Česká stopa v „pravěku“ fotbalové Ligy mistrů

Opět po roce se rozbíhá fotbalová Liga mistrů. I letos v ní chybějí čeští zástupci, ale byly časy, kdy v ní tuzemské týmy hrály zásadní roli a vlastně se podílely na jejích prvních krůčcích.

Československá republika se mezi válkami snažila být jedním z hybatelů dění ve střední Evropě. Zdaleka se nedá říct, že by v tomto úsilí selhávala. Totéž platí i o sportovních reprezentací či klubech a jejich vystoupení na zahraničních sportovních kolbištích. Mimořádně úspěšní byli především fotbalisté.

Smutná podívaná na Slavii

Zdejší přední kluby se těšily výborné pověsti i za hranicemi země. Jejich turné po Evropě i vzdálenějších kontinentech byla provázená čilým zájmem nejen sportovních fanoušků.

Tehdy ještě sousedé z pražské Letné Sparta se Slavii platili za týmy, jejichž hra je atraktivní a rovnocenná soupeřům minimálně na kontinentální Evropě.

Hugo Meisl

Ostatní vynikajícími fotbalisty se mohl pochlubit celý region střední Evropy. Důkazem toho budiž žebříček nejlepších klubů kontinentu, který v roce 1933 sestavili pařížští sportovní novináři.

Devět z deseti jmenovaných týmů hrálo Středoevropský pohár, a v této desítce se v první polovině objevila Sparta se Slavií. Svou kvalitu oba kluby prokazovaly v exhibičních utkáních i turné po světě.

Tyto přátelské zápasy se však s postupem profesionalizace kopané ve střední Evropě přece jenom okoukaly. Jedním z těch, kdo si to uvědomoval, byla i jedna z nejdůležitějších postav tehdejšího fotbalového vesmíru Hugo Meisl, generální sekretář rakouské fotbalové asociace.

Právě on byl tím, který pomáhal budoucí fotbalové Lize mistrů na svět. K ideji turnaje středoevropských mistrovských týmů došel při smutném pohledu do hlediště na nevelký počet diváků, který přihlížel střetnutí dvou fotbalových gigantů své doby Rapidu Vídeň a Slavie Praha.

Obě mužstva byla nabitá hvězdnými hráči, kteří byli schopni předvádět před zraky fanoušků neuvěřitelné kousky. Ti přesto nedorazili obdivovat um „playerů“ v takovém počtu, jaký by příslušel kvalitě kádrů – protože v zápase o nic nešlo.

Je třeba si uvědomit, že příjmy ze vstupného tvořily v té době dominantní složku rozpočtu klubů. Kluby si proto přátelskými utkáními přivydělávaly a někdy i „lepily“ díry v rozpočtu.

Poloprázdné tribuny tedy v první řadě mrzely klubové pokladníky. Hugo Meisl pro fotbal žil, ale byl i zdatným obchodníkem a velmi dobře věděl o sportovním i finančním potenciálu, který v takovém mezistátním klubovém měření sil vězí.

Rodák z Kutné Hory

Česká stopa při zrodu nápadu na „ligu mistrů“ ale nekončí pouze tím – z hlediska diváckého zájmu – nepovedeným utkáním Vídeňanů se Slávisty. Nezačíná ani u toho, že Československo bylo jedním ze zakladatelům této mezinárodní soutěže.

Vzpomínaný Hugo Meisl byl totiž původem z Čech. Pocházel z Malešova u Kutné Hory, kde také strávil své dětství, než ve svých dvanácti letech odešel s rodiči do Vídně.

Tento funkcionář byl jednou z největších osobností fotbalové scény i v celosvětovém měřítku. Do dění v rakouském fotbale se zapojil už jako mladý muž. Nejdřív působil jako rozhodčí a posléze – dnešním slovníkem – jako „fundraiser“ fotbalové asociace.

Měl jak velikou autoritu, tak i skvělé manažerské schopnosti. Stal se budovatelem tzv. „Wunderteamu“, tedy „Zázračného týmu“, kdy rakouská reprezentace celou jednu dekádu válcovala každého soupeře, dokud nebyla zastavena anglickým výběrem na stadionu ve Wembley.

Meisl byl člověk, který dobře rozuměl fotbalu i byznysu. Byl mimořádným diplomatem, který si dokázal získat přístup i k předním politikům a navázat s nimi přátelské vztahy.

Středoevropský pohár

Kromě diplomatických schopností ho zdobila i schopnost být ve správný čas na správném místě a ještě přitom dělat správná rozhodnutí.

Udržoval i velmi vřelé kontakty s fotbalovými činovníky v kolébce fotbalu a rakouský fotbal z toho velmi těžil. V úplných počátcích získal pro tamější fotbal anglické trenéry, kteří posunuli sportovní vývoj o míle vpřed.

Formát Středoevropského poháru nebyl nikterak složitý. Startovaly v něm první dva týmy z čela ligy, popřípadě vítěz národního poháru.

Nejdříve se soutěže zúčastnilo celkem osm týmů, po dvou z Rakouska, Československa, Maďarska a Jugoslávie, jež byla poté na čas nahrazena Itálií.

V roce 1934 se počet účastníků zdvojnásobil a do bojů této „ligy mistrů“ každé jmenovaná země vyslala tři své zástupce. O dva roky později se k soutěži na krátko připojilo Švýcarsko, než bylo nahrazeno opět Jugoslávií, a následující rok přibylo i Rumunsko.

Týmy nebyly řazené do skupin jako dnes, ale byly rozlosované ke vzájemným střetnutím, z nichž po dvou utkáních postupoval dál vítěz, jenž vzešel z celkového skóre, tak jak to známe dnes. Totéž platilo i pro finále.

Česká stopa v soutěži

A jaká byla sportovní stopa československých týmů v této nové soutěži? Hned v prvním ročníku v roce 1927 zvedli zbrusu nový pohár nad hlavu fotbalisté Sparty.

Zvítězit se jim podařilo doma na Letné, kde před pětadvaceti tisíci nadšených fanoušků porazili vídeňský Rapid 6:2. Svůj úspěch zopakovali i v odvetě ve Vídni; to už před zraky čtyřiceti tisíců diváků.

Jaký to byl kontrast s návštěvou toho přátelského utkání Rapidu se Slavií! Meisl i kluboví direktoři mohli být spokojeni.

Novou klubovou soutěž provázel obrovský zájem a pohár získal velmi brzo vysokou prestiž. V pozdějších letech se hrála finále ještě před bouřlivější atmosféru, kdy návštěvnost atakovala šedesátitisícovou hranici.

Sparta získala pohár celkem dvakrát ze svých dvanácti účastí. Slavia ve Středoevropského poháru startovala ve všech třinácti ročnících a pohár získala jednou.

Soutěže se dvakrát zúčastnily kluby z Brna, Kladna a Prostějova. Atmosféru tohoto turnaje poznaly i Viktorka Žižkov, Plzeň a Teplice.

Do hledišť a do soubojů jednotlivých jedenáctek také často pronikala politika a nacionální vášně. Především do utkání maďarských týmů s jugoslávskými či československými.

Drtivou většinu fanoušků tvořili dělníci a nižší střední třída, takže ani týmy z Itálie nebyly kvůli fašismu mezi fanoušky ostatních týmů zrovna populární. Navíc pro Mussoliniho bylo otázkou prestiže, aby jeho země dosáhla na vítězství.

Předválečná divočina

Zápasy byly proto mnohdy velmi divoké, mocně o sobě dávali vědět tifosi, takže například semifinále v Turíně v roce 1932 mezi Juventusem a Slavii Praha se ani nedohrálo, jelikož diváci zasypali hráče kameny a dalšími předměty.

Brankář Slavie František Plánička byl při tom ošklivě zraněn a tak utkání bylo předčasně ukončeno. Všeobecně se také mluvilo i o podjatosti rozhodčího, který poněkud okatě připískával Italům.

Zde je historický záznam z utkání Juventus – Slavia 

Politika také nakonec byla tím, co Středoevropský pohár pomalu usmrcovalo. Po připojení Rakouska k Třetí říši se soutěže přestaly účastnit tamější kluby.

V roce 1939 totéž potkalo ty české, když vznikl Protektorát Böhmen und Mähren. Ročník 1940 už se kvůli válce ani nedohrál…

Pokud by byl sport a Liga mistrů lakmusovým papírkem mezinárodní politické situace i dnes, bylo by nakonec dobrou zprávou, že současná Liga mistrů přináší zápolení týmů ze všech evropských zemí.