Jaroslav Jakub Sviták se v jednadvaceti stal zástupcem velitele roty pohraničníků na česko-rakouské hranici v Horním Dvořišti. Když viděl, jak jeho nadřízení vyslýchají zadržené a tlučou je hlava nehlava, začal vojenskou profesi nenávidět. Některým lidem, kteří se snažili dostat na Západ, pomohl. Jeho vzpomínky zachytily Příběhy 20. století.

Jakub Sviták na vojenské škole v roce 1971 (Foto: Paměť národa)

Narodil se v roce 1955, vyrůstal v Brně, tatínek řidič zájezdových autobusů, maminka švadlena, oba rodiče vstoupili do KSČ: „Táta býval celý týden pryč. Domácnost a výchova spočívala na matce. Ta ale byla taky pořád v práci. Takže jsme s bratrem měli volnost, čas pro lumpárny. Ze mě vyrostl takový darebák, jakému rovno nebylo,“ usmívá se pan Sviták.

Mezi jeho dětské majstrštyky patří žákovská knížka. Maminka mu uvěřila, že nový socialistický člověk již žákovské knížky nepotřebuje a že je ve škole zrušili. Sám si podepisoval poznámky a dopisoval si v ní s rozhořčeným učitelem.

Provalilo se to náhodou, když tatínek potkal souseda, který mu doporučil, aby zašel na třídní schůzku. Jakub dostal výprask a otec rezolutně prohlásil, že se s ním nebude zlobit a pošle ho na vojenskou školu. A svůj slib splnil.

K pohraničníkům kvůli Jiráskovi

V roce 1970 tedy z donucení nastoupil na vojenskou střední školu v Holešově. Mohl si vybrat buď obor ženista, nebo pohraničník. Slovo ženista nikdy před tím neslyšel, vybral si pohraničníky, o kterých měl romantickou představu z Psohlavců od Jiráska.

„Byla to otrava. Jedenáct měsíců zavření v kasárnách, jeden měsíc prázdniny, žold třicet korun měsíčně, později devadesát,“ vysvětluje Sviták, který marxismus-leninismus, všudypřítomnou komunistickou propagandu, lež o tzv. bratrské pomoci Sovětského svazu v srpnu 1968 a své členství v KSČ chápal jako daň za studium. Měl strach, že kdyby se ozval, bude muset všechno dosavadní studium zaplatit, zavřou ho a skončí u lopaty.

„Na režimu mi vadilo, že se nedalo podnikat. I táta říkával, že je špatně, když komunisti sebrali krejčímu jehlu a holičovi hřebínek,“ vysvětluje Sviták. Miloval svého dědečka, který měl za sebou havířinu, na dole v Přešticích se stal odborářem a komunistou.

Válku přežil pravděpodobně jen proto, že kdosi zničil kádrové dokumenty o zaměstnancích dolu. Za války dědeček údajně pomáhal politickým vězňů, tajně kradl výbušniny a předával je partyzánům. Po roce 1948 chtěl z KSČ vystoupit, což mu rodina zakázala:

„To by v padesátých letech znamenalo zkázu rodiny. Dědečkovi vadilo, kdo leze do strany, znal je, věděl, kdo byl stávkokazem, jak se kdo choval za války. Nakonec ve straně zůstal, ale odmítal chodit na schůze, vymlouval se, že je nemocný,“ vysvětluje komunistickou minulost rodiny pan Sviták.

Za dráty na houby a maliny

V září 1977, po promocích a svatbě, nastoupil do funkce zástupce velitele pohraniční roty v Horním Dvořišti na česko-rakouské hranici. Služební byt dostali v jedné části dvojdomku tři sta metrů od čáry: „Chodili jsme se ženou za dráty na houby a maliny. Za symbolickou cenu jednu korunu za kubík jsem si tam jezdil pro dřevo na topení,“ říká.

Výhody, včetně nadprůměrného platu, ale brzy převážila nechuť účastnit se honu na lidi, kteří utíkali z nesvobodné země. Poručík Sviták kromě rozdělování služeb chodil na čáru prověřovat připravenost vojáků:

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

„Někdy to bylo docela dobrodružné. Člověk se snažil vojáky základní služby překvapit, zároveň musel dávat pozor, aby ho nezastřelili v domnění, že jsem narušitel,“ vypráví Sviták. Asi osmdesátičlenná rota měla na starosti skoro deset kilometrů dlouhý hraniční úsek:

„Ženijně-technické zabezpečení tvořily zátarasy z ostnatého drátu se signálním poplachovým systémem, dále orné pásy a pozorovatelny. Jako další překážka sloužil zátaras, který byl v minulosti pod vysokým napětím, měl těch šest tisíc voltů. Ten byl už odpojený, žral příliš elektřiny a dotekem zabíjel. Při manipulaci s ním zemřelo víc pohraničníků než uprchlíků.

V signálce byly už jen maximálně dva volty. V místech, kde byla krátká vzdálenost mezi dráty a demarkační čárou, byly překážky z kůlů a ostnatých drátů. Měly zbrzdit narušitele, který přelezl dráty, aby se nedostal na demarkaci před příjezdem poplachové hlídky. Měli jsme třicet psů. A smečku SUPů, samostatně útočících psů ve smečce bez psovoda.

Jakmile operační důstojník zaznamenal signál, a bylo to na špatně dostupných a vzdálenějších místech, zmáčkl tlačítko, to otevřelo kotce se psy a během pár minut byl narušitel napaden,“ vysvětluje Sviták.

Vypusťte psy!

Jakub Sviták při výcviku v roce 1974 (Foto: Paměť národa)

V roce 1978 došlo na hranicích k vraždě. Jakub Sviták právě ten den sloužil jako operační důstojník. Celá událost měla počátek v dopoledních hodinách u obce Rybník. Voják základní služby, důkladně prokádrovaný vojenskou kontrarozvědkou, nastoupil na službu takzvaného pátrače:

„Pátrač chodil v civilu, nestříhal vlasy a neholil se, vypadal jako čundrák. Kontroloval vytyčený okruh kolem hranice. Díval se po podezřelých lidech a vyptával se pomocníků pohraniční stráže, jestli někoho podezřelého neviděli,“ vysvětluje Sviták.

Pátrač se dopoledne opaloval u obce Rybníky, když si všiml podezřelého Poláka: „Místo toho, aby ho vysílačkou ohlásil, šel se ho zeptat, kolik je hodin. Ten Polák vytáhl pistoli a dvakrát ho střelil do břicha a utíkal k hranici. Pátrač se doplazil k vysílačce a oznámil, co se stalo. Vyhlásili jsme pohraniční akci, vojáci obsadili předepsaná stanoviště a poplachová hlídka se s psovodem vydala po stopě. Polák mezitím přelezl dráty, ale my jsme vypustili SUPy,“ líčí Sviták.

Hlídka ke koridoru dojela včas, ale psy neodehnala. „Narušitel“ byl rozzuřenými zvířaty rozsápán. Vojáci se mstili: „Věděli, že jde o muže, který jim postřelil kamaráda,“ vypráví Sviták, kterého stejně jako ostatní vojáky následně vyšetřovala SNB.

Vojáci, kteří psy neodehnali, tvrdili, že jim Sviták dal špatné klíče od branky do hraničního koridoru: „Nebyla to pravda, klíče jsem jim dal správné, to vím. Ale vzal jsem to na sebe. Řekl jsem, že jsem se spletl. Prošlo mi to zaražením služebního postupu na půl roku,“ říká Sviták

Pohraničí plné udavačů

Pohraničníci vybudovali estébácký udavačský systém. Pokladní na nádražích, průvodčí, prodavači v konzumech, zemědělci, dřevaři s vojáky spolupracovali jako tzv. pomocníci pohraniční stráže. Za udávání podezřelých osob mohli do nepřístupných pohraničních končin na sběr lesních plodů, dostávali zvěřinové maso, účastnili se honů, těžili dřevo apod.

Pohraničníci v civilu jezdili pravidelně osobním vlakem až do Českých Budějovic. Podezřelé vysílačkou nebo telefonem na nádražích hlásili operačnímu důstojníkovi, který do vnitrozemí vyslal uniformovanou hlídku. Tak kontrolovala každého, kdo se jim nepozdával. Mnohé z těchto tzv. podezřelých odvedli k výslechu na pohraniční rotu.

„Výslechová místnost se nacházela v druhé části dvojdomku, ve kterém jsme se ženou bydleli. Stěny byly tenké. Několikrát do týdne jsme slyšeli řvaní, nadávky, kvílení, o rány nebyla nouze. Přímo na rotě se to dělat nemohlo, protože by to slyšeli všichni,“ popisuje Sviták.

Když podezřelé nevyslýchali, zavřeli je v malých celách z bývalé koupelny, záchodu a komory. Byla tu jen vybetonovaná podlaha a zamřížované okénko bez skla, aby se nemohli pořezat. Ani v zimě se nedalo okno zavřít.

„Výslechy vedl obvykle velitel roty, politruk a technik roty. Ten tam byl asi jen proto, že ho to bavilo. Pokud zadrženým nic neprokázali, po osmačtyřiceti hodinách je museli propustit. Předtím jim dali podepsat papír, že s nimi bylo slušně zacházeno a že dostali jídlo. Když odmítli podepsat, byli po osmačtyřiceti hodinách propuštěni a pak hned zadrženi znovu na osmačtyřicítku,“ vypráví Jakub Sviták a pokračuje:

„Když jednou zpracovávali čtyři mladé lidi z NDR, zavolali mě, abych je vystřídal. Poslal jsem ven vojáka, který hlídal, a řekl jsem jednomu ze zadržených, že když vydrží osmačtyřicet hodin, musíme je propustit. Vydrželi, byli propuštěni, ale asi za tři nebo čtyři dny je chytili na drátech na Sušicku. Kdyby prozradili, že jsem se jim snažil pomoct, zavřeli by mě už tenkrát,“ říká Sviták.

Ať si jdou…

Jakub Sviták při výcviku v roce 1976 (Foto: Paměť národa)

Jakub Sviták nesnášel práci pohraničníka nejen z důvodu, že se mu příčilo násilí, ale nedokázal si odpovědět na otázku, proč by nemohli lidé přes hranice? „Ať si jdou, když chtěj,“ odpověděl na otázku, proč jim pomáhal.

Několikrát nespustil poplach, když jako dozorčí zaznamenal signál z čáry nebo posílal SUPy a hlídky na opačnou stranu. Jednou dokonce osobně převezl ve své dodávce skupinu čtyř východních Němců do Rakouska. Nebyl ve službě, jel si do města nakoupit. Všiml si skupiny dvou dívek a dvou chlapců, jak luští mapu.

„Jako revizor na první pohled pozná černého pasažéra, tak pohraničník pozná uprchlíka. Nejdřív jsem je poslal pryč. Když jsem se vrátil z nákupu, viděl jsem, že jdou na opačnou stranu k hranicím. Uhodil jsem na ně, jestli se chtějí dostat za hranice. Přikývli. Odvezl jsem je autem ke drátům do míst, kde jsem věděl, že nikdo nehlídá. Nahlásil jsem operačnímu, že si jedu pro dřevo. Pak jsem jim přesně popsal, co mají dělat, kudy jít. Útěk se jim podařil. Kontráši to pak vyšetřovali, ale nepřišli na mě,“ vypráví Sviták

Po dvou letech byl přeložen z Horního Dvořiště k menší rotě u Českých Velenic. „Tam jsem se také neosvědčil, chytání lidí mi nešlo a nadřízení už se mnou ztratili trpělivost,“ říká. Skončil ve vězení kvůli útěku dvou učňů z Českých Velenic. Jejich škola stála jen několik desítek metrů od hraničního zabezpečení:

„Chlapci měli dost času pozorovat, jak to na hranici chodí a vymysleli plán. Jeli vlakem do stanice Vyšné. Pak šli pěšky po kolejích do Českých Velenic. Na kolejišti je tolik různých pachů od mazadel, výkalů cestujících z vlaků, že psi nemají šanci zachytit stopu. Došli k drátům, kde měli schovaný žebřík, přelezli, klackem zahladili stopy na pískovaném pásu a utekli do Gmündu. Jenomže se porvali s rakouskými policisty.

Rakousko jim pak odmítlo dát politický azyl a vrátilo je Československu. Případ vyšetřovali a ukázalo se, že učňů si tenkrát všimla pomocnice pohraniční stráže z železniční stanice ve Vyšné. Ohlásila, že tam z vlaku vystoupili dva divní chlapci. Měl jsem službu a poslal jsem tam hlídku. Vojáci tam našli jen dva místní ožralce. Dál jsem to neřešil,“ vysvětluje Sviták.

Za poctivé komunisty

Za porušení povinnosti dozorčí služby ho vojenský prokurátor poslal na šest měsíců do vězení. Po třech a půl měsících ho podmínečně propustili. Byl šťastný, protože tím pro něj práce v armádě skončila.

Po roce 1981 si obtížně jako propuštěný kriminálník a vyhozený voják z povolání hledal zaměstnání. A to i přesto, že se se honosil titulem JUDr., který získal na vojenské vysoké škole. Našel si práci, která ho bavila. Vyučil se zedníkem a léta pracoval na stavbách. Před sametovou revolucí v roce 1989 krátce pracoval jako podnikový právník.

Během revoluce vyšel v době generální stávky do brněnských ulic mezi demonstranty s transparentem: „Poctiví komunisté do vlády!“ Lidé se od něj odtahovali, ale nic se nestalo:

„Byla to ostuda. Říkalo se, že je demokracie a že se může všechno. Ten nápis jsem myslel vážně. Bylo tam tolik lidí po celé Leninově třídě, dnes Kounicově. ´A jééé, vy máte transparent! Pojďte s námi.´ Když si to přečetli: ´Néé, běžte dál!´ Šel jsem tím davem až na náměstí Svobody a kolem mě se dělala bublina. Protože mě nikdo neobtěžoval, bylo to demokratické, tak jsem transparent zahodil u veřejných záchodků a šel jsem pryč.“

Jaroslav Jakub Sviták dnes už přes čtvrt století opravuje renesanční zámek v Dřínově, který v 90. letech koupil za víc než milion korun. Prodal chalupu a utratil úspory. Na zámku pracuje každý všední den.

Autoři textu Mikuláš Kroupa a Petra Sasínová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.