Od počátku století čelíme narůstajícímu ruskému imperialismu. Mezi nejhlasitější propagátory obnovy ruského impéria pod praporem eurasijství patří již třicet let Alexander Dugin. Před patnácti lety Dugin přišel s tzv. Čtvrtou politickou teorií, jejímž záměrem je zničit západní liberální řád a nastolit éru pluriversalismu. Samotné Rusko má při zničení Západu sehrát klíčovou roli.

Jan Horník v knize Západ musí být zničen analyzuje obsah Čtvrté politické teorie (4PT), vysvětluje její vnitřní strukturu a ukazuje, jaké politické cíle z ní vyplývají.

Odborné veřejnosti, politikům, vojákům ale i laikům tak poskytuje vodítko, aby dokázali odhadnout strategie politiků, kteří se myšlenkami Čtvrté politické teorie inspirují. Když Dugin začínal, jeho ideje se zdály okrajové.

Dnes se jeho vize naplňují rychleji, než bychom si přáli. Vladimira Putina Dugin považuje za klíčovou postavu světových dějin.

Text je ukázkou z knihy „Západ musí být zničen“. Publikujeme jej se souhlasem autora i nakladatelství Argo.

Autor: Jan Horník

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek knihkupectví Kosmas.

Již vyšlo: první ukázka, druhá ukázka.

Protizápadní paranoia

Musíme se proto správně adaptovat na logiku eurasianismu i 4PT, abychom dokázali rozumět všem možným důsledkům nové ideologie. Obzvláště ve vztahu k Západu nemůžeme očekávat věcnost ani racionalitu. Výklad liberalismu založený na 4PT jednoznačně říká, že Západ má Rusko za úhlavního nepřítele, že expanze na úkor Ruska je doslova zakódována do podstaty Spojených států i celého NATO. Ať už tedy budou fakta jakákoliv, teorie je vždy osvětlí „správným“ způsobem. Ústupek a dobrá vůle Západu budou považovány za trik na oklamání Moskvy a naopak nátlak za potvrzení ohrožení. Teorie mluví jasně: posledním cílem všech kroků USA je liberální globální hegemonie a podmanění Ruska.

Naše úřady tuto válku nechtěly. Snažily se ji oddálit všemi prostředky. Bylo možné ji odložit, ale nebylo možné se jí vyhnout. A teď ji nelze zastavit. Lze ji buď vyhrát, nebo se vytratit.

I proto v Duginových komentářích světového dění neustále narážíme na všudypřítomnou paranoiu: NATO nás od pádu SSSR obkličuje, krok za krokem se chystá k poslednímu úderu, v Rusku buduje pátou kolonu agentů, snaží se vyvolat třetí světovou válku atp. Fakta nehrají roli, všechno překrývá idea o nevyhnutelném střetu civilizací na život a na smrt. Válka na Ukrajině je v pokračující řadě přesně takovým konfliktem:

Za prvé, válka se vede se Západem. Hlavním nepřítelem je tedy Západ. Ukrajinci nejsou hlavním nepřítelem. Proto je třeba nenávidět skutečně Západ. […] Liberalismus je nebezpečnější než ukrajinský nacismus, protože to byli západní liberálové, kteří ukrajinský nacismus spustili, vytvořili a vyzbrojili. Potřebujeme důslednou deliberalizaci (je důležitější než probíhající denacifikace země). Denacifikace je rovněž potřebná. Je však důsledkem, nikoli příčinou, symptomem, nikoli podstatou nemoci.

Dále. Bojujeme proti nacionalismu. Neměli bychom se však sami proměnit v nacionalisty. Jsme impérium jednak jako dědicové monarchie, jednak jako nástupci SSSR. Jsme víc než národ. Naše ideologie musí být imperiální, otevřená, jasná a útočná. Impérium musí být reprezentováno charismaticky. Naše impérium, Řím, svádí smrtelnou bitvu s opačným „impériem“ a ve skutečnosti s antiimpériem, s Kartágem.

[…] Jsem přesvědčen, že naše úřady tuto válku nechtěly. Snažily se ji oddálit všemi prostředky. Bylo možné ji odložit, ale nebylo možné se jí vyhnout. A teď ji nelze zastavit. Lze ji buď vyhrát, nebo se vytratit. Je pochopitelné, že část elity zpanikařila. Nedokáže se smířit s osudovostí dění a proti veškerému zdravému rozumu doufá, že se situaci podaří nějak vrátit do minulosti. To je nemožné. Odkládat a protahovat ano, to lze. Zastavit a vrátit se do původních pozic nikoli. Čeká nás jen válka a těžké, neuvěřitelně těžké vítězství. Na cestě k němu se naše země nenávratně změní.

Všichni zodpovědně uvažující lidé u moci si uvědomují, že zastavit speciální vojenskou operaci ve stavu, v jakém se nachází, je prostě nemožné. A to z řady důvodů. Západ je vehementně proti jejímu zastavení a nacistický režim v Kyjevě to bude vnímat jako naši kapitulaci. Navíc to bude společnost vnímat jako naprostou diskreditaci moci a politický systém se prostě zhroutí. Proto jen zrádce, nepřítel Ruska – národa a státu – by za takových okolností chtěl mír.

Stejně tak válka v Gaze, která vypukla v říjnu 2023, představuje pro Dugina další potvrzení toho, že se osudový střet blíží:

Mocnosti islámského světa, které stále sní o zprostředkování a normalizaci izraelsko-palestinského konfliktu, jsou zrádci islámu a lidstva. Islámský svět potřebuje konsolidaci a solidaritu… Zůstaňte silní – vytvořte pól nového multipolárního světa. Zničme jednou provždy hegemonii Západu. Biden sází vše na Nový světový řád. Přijímáme výzvu. Pojďme se bránit. Potřebujeme alternativu. Změna je možná. Západ musí zemřít.

[…] Rusko zůstává s Palestinou. Stojíme na straně spravedlnosti. Nemáme nic proti Izraeli a sdílíme jeho bolest po teroristickém útoku Hamásu. Hájíme však spravedlnost. A spravedlnost nemůže být na straně zla. Západní globalismus je zlo. Pokud podporuje Izrael, jsme proti.

[…] Eschatologický aspekt je v palestinském konfliktu klíčový. Všechna ostatní vysvětlení jsou druhotná. Přečtěme dějiny nově. Modernita a její narativy jsou globálně vyvráceny. Správné je pouze staré – či spíše věčné – náboženské chápání. Vše se týká Konce Času.

Opakující se eschatologický moment 4PT o rozhodujícím souboji liberálního Západu se zbytkem světa nám může připadat absurdní, ale Dugin se v tomto případě opírá o filosofickou autoritu Heideggera a jeho vizi o nevyhnutelném konci západní civilizace, jejíž počátek sahá až k Platónovi. Nejedná se proto o žádné nahodilé postřehy o kolísajícím světovém řádu, ale o vyjádření neochvějného přesvědčení, že pozorujeme příznaky velkého Konce. Postmoderna zosobňuje přelomové období, nový Začátek je na dohled, a když politici vývoj dějin popostrčí, zbavíme se posledních křečí liberálního neřádu.

Z tohoto hlediska je znepokojivé, že 4PT vyhodnocuje Západ jako slabou civilizaci těsně před kolapsem. Stačí kopnout do dveří a dekadentní stavba se zhroutí. Dějiny samy budou potvrzeny zlomovými událostmi. Slabost, byť vybájená, může provokovat k hazardnímu jednání, obzvláště je-li podpořena představou o nutném fatálním střetu.

Eurasijské impérium

Vraťme se však k poněkud přízemnějším postřehům. Co by uskutečnění idejí 4PT znamenalo pro samotné Rusko? Co by měl eurasianismus jako místní varianta 4PT přinést moskevské civilizační oblasti? Vzniknout má jedno z mocenských center multipolárního světa, které bude z Kremlu ovládat Eurasii. V Rusku má přitom panovat autoritativní režim s vertikální strukturou moci, který bude dominovat okolním státům a postupně je sjednotí do hospodářko-politického celku.

Státní ideologii bychom zjednodušeně mohli vymezit jako ortodoxní (a muslimský) supranacionální autoritativní socialismus (nikoli socialismus v hospodářsky extrémní komunistické podobě, který ruší soukromé vlastnictví). To znamená potlačení úlohy jednotlivce a zesílení úlohy státu, zavedení pravoslavných hodnot a likvidaci všeho spojeného se západním liberalismem a demokracií. Celý obrodný proces budou řídit politici, kteří určí místní podobu lidských práv, povinností, názorů atd., zkrátka nadefinují nové eurasijské paradigma a přetvoří podle něj společnost.

Heideggerovsky řečeno, eurasijské Dasein vyplní eurasijský mocenský prostor a vrátí tamní národy k autentickému životu. Lidé žijící v tomto prostoru budou tomuto cíli sloužit. Jedním z hlavních účelů je zároveň upevnění geopolitické nezávislosti Ruska, které následně pomůže zničit liberální světový řád vedený Spojenými státy. Na planetě vznikne pluralismus civilizací. Pro všechny, kteří přímo spadají do civilizačního okruhu ruského Dasein, znamená tato představa přímé ohrožení, nebudou-li se chtít přidat dobrovolně. Přirozené určení eurasijských národů totiž spočívá v civilizaci ruského světa, kterou „mají ve své krvi“. Přestože tedy 4PT obecně hájí právo národů a kultur na samostatnost, takové právo neplatí v rámci konkrétní civilizační oblasti, kde vládne vůle geopolitického suveréna.

Praktickou otázkou samozřejmě zůstává, kde přesně končí hranice ruského světa. V logice Duginova světonázoru minimálně tam, kde jsou Rusové nebo rusky mluvící obyvatelé, kde je „ruská kultura“. Například Pobaltí v principu považuje už za součást evropské civilizace, zato Ukrajinu by chtěl přinejmenším rozdělit a tzv. Nové Rusko by přímo připojil k Rusku. V pozadí jeho úvah vždy spočívá jeho metafyzika národů jako lokálního projevu Dasein:

V eurasijském světonázoru je koncept „živoucích hranic“ velice důležitý. Existují hranice, kde je jedna živoucí bytost podmínečně oddělena od jiné. Nelze však vést hranice tak, aby rozdělovaly živou bytost. Nelze oddělit tři čtvrtiny králíka a čtyři pětiny veverky a z toho uhníst zemi či vybudovat stát. Tyto tři čtvrtiny králíka a čtyři pětiny veverky stát neutvoří.

I stát a jeho hranice jsou promítnutím ducha světa. Jestliže těmto živým bytostem, těmto živoucím prostorovým jednotkám uměle uřežeme některé náhodné prvky a řekneme: „Toto teď bude stát, dejte tomu jméno ‚Ukrajina‘“, učiníme tím přestupek proti zákonům života. Pardon, jaká Ukrajina? Ukrajina se svými současnými hranicemi prostě nemůže existovat, protože si vzala části z přinejmenším čtyř jiných živoucí bytostí – jsou v ní tři čtvrtiny králíka, polovina zmije, čtvrtina veverky atd. Například Malorusko je současně užší i širší než Ukrajina. Na Ukrajině se také nachází několik velkých geopolitických enkláv: Halič, Volyň, Krym a Novorusko, jehož část existuje za hranicemi Ruské federace. Na to nesmíme zapomínat!

Pokud se jedná o státy na okraji ruského impéria, Dugin by jim nařídil nějakou formu protektorátu či strategického spojenectví:

K impériu se země může připojit smírně, ale může být připojena i násilně. Pokud je s pohraničními oblastmi nastolen soulad, mohou si zachovat částečnou suverenitu a pro impérium není až tak rozhodující, zda jsou úzce s ním spjaté pohraniční státy nezávislé, nebo tvoří přímo jeho součást. Rozhodně jsou součástí „obrovského prostoru“, což je nejdůležitější. Dokud se chovají správně, mohou se považovat za národní státy. Pokud se začnou proti impériu bouřit a přidají se k jinému, jejich osud je nezáviděníhodný. To se týká nejen Ukrajiny a dalších postsovětských států, ale také Tchaj-wanu a mnoha dalších.

Nakolik načrtnuté ideály eurasianismu ovládly ruskou politiku, nechť posoudí politologové, vojáci a další odborníci na Rusko.