KOMENTÁŘ. Americký hochštapler Jeffrey Epstein po sobě zanechal hodně výbušné dědictví. Zveřejnění zatím poslední části jeho zjevně nezamýšleného „archivu“ obsahovalo tři miliony stran dokumentů, dva tisíce videí a sto osmdesát fotografií. Stále více sílí podezření, že za zástěrkou sexu, prostituce, zneužívání dětí či obchodu s lidmi po mnoho let fungovala rozsáhlá operace ruských zpravodajských služeb, která probíhala možná už od začátku devadesátých let.

A stále více se zdá, že hybatelem této operace nakonec nebyl sám Epstein, ale že velkou roli hrála i jeho přítelkyně Ghislaine Maxwellová. Zhruba dalších šest milionů stran dokumentace přitom ještě není zpracováno.

Veřejnost už nikdy nebude mít jistotu, že pokud tomu tak bylo, tak se o skutečných rozměrech a dopadech skandálu, zasahujícího do nejvyšších politických pater v řadě zemí, pravdu nedozví. Proč?

Třeba proto, že otec Ghislaine Maxwellové, tiskový magnát Robert Maxwell, byl až do své podezřelé smrti v listopadu 1991 po dlouhá desetiletí spolupracovníkem hned několika rozvědek. Nejméně rok před svojí smrtí měl být, společně právě s Jeffrey Epsteinem, klíčovým kanálem pro ilegální převod a legalizaci desítek miliard dolarů bývalé KGB v offshorových společnostech po celém světě. Celý západní svět proto v této chvíli našlapuje výjimečně opatrně.

„Aféra Epstein“ a „Epstein Papers“ by neměly skončit v krátkodobých mediálních vlnách rozhořčení nad jinak jistě odsouzeníhodnými případy organizovaného sexuálního násilí, obchodu s bílým masem, zneužívání nezletilých a prostituce.

Už jenom proto, že hned několik lidí, kteří v minulých letech byli blízkými spolupracovníky Donalda Trumpa, jako byl třeba jeho mediální stratég Steve Bannon či dnešní ministr obchodu Howard Lutnick, Elon Musk či Bill Gates, nemluvě o bývalých prezidentech Clintonovi a Obamovi, se v poslední várce zveřejněných dokumentů objevují ve zpravodajsky zajímavých souvislostech.

Ten, kdo se v nich naopak vyskytuje až podezřele málo, je dnešní prezident Donald Trump, který, jak známo, kdysi Epsteina označoval za svého „nejlepšího přítele“. Připomeňme jen, že celoživotně užvaněný Trump byl československou rozvědkou sledován od svatby s českou lyžařkou Zelníčkovou v roce 1977 a jako potencionálně důležitý „objekt zájmu“ byl v polovině osmdesátých let předán sovětské KGB.

Od jeho první návštěvy v Moskvě v roce 1987 sloužily jeho kontakty v sovětském Rusku několikrát k získávání vysokých úvěrů a půjček. A každý podobný mluvka je pro zpravodajské služby zlatým dolem.

Padlý princ

Zatím v Británii policie prohledala dva domy Petera Mandelsona, donedávna jednoho z nejvlivnějších britských politiků, několikanásobného ministra labouristických vlád a nakonec i velvyslance ve Spojených státech.

Král Karel III. po zveřejnění důkazů o spojení s Epsteinem přikázal zbavit svého mladšího bratra prince Andrewa všech titulů a vystěhovat ho ze všech majetků koruny.

Polská vláda začala oficiálně vyšetřovat podezření na účast ruských zpravodajců a svých občanů v celé aféře. Ke stejnému kroku sáhly i Lotyšsko, Litva, Norsko a Francie. Slovensko údajně po vynucené rezignaci zahraničně politického poradce premiéra Fica Miroslava Lajčáka jedná podobně.

Vynikající analýzu dopadů celé kauzy nejen na střední Evropu pak přednesl jeden z nejlepších středoevropských expertů na otázky mezinárodní bezpečnosti Victor Breiner z Bratislavy.

„Aféra Epstein“ a „Epstein Papers“ by proto určitě neměly skončit v krátkodobých mediálních vlnách rozhořčení nad jinak jistě odsouzeníhodnými případy organizovaného sexuálního násilí, obchodu s bílým masem, zneužívání nezletilých a prostituce.

Už jen proto, že celá aféra je výstižnou ilustrací hluboké a dosud neskončené krize transatlantické civilizace, které jsme si navykli říkat Západ. Její počátek lze umístit do chvíle spektakulárního „vítězství“ a konce studené války s komunistickou sovětskou říší.

Zdánlivě nehybná jednoduchost studené války ale nepřipravila mocenské elity a společnosti Západu na zcela nové vztahy, paralelnost a provázanost krizí a nenaučila je pružnosti, variantnímu přístupu a strategiím.

Kdo si dnes ještě vzpomene na vizionářskou přednášku George Sorose z roku 1988, kterou přednesl v Berlíně? Jeho publikum tehdy nesouhlasně bouřilo, když řekl, že je nejvyšší čas představit nový Marshallův plán pro postkomunistické země, protože jejich autoritářské režimy se během několika měsíců zhroutí.

České politické strany změny nechávají v klidu. Oligarchie jako politický systém jim plně vyhovuje, protože dokáže krýt a plnit požadavky osobní spotřeby několika stovek zúčastněných.

Západ měl podle něj představit tvůrčí aktivní politiku, jež by přinesla model otevřených společností, které by ve všem převyšovaly uzavřené společnosti minulosti.

Především však politika Spojených států zůstala v zajetí ideologických představ o nadřazenosti a nedotknutelnosti. Naprosto chybná pak byla hysterická reakce na teroristický útok Al Kajdy na New York a Washington v roce 2001, kdy přes varování řady především arabských politiků (například jordánský korunní princ Hassan bin-Tálil) vyhlásila vláda USA globální „válku proti terorismu“ a prosadila neúspěšné, desítky let trvající invaze do Iráku a Afghánistánu.

Teroristické útoky 11. září 2001 navíc spustily největší sebevražedné omezování svobod a práv v historii demokracie. Namísto skutečně globální jednoty zpravodajských operací a selektivních útoků letectva a jednotek zvláštních sil za scénou nastoupil cirkus.

Pohled na dnešní sebevražedné bláznění světových „demokracií“ nabízí odpudivou představu, že Usáma bin Ládin svůj střet s velkým Satanem vyhrál jenom tím, že porazil demokracii jejím vlastním strachem.

Donald Trump je toho posledním důkazem, když dokázal nahradit jednoho mocného nepřítele z dob studené války strašákem osamělých „skvělých Spojených států“, obklíčených zbytkem nepřátelského světa.

Demokracie nestačí reagovat

Od roku 1989 se navíc světová ekonomika skokově proměnila způsobem srovnatelným jen s průmyslovou revolucí. Parlamentní demokracie jako sytém hodnot diskuse a nezávislých médií nestačí reagovat.

Demokracie a parlamentarismus totiž byly a stále ještě jsou postaveny na pravidlech, vyžadujících sebeomezení a víru v jejich obecnou platnost pro každého. Totalitní režimy stejně jako současné populistické projekty ale ze všeho nejvíc nenávidí proměnlivou diskusi, ve které je soupeření o moc limitováno nejen zákony, ale i nepsanými hodnotami a návody, jako jsou kulturnost a slušnost, reflektovanými právě diskusí v nezávislých sdělovacích prostředcích.

Právě proto jsou nezávislá média dobývána a krocena novou elitou moci a peněz. Máme-li rádi terminologickou přesnost, měli bychom znovu začít rozlišovat plutokracii, pro kterou jsou zdrojem moci jen peníze, a oligarchii, jejíž politická moc a vliv pocházejí z více zdrojů.

První je krásným popisem stavu v USA, zatímco český případ je výrazně oligarchický. Instinkty a zneužívání moci úzké nekontrolovatelné elity jsou však všude stejné. Opravdu není rozdíl mezi barbarským zničením vlivu amerického The Washington Post politicky ovlivněným rozhodnutím jeho majitele miliardáře Jeffa Bezose a „nezávislou“ poslušností kdysi disidentských Lidových novin či televize Prima ve vlastnictví českých „oligarchů“.

České politické strany všechny tyto změny nechávají v klidu. Oligarchie jako politický systém jim plně vyhovuje, protože dokáže krýt a plnit požadavky osobní spotřeby několika stovek zúčastněných. Pokud by člověk hledal cokoliv, co je spojuje, určitě by narazil na latinské rčení „post nos deluvium“, česky „po nás potopa“.