KOMENTÁŘ. Opětovné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je současně vyvrcholením a určitě i symbolem největší, a dost možná i poslední, krize v historii moderní demokracie a parlamentarismu. Demokracie jako systém racionálního rozhodování většiny ve prospěch všech oslabila k nepoznání. Jejím základem byly kdysi politické strany s jasně odlišitelnými programy. Jejich dnešní nápodoby jsou jen marketingovými agenturami vůdců bez programu. Doba se pohnula proti původní podobě demokracie a Donald Trump je prorokem této změny k horšímu.

Před pouhými padesáti lety by se svou nesolidností v Republikánské straně nikdy nemohl prorazit. Koncem osmdesátých let mu už ale sami republikáni, oslněni politickým úspěchem bývalého herce Ronalda Reagana, poprvé nabídli volitelnou pozici.

Nedošlo jim, že na rozdíl od věřícího a psychicky stabilního Reagana, úspěšného guvernéra Kalifornie se zkušenostmi s řízením mocných hereckých odborů, neměl Donald Trump kromě svého ega a nafouknuté televizní popularity z béčkových reality show žádnou politickou zkušenost.

Vůdce nespokojených

Ještě v roce 2000 si z něj slavný televizní kreslený seriál Simpsonovi dělal legraci, když ho představoval jako neschopného prezidenta, který přivedl USA k bankrotu.

Jenomže právě Donald Trump skvěle pochopil radikální proměnu atomizující se americké společnosti, její nejistotu a z ní plynoucí radikalizaci „elitami zapomenutých“.

Jeho chvíle přišla až v roce 2009, kdy se v reakci na zvolení historicky prvního Afroameričana do funkce prezidenta spojila rebelie radikálních republikánů hnutí Tea Party proti vedení strany s nástupem polarizujících sociálních sítí a skokovým nárůstem vlivu konspiračních teorií ve veřejném prostoru.

Trump se rychle stal sjednocujícím vůdcem všech skupin republikánských „ultras“ i všech nespokojenců mimo republikánskou stranu. S tímto nesourodým proudem, propojovaným výhradně nechutí k „washingtonskému establishmentu“ a nenávistí k černošskému prezidentovi tradiční Republikánskou stranu zničil a proměnil ji ke svému obrazu. 

Programové hodnoty nahradila jen absolutní devótní oddanost vůdci a víra v konspirační teorie. Dnes v ně už podle průzkumů věří na čtyřicet procent Američanů. A to už nemá s původní hodnotovou představou demokracie společného vlastně nic. Kdo by nevěřil, ať si otevře dodnes platné „Listy federalistů“ zakladatelů americké demokracie z konce osmnáctého století.

Tradičnější křesťanskou morálkou ovlivněný pohled by v Trumpovi stále ještě mohl vidět jen produkt pokleslé televizní zábavy a reality show, dvakrát rozvedeného misogyna a nesnášenlivého hrubiána, soudem odsouzeného lháře či šestinásobného bankrotáře vyhýbajícího se placení daní i účtů svým dodavatelům.

Ekonom by si s obavami všiml, že za svého prvního pobytu v Bílém domě více než zdvojnásobil americký státní dluh a že strmý růst zadlužování začal dlouho před covidovou pandemií. Pouze Abraham Lincoln a George Bush zvládli vytvořit větší dluh, ale oba museli financovat válečné konflikty. Ve změněné politické realitě současného světa ale nic z toho není pro voliče „nové doby“ důležité.

Tradiční média, více než sto padesát let stavěná kolem respektování a kontroly faktů, Trump hned na začátku svojí politické kariéry prohlásil za nepřítele. Díky sociálním sítím dokázal v krátkém čase vytvořit pseudorealitu „přímého kontaktu s voličem“, kterou ovládl strach a představa nevyhnutelné poslední bitvy Dobra se Zlem.

Tradiční média tak přestala možná už navždy představovat výkladovou a informační spojnici mezi „politikou“ a voliči.

Tradiční kontrolní soustava „checks and balances“ mezi různými druhy moci, předepsaná americkou ústavou, nemohla při svém vzniku předvídat příchod „lidového prezidenta“ latinskoamerického střihu, usilujícího o prosazení jakýchkoliv svých představ bez ohledu na zákon a samotnou ústavu.

Nově zvolený prezident Donald Trump však opakovaně prohlásil, že uvažuje o nasazení armády k policejním operacím na domácí půdě, nejenom při ohlašovaných masových deportací nelegálních imigrantů, ale i proti „radikálním levicovým šílencům“ (radical left lunatics).

Použití armády na domácí půdě ovšem striktně zakazuje ústava. Trump proto předem vyhrožuje čistkami ve velení armády a především v civilních složkách ministerstva obrany a všech ostatních orgánech a institucích národní bezpečnosti.

Jeho vztahy s armádními špičkami byly v jeho prvním volebním období vždy napjaté. Bývalý náčelník Sboru náčelníků štábů generál Mark Miley dokonce po Trumpem vyprovokovaném fyzickém útoku na Kapitol 6. ledna 2021 tajně vydal směrnici k omezení možnosti přístupu odcházejícího prezidenta k rozhodování o použití jaderných zbraní.

Vedení Pentagonu proto okamžitě po Trumpově zvolení zahájilo interní diskuse o možných scénářích a reakcích pro případ, že by nově zvolený prezident chtěl vydávat armádě protiprávní příkazy.

Zákon armádě a dokonce i jednotlivým důstojníkům a vojákům explicitně zakazuje uposlechnout rozkaz, který je v rozporu s ústavou či zákonem.

Předvídatelný a snadno manipulovatelný

Vztahům prezidenta s armádou určitě neprospívá, když Donald Trump před i po zvolení nazýval velení armády „slabochy“, „woke generály“ či „neschopnými vůdci“.

Obavy z toho, že osmasedmdesátiletý starý muž, naplněný negativní emocí a vědomím, že má poslední šanci rozbít „politický establishment“ a „vysušit washingtonskou bažinu“, se bude chovat a jednat iracionálně a proti zájmům americké demokracie, jsou oprávněné. Ve svém prvním volebním období to už zkoušel.

Největší obavy však vzbuzuje jeho naivita v zahraničně politických otázkách. Při svojí exaltované sebestřednosti a spoléhání na svůj „instinkt“ a „vyjednávací schopnosti“ je předvídatelný a snadno manipulovatelný.

Ruské a čínské zpravodajské služby ho studují od osmdesátých let a do detailu znají jeho slabiny. Jeho nomenklaturou je jeho rozvětvená rodina. Kolem sebe snáší výhradně přitakávače. Jeho slabost pro konspirační teorie se stala příslovečnou. Jeho největším spojencem je rozhněvaný a ustrašený „lid“, kterému stačí, že za Trumpa byl levnější benzin.

Je věrozvěstem nové doby nekontrolovatelných „vůdců lidu“. Je prakticky nemyslitelné, že by v sobě nyní objevil možnost hledání konsenzu a zasypávání politických příkopů či respektování zákonů nebo hledání možností rozšiřování mezinárodní spolupráce.

Opozice Demokratické strany bude potřebovat ještě roky, než pro Trumpa dokáže vygenerovat důstojného mladého soupeře. Donald Trump je totiž do značné míry produktem jejich vlastní neschopnosti reagovat na skutečný svět.