Čchiang publikoval svědectví jednoho z námořníků odsouzených za vzpouru na lodi Lu Rong Yu 2682 v roce 2011. Propuštěný námořník podrobně popsal vykořisťování, jemuž byla posádka vystavena během dvouleté expedice za lovem olihní u pobřeží Chile, a jeho příběh měl v médiích enormní ohlas.

Čínské peníze pro severokorejský režim

Jedna z větví pátrání Urbinova týmu vedla také do Severní Koreje. V roce 2017 uvalila Rada bezpečnosti OSN na totalitní stát sankce kvůli jaderným testům. Jedním z opatření byl zákaz prodeje práv na lov ryb v severokorejských vodách, což je tradičně jeden z významných zdrojů příjmů pro izolovaný režim. Podle zjištění OSN však prodej práv na rybolov, primárně lov vysoce žádaných olihní, pokračoval i po roce 2017, a to téměř výhradně čínským rejdařům.

Proti výlovu olihní, jejichž populace se od roku 2003 snížila až o sedmdesát procent, opakovaně protestují hlavně jihokorejští rybáři, kteří kvůli tomu ztrácejí tradiční způsob obživy. Oběťmi jsou i Severokorejci, kteří se často v malých loďkách vydávají za olihněmi daleko na moře, kde se snadno dostanou do potíží a každoročně jich desítky přijdou o život. Toto vše se děje – jak je pro čínský režim typické – bez oficiálního souhlasu, ale s tichou podporou ze strany čínských úřadů, které tak pomáhají financovat severokorejský režim a jeho úsilí o vývoj jaderných zbraní.

Zjištění projektu The Outlaw Ocean se však týkalo také ilegálního zaměstnávání Severokorejců v čínských továrnách, včetně provozů na zpracování mořských ryb. Je veřejným tajemstvím, že jich v severovýchodní Číně pracují desítky tisíc. Urbinův tým využíval mimo jiné analýzu příspěvků na Douyinu, čínské verzi TikToku, kde zaměstnanci bezděčně odhalují střípky informací o podmínkách těchto dělníků v Číně.

To připomíná praxi zaměstnávání skupin muslimů, které si průmyslové závody najímají z provincie Sin-ťiang. Snaha o zmapování cesty mořských produktů, které ze světových oceánů putují do továren na východočínském pobřeží a odtud zmražené na čínské stoly, ale také do Spojených států a Evropy, vedla Urbinův tým k identifikaci dalšího sektoru těžícího z nucené (nebo přinejmenším eticky pochybné) práce Ujgurů.

Ujgurská stopa

Paradoxně právě v Sin-ťiangu, poblíž hranice s Kazachstánem, leží takzvaný eurasijský pól nedostupnosti, tedy vůbec nejvzdálenější místo na světě od mořského pobřeží. Přesto spojení mezi Ujgurskou autonomní oblastí a byznysem s mořskými plody existuje.

Podle zjištění Urbinova týmu byly v tomto odvětví za posledních pět let zaměstnány tisíce Ujgurů a dalších muslimských menšin ze Sin-ťiangu v rámci státní politiky zaměstnanosti na podporu „boje proti terorismu a separatismu“. Místní úřady organizovaly „nábory“, jichž se ne všichni účastnili dobrovolně.

Formy nátlaku jsou v případě Sin-ťiangu zcela zjevné – hrozba vězení nebo „vlastenecké převýchovy“. Tlak na to, aby se mladí chovali v souladu s očekáváním autorit, pomáhají vyvíjet i členové rodiny. V místě zaměstnání pak mají Ujguři zpravidla značně omezenou svobodu pohybu a povinné večerní kurzy vlastenecké výchovy.

Faktem je, že podobně nelidské životní a pracovní podmínky jsou běžné nejen v Číně, ale v mnoha dalších zemích, ať jsou to textilní továrny v Bangladéši, nebo podmínky dělníků na stavbách na Blízkém východě. V čínském případě se ovšem jedná o vládní projekty, které navenek cílí na „vymýcení chudoby“ v méně rozvinutých oblastech a zvýšení zaměstnanosti „problematických“ skupin obyvatelstva jejich organizovaným přesídlováním.

Interní dokumenty v této souvislosti často opakují slova o deradikalizaci a sinizaci nepřizpůsobivých etnických menšin v rámci Číny, což lze považovat za druh kulturní genocidy. Dochází nejen ke zneužívání jejich práce, ale Ujguři a další příslušníci menšin jsou navíc podrobeni systematické převýchově směřující k „jednotě všech národností“ coby konečnému cíli prosazovanému Komunistickou stranou Číny.

Reportáž v závěru zmiňuje, že Spojené státy disponují přísnou legislativou týkající se nucené práce. Přijaly příslušné zákony zakazující dovoz všech produktů, na jejichž zpracování či výrobě se podílejí Severokorejci či Ujguři. V případě Ujgurů měl největší mediální ohlas dovoz bavlny sklízené v Sin-ťiangu a textilních výrobků z továren na východě Číny, které zaměstnávají ujgurské dělníky za podmínek kritizovaných i Mezinárodní organizací práce.

Hovořilo se i o dalších produktech spojených se Sin-ťiangem, jako jsou například rajčata, ale třeba i solární panely. Mražené mořské produkty však zatím na sankčním seznamu nejsou.

V Číně zpracované mořské produkty se tak například dostávají do amerických veřejných škol nebo na vojenské základny. Podle autorů zmíněných reportáží tím americká vláda nepřímo přispívá na nucenou práci Ujgurů a zneužívání pracovní síly Severokorejců.