Hongkongské protesty za sebou mají šest měsíců. Jejich bilance je z pohledu demonstrujících smíšená: tisíce zatčených a také volební vítězství opozice, které ale nakonec nemusí mít výrazný politický dopad. Z původních pěti požadavků se podařilo prosadit jediný, stažení sporného extradičního zákona.

Podle statistiky zveřejněné čínskou mutací Rádia svobodná Asie bylo během tohoto půl roku zatčeno celkem 5856 osob, přičemž celou čtvrtinu z toho tvoří studenti, 15 % jich je dokonce mladších než 18 let. V průměru tedy policie zatkla zhruba 1000 lidí měsíčně.

Celkem 159 zadržených osob je ve věku 11-14 let, 212 obviněných „výtržníků“ bylo naopak starších padesáti let. 938 zadržených již bylo obviněno a probíhá s nimi trestní řízení, 4698 lidí je dosud vyšetřováno. Taková je současná bilance hongkongského hnutí, které začalo původně jako protest proti extradičnímu zákonu, jenž by umožňoval vydávání stíhaných osob do Čínské lidové republiky.

Jak se stupňovala brutalita policejních zásahů, narůstalo i bojové naladění protestujících, ve velké většině mladých do třiceti let. V centru protestů se coby symbol stále tvrdší ruky Pekingu záhy ocitla hongkongská pročínská správkyně Carrie Lamová.

Pět požadavků

Po prvních násilných střetech a vlnách zatýkání se demonstranti rozhodli změnit strategii a od pokojných demonstrací se posouvali k čím dál tím bojovnějším akcím. Byli pevně rozhodnuti se nevzdat a buď dosáhnout kýžené změny směřování Hongkongu nebo alespoň před očima celého světa ukázat brutalitu čínského režimu, pokud by došlo k přímému zásahu a střetu.

Čína však zvolila cestu pomalého, postupně narůstajícího tlaku. Čeho tedy demonstranti dosáhli? A čeho naopak dosáhl Peking?

Protestující přišli v průběhu demonstrací s pěti požadavky hongkongské vládě, které zveřejnili v srpnu. Požadují, aby vláda v čele s Lamovou

1) definitivně stáhla extradiční zákon (což se jako jediné zatím podařilo);

2) přestala označovat jednu z klíčových demonstrací ze dne 12. června za „výtržnictví“;

3) udělila plnou amnestii pro všechny zadržené demonstranty;

4) umožnila provést nezávislé šetření nepřiměřené brutality policejních zásahů;

5) rozpustila Legislativní radu a začala uplatňovat všeobecné volební právo (přímou volbu) pro zvolení členů Legislativní rady i výkonného správce.

Všichni k volbám

Za největší úspěch – a pro některé ospravedlnění – demonstrací lze zatím považovat drtivé vítězství prodemokratických politiků v obvodních volbách, které proběhly 25. listopadu a vykazovaly rekordní účast.

K urnám přišlo víc než 70 % z celkových 4,1 milionu registrovaných voličů, což samo o sobě svědčí o smýšlení naprosté většiny obyvatel zvláštní administrativní zóny, která byla k Čínské lidové republice připojená v roce 1997 po sto padesáti letech britské koloniální vlády.

Před čtyřmi lety se obvodních voleb účastnilo pouhých 47 % voličů. Podle místní televize RTHK získali opoziční prodemokratičtí kandidáti téměř 90 % všech křesel v obvodních radách (388 z 452), které byly dosud řízeny převážně pročínskými zastupiteli.

Podle RTHK bude mít výsledek dalekosáhlé dopady: prodemokratický tábor vybojoval 117 křesel ve volební komisi, jež bude v roce 2022 volit nového správce, a získal kontrolu nad téměř – s výjimkou jednoho obvodu – všemi obvodními radami, což ovlivní poměr zastoupení v budoucí Legislativní radě.

Zahraniční média, např. CNN, také poukazovala na to, že volby i přes očekávané nepokoje a násilí nakonec proběhly v naprostém klidu. Během předcházející kampaně se totiž někteří z kandidátů stali terčem útoků a 17 jich bylo před volbami dokonce zatčeno. Pouze jednomu kandidátovi však vláda nakonec zakázala do voleb jít – vůdci protestního politického hnutí Demosisto a vůdčí osobnosti protestů již z doby tzv. „deštníkové revoluce“ z roku 2014 Joshuovi Wongovi.

Jak napsal James Griffiths ve své analýze pro CNN, díky tomu, že se vyhnuli nepokojům a důvěřovali voličům, že je podpoří, získali demonstranti mnohem cennější vítězství, než kdyby se snažili o narušení voleb.

Také ukázali, že hnutí má daleko k anarchii, kterou mu připisují někteří členové současné vlády, a že vůdci protestů mají, narozdíl od policie, Pekingu nebo hongkongského vedení, pod kontrolou, kdy a kde k nepokojům dojde, píše Griffiths.

Vítězství k ničemu?

Obvodní volby v Hongkongu byly označovány za jakési referendum, které mělo ukázat vztah obyvatel města k protestujícím na jedné a pročínskému vedení na druhé straně. Výsledky nakonec předčily jakákoli očekávání. Obvodní volby jsou totiž jedinou možností uplatnění všeobecného volebního práva, kdy místní zástupce volí přímo občané.

Vedení města – výkonného správce a exekutivní radu, jakož i Legislativní radu –  volí na základě komplikovaného systému s vysokou účastí profesních a zájmových skupin předem sestavené volební komise. Na základě rozhodujícího vítězství prodemokratických sil tak opozice získá pouhých 112 hlasů ve volební komisi, jejíchž 1200 členů bude v roce 2022 volit nového výkonného správce. Politický dopad voleb tedy nemusí být nakonec nijak významný.

Bude však zajímavé, jak výsledky obvodních voleb ovlivní celkový narativ: místní vláda dlouhodobě protesty označuje za nezákonné narušování veřejného pořádku, čímž ospravedlňuje masivní nasazení policejních složek i rozsáhlé zatýkání. Očekávalo se, že většina občanů města se od „výtržníků“ bude distancovat. To se ovšem, jak potvrdily právě místní volby, nestalo.

Oficiální vyjádření správkyně Lamové lze přitom číst jako záměrně dvojsmyslné: „Výsledky odrážejí nespokojenost lidí se současnou situací a hluboce zakořeněné společenské problémy.“ Většina zvolených kandidátů se však nestaví otevřeně za požadavky demonstrantů, ale pouze zdůrazňuje prodemokratickou orientaci, respektive opozici vůči současnému vedení. „Vítězství“ v těchto volbách je pro demokratický Hongkong tedy hlavně symbolické.

Kromě Joshuy Wonga a hnutí Demosisto, jemuž byla účast ve volbách zakázána, nikdo z hongkongských politiků nestaví na zásadním požadavku na polickou změnu, což je ve skutečnosti to jediné, co by mohlo budoucnost Hongkongu ovlivnit. Cestou k politické změně, která by mohla Hongkong vzdálit přímému vlivu Pekingu, by bylo zavedení přímé volby, v níž by o vedení zvláštní administrativní zóny rozhodovali přímo občané.

Uplatnění „všeobecného hlasovacího práva“, kdy by mohli volit všichni ti, kteří jsou v Hongkongu hlášeni k trvalému pobytu, a nejen předem nominovaní „volitelé“ reprezentující různé profesní a zájmové skupiny, je právě jedním z „pěti požadavků“ – tím nejdůležitějším, ale také tím nejhůře dosažitelným.

Ozvěny deštníkové revoluce

O všeobecném hlasování se hovořilo již před rokem 2014, kdy se zformovalo zmíněné „deštníkové hnutí“ protestující proti zasahování Pekingu do systému vlády v Hongkongu.

Čínské Všeobecné shromáždění lidových zástupců totiž koncem srpna 2014 odhlasovalo návrh vládní volební reformy pro Hongkong, podle nějž měl být výkonný správce volen přímo, avšak až po „předvýběru“ dvou až tří kandidátů nominační komisí, tedy vlastně současnou 1200-člennou volební komisí. V té mají silné zastoupení propekingské hlasy.

V červnu 2015 hongkongská Legislativní rada sice návrh reformy zamítla, vůdci protestního hnutí v čele s Wongem však byli nakonec odsouzeni a strávili několik měsíců ve vězení. Lze tedy říci, že současné protesty mají mnohem hlubší a komplexnější kořeny a úzce souvisí s požadavky vznesenými již před pěti lety. Sílu a také agresivitu letošních protestů znásobil tehdejší neúspěch, stejně jako objektivně se zhoršující situace (stoupající asertivita ČLR, americko-čínská obchodní válka atd.), která žene Hongkong čím dál tím rychleji do náruče čínské komunistické vlády.

Zmiňovaný James Griffiths pro CNN píše: „Skutečnou příčinou protestů je nedostatek důvěry ve vedení města a Legislativní radu pramenící z nedemokratického volebního procesu – lidé Lamové nedůvěřovali, že by dokázala dohlédnout na vydávání stíhaných [v souladu s extradičním zákonem], a stejně tak zvolení zákonodárci nejsou schopni efektivně dohlížet na policii. Avšak přesvědčit Peking, aby povolil jakékoli změny v [politickém] systému je pravděpodobně ten nejtěžší ze všech [pěti] požadavků.“

Americká podpora Hongkongu

Za další dílčí vítězství prodemokratických sil v Hongkongu (a zároveň i přímo demonstrantů) lze považovat schválení amerického zákona na podporu demokracie a lidských práv v Hongkongu. Poté, co prošel Sněmovnou reprezentantů a schválil jej i Senát USA, zákon nakonec i přes čínský nátlak v posledním listopadovém týdnu podepsal i prezident Donald Trump.

Zákon mimo jiné vyžaduje každoroční hodnocení svobod, k jejichž zachování v Hongkongu se čínská vláda před jeho předáním zaručila, a na jeho základě budou Spojené státy na čínskou vládu v případě jakéhokoli porušení uvalovat sankce. To vše se ovšem podle Trumpových slov bude dodržovat s „ohledem na zahraniční politiku USA“, což v praxi znamená, že zákon bude uplatňován jen potud, pokud to neohrozí vyšší zájmy zahraniční politiky, tedy vztahy mezi USA a ČLR. Momentálně jsou pro obě strany přednější pokračující jednání o ukončení obchodní války.

Minulých šest měsíců tedy ukázalo vůli naprosté většiny obyvatel Hongkongu – a nikoli pouze „hrstky mladých výtržníků“, jak to rámují vlády v Hongkongu i Pekingu – bojovat za udržení svobody a demokracie, kterou čínská vláda zvláštní administrativní zóně přislíbila minimálně na padesát let od navrácení města „do náruče vlasti“.

Vítězství prodemokratických hlasů v obvodních volbách má spíše symbolický význam, stejně jako Trumpovo formální schválení zákona na podporu Hongkongu, poskytlo však jednoznačný důkaz o smýšlení většiny obyvatel. Minulou neděli se v Hongkongu protestovalo znovu a podle organizátorů přišlo demokracii podpořit na 800 tisíc lidí.