KOMENTÁŘ. V Praze existuje jen málo depresivnějších míst, než je okolí nedávno dokončeného nového nádraží Praha-Bubny. Náklaďáky vyježděné koleje, omlácené plechové zástěny, nezpevněné parkoviště u magistrály, kde až do noci hučí auto za autem. To místo jakoby nemělo smysl, ani budoucnost. Jakoby nad ním visela kletba desetitisíců mrtvých a prokletí zbabělosti všech, kdo mlčeli a nepomohli.

Na okraji staveniště ční jako výčitky dvě nepochopitelné struktury ještě víc umocňující pocit beznadějné nespravedlnosti. Zabedněná kostra původní budovy nádraží Praha-Bubny z první republiky bez střechy, bez krovu, se zazděnými okny.

A vedle ruiny se do nebe vzpíná dnes už světoznámá skulptura sochaře Aleše Veselého Brána nenávratna. Najdete ji ve všech světových publikacích o nejdůležitějších dílech světového moderního umění. Jedenáct let po instalaci v Praze stojí uprostřed bahna, coby symbol osmdesát let nevyčištěných neodvolaných lží – a především mlčení české společnosti.

Po Židech Němci

Šestnáctého října 1941 odtud odjel do nenávratna první transport pražských Židů. Z více než tisíce česky i německy mluvících Pražanů do něj  zařazených válku přežilo jen 24. Do ledna 1945, kdy z Prahy odjel poslední, v pořadí sedmdesátý, židovský transport, tudy prošlo na padesát tisíc lidí.

Jestli může být toto prokleté místo symbolem něčeho, co překračuje dobu či slepé nelidství, je to právě mlčení o zločinech, které tu probíhaly a jejich úslužných pomahačích.

Vrátila se jich snad jen desetina, do konce svých životů poznamenaní. Po konci války se ze stejného místa vypravovaly desítky podobných transportů, tentokráte s odsunovanými Pražany německé řeči. Z nich se do Prahy nevrátil nikdo. Prokleté místo dějin bez lidskosti.

Už nejméně pět let zde měl fungovat v českém kulturním kontextu výjimečný Památník ticha. Protože jestli může být toto místo symbolem něčeho, co překračuje dobu či slepé nelidství, je to právě mlčení o zločinech, které tu probíhaly a o jejich úslužných pomahačích.

Nacistickým rasovým čistkám pomáhaly protektorátní instituce, čeští železničáři obsluhovali vlaky do terezínského ghetta, které hlídali čeští četníci. Zachovaly se ale jen dvě zrnité fotografie, ukazující přesuny Židů na nádraží Bubny, ve dvoustupech a s doprovodem ozbrojených stráží. Minimum dokumentů máme i o poválečném odsunu pražských Němců ze stejného nádraží.

Jen kontroly a naschvály

Myšlenka Památníku ticha vznikla v diskusní skupině pražských umělců a intelektuálů, často potomků obětí holocaustu. V roce 2012 byla založena obecně prospěšná společnost se stejným jménem a začala neuvěřitelná série stovek programů, setkání škol, veřejných diskusí, koncertů a výstav, často přenášených Českým rozhlasem a televizí.

Památník připravil obsáhlou 160stránkovou synopsi budoucí stálé expozice i strategii přestavby, která už ale byla nad síly party soukromníků. V roce 2017 vznikl v ateliéru ARN STUDIO z Hradce Králové dokonce soutěžní projekt přestavby Památníku a byl odbornou porotou vybrán k rozpracování a realizaci.

Byla připravena dokumentace pro územní řízení, stavební povolení i prováděcí dokumentace. Všechno se zdálo směřovat k rychlému dokončení na české poměry grandiózního díla. Úspěch Památníku ticha a jeho zahraniční ohlasy přesvědčily v roce 2021 vládu (první vláda premiéra Andreje Babiše), aby projekt převzala jako model spolupráce státu s nestátními subjekty v kultuře.

Obecně prospěšná společnost se přetransformovala na státní organizaci pod Ministerstvem kultury. Jenomže pak přišla nová vláda a všechno bylo jinak. Namísto spolupráce neustálé kontroly a byrokratické naschvály.

Původní projekt je otevřeně ignorován a poškozován mnoha nahodilými změnami a rozhodnutími. Namísto výstavní síně mají být kanceláře.

Práce se zastavily. V roce 2024 ministr kultury Martin Baxa (ODS) zlikvidoval samostatnost poradních orgánů Památníku, vypsal výběrové řízení na nového ředitele a nakonec bez relevantního zdůvodnění odvolal původního ředitele Pavla Štingla. HlídacíPes.org o tomto podivném postupu psal, například ZDE a ZDE a Ministerstvo kontroly dotčeně reagovalo, ZDE a ZDE.

Laskavý čtenář si může s odstupem času snadno udělat názor o pravdivosti či nepravdivosti argumentů tehdejšího ředitele sekce kulturního dědictví ministerstva Vlastislava Ourody.

V nestandardním výběrovém řízení o jednom uchazeči (přihláška odvolaného ředitele a jednoho z autorů myšlenky a programu Památníku ticha, dokumentaristy Pavla Štingla, opřená o stovky stran projektu a koncepci Památníku ticha do budoucna, byla bez odůvodnění odsunuta stranou) ministerská komise v srpnu 2024 „vybrala“ Pavlínu Šulcovou, která byla několik let pracovnicí a zástupkyní ředitele Českého centra v Tel Avivu.

Od první chvíle bylo zřejmé, že z původního záměru tvůrců Památníku ticha připomínat především majoritní společnosti její v českých moderních dějinách tolikrát opakované mlčení tváří v tvář nespravedlnosti, zločinům a útlaku, nezůstane vůbec nic.

Bude ještě hůř

Ředitelka Šulcová je pro takový úkol příliš jednostranně spjatá s hierarchií a zvyky vedení pražské Židovské obce. Ta má už po desítky let k dispozici vlastní muzeum, hned několik památníků a svůj nadační fond k tolik potřebnému šíření povědomí o holocaustu.

Ani jedna z těchto institucí se však neodvážila otevřít téma spoluviny mlčící české většiny nejenom vůči genocidě Židů, ale prakticky v každé krizi od vzniku Československa.

Přejmenované Centrum paměti a dialogu se ničemu takovému věnovat nehodlá. Dvanáct let práce, stovky školních akcí, návštěv a programů, koncertů, výstav a diskusí s veřejností je vyhozeno do stoupy. A bude ještě hůř.

Původní tvůrčí tým ARN STUDIO vyprojektoval osm let vysoutěžený koncept až do prováděcích detailů. Jejich vítězný projekt byl vybrán ve veřejné soutěži porotou složenou z předních osobností oboru. Nové vedení se ničím z toho ale necítí být vázáno.

Původní projekt je otevřeně ignorován a poškozován mnoha nahodilými změnami a rozhodnutími. Namísto výstavní síně mají být kanceláře. Namísto klíčového výstavního prostoru ve třetím nadzemním podlaží se má vměstnat konferenční sál, pro který stavební normy předepisují počet toalet a nouzových východů, které se tam prostě nevejdou.

Navržené vstupní foyer s zdí tvořenou tisíci „knihami osudu“ má být holá stěna, prý pro výstavy obrazů. Podle několika odborných konzultací zásahy do původního projektu přesáhly hranici, za kterou by podle zákona měla být stavba zastavena a mělo by být vypsána nová soutěž a nové stavební řízení. Jinými slovy hrozí několik dalších let zpoždění.

Autoři původního projektu přitom písemně upozornili Ministerstvo kultury na nesmyslnost a nepřijatelnost navržených změn, především právě ve třetím a prvním podlaží. To, co je nejdůležitější, je však popření původního smyslu Památníku ticha.

Ten hovořil k české společnosti, která nese dědictví pasivního přihlížení zlu. Nové vedení postaru oslovuje pouze výsek, jakkoliv hrůzný a unikátní, jediné nespravedlnosti židovského holocaustu. Památník ticha měl nahlas otevírat naše další viny a učit nás stavět se včas proti zlu a nespravedlnosti.

Přesně takhle to chápal i autor Brány nenávratna Aleš Veselý. K její instalaci před nádražím Praha-Bubny, kudy Prahu opouštěli i mnozí z čtyřiceti dvou jeho příbuzných, kteří v nacistických koncentrácích zahynuli, nebo byli zavražděni, napsal:

Ti, co odešli…
Ti, co odcházeli do neznáma…
Ti, co odcházeli s nadějí, ale bez šance…
Branou mizení –
Přes práh nenávratna
Těm, co přicházejí – vztyčený práh nepřekročitelnosti