V Karlových Varech je Jiří Kotek známá postava. Už dlouho. Před rokem 1989 se po městě proháněl jako „lázeňský sekáč“ u Technických služeb na traktůrku s přezdívkou Žužla – v montérkách s laclem a v bílé košili s vázankou. Státní bezpečnost jej vedla jako nepřátelskou osobu. Podobný cejch pak neoficiálně dostal od nových mocných za své zásadové působení v místní politice. Byl to on, kdo – mimo jiné – poukázal na proslulou karlovarskou losovačku.

Z domovských Karlových Varů vyjížděl Jiří Kotek už v 80. letech do Prahy opakovaně na nejrůznější akce a všechny předlistopadové demonstrace proti komunistickému režimu. Hned po 17. listopadu pochopil, že nelze jen zpovzdálí vyčkávat, jak to dopadne „v té Praze“ a začal pořádat demonstrace v ulicích svého města.

Pečlivě připravil scénáře akcí, ale na tu první, nedělní 19. listopadu, přišlo sotva dvacet lidí. „Stejně jsme ale celý den dělali revoluci. Lili jsme do lidí informace; hlavní cíl byl, aby se přestali bát. Chtěl jsem ukázat, že to, co se děje, není věc jen nějakých elit nebo herců z Prahy.“

Listopadové dny roku 1989 v Karlových Varech. Foto: se svolením Jířího Kotka

Opatrnost a vyčkávání místních přičítal i tomu, že Vary „byly profláknuté místo setkávání východních a západních Němců, žilo tu spoustu donašečů a město tady vždycky ovládali pinglové“.

Na generální stávku 27. listopadu nakonec dorazilo deset tisíc lidí: „To už byl dav, který by najednou klidně na obvodním výboru KSČ tamní papaláše vyházel z okna. Však se tehdy ještě klepali strachy.“

Hned v listopadu 1989 přestal Jiří Kotek chodit do práce a místo toho až do února 1990 neúnavně režíroval revoluci. Stal se mluvčím a lídrem místního Občanského fóra. „Mým ideálem byla víra v člověka, v to, že dobro zvítězí nad zlem. Jak ale jde čas a život, obávám se, že dnes už máme zase víc těch padouchů.“

První ztráta ideálů

Už v roce 1991 sestavil Jiří Kotek první nezávislé karlovarské hnutí a dostal se do městského zastupitelstva. Jak vzpomíná, lidem se po revoluci do politiky moc nechtělo, přestože cíl byl jasný: „Vyměnit ty bolševiky.“

„Nakonec ale všem těm komunistům a tajným otrnulo a vrhli se na privatizaci. Já si to uvědomoval a nainstaloval se do privatizační komise. Dost jsem věděl o tom, co se tu děje a hodně věcem jsem pak v 90. letech překážel. Chtěl jsem, aby privatizace šla hlavně formou dražby, veřejného prodeje. Už tehdy na mne začala chodit vymyšlená obvinění, co že jsem si já při privatizaci nakradl.“

Jak připomíná, obviněním proti němu – následně nikdy nepotvrzeným – se s gustem věnovala především vlivná TV Nova: „Měla obrovský dosah, mělo to na mne velký dopad, ale že by se mi za to někdy později omluvili? To ani náhodou.“

Jeho polistopadovou aktivitu mu nezapomněli ani místní příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří plynule přešli k porevoluční policii. „Zůstali tam v podstatě všichni,“ podotýká Kotek. Když si u kauz, v nichž měl údajně figurovat, stěžoval na postup vyšetřovatele, vždy to někdejší soudruzi odmítli s tím, že vše je v pořádku. „To byla moje první ztráta ideálů.“

Dokonce jej policisté ve velkém stylu přijeli zatknout do jeho kanceláře na statku Bochov, kde byl ředitelem. Obvinění ze zpronevěry spočívalo v tom, že na statku nechal zlikvidovat shnilou senáž, která mohla způsobit kontaminaci nedalekého vodního zdroje. Celkem se na něj postupně sešlo sedm různých obvinění.

Na první demonstraci v Karlových Varech bylo 20 lidí, při generální stávce už deset tisíc. Foto: se svolením Jiřího Kotka

„Volali mi kvůli tomu známí, kamarádi, dopad to mělo na rodinu. Prostě mě chtěli zlikvidovat. Chodily mi výhrůžky, překážel jsem. Byly to noční telefonáty domů, tam ticho nebo funění, vzkazy, ať se na to vy*eru… V důsledku toho tlaku se mi rozpadlo manželství,“ říká Kotek i poletech hořce, ale kvituje alespoň to, že vztahy s dnes již dospělými dětmi mu zůstaly skvělé.

„Nakonec jsem se sebral a vyrazil za krajským prokurátorem s tím, že jsem obviněný v řadě kauz a nechápu proč. Seděl jsem tam, dokud mne nepřijal. On pak obvinění četl a sám nechápal, co nezákonného jsem měl udělat. Nakonec ta stíhání zastavil jako nezákonná.“

Po ročním klidu pak v rámci předvolební antikampaně v roce 1998 k soudu dospěla jen výše zmíněná „kauza senáž“. „Byl to úplný monstrproces. Svědčili vrátný i uklízečka, trvalo to přes dva roky a nakonec to soudce uzavřel, že se žádný trestný čin nestal a že jsem správně rozhodl v rámci své kompetence ředitele.“ Stejně dopadl i následný odvolací soud.

Miliardové skandály pod kobercem

Součástí Kotkovy narůstající deziluze byl pocit, že to byl vlastně on sám, kdo pomohl po listopadu 1989 vyrůst lidem, kteří sice nahradili komunisty, ale přišli si do politiky hlavně nakrást. „Chtěl jsem se po tom, co jsem prožil za likvidační kampaň i s policií a státním zastupitelstvím, stáhnout, ale pak jsem si řekl, že přece nemůžu ustoupit a stáhnout se. To by přece bylo to, co oni chtěli.“

Celá republika jela v režimu zhasnuto: „Policisté nebyli schopni nic vyšetřit a státní zástupci taky nic neřešili. Jedině na pokyn shora, který však nepřicházel.“

V roce 2006 se pak Jiří Kotek zapsal do dějin tuzemského tažení proti korupci – jako opoziční zastupitel objevil a zveřejnil unikátní záznam z „výběru“ dodavatele na miliardovou stavbu multifunkční karlovarské haly, který do dějin vstoupila pod názvem karlovarská losovačka.

„Volali mi pak lidé z celé republiky, jak oni bojují s kryptokomunisty a zloději,“ popisuje okamžiky naděje, že něco přece jen půjde změnit. Jak říká, tehdy ještě dobře zafungovali i novináři, brzy poté prý ale přišla, především v regionální žurnalistice, změna.

„Začal na ně velký tlak, nabízení úplatků i vyhrožování. Regionální média jsou ustrašená, neškodná, nefungují. Ovšem prasárny se dějí pořád a dnes mají kmotři město totálně pod palcem,“ konstatuje.

V roce 2010 to ale ještě chvilku bylo jinak. Pokud měla původně v Karlových Varech ODS jasnou nadvládu a málem poloviční volební zisk, po volebním „losovačkovém“ období se dramaticky propadla – o desítky procent.

Soupis karlovarských kauz. Skončil v šuplíku primátora. Foto: se svolením Jiřího Kotka

Kotkovo hnutí Alternativa naopak protikorupční vlna poprvé vynesla až do vedení města, sám Kotek se stal finančním náměstkem. Zaběhnuté penězovody se tím přerušily – a to byl problém. Zastupitelstvo ho už po osmi měsících z funkce odvolalo; na návrh primátora, pozdějšího hejtmana Karlovarského kraje Petra Kulhánka, dnes nového ministra pro místní rozvoj. O Kotkovi se mluvilo jako o „škůdci města“.

„Stejně jsem toho stihl docela dost. Vyhráli jsme třeba spor o Lázně III, které město prodalo za 80 milionů, i když hodnota byla pětkrát vyšší. Měl jsem konkrétní seznam dvaceti kauz, v nichž město v součtu přišlo o 3,5 miliardy korun, obvykle na předražených zakázkách. Všechny ty kauzy ovšem po mém odchodu skončily v Kulhánkově šuplíku. Proto jen s hořkým úsměvem vnímám jeho nynější nástup na ministerstvo, kde by prý měl „uklízet“ po Ivanu Bartošovi.“

Jak říká, celá republika v té době jela v režimu zhasnuto: „Policisté nebyli schopni nic vyšetřit a státní zástupci taky nic neřešili. Jedině na pokyn shora, který však nepřicházel.“

V součtu na Kotka v průběhu let přišlo asi dvacet různých trestních oznámení – s výsledkem nula. „Mnohokrát jsem věděl, že hraju vabank. Neberu se jako oběť a jsem rád, že mám čisté svědomí.“

Marketingová politika lotrů

A pak přišel Babiš. „Pozval si k sobě do průhonické Sokolovny zástupce protikorupčních organizací a hnutí, tahal z nás rozumy, i když se dušoval, že do politiky nepůjde. Ukradl si pak pro sebe protikorupční rétoriku a do svého úspěchu vrazil i spoustu peněz.“

Aktivní v politice Kotek zůstal až do roku 2016. K rozhodnutí skončit ve veřejném životě přispěla poslední podpásovka: anonymní obvinění z pedofilie a týrání ženy a dětí.

„Přišli s tím pár dní před volbami, rozdali to lidem ve městě do schránek. Policie to nijak dál neřešila, ale účel to splnilo. V širších souvislostech to zničilo i moje druhé manželství,“ podotýká. Těšit jej může aspoň Cena za odvahu Nadačního fondu proti korupci právě z roku 2016 či potvrzení účastníka 3. odboje.

V součtu na Kotka v průběhu let přišlo asi dvacet různých trestních oznámení – s výsledkem nula. „Mnohokrát jsem věděl, že hraju vabank. Neberu se jako oběť a jsem rád, že mám čisté svědomí. V politice jsem byl třicet let a žil jsem s tím, že ve hře je i moje fyzická likvidace.“

Když mu bylo šedesát, řekl si, že to už stačilo a rozhodl se odejít do předčasného důchodu. Ve Varech nadále zůstává známou postavou, veřejný život ale sleduje už jen jako vnější pozorovatel. A žádnou radost z toho, co vidí, nemá:

„Lidi neodmítají korupci, bagatelizují pravdu, rozmazávají ji do ztracena, nikdo nikomu nevěří a žene nás to do apatie a vnitřního exilu. To, co vidím dnes, je marketingová politika lotrů.“