Jan Urban: Svaté zápaly vlastenectví a bída národního státu 21. století
KOMENTÁŘ. Stát, jeho monarchie, byrokracie a státem garantovaná svoboda vyznání postupně spojovaly různojazyčná společenství v jeden logický celek na základě pozůstatků feudální stratifikace společnosti, především roboty a později i občanství. Bylo to období vzestupu racionalismu a úcty k vědě…
Mluvíme-li o historii střední Evropy, pak podle jedné z nejuznávanějších evropských autorit, profesora Miroslava Hrocha, její novodobé národy vznikaly od počátku 19. století „jakožto abstraktní pospolitosti, založené na kulturních hodnotách.“
Obnovený spisovný jazyk nesl sjednocující historické národní sebevědomí i kulturu – tři nejdůležitější národotvorné prvky té doby.
Ve své době to nebylo nic složitého. Ke konci 18. století se v celé západní a střední Evropě stabilizovala jasně rozčleněná společnost s respektem k autoritám a jasnou, a vlastně povinnou rolí její elity – šlechty, církve a státních zaměstnanců, včetně důstojnického sboru armády.
Samo roste jen hulvátství, touha po moci, lež, a s tím i vše, čemu se začalo říkat politika.
Pěstovat, co samo neroste
České a slovenské emancipační snahy byly oproti polské a maďarské situaci ve značné nevýhodě, protože se nemohly opírat o zásadní vliv šlechty a církve.
Česká „vlastenecká inteligence“ jako tvůrce „národní kultury“ proti modernizačnímu pohybu státu postavila „národní zájem“ a nadřadila ho nad všechny civilizační, vědecké i mravní hodnoty své doby.
Nebojovala za občanská práva podle vzoru francouzské revoluce nebo proti dávno přežité robotě, ale za abstraktní „národ“.
Namísto zrovnoprávnění jazyků a zvýhodňování vícejazyčné kulturnosti elit nastoupilo stále silnější „vlastenecké“ a „lidové“ oddělování a stavění hranic. V úzké vrstvě národoveckých vzdělanců se pak cokoliv dalo prohlásit za vědu, literaturu a národní, cizím nepřístupnou kulturu.
Ve svatém zápalu „vlastenectví“ už nemohla vznikat kultura v původním platónovském smyslu „péče o duši“, ale namísto ní jen podvodné Rukopisy a vymyšlené etnicky čisté dějiny s mýty husitství a Bílé hory. Duše byla vymyšlenému „národu“ s vymyšlenými dějinami nadále už jen na obtíž.
Kultura či kulturnost jako „potřeba člověka pěstovat to, co samo neroste“ – odsud i péče o duši jednotlivce i společenství – začala oslabovat. Samo roste jen hulvátství, touha po moci, lež, a s tím i vše, čemu se začalo říkat politika.
Netrvalo dlouho a vznikající monotématická „politika národního sebeurčení“ začala omezovat dialog jako prostředek dorozumění. Bez kultury se polarizace a konflikt staly jedinou myslitelnou metodou řešení rozdílů.
Na konci první světové války vznikly vůlí vítězů ve střední Evropě samostatné národní státy. Ten československý také díky neuvěřitelnému nasazení skupiny exulantů kolem profesora Masaryka.
Ta dokázala spojenecké špičky i za cenu nepravdivých memorand a kampaní přesvědčit o možnosti demokratizovat následnické státy příkladem prý historického nadnárodního slovanského Československa.
Vznikl stát jako sen, ovšem stát bez společné „duše“ jeho obyvatel, pouhý diktát moci, který, jak věřili jeho tvůrci, stmelí až život v demokratickém prostředí. Slavný Masarykův citát o tom, že „máme demokracii, tak ještě nějaké ty demokraty“, hovoří za všechno.
Příslib nové národní identity
Ještě stále fungoval protirakouský obrozenecký zápal, ale vedle něj na necelá dvě desetiletí i silný étos čechoslovakismu, přijímaný hlavně mladou generací.
Fikce národa československého měla tedy v tomto ohledu smysl – stejně jako fikce americká, kanadská, švýcarská nebo na řadu desetiletí i jugoslávská. Nehotová a neodpracovaná „vymyšlená“ česká národní identita byla ve jménu čechoslovakismu s lehkostí opuštěna.
Moc nad jinými se pro Čechy stala nevědomky národní hodnotou. V Československu se tak nikdy nemohla prosadit myšlenka podobná švýcarské koncepci „willennation“, tedy národa více jazyků z jejich vlastní vůle.
Deset let po roce 1938 nelze nazvat jinak než jako zhroucení českého národního společenství a jeho kulturnosti. Období ostudného zhroucení samostatného Československa, totalitní druhé republiky, nacistický a po něm od roku 1944-1945 sovětský protektorát ukončil nástup otevřené komunistické diktatury v roce 1948.
Statisíce obětí nacismu, likvidace většiny židovského obyvatelstva Československa, vyhnání více než tří milionů Němců, znárodňování a cenzura jen otevřely prostor pro chiliastické drancování zbytků tradic, institucí a paměti.
Příslib nové národní identity v totalitním rámci proletářského internacionalismu znamenal vymizení hodnot a atomizování společnosti desítky let předtím, než podobný dopad zaznamenaly proměny společenské komunikace v důsledku rozšíření sociálních sítí.
Jen nepatrnou výjimkou byl v těchto desetiletích křesťanský a později i občanský disent se svojí izolovanou kulturou obrany lidských a občanských práv. Společenství bez protestu přijalo svoji bezmoc, nový výklad dějin i zparchantělý jazyk třídní ideologie.
Elita v tradičním hodnototvorném kulturním smyslu zmizela. Elita moci ukradla jazyku jeho hodnototvornou roli a tím ho zbavila kulturnosti. Zprimitivněla ho a zvulgarizovala.
To, co se od 19. století pokoušelo stát se českým národem, se stalo jen jazykem moci definovanou entitou bez potřeby kultury a pravdivých dějin.
Nezávisle na ideologii se v padesátých a šedesátých letech dvacátého století rozhodující částí identity jednotlivce v celém industrializovaném světě stal spotřební způsob života.
Vlivem televize se z kultury spotřební společnosti stal jen další spotřební statek, napříště už však bez sebemenšího kulturního obsahu a přesahu.
Nikdy jsme nebyli moderní
Nástup internetu a především sociálních sítí se svojí nutností okamžité informace a reakce představuje zcela novou kvalitu v dezorganizaci lidských společenství. Jazyk se nevyhnutelně vulgarizuje a brutalizuje. Stává se z něj nástroj polarizace – ne komunikace.
Změna vjemu informací vytváří separované názorové bubliny a návykovou potřebu zjednodušení. Podle neurobiologa profesora Jiřího Horáčka přitom dnes už šedesát procent lidí čerpá informace o okolním světě ze sociálních sítí a nikoli z rádia či televize, kde je sdělení filtrováno profesionálními novináři.
Národní stát ve střední Evropě byl možná ve své době nevyhnutelným modelem. Nedokázal však ani v jednom případě vytvořit stabilní hodnotový rámec rozvoje jazykového společenství.
Když v roce 1991, tedy dlouho před nástupem sociálních sítí, francouzský filozof Bruno Latour publikoval svoji zásadní práci „Nikdy jsme nebyli moderní“, předběhl svoji dobu.
O více než třicet let později můžeme dodat, že ve střední Evropě, a nejen tam, moderní už nejspíše nikdy nebudeme. Museli bychom se totiž vrátit o více než dvě století zpátky a najít cestu k hodnotě a rozvoji kulturnosti individua – ne abstraktního národa.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
22 komentářů
Článek ovšem neříká druhou stránku věci. Proč se tak dělo? V té době (polovina 19.st) nebyla česká a německá strana rovnoprávná ani na úřadě, nebyla rovnoprávná ani finančně. Článek nehovoří o požadavcích Němců o rozdělení Čech a připojení k Německu již v 19. st. (Mnichov, jen stvrdil to co Němci chtěli 80let před ním) . Nehovoří ani o Teplickém sjezdu, o Bádeniho jazykových nařízeních (aby úředník uměl česky v Čechách) a o pogromech co tyto nařízení vyvolali na českém obyvatelstvu. Vysvětlení dějin by nemělo být vytrženo z kontextu té doby. Československo se nevzalo jen tak puf a je. Vzniklo jako pokračování v určitých tradičních hranicích ( České království) , krom Slovenska to neexistovalo, a muselo se teprv tvořit. Maďaři zde vládli tak tvrdě, že Slováci neměli ani vlastní školy) Stát vznikal nesnadno (né škrtem pera), bylo po válce a hlad obyvatel, nedostatečném zásobování, španělská chřipka a po útoku Maďarska a Polska. Je zázrak že vůbec vydržel. A teď o „nikdy jsme nebyly moderní“….zkuste si přečíst Středověk v nás od Martina Nodla, na dovolenou dobré čtení.
Ano pane Urbane. Je to tak.
Je mi líto. Národ je jasně definován jako společenství lidí, kteří sdílejí jakési společné hodnoty. Na základě toho sdílení do sebe český národ nabral i lidi, kteří „geneticky“ Čechy nebyli.
A takové společenství je hodnota, za niž stojí za to i obětovat život. Rozhodně spíš než za korupcí daný zákaz „pomazánkového másla“ (apod.) nebo normy o povolené zakřivenosti okurek či banánů.
Přijde mi, že s p. Urbanem výjimečně shodnete, že Češi jsou společenstvím, jehož základními hodnotami jsou „pomazánkové“ a „tuzemák“ 🙂
Patrně se ovšem neshodneme na tom, že v organizaci, která nám zakazuje zavedené české (tudíž nikoho mimo zdejší obyvatele nematoucí) názvy potravin, nemáme co dělat a měli bychom z ní odejít.
Protože zde nejde o ty konkrétní názvy, ale o to, že si jakási pochybná organizace dovoluje mít právo nám je zakázat. Navíc jen proto, že je nelze přeložit do angličtiny (která už však stejně není oficiálním jazykem EU).
To bude možná ten kulturní rozpor. Čechům jde víc o názvy, těm za kopečkama víc o podstatu. Pochopte, že jim nejde o překlad do angličtiny, ale o ochranu českého spotřebitele. Víc pruhů opravdu neznamená víc Adidas. Jinak pro vstup do EU jsem tenkrát nehlasoval a nemám důvod ji nijak bránit.
Je mi líto, Češi od dob socialismu znají podstatu těchto výrobků, takže jejich ochrana je naprosto nesmyslná. Je to jen záminka škůdců.
A proč tedy mají neustále potřebu si něco nalhávat, když sami dobře vědí, že tuzemák není rum?
Nikdy nikdo, ani za toho Rakouska – Uherska, ani později, netvrdil, že „tuzemský rum“ je něco jiného než náhražka pravého rumu z tuzemských surovin.
Všichni to věděli a dobře to odlišovali od pravých rumů, dovážených za komunistů např. z Kuby.
EU jen předvedla svou podstatu: montovat se do věcí, po nichž je jí leda tak velké kulové. Oproti tomu nedokázala ani sjednotit dopravní pravidla a značky, ani např. kompatibilitu zástrček a zásuvek. Tedy věcí, kde by jakési sjednocení mělo skutečně pro praxi pozitivní význam.
Vážený pane Urbane, s potěšením čtu Vaše komentáře a jako Váš vrstevník jsem ochoten se pod každý z nich podepsat. Viděl jsem Vás poprvé naživo v nějakém pořadu už po revoluci, kdy jste byl zatýkán stbáky a veden po schodech. Utkvělo mi to v paměti zejména proto ,že ten kdo Vás zatýkal byl můj bývalý spolužák z průmyslovky, tehdy již JUDr. Vladimír Novotný. Nedávno jsem se s ním setkal při srazu maturantů po 53(!) letech od maturity. Mám za to, že mu bylo jasné, proč se s ním nikdo moc nebaví. Ale patří mu to.
Kapitalismus v podstatě zničil národ a stát. Hřebík do rakve národa byl vstup do EU a NATO. 70% zákonů je z pera EU a parlament to jen schvaluje, protože musí.
NATO nařizuje kolik %HDP připadne zbrojařům v USA.
Nemáme suverenitu v ekonomii, energetice, zahraniční politice, zemědělství, průmyslu, migraci a řízení státu. Tak jakýpak národ?
Kapitalismus naopak na přelomu 18. a 19. století národy a státy vytvořil.
Proto se o národě píše už v Dalimilově kronice 🙂
Možná by autor chtěl vysvětlit,v čem spočívá protektorát.Je to přítomnost cizí moci postavená na vojenské síle?Asi by se to dalo takto vyjádřit.
Sovětský protektorát 1944-45 až 1948 ,jak autor píše,asi musel spočívat na jiných základech,protože historie jasně říká ,že sovětská vojska z Československa odešla v průběhu července a srpna 1945.
Zároveň je potřeba se zeptat,co vlastně myslí tím protektorátem 1944.Na většině území Protektorátu Čechy a Morava byla uplatňována moc úplně jiná.Možná by mohl do svého hodnocení zahrnout i američany.Také byli v r. 1945 přítomni na velké části území.
Takto nějak se po kouscích buduje jiná,jistě demokratičtější a lépe vypadající historie.
Protektorát znamená, že nějaký stát jinému svěří do rukou svou zahraniční politiku a kontakty. Na světě existují malé chudé státy, za které zahraniční politiku dělá nějaký bohatší protektor (třeba Indie) a řeší víza jejich občanů do zahraničí a protektorovi vyslanci a konzulové řeší problémy občanů těchto států v zahraničí. Vojska protektora na území protektorátu nemusejí být.
„Protektorát Bémen unt Méren“ nebyl protektorát, ale forma anexe.
Jako pro součást sovětského bloku pro nás zase platila doktrína „omezené suverenity“, což je zase něco trochu jiného.
Nebylo by špatné, kdyby pan Urban začínal své žlučovité články prohlášením čeho si přeje svým článkem dosáhnout.
Aby dosáhl toho, co si přeje potřebuje ovšem dostatečný počet občanů podobně smýšlejících jako on. Pokud totiž se spokojuje svou osobní žlučovitostí neměl by Seznam jeho žlučovitosti zveřejňovat, nemají potom smysl.
I já jsem přesvědčen o tom, jak řekl jeden britský historik, že ČSR nevznikla ani válkou, ani historicky, ale propagandou. Po svém vzniku během dvaceti let dokázala neuvěřitelné věci, o nichž toho pan Urban zřejmě moc neví. Mohl bych ho, pokud jde třeba o letectví, poučit.
Aby se skupina lidí stala významnou a mohla prosazovat svůj plán musí představovat důležité společenství. Historie tato společenství označovala jako národy. Tedy k tomu, aby národ vznikl musí se mezi ostatními prosadit.
Ostatně rád bych viděl pana Urbana, jak přednáší třeba našim legionářům. Jak by to asi dopadlo… Ostatně – když seum nás panu Urbanovi nelíbí a nechce své vize uskutečňovat, mohl by si na zeměkouli najít vhodnější místo, že.
Svobodně a demokraticky
Kolektivizmus a davová psychóza neboli my dobří- a oni špatní. My je obyčejně JÁ, za oni je možné dosadit kohokoli.
Vystoupením profesora Masaryka za Velké valky na straně Dohody bylo vítězné, národ upřednostíl zahraniční odboj. Domácí politika lavirovani s R-U do jeho horkého konce s falešným československým národem jako berlickou vyšel na dvacet let. Nacionalismus s revansi ovládl střední Evropu, jen Turecko zůstalo neutrální. Vítěz II. světové války SSSR začal realizovat komunistický internacionalismus, hlavně v zemích pod jeho vlivem. Trhliny v Polsku a Maďarsku, ale i ČSSR vedly k havárii tohoto systému. Zůstávají některé relikty Versailske smlouvy a Trianonu. NATO a EU se stávají žárovkou ke které se sletaji noční můry, takto nové státy. Další vývoj je problematický s balancem světové valky, kterou nechce Cina, ale Západní mocnosti. Z těchto důvodů je to problematický vývoj, který bude mít mnoho turbulenci a změn.
No jo, to je pak těžký. Když už našim novinářům typu pana Urbana nevoní ani generace elit českého obrození, ale ani dokonce Masaryk a první republika, tak potom nezbejvá než nějaký potentát z Boží milosti, který by to tu řídil sám.
Po tři sta let nám vládli Habsburkové, pak jsme měli tu patálii s demo první republikou, kterou asi naštěstí ukončil pan Hitler který z nás udělal protektorát Německa, dalších 40 let pod nadvládou Moskvy, a po počátečním demo chaosu, už dostáváme většinu pokynů z Brusele..
Tohle je ten ideální stav??
Vážený pane Urbane: Po přečtení Vašeho článku jsem toho názoru, že když si vezmete Brufen a trochu se vypotíte, bude to lepší. A nemáte-li ještě jiný způsob, než se zviditelňovat, připomenu výrok jednoho starořeckého komenátora: „Kdybych byl mlčel, považovali by mně za filosofa“. Přeji hezký den.
Opět oikofobie v syrové podobě. Jen mi ještě vysvětlete tu tezi o návratu 200 let zpátky. Proboha, dnes je to nesrovnatelně lepší ve všem. Kdo hledá inspiraci někde ve středověku, nemá co mluvit o modernosti.
V roce 1823 běžela průmyslová revoluce, životní úroveň šla nahoru, rostla délka dožití i další markery zdraví obyvatel, atd.
Dnes je spíš úpadek a dokonce podle některých statistik ta délka dožití poprvé za dlouhou dobu, minimálně od konce druhé světové války, jde dolů.