Děti ve školách pro neslyšící v minulosti nesměly používat znakový jazyk. Učily se odezírat a vyslovovat slova, kterým často nerozuměly. Kvůli tomu jim pak mnohdy unikaly souvislosti dění v okolním světě.

„Jednoho dne mě tatínek vzal za ruku a přivedl k jedné velké budově. Rozhlížela jsem se kolem a všude samé jeptišky. V duchu jsem si říkala: Co to má být? Kde to jsme? Najednou mě napadlo, že to bude asi nemocnice, a vyděsila jsem se,“ popisuje Olga Masníková svůj příchod do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově, kam ji tatínek přivedl jako šestiletou v roce 1937.

Výchova neslyšících dětí byla v té době založena na takzvané orální metodě, která kladla důraz na odezírání ze rtů. Děti proto nesměly používat znakový jazyk, ten byl nazýván „posunčinou“ a vyučující ho považovali za podřadný.

Ruce musely mít schované pod lavicí nebo za zády, aby si jimi nepomáhaly. Trávily celé hodiny nácvikem vyslovování slov, jejichž významu často nerozuměly.

Žáci Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé v době, kdy ústav navštěvovala Olga Masníková. Zdroj: archiv Olgy Masníkové, se souhlasem Paměť národa

Hedvika Mikulášová, která navštěvovala Školu pro hluchoněmé v pražských Radlicích, konstatuje:

„Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé byli spokojení, ale my jsme nevěděli, co čteme.“

„Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali, oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst,“ pokračuje Hedvika Mikulášová. „Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme.“

Výroční tablo učitelského sboru smíchovského ústavu pro neslyšící z roku 1936. Zdroj: archiv sestry Paulíny Doušové, se souhlasem Paměť národa

Řádové sestry pomáhaly rozumět světu

Ve volném čase děti mezi sebou sice hovořily znakovým jazykem, ale pokud je učitelé přistihli, musely platit pokutu, jak popisuje Olga Masníková:

„Náš třídní učitel se jmenoval Císař a byl strašně přísný. Když mě zahlédl, jak si znakovým jazykem povídám s kamarádkou, hned spustil: ‚Oli, nesmíš ukazovat, musíš mluvit! Ona ať odezírá! A ty zaplať pokutu! Padesát haléřů…‘ ‚Ale já nemám žádné peníze…‘ ‚Takže já si to k sobě zapíšu, že mi to dlužíš, a zaplatíš později.‘“

Podobnou zkušenost měla i Hedvika Mikulášová v ústavu v Radlicích: „Když jsme došli na louku za školou, sedli jsme si a chtěli si povídat ve znakovém jazyce, ale když nás viděl někdo z učitelů, hned nás okřikl, ať mezi sebou jen mluvíme. Zkoušeli jsme to, ale bylo to na nic. Vůbec jsme si nerozuměli, kdybychom mohli ukazovat, porozuměli bychom všemu.“

Znakový jazyk tolerovaly řádové sestry, které se o děti staraly: „Jeptišky byly zlaté, chovaly se skvěle, hodně nás naučily. Jezdili jsme s nimi na výlety, učily nás formou hraní, pro děti dělaly všechno,“ vypráví Hana Jonášová.

Roku 1950 komunisté v rámci zásahu proti řeholním řádům vyhnali řádové sestry ze všech vzdělávacích zařízení. V ústavech pro neslyšící je však ponechali ještě dalších pět let: „Těch pět roků bylo jako navíc,“ komentuje to sestra Paulína Doušová z Kongregace školských sester Notre Dame.

„Asi si mysleli, že je už víc nepokazíme, když neslyší…“

Zároveň tím popisuje přezíravý vztah komunistického režimu vůči hendikepovaným.

Sestra Paulína Doušová se svými svěřenci ve smíchovském ústavu pro neslyšící roku 1955 krátce předtím, než byla donucena svou činnost ukončit. Zdroj: archiv Paulíny Doušové, se souhlasem Paměť národa

Uprostřed vřavy bez informací

Orální metoda založená na opakování a opisování slov vedla k tomu, že pro děti bylo velmi obtížné porozumět abstraktním pojmům. Mnoho z nich například nechápalo smysl Vánoc – viděly, že v určitém období se v ústavu strojí stromek, a viděly, že pod ním se objevují dárky, ale netušily, proč se tak děje.

Stejně tak pro ně bylo nesnadné pochopit smysl politických událostí, které se v následujících letech odehrávaly. Když se v ulicích objevila nacistická vojska, když na Prahu dopadaly v únoru 1945 bomby, když ulicemi projížděly sovětské tanky…

Události byly pro neslyšící o to děsivější, že často vůbec neznali souvislosti – většina lidí získávala aktuální informace samozřejmě prostřednictvím rozhlasu. „Šla jsem ráno do práce a najednou jsem viděla ruské tanky,“ vzpomíná neslyšící Otilie Jiřičková na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

„Lekla jsem se, jestli nebude válka… Neměla jsem žádné informace.“

„Šla jsem na náměstí, byla tam spousta lidí. Snažila jsem se jich vyptávat, co se stalo. Říkali ‚Rusové jsou potvory‘ a nějaký kluk říkal: ‚vláda je svině‘. Ale až později jsem se dozvěděla o okupaci,“ pokračuje Otilie Jiřičková.

Hudba v podobě vibrací

Ve světě neslyšících působila jako zjevení osobnost Mobi Urbanové, neslyšící tanečnice, která ve čtyřicátých a padesátých letech vedla taneční soubor neslyšících dětí a dospívajících.

Sama měla to štěstí, že rodiče ji v dětství navzdory jejímu hendikepu podporovali v hudebním vzdělání, takže dokázala, že neslyšící hudbu mohou vnímat v podobě vibrací a své souznění s ní zviditelnit pohybem.

Dívky z taneční školy Mobi Urbanové. Zdroj: archiv Olgy Masníkové, se souhlasem Paměť národa

Alena Mervartová, která navštěvovala taneční školu Mobi Urbanové, vysvětluje:

„Důležité bylo rytmus cítit! Stačilo položit ruku na klavír a podle toho pak tančit.“

V kroužku Mobi Urbanové děti mohly dát průchod tomu, co jim ve školách pro neslyšící systematicky zakazovali: vyjadřovali se prostřednictvím gest a pohybu.

Kroužek navštěvovala také Olga Masníková, která se tu v šestnácti letech seznámila se svým budoucím manželem, neslyšícím kreslířem a známým animátorem Borisem Masníkem:

„Nahoře byl takový balkonek, kam chodili lidé a koukali se, jak dole cvičíme. A právě tam chodil i můj budoucí muž. Díval se na nás tam seshora, to mi bylo nějakých patnáct šestnáct, a pak mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘“

Mobi Urbanová se žákyněmi své taneční školy. Zdroj: archiv Olgy Masníkové, se souhlasem Paměť národa

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.