Demonstrace proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Praha 2017.
Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Zbabělci, pouliční demagogové a političtí kšeftaři mezi námi

Napsal/a Jan Urban 14. března 2023
FacebookXPocketE-mail

Česko má konečně nového prezidenta. Během pár dní poznáme, jestli se jinak nezměnilo nic, anebo zda dosavadní líný politický establishment začne konečně přemýšlet. Připomínka „návratu hodnotové politiky“ v nástupní řeči Petra Pavla musela totiž většinu politiků parlamentních stran vyděsit.

Minulé hradní osazenstvo pošlapávalo Ústavu, často na hranici velezrady, kradlo a zneužívalo úřad. Až na čestné výjimky všichni, kterým Ústava přikazuje kontrolovat výkon prezidentských pravomocí, tedy především senátoři a poslanci, celou dobu jen zavírali oči a mlčeli.

Ani jedna z parlamentních politických stran se neodvážila bouchnout do stolu a otevřeně se hradnímu kriminálnímu souručenství při obraně ústavního pořádku postavit. Vládní strany mlčely a představitelé ANO a SPD Miloše Zemana podporovali až do hořkého konce.

Miloš Zeman vědomě společnost mnoho let polarizoval, okrádal ji o jistoty, společné hodnoty a důvěru v právo. Zbabělost české politiky mu v tom pomáhala.

Česká kultura mlčení

S koncem jeho mandátu dosud němí a slepí vládní politici zázračně prohlédli a pro padlého pseudomocnáře pak už měli jen silná slova odsudků a mravního rozhořčení.

Předsedovi STAN a ministru vnitra Vítu Rakušanovi trvalo celých šedesát hodin, než se po skončení funkčního období starého prezidenta odvážil oznámit, že „okolí prezidenta bylo strukturálním, v mnoha ohledech možná bezpečnostním problémem“.

Příliš pozdě, aby to bylo důvěryhodné a pomohlo nápravě věcí. Naprostá většina představitelů všech parlamentních stran je za „zemanovštinu“ spoluzodpovědná.

Miloš Zeman vědomě společnost mnoho let polarizoval, okrádal ji o jistoty, společné hodnoty a důvěru v právo. Zbabělost české politiky mu v tom pomáhala.

Ve chvíli nové ruské agresívní expanze, proměňující na mnoho let světovou politickou i ekonomickou rovnováhu, v české společnosti v důsledku „zemanovštiny“ převládla krize důvěry v instituce státu, v demokratickou politiku a právní stát.

Petr Pavel (a jeho tým) na sebe vzal obrovskou zodpovědnost. Pokud se pokusí narušit zavedené pořádky české stranické pseudopolitiky a její kulturu mlčení, bude muset tvrdě prosadit vlastní pravidla, tedy onu „politiku hodnotovou“, na kterou mezitím strany zapomněly.

Ta je ovšem v přímém rozporu s tradičním kšeftařením místní „politiky“, stejně jako s nespoluprací mezi vládní koalicí a opozicí. Stejně tak bude při zvažování každého kroku muset vycházet z poznání, že značná část společenství přestala v důsledku „zemanovštiny“ na politiku reagovat racionálně, a přijímá informace a rozhodnutí jen na základě emocí.

Bude si zkrátka muset napsat a prosadit vlastní pravidla. Určitě by mu to pomohlo nacházet v politických stranách a parlamentních komorách tiché i otevřené spojence, jak se říká „napříč politickým spektrem“.

Absolutní spravedlnost neexistuje

První státnická zkouška, tedy rozhodnutí zda podepsat či nepodepsat kontroverzní zákon o valorizaci důchodů, je pastí. Pokud prezident přijme zdánlivou nevyhnutelnost rozhodování mezi dvěma mezními variantami, prohraje důvěru, kterou do něj velká část veřejnosti vkládá.

A jsme u důležitosti těch už zmíněných emocí v současné politice. Podepsat zákon v jeho dnešní podobě znamená v rovině emocí „okrádat milióny důchodců“. Nepodepsat zase „poškodit státní rozpočet a okrádat naše děti“.

Rozhodující v takových situacích je pro skutečnou politiku emoce, zvaná „pocit spravedlnosti“. Prezidentovi by stačilo, kdyby ve zbývajícím čase přiměl vládu i opozici k závazku urychleně a společně přijmout opatření k ozdravění veřejných financí a pomoci nejslabším skupinám.

Na prvním místě mezi nimi by pak měl být návrat k úrovni zmražení platů politiků a justice. Nevalorizovat důchody, ale vlastní nadprůměrné platy ano, je všechno, jen ne spravedlivé. Prezident by tím převzal iniciativu, vyhnul se nastražené pasti a donutil stranické šéfy hrát podle nových pravidel.

O nic menšího než o zmíněný „pocit spravedlnosti“ totiž nejde. Všichni pochopí a smíří se s tím, že absolutní spravedlnost neexistuje a existovat nemůže. Jde jen o pocit, že všichni patříme ke společenství a státu, který se za všech okolností snaží být spravedlivý.

Žádné společenství s pocitem spravedlnosti by pak už nedovolilo bláznům a demagogům tvrdit, že „nastal čas vzít osud země pevně do našich rukou“ nebo že „nastal čas vzít si naši zemi zpět“.

Je to opět jen emoce, ale zároveň i závazek, který polistopadová česká politika nikdy nepochopila. Proto ta nedostatečná vyrovnání s minulostí, proto letitá neúcta k obětem komunismu i k menšinám, proto politika bez hodnot.

Lidé zkoušení a zkušení, vojáci, hasiči, záchranáři či lékaři, to chápou. Právě proto mají zásadu, že nikoho neopustí a nenechají za sebou. Už jen proto by se měl prezident vyhnout pasti příliš jednoduchého a vždy nespravedlivého rozhodnutí.

Proti bláznům a demagogům

O bývalém prezidentovi velmi brzy nebude vědět nikdo nic. Byl zbytečný. Naše schopnost žít pro přítomnost a budoucnost je konečně důležitější.

Přes třicet let se naši prezidenti nějakým způsobem vztahovali k minulosti a listopadu 89. Václav Havel s legitimitou svého životního příběhu a další dva jako nepovedení přepisovači dějin a loutky ruského diktátora.

Mezitím však vyrostla nová generace, otočená k budoucnosti. Hledá si k tomu hodnoty a vzory. Krize důvěry zatím trvá a podle sociologů nejméně dvacet procent voličů směřuje k podpoře zmatených, ale líbivě radikálních protivládních a protisystémových demonstrací a kraválů. Jejich propojení s mladou generací by už představovalo pro stabilitu a demokracii velké riziko.

Hledáme naději a víru ve společnou přesgenerační strategii. Aby pouliční demagogové už nemohli na demonstracích tvrdit, že „příčinou všech potíží je mravní bída politiků v této zemi“ – což v současnosti není zas tak vzdálené od pravdy, samozřejmě, pokud z uvažování předem vyloučíme takové drobnosti jako inflaci nebo válku.

Žádné společenství s pocitem spravedlnosti by pak už nedovolilo bláznům a demagogům tvrdit, že „nastal čas vzít osud země pevně do našich rukou“ nebo že „nastal čas vzít si naši zemi zpět“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)