KOMENTÁŘ. Hladovka pánů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka k úlevě všech skončila v pravou chvíli a moudrým smírem. Byl to netradiční spor a je dobré mu porozumět. Ta konfrontace mezi dvěma matadory z Charty 77 a částí vlády byla ze všeho nejvíc střetem kultur.

Charta 77 vyrostla v prostředí, kde se za každé slovo ručilo osobním rizikem, vyhazovy z práce, vězením, nebo vyhnáním z vlasti. Jediné slovo mohlo člověka poznamenat na zbytek života.

Pro to, čemu se říká polistopadová politika, se ze záplavy slov bez významu a osobního ručení stal jen píárový podklad pro ohlupování voličů. Ty dva světy si nemohou rozumět. O to důležitější bylo, že se brzy začaly pokoušet komunikovat a poměrně rychle našly řešení.

Hladovka starých chartistů

Rozhodnutí vlády odvolat svoje vlastní usnesení z ledna 2022, kterým se přihlásila k ideálům Charty 77, je v kontextu české politiky bezprecedentní svojí odvahou a vůlí k nápravě chyby.

A také – snad – příslibem vrátit se k těm ideálům po splnění domácích úkolů a nesplněných slibů. V krajině české politiky, které po desítky let dominují zloději per, lháři, korupčníci a proputinovští žvástalové, něco nevídaného – a mimo jakoukoliv pochybnost hodného úcty.

To, co se stalo, přináší naději. V české politice se nevídaným způsobem uznala důležitost morálních hodnot při hledání společného prostoru veřejné diskuze a společnosti.

Hladovka dvou starých chartistů se zničehonic stala zrcadlem převládajícího přesvědčení, že česká politika je ochotná schovat a přikrýt jakoukoliv nemorálnost, licoměrnost, lež či korupci.

Je na vládě, aby dokázala, že toto jednorázové procitnutí by se opravdu mohlo stát začátkem nového uvažování o smyslu politiky, která voliče chápe jako partnera v otevřeném rozhovoru bez falše. Takhle se také vyhrávají volby.

Způsob, jakým Jiří Gruntorád sedmnáctého listopadu v sedmnáct hodin zahájil před Úřadem vlády České republiky svoji hladovku, nebyl v řadě ohledů dostatečně promyšlený a mohl v případě špatného či mrazivého počasí snadno skončit tragédií.

Představa osamělého starého muže, sedícího na židli bez sebemenší ochrany před nepřízní počasí, hovoří sama za sebe. Příchod a podpora nejvěrnějšího spojence, zkušeného osmasedmdesátiletého Johna Boka, spolu s velkorysým jednáním příslušníků ochrany Úřadu vlády, pomohly tento omyl napravit.

Strategie hladovění podle Gándhího

Je však třeba zamyslet se nad tím nejpodstatnějším, a tím je dnes už tradiční české nepochopení gándhiovské strategie hladovění, jako „výchovné moci“ a jako „ospravedlnění pravdy ne tím, že způsobím utrpení svému oponentovi, ale sobě samému“.

Gándhí především vylučoval samu možnost hladovky „proti někomu“. Vždy mu šlo o vyřešení konkrétního problému nebo nespravedlnosti – tedy odpírání potravy ne „proti někomu“, ale „pro něco“.

Gándhí především vylučoval samu možnost hladovky „proti někomu“. Z toho důvodu třeba výslovně odmítl vyhlásit hladovku proti generálu Reginaldu Dyerovi, který v roce 1919 přikázal palbou rozehnat mírumilovné, ale nepovolené shromáždění tisíců Sikhů v pandžábském Amritsaru, při kterém bylo zabito téměř čtyři sta lidí a přes tisíc jich bylo zraněno.

Stejně tak kritizoval používání hladovky irským hnutím za nezávislost Sinn Fein. Vždy mu šlo o vyřešení konkrétního problému nebo nespravedlnosti – tedy odpírání potravy ne „proti někomu“, ale „pro něco“. V žádném případě Gándhí nepřipouštěl možnost hladovky za jakýkoliv vlastní zájem.

Z tohoto pohledu bylo odpírání potravy v zájmu neřešeného případu důchodu z komunistického Československa vyhnaného Charlieho Soukupa naprosto legitimní.

Naopak požadavek odstoupení ministra Mariána Jurečky, který překročil od otázky mravnosti do politiky, byl ze stejného pohledu zjevně chybou.

Ty dvě roviny se míchat nesmějí. Etická rovina je společná a tím pochopitelná pro každého. Politická určitě ne. V té chvíli se tato mimořádně zajímavá konfrontace dostala na krůček od neúspěchu.

Nečekaný kompromisní návrh Jiřího Gruntoráda, aby vláda změnila nebo odvolala svoje prohlášení z ledna loňského roku, kterým se formálně přihlásila k ideálům Charty 77, tento omyl napravil a otevřel cestu k dohodě.

Určitě nebyla, hlavně pro politiky, snadná. Ale právě v té chvíli vstoupila do vyjednávání neformální zprostředkovatelská mise, malá skupina zainteresovaných přátel z okruhu Charty 77, Ústavu pro studium totalitních režimů a iniciativy Paměť národa, kterou dal dohromady historik, spisovatel a bývalý disident Petr Placák.

Měli od počátku důvěru obou stran a velmi rychle proto dokázali připravit dohodu, která vedla k ukončení hladovky. Něco tak zralého a dospělého toto společenství už dlouho nezažilo.

Nespravedlnost a její uznání

To, co se stalo, přináší naději. V české politice se nevídaným způsobem uznala důležitost morálních hodnot při hledání společného prostoru veřejné diskuze a společnosti.

Objeví se, samozřejmě, kritika, která bude varovat vládu před podobnými „ústupky vydírání“. Určitě se objeví i strašení dalšími hladovkami nespokojených důchodců a jakýchkoliv dalších nespokojenců s politikou a fungováním úřadů. Pokud se tak stane, vězme, že je to cena za to, že jsme byli svědky zázraku.

Čeští politici a vláda uznali, že za dobu, kdy je jim svěřena politická zodpovědnost za vedení této země, došlo k nespravedlnosti – uznali to a napravili. Pro Gándhího představoval takový výchovný výsledek ideální konec sporu o pravdu. A to pro všechny.