Skaut Jiří Navrátil se ve svém životě zachoval nejednou jako hrdina. U soudu v roce 1949 dostal za pokus o státní převrat dvacet let vězení. Před tím se morseovkou domluvil s ostatními zatčenými skauty, že na sebe vezme vinu. Navrátilovy vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

U soudu Jiří Navrátil tvrdošíjně trval na tom, že ostatní mladší junáci, kterých bylo kolem stovky, o chystané protikomunistické akci nevěděli a shromáždili se v klubovnách na noční hru. Sám Navrátil si odseděl jedenáct let. Když čtete operativní svazky StB z roku 1949, policejní spisy z jeho jedenáctiletého věznění, neubráníte se slzám.

Vyšetřovatelé StB, dozorci a velitelé věznice o něm mluví jako o zvlášť zavilém nepříteli, který svého činu nelituje:

„Jeho chování je během výkonu trestu neukázněné. Byl již 3x kázeňsky potrestán za urážení příslušníků MV, neuposlechnutí rozkazu, držení nepovolených předmětů. Povahou je ješitný, domýšlivý a jízlivý,“ píše náčelník Mírova poručík Stříbrný v roce 1956.

MAPA ČESKÉ JUSTICE – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

„Chování vězně Navrátila není dobré, protože byl už pětkrát disciplinárně potrestaný. A to nejvíc za urážení vedoucích činitelů KSČ. Hrubě se choval k příslušníkům MV. Svého činu nelituje. Povahy je domýšlivé, ješitné a posměškářské. Stýká se jen s těmi, kteří jsou nepřátelsky zaměření proti našemu zřízení,“ píše praporčík Ottinger, velitel věznice v Ilavě v roce 1957.

Z kriminálu do seznamů StB

Jako studená sprcha působí kádrový spis spolupracovníka StB, který vznikl o pětadvacet let později. Jistý major StB Němec svazek založil roku 1974. Navrátila hodnotí jako „schopného a seriosního spolupracovníka“. Dává mu krycí jméno JUNÁK.

Hlášení z let 1974-78, které estébák sepisoval, poškodila skauta a bývalého politického vězně Navrátila snad víc než poválečná komise ministerstva národní osvěty. Ta ho v červnu 1945 prošetřovala kvůli jeho angažmá v tzv. Kuratoriu pro výchovu mládeže. Tam ho ovšem vyslali sami skauti, aby v tomto nacistickém úřadu vyvíjel ilegální činnost, za kterou ho za války vyšetřovalo gestapo.

Jiří Navrátil, vystudovaný právník, novinář, překladatel a tělem i duší skaut, se obhájil jak po válce, tak i po roce 1989. Navrátila se zastal soud v roce 1994, který konstatoval, že byl u StB evidován neoprávněně.

Jiří Navrátil po propuštění z vězení pracoval nejdřív jako čistič bazénů na pražském Výstavišti, časem začal překládat z němčiny, angličtiny a francouzštiny, publikoval v Československém rozhlase, Lidových novinách, vědecko-technickém magazínu Doba.

Já tu dělám reportáž

V roce 1968 ho novináři zvolili jednatelem Klubu volných novinářů. Navrátil se ve své neplacené funkci v Klubu naučil trik, díky kterému pomohl několika přátelům – z politických důvodů vyhozeným novinářům. Dokázal jim zařídit obezličkou v úřadě Klubu, že dostali do svých občanských legitimací razítko o volném novinářském zaměstnání.

Znamenalo to pro dotyčného profesní svobodu. Mohli dál psát třeba pod pseudonymem, nemuseli si hledat jiné většinou dělnické zaměstnání, režim by je jinak pronásledoval za tzv. příživnictví. Kdykoliv by je třeba příslušníci SNB na ulici perlustrovali, mohli prohlásit, že jsou na reportáži:

„Když se mi ozvali z ministerstva vnitra, měl jsem strach, jestli tohle neprasklo. A oni naštěstí začali s úplnou pitomostí, že se u nás tajně skrývá Jiří Ruml. To jsem pookřál, protože jsem Jiřího Rumla v té době ještě neznal. Takže jsme se začali bavit na tohle téma. Potom tam padlo něco o Husákovi, já ho chválil. Vyvracel jsem, že bychom byli přátele z vězení,“ popisuje první schůzku s StB Jiří Navrátil, který se podle svazku setkal s tajným policistou v říjnu 1974.

Jak to bylo s Husákem

Jiří Navrátil sice komunistu Gustava Husáka znal z 50. let z vězení. Po jeho propuštění se ale začala šířit nepravdivá legenda, že se s ním skaut Navrátil dobře zná a blízce se přátelí.

Podle Navrátila se sešel s estébákem ještě třikrát nebo čtyřikrát. Co si estébák zapisuje, netušil. Navrátil nepodepsal závazek mlčenlivosti ani vázací akt a ani mu prý nic takového nabídnutého nebylo. Mjr. Němec k tomu do spisu napsal, že k podpisu nedošlo, protože Navrátil mu sdělil, že cit.: „k Bezpečnosti mám plnou důvěru.“

V hlášeních, která si z několika schůzek s Navrátilem estébák sepsal, se vyskytují různá jména:

„Furt chtěli vědět, jak je to v tom Klubu volných novinářů. Já jim říkal, přijďte se podívat! Vždyť je to otevřené. Budeme mít schůzi. Byl jsem vstřícný. Udával jsem jim, jak blbnou různí členové ÚV KSČ, třeba o řediteli rozhlasu jsem vyprávěl ošklivosti. Já vím, že když se tam dneska někdo podívá a neví, co to bylo za chlapa, že to byl člen ÚV KSČ, že to vypadá, že jsem na někoho donášel. Ale nedonášel jsem. Nemohl jsem jim říct, já se s vámi o Klubu volných novinářů bavit nebudu, když jsem byl jednatelem,“ vysvětluje Navrátil v rozhovoru pro Paměť národa.

Podle spisu nedostával za schůzky peníze, setkání se konala v Dejvicích v restauraci Ústředního domu Armády, nikoliv v konspiračním bytě. I to poukazuje spíše na to, že řídící důstojník svému údajnému spolupracovníkovi příliš nevěřil.

Nezáleží, co napsal estébák

Spis je vedený neobvykle: z kandidáta agenta se během krátké doby stává tajný spolupracovník, pak je přeřazen na důvěrníka. Tedy opačný postup než byl obvyklý. Poslední zápis majora Němce je zklamané konstatování, že se Navrátil nechce už ani sejít, má rodinu, spoustu práce a jiných starostí.

Před soudem v letech 1993-1994, který rozhodl, že Navrátil byl evidován neoprávněně, vystoupil estébák Němec s prohlášením, že si na Navrátila nepamatuje. Když mu soudce dal prostudovat jeho vlastní spis, prohlásil:

„Byl mnou vytipován, ale byla tam určitá nedůvěra. Zprávy, které dával, měly informativní charakter a s žalobcem jsme se rozloučili. Informací od něj nebylo nikdy moc, abychom byli spokojení. Šlo o poznatky, které získal v minulosti. Ovšem styky s námi nemůže vyvrátit.“

Jiří Navrátil zjistil, že je uvedený v seznamech agentů StB na začátku 90 let. Byl to pro něj šok: „Jako právník musím říci jedno, rozhoduje skutková podstata! A ne, co někdy napíše nějaký estébák. Záleží na tom, co kdo udělal. Do těch seznamů se člověk dostane, ani neví jak,“ řekl Jiří Navrátil, který několikrát vyhrál soudní spor o ochranu svého jména. Žaloval ty, kteří ho veřejně pomluvili, že byl agentem StB. Peníze si nenechával, věnoval je skautské nadaci.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.