Východní spiritualita, psychosomatika, vegetariánství… Politické oteplení 60. let přineslo i do Československa lehký závan kultury hippies. Populární jóga se směla provozovat i za normalizace – jako zdravotní cvičení. Její duchovní rozměr se ale potlačoval a na jogíny dohlížela StB. Příslušníci tajné policie se účastnili i přímo hodin a kurzů jógy.

„Když mi bylo asi třináct, koupil jsem si malinkou brožovanou příručku Vylepšení těla,“ popsal své první setkání s jógou Vlastimil Marek. Došlo k němu už v roce 1959, na brožurku o józe tehdy narazil v Krnově při hranicích s Polskem a byla přeložená z polštiny.

„Byl tam na obrázku nějaký Jacek, který byl jako já: v brejličkách, malinká ramínka, kost a kůže. A po dvou letech cvičení… to byl rozdíl! My jsme netušili, že existuje nějaká kulturistika, tenkrát nic takového nebylo. Žasnul jsem: další věc, co nám neřekli – že se dá pracovat s tělem.“

Žlutá kniha určila směr

Ne náhodou mu polská brožurka připadala jako zjevení, v Československu se tehdy informace o něčem tak exotickém jako jóga sháněly jen velmi obtížně. Začalo se to měnit v polovině 60. let, v roce 1968 se o existenci jógy dozvěděl i šestnáctiletý Jiří Mazánek: „V časopise Československý rozhlas se začaly objevovat článečky o józe. Jen velmi krátké. Vždycky nějaký cvik.“

Autorkou článků tehdy nejspíš byla redaktorka Státního pedagogického nakladatelství Milada Bartoňová. Ta v roce 1967 odjela do Indie, absolvovala tam mezinárodní jógový kurz a po návratu se stala velkou propagátorkou jógy v Československu.

Jógový tábor v Pohledci. Foto: archiv Jiřího Mazánka, se souhlasem Paměti národa

Krátké texty zaujaly Jiřího Mazánka natolik, že podle nich začal doma cvičit. V Pardubicích si pak našel učitelku jógy, ta však po sovětské okupaci emigrovala. Místo ní začal za pardubickou skupinou dojíždět z Brna Otakar Vojkůvka, další velká postava československé jógové scény. Díky němu prý Mazánek záhy zjistil, že jóga je mnohem víc, než do té doby tušil.

„Vojkůvka s námi nejen cvičil, ale také nám přednášel o různých věcech, které se týkaly například astrologie nebo výživy.“ Vojkůvka, povoláním knihvazač, nechával překládat knížky o józe, množil je a vázal v povoleném množství deseti kusů, zájemci si je pak u něj mohli koupit.

V roce 1971 stihla ještě oficiálně vyjít asi nejvlivnější česká kniha o józe – Jóga od staré Indie k dnešku – mezi tehdejšími jogíny známá jako Žlutá kniha. Sepsal ji kolektiv autorů: kromě Milady Bartoňové také indolog Boris Merhaut nebo pozdější ředitel bohnické psychiatrické léčebny Zdeněk Bašný. Kniha do značné míry určila podobu jógy, která se u nás tehdy praktikovala.

„Myslím si, že vlastně bylo výhodou, že byl jen jeden směr, který sem přivezli tihle pracovníci Orientálního ústavu a lékaři, fundovaní lidé, kteří se dostali do Indie,“ uvažovala Marie Fritschová, kterou právě „Žlutá kniha“ přivedla ke cvičení. Svou roli v přijímání jógy v Československu totiž hrály i přátelské vztahy Indie s východním blokem, díky nimž indologie nebyla z principu nepřátelským oborem.

Na hraně toho, co režim toleroval

Také Marii Fritschovou kdosi nasměroval k Otakaru Vojkůvkovi a stejně jako Mazánek i ona začala v 70. letech jezdit na jógové tábory, které Vojkůvka pořádal ve Velké Lhotě v Beskydech. Jak oba vzpomínají, pobyty byly velmi striktní co do cvičení i přísně vegetariánské stravy. Jogíni tam jedli převážně pšenici – naslano nebo s medem či kyselým mlékem.

„Vstávalo se v půl čtvrté ráno a šlo se na východ slunce. Zazpívali jsme mantru, pak měl pan Vojkůvka nějakou přednášku a šli jsme pomalu zpátky. Kolem šesté ráno jsme asi hodinu cvičili a teprve pak byla snídaně. Potom se celé dopoledne přebírala pšenice, k tomu byla zase nějaká přednáška, oběd, odpoledne opět cvičení nebo volno a večer se šlo zase na západ slunce,“ popisuje Mazánek denní režim na jógovém pobytu.

Vojkůvkovy tábory přitahovaly spíš vážné zájemce o jógu a se svými přednáškami a duchovním přesahem byly přesně na hraně toho, co tehdejší režim toleroval.

Jiří Mazánek (uprostřed) s indologem a pořadatelem jógových táborů Borisem Merhautem, asi 1980. Foto: archiv Jiřího Mazánka, se souhlasem Paměti národa

Jóga za normalizace nebyla sice zakázaná a režim do určité míry vycházel vstříc její oblibě – ale jen oblibě jógy jako fyzického cvičení, o jehož zdravotních přínosech nebylo sporu. Jóga se proto běžně cvičila pod hlavičkou Československé tělovýchovné jednoty a ti, kteří kurzy vedli, museli mít cvičitelské zkoušky. „To znamená zkoušky z pořadového cvičení, cvičení na kladině, na kruzích, aerobik, anatomie… A z jógy jen to, co bylo povolené, tedy žádná meditace a filozofie – to bylo zakázané,“ vysvětluje Mazánek.

Jóga tedy měla svou oficiální, režimem schvalovanou část. V té se, jak vzpomíná Vlastimil Marek, v 70. letech dokonce konaly v Praze závody. „Bylo to jako na krasobruslení. Seděli tam rozhodčí, a když cvičenec udělal ásanu, tak vytáhli známky. Technická hodnota: 5, 8, 5, 9…“

Pak tu ale ještě byla ta druhá část, kde se jóga dotýkala náboženství a kde se jogíni museli mít před režimem na pozoru. „Protože každé myšlení, které se lišilo, každá jiná ideologie – byť jim neškodila – tak jim ale vadila. Komunismus sám má totiž náboženské prvky. Nejdřív se uctíval Lenin, potom Stalin. Takže jim vadilo, že uctíváš něco jiného, a ne je,“ shrnula Marie Fritschová.

Gong za mír v soudní síni

Byť z celé filozofie jógy se mnozí jogíni hlásili především k principu nenásilí, komunistická Státní bezpečnost přesto považovala za nutné kontrolovat dění na hodinách jógy. Tajní policisté se běžně účastnili kurzů i vícedenních táborů. Skuteční cvičenci je prý zpravidla bezpečně rozeznali.

„Měli odstup a nezúčastňovali se debat. Říkali jsme si navzájem: ‚Dávej si bacha, tohle je fízl.‘ Museli jsme opatrně s těmi filosofickými věcmi, ale při cvičení to nevadilo, oni třeba cvičili taky,“ vyprávěla Fritschová.

Monitoring ze strany StB byl přesto nepříjemný. Jednou policie rozprášila celý jeden turnus jógového tábora ve Velké Lhotě, podruhé sebrala účastníky jógové hodiny, kde se meditovalo a zpívaly se mantry. Jiřího Mazánka StB opakovaně vyslýchala a snažila se ho získat ke spolupráci,

Vlastimil Marek se v roce 1986 ocitl na několik týdnů ve vazbě – ne přímo kvůli józe, ale kvůli přípravě happeningu, který nazval Gong za mír. V jeden den na různých místech světa měl „zvuk gongu sjednotit lidi na celé planetě“. Marek jógu cvičil i v cele a u závěrečného přelíčení se mu povedl husarský kousek: do soudní síně propašoval inkriminovaný gong a teprve dodatečně udělal to, za co ho orgány zatkly – v soudní síni gong rozezvučel.

Jóga často šla ruku v ruce s dalšími nonkonformními aktivitami. Řada jogínů pěstovala indickou hudbu, studovala sanskrt, meditovala, zajímala se o buddhismus nebo třeba o hnutí Hare Krišna. Jiří Holba se od jógy dostal k teoretickému zájmu o sanskrt a buddhismus – za minulého režimu se sanskrt učil jen v jazykové škole, po revoluci ho vystudoval na filozofické fakultě a dnes působí v Orientálním ústavu Akademie věd.

„Díky buddhismu jsem začal vnímat svět trošku jinak. Do té doby jsem viděl problém jedině v režimu – a on skutečně byl problémem – ale uvědomil jsem si, že jsem tady taky já, který se sebou může něco dělat,“ vysvětluje.

Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.