Najít způsob, jak v době uzavření polsko-československých hranic kontaktovat disidenty na druhé straně a jak si vyměňovat materiály, byl začátkem 80. let minulého století složitý úkol. Poláci nakonec vymysleli způsob, který pomohl disidentům proklouznout státní bezpečnosti a setkat se na hraniční čáře. Šlo o systém hraničních sloupků, kde každý měl své číslo a přiřazené ženské jméno.

Dvaadvacetiletý student Wroclawské univerzity Mirosław Jasiński se do dobrodružných aktivit Polsko-československé Solidarity zapojil krátce poté, co na podzim roku 1981 vznikla. „Paradoxně mě do ní přivedl v lednu 1982 můj lektor českého jazyka, který byl, jak se později ukázalo, agentem Státní bezpečnosti,“ vzpomíná Mirosław Jasiński, který se začal češtinu učit při studiu dějin umění a polské filologie.

Mirosław Jasinski a Anna Šabatová na hranici. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Impuls ke vzniku Polsko-československé Solidarity vyšel v září 1981 z Polska, které právě zažívalo Karneval Solidarity – dobu uvolnění po vítězství stávkujících v Gdaňsku v srpnu 1980, kteří se spojili v nezávislém odborovém hnutí Solidarita.

V Polsku vycházely knihy zakázaných autorů, divadla hrála hry bez schvalování cenzorů a Solidarita vydávala vlastní noviny a informační materiály. V Československu měl establishment plné ruce práce se šikanou signatářů Charty 77, které se snažil donutit k emigraci. Čerstvý vítr svobody ze sousedního Polska proto pro ně představoval nepříjemnou komplikaci.

Jak oživit krkonošské schůzky

V září 1981 se v Praze objevil aktivista Solidarity Aleksander Gleichgewicht z Wroclawi, aby navázal spolupráci s českými disidenty. Jeho cesta byla důkazem, že Solidarita myslí vážně své „Provolání k pracujícím ve východní Evropě“, které vydali delegáti jejího prvního sjezdu 8. září 1981. Oslovili v něm pracující lid v Albánii, Bulharsku, Československu, Německé demokratické republice, Rumunsku, Maďarsku a Sovětském svazu s nabídkou spolupráce při vytvoření nezávislých odborů.

Aleksander Gleichgewicht se navzdory sledování Státní bezpečností sešel s Annou Šabatovou a Václavem Malým a v Brně s Jaroslavem Šabatou. Od kolegů z polského KORu (Výboru na obranu dělníků) věděl, že právě oni iniciovali v roce 1978 první schůzky českých a polských disidentů na hranicích v Krkonoších. Spolupráci se mu podařilo oživit a tentokrát dostala i formální ráz pod hlavičkou Polsko-československé Solidarity.

Společnou cestu Čechů a Poláků za svobodou na podzim připomene výstava připravená z nových i starších nahrávek aktivistů a podporovatelů Polsko-československé Solidarity, která vznikla v rámci projektu neziskové organizace Post Bellum a Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Domluvenou výměnu tiskovin a informací mezi českou a polskou opozicí ale záhy znemožnil válečný stav, který v Polsku vyhlásil 13. prosince 1981 generál Wojciech Jaruzelski. Nezávislé odborové hnutí Solidarita postavil mimo zákon a její představitele a aktivisty nechal internovat. Nutno dodat, že Sověti požadovali tvrdý zásah proti Solidaritě právě i kvůli provolání s výzvou k internacionální spolupráci.

„Není v něm mnoho slov, ale všechna mají jeden cíl. Jeho autoři chtějí vyvolat v socialistických zemích chaos a povzbudit skupiny různých disidentů,“ rozčílil se kremelský vůdce Leonid Brežněv, který provolání popsal jako nebezpečný a pobuřující dokument.

Borůvky, kam se podíváš…

Ve vězení se ocitl i Aleksander Gleichewicht a jeho pozice v Polsko-československé Solidaritě se ujal Mirosław Jasiński. Jeho hlavním úkolem bylo najít v době uzavření polsko-československých hranic způsob, jak se s Čechy kontaktovat a jak si vyměňovat materiály, což se začalo dařit až po roce 1983:

„Telefonem jsme se domlouvat nemohli, protože hovory byly na obou stranách odposlouchávány. Kolega z Wroclawi Dučin Mieczysław Piotrowski vymyslel systém hraničních sloupků. Každý z nich měl své číslo, kterému jsme přiřadili ženské jméno. Pak stačilo zavolat, že teta Agáta přijede v ten a ten den, což s pomocí dohodnutého kódu znamenalo konkrétní den předávky.“

Setkání disidentů na Králickém Sněžníku (10. července 1988). Foto: se souhlasem Paměť národa

„Opatřili jsme si velké identické batohy, které kurýři na obou stranách k hraničním sloupkům položili. Tak probíhaly výměny a o zábavné situace při nich nebyla nouze,“ říká Mirosław Jasiński a vzpomíná na první schůzku na Borůvkové hoře v Rychlebských horách v roce 1984, ke které nedošlo, protože Češi šli v dohodnutý čas na nedaleký Borůvkový vrch.

„Krkonoše, kde se scházela starší generace disidentů, se ukázaly být pro tajná setkání příliš na očích, takže jsme zvolili hory za Kladskou kotlinou,“ vysvětluje Mirosław Jasiński, který se 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře konečně osobně sešel s Václavem Havlem, Petrem Uhlem či s vrstevníkem Petrem Pospíchalem a dalšími českými disidenty.

„Dalo nám to pocit úspěchu, že jsme se sešli navzdory tajné policii obou zemí, kterým jsme dokázali proklouznout,“ vzpomíná Jasiński.

Polsko-česká přátelství, která vznikla během následujících několika schůzek, podle něj nabyla ještě většího významu po roce 1989, kdy se obě země zbavily komunistického režimu.

„Disidenti, kteří se znali a důvěřovali si, se dostali do vedení svých zemí a dál si pomáhali. Polsko se třeba díky Janu Rumlovi a Petrušce Šustrové, kteří působili na československém ministerstvu vnitra, zbavilo na poslední chvíli sovětské armády,“ domnívá se Mirosław Jasiński. Cení si také společného směřování Polska, Česka, Slovenska a Maďarska do NATO a Evropské unie.

Autorka textu Markéta Bernatt-Reszczyńská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.