Když Zeman mluví o holocaustu. Směs hloupostí z konference Let My People Live!

Mezinárodní veřejnost si vždy 27. ledna připomíná památku obětí holocaustu. Jistěže lze při té příležitosti držet rozumný politický projev, vztažený k současnosti – nicméně to, co předvedli pořadatelé konference „Let My People Live!“ s českým prezidentem v čele, rozumné nebylo.

Den památky obětí holocaustu patří obětem holocaustu; nejedná se o den boje proti terorismu, islamismu, extremismu či rasismu, ani o den vítězství nad nacismem. Z toho by měl vyplývat charakter veřejných akcí a vystoupení.

Je to otázka taktu: myslet na oběti znamená v první řadě uctít je, být v duchu s nimi, sklonit se před jejich osudem; a znamená to také vyjádřit sounáležitost s těmi, kdo vyhlazování přežili a přišli o celé rozvětvené rodiny.

Parafráze není jiné slovo pro blábol

Miloš Zeman sice pronesl zásadní řeč až v úterý, ale už o den dřív stihl k sedmdesátému výročí osvobození Auschwitzu přispět svým neopakovatelným způsobem, když pravil: „Jsem jedním ze šesti milionů Židů, kteří byli zavražděni nacisty v Evropě.“

Prohlásil to při slavnostní večeři účastníků konference – a dodal, že parafrázuje Kennedyho „Ich bin ein Berliner“, přičemž – podle serveru iDnes – „optikou této nadsázky, jsou také všichni lidé, přítomní na večeři v Obecním domě, Židé.“

Jeden by čekal, že hosté se budou cítit tak trapně, že se při těch slovech nezmohou na nic jiného než na tiché zírání do koberce. Nikoli – Zeman byl odměněn potleskem. Snad by tedy někdo měl „účastníkům“ vysvětlit, že ten podivný muž se slábnoucí schopností sebekontroly, jehož si Češi v přímé volbě usadili na Hrad, nemá s oběťmi holocaustu nic společného.

Že je vrcholně neslušné, když sebe i ostatní dobře živené potentáty přiřazuje k Židům, kteří – ne tak dávno – umírali za nepopsatelných útrap. Že parafráze není jiný termín pro blábol, a že J.F.K. se snad musí v hrobě obracet.

Vyšší „level“ holocaustu

V úterním projevu pak Zeman oznámil, že nám všem hrozí „superholocaust“ (což je další citlivý výrok vůči obětem, neboť by z něj mohlo plynout, že to, co prožily, byl jakýsi holocaust „nižší úrovně“).

Hrozba vzchází od Islámského státu, který „má obdobnou povahu, jako mělo nacistické Německo počátkem třicátých let“ a proti němuž je třeba spojenými silami všech členů OSN včetně Ruska vojensky zasáhnout, neboť „s terorismem nelze bojovat pouze demonstracemi“.

Další z pořadatelů a hostů – soudě alespoň z mediálních výstupů – varovali před „nacismem“, který se „v Evropě znovu hlásí o slovo. Nedaří se mu jen na ulicích, ale i v parlamentech“ (prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor), a rovněž „dnešní fanatismus, fundamentalismus, rasismus se hodně podobají tomu, co se odehrávalo v Evropě ve třicátých letech“ (premiér Sobotka).

Věcně vzato jde o směs hloupostí a účelových politických prohlášení. Nacismus je mrtvá ideologie, spjatá s jednou zemí a jedním historickým obdobím – nebezpečí její resuscitace je nulové; islámský stát má s nacismem společnou jen nenávist k liberálnímu Západu; situace v Evropě se třicátým letům nepodobá prakticky v ničem; termín holocaust označuje v moderních dějinách konkrétní tragickou událost a používat jej k postihování jiných jevů je zpravidla zavádějící a velmi nevkusné.

Islámský stát jistě představuje vážné nebezpečí (kde vzal Miloš Zeman, že „podceňované“?), jenomže k jeho odstranění asi nepřispějí vášnivé výzvy politické garnitury druhého až třetího řádu, která se zrovna setkala v Čechách.

Role ruského agenta v Evropě

Kdyby byl Miloš Zeman pohovořil třeba o tom, že je třeba brát vážně islámský (nikoli jen islamistický) antisemitismus a nevycházet mu v Evropě vstříc, jako se to děje ve Francii, kdyby byl konstatoval, že je nutné věnovat větší pozornost a podporu soustavně ohroženému Izraeli, bylo by to docela sympatické a dalo by se soudit, že pan prezident měl světlou chvilku.

Je však až příliš zjevné, že Zemanovi jde v první řadě o něco docela jiného. Plní zkrátka roli ruského agenta v Evropě.

Na konferenci, jejíž hlavní postavou je Putinův stoupenec Moše Kantor („Putin je největší ochránce Židů v Rusku“) a na níž se promenuje Putinův muž a někdejší špión Vladimir Jakunin, odvádí český prezident, zvolený s podporou Lukoilu, pozornost od ruských ničemností.

A takříkajíc „s využitím holocaustu“ volá po celosvětové koalici, v níž je třeba spojit pod hlavičkou OSN vlky s jehňaty, jinak řečeno dopřát Rusku jeho blízké zahraničí a odůvodnit to potřebou boje s islamisty.

Naštěstí je to jen trochu trapné, horším důsledkům brání Zemanovy duševní dispozice. V projevu totiž mimo jiné sdělil: „Kdyby v roce 1936 po obsazení Porýní německými jednotkami reagovaly britské a francouzské divize na porušení Versailleské smlouvy ofenzivou, nebyl by holocaust a nebyla by druhá světová válka.“

Člověk, který podporuje Rusko a pronese tuto větu ve chvíli, kdy Rusové „intenzivně okupují“ část Ukrajiny, nemůže být docela při smyslech.

Jak to bylo u nás doma

Oběti holocaustu se z toho všeho málem vytratily – a tak si alespoň položme otázku, co by vlastně mohl při takové příležitosti jako je 70. výročí osvobození Osvětimi říkat prozíravější a uměřenější český prezident (a vůbec český politik).

Tak například je tu možnost pohovořit kriticky do vlastních řad, zamyslet se nad českým špatným svědomím a sklonem vylepšovat vlastní obraz v dějinách. Neměli jsme na tom hrozném židovském osudu taky nějaký drobný podíl?

Dodnes se traduje, že v českých zemích (Slovensko s jeho odlišnou historií nechme stranou) před okupací v podstatě neexistoval antisemitismus, a že chování čs. úřadů k židovským uprchlíkům před Hitlerem bylo příkladné, že jim byla republika otevřena jako útočiště.

Přitom ani jedno není pravda: otevřenost vůči utečencům se příliš nelišila od poměrů v jiných západních státech (tzn. o otevřenosti nelze mluvit); antisemitismus byl „za Masaryka“ nepřijatelný v podobě otevřené nenávisti, politické ideologie či dokonce praxe státních orgánů, což jistě není málo, ale současně to vůbec neznamená, že by nepřetrvával „v lidu“, že by se víceméně vskrytu neudržoval – ukázalo se to ostatně za druhé republiky, kdy se doslova vydral na povrch.

Není nutné obsáhnout celý svět

Traduje se také, že české chování vůči pronásledovaným židovským spoluobčanům bylo za okupace – řekněme – neproblematické. Jenže to platí jen v případě, kdy za neproblematickou považujeme převládající lhostejnost, spojenou s možností sem tam si přikrást ze židovského majetku nebo se mít líp díky likvidaci židovské konkurence.

Představitelé čs. exilu se k persekuci občanů židovské národnosti vyjadřovali ojediněle, odbojovým organizacím nestála za zvláštní aktivity, ghetto v Terezíně hlídali čeští četníci.

Každý druhý český Žid, který přežil vyhlazovací tábor, vzpomíná, jak mu nežidovští přátelé a sousedé po návratu upřeli majetek, který si u nich jeho rodina schovala před deportací. Prezident, který by tyhle věci připomněl, by přinejmenším prokázal jistou míru odvahy.

A byla by tu samozřejmě ještě další možnost: říct pár slov o nenávisti, s níž se v každodenním životě setkávají čeští Romové, a která není starému antisemitismu tak docela vzdálená, zabývat se prasečákem v Letech u Písku atd. atp.

Není zkrátka nutné, aby politik při každé příležitosti obsáhl celý svět – stačí když se pokusí zlepšit to, co má doma.