Jan Urban: Střet světů před Úřadem vlády a cena za zázrak
KOMENTÁŘ. Hladovka pánů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka k úlevě všech skončila v pravou chvíli a moudrým smírem. Byl to netradiční spor a je dobré mu porozumět. Ta konfrontace mezi dvěma matadory z Charty 77 a částí vlády byla ze všeho nejvíc střetem kultur.
Charta 77 vyrostla v prostředí, kde se za každé slovo ručilo osobním rizikem, vyhazovy z práce, vězením, nebo vyhnáním z vlasti. Jediné slovo mohlo člověka poznamenat na zbytek života.
Pro to, čemu se říká polistopadová politika, se ze záplavy slov bez významu a osobního ručení stal jen píárový podklad pro ohlupování voličů. Ty dva světy si nemohou rozumět. O to důležitější bylo, že se brzy začaly pokoušet komunikovat a poměrně rychle našly řešení.
Hladovka starých chartistů
Rozhodnutí vlády odvolat svoje vlastní usnesení z ledna 2022, kterým se přihlásila k ideálům Charty 77, je v kontextu české politiky bezprecedentní svojí odvahou a vůlí k nápravě chyby.
A také – snad – příslibem vrátit se k těm ideálům po splnění domácích úkolů a nesplněných slibů. V krajině české politiky, které po desítky let dominují zloději per, lháři, korupčníci a proputinovští žvástalové, něco nevídaného – a mimo jakoukoliv pochybnost hodného úcty.
To, co se stalo, přináší naději. V české politice se nevídaným způsobem uznala důležitost morálních hodnot při hledání společného prostoru veřejné diskuze a společnosti.
Hladovka dvou starých chartistů se zničehonic stala zrcadlem převládajícího přesvědčení, že česká politika je ochotná schovat a přikrýt jakoukoliv nemorálnost, licoměrnost, lež či korupci.
Je na vládě, aby dokázala, že toto jednorázové procitnutí by se opravdu mohlo stát začátkem nového uvažování o smyslu politiky, která voliče chápe jako partnera v otevřeném rozhovoru bez falše. Takhle se také vyhrávají volby.
Způsob, jakým Jiří Gruntorád sedmnáctého listopadu v sedmnáct hodin zahájil před Úřadem vlády České republiky svoji hladovku, nebyl v řadě ohledů dostatečně promyšlený a mohl v případě špatného či mrazivého počasí snadno skončit tragédií.
Představa osamělého starého muže, sedícího na židli bez sebemenší ochrany před nepřízní počasí, hovoří sama za sebe. Příchod a podpora nejvěrnějšího spojence, zkušeného osmasedmdesátiletého Johna Boka, spolu s velkorysým jednáním příslušníků ochrany Úřadu vlády, pomohly tento omyl napravit.
Strategie hladovění podle Gándhího
Je však třeba zamyslet se nad tím nejpodstatnějším, a tím je dnes už tradiční české nepochopení gándhiovské strategie hladovění, jako „výchovné moci“ a jako „ospravedlnění pravdy ne tím, že způsobím utrpení svému oponentovi, ale sobě samému“.
Gándhí především vylučoval samu možnost hladovky „proti někomu“. Vždy mu šlo o vyřešení konkrétního problému nebo nespravedlnosti – tedy odpírání potravy ne „proti někomu“, ale „pro něco“.
Gándhí především vylučoval samu možnost hladovky „proti někomu“. Z toho důvodu třeba výslovně odmítl vyhlásit hladovku proti generálu Reginaldu Dyerovi, který v roce 1919 přikázal palbou rozehnat mírumilovné, ale nepovolené shromáždění tisíců Sikhů v pandžábském Amritsaru, při kterém bylo zabito téměř čtyři sta lidí a přes tisíc jich bylo zraněno.
Stejně tak kritizoval používání hladovky irským hnutím za nezávislost Sinn Fein. Vždy mu šlo o vyřešení konkrétního problému nebo nespravedlnosti – tedy odpírání potravy ne „proti někomu“, ale „pro něco“. V žádném případě Gándhí nepřipouštěl možnost hladovky za jakýkoliv vlastní zájem.
Z tohoto pohledu bylo odpírání potravy v zájmu neřešeného případu důchodu z komunistického Československa vyhnaného Charlieho Soukupa naprosto legitimní.
Naopak požadavek odstoupení ministra Mariána Jurečky, který překročil od otázky mravnosti do politiky, byl ze stejného pohledu zjevně chybou.
Ty dvě roviny se míchat nesmějí. Etická rovina je společná a tím pochopitelná pro každého. Politická určitě ne. V té chvíli se tato mimořádně zajímavá konfrontace dostala na krůček od neúspěchu.
Nečekaný kompromisní návrh Jiřího Gruntoráda, aby vláda změnila nebo odvolala svoje prohlášení z ledna loňského roku, kterým se formálně přihlásila k ideálům Charty 77, tento omyl napravil a otevřel cestu k dohodě.
Určitě nebyla, hlavně pro politiky, snadná. Ale právě v té chvíli vstoupila do vyjednávání neformální zprostředkovatelská mise, malá skupina zainteresovaných přátel z okruhu Charty 77, Ústavu pro studium totalitních režimů a iniciativy Paměť národa, kterou dal dohromady historik, spisovatel a bývalý disident Petr Placák.
Měli od počátku důvěru obou stran a velmi rychle proto dokázali připravit dohodu, která vedla k ukončení hladovky. Něco tak zralého a dospělého toto společenství už dlouho nezažilo.
Nespravedlnost a její uznání
To, co se stalo, přináší naději. V české politice se nevídaným způsobem uznala důležitost morálních hodnot při hledání společného prostoru veřejné diskuze a společnosti.
Objeví se, samozřejmě, kritika, která bude varovat vládu před podobnými „ústupky vydírání“. Určitě se objeví i strašení dalšími hladovkami nespokojených důchodců a jakýchkoliv dalších nespokojenců s politikou a fungováním úřadů. Pokud se tak stane, vězme, že je to cena za to, že jsme byli svědky zázraku.
Čeští politici a vláda uznali, že za dobu, kdy je jim svěřena politická zodpovědnost za vedení této země, došlo k nespravedlnosti – uznali to a napravili. Pro Gándhího představoval takový výchovný výsledek ideální konec sporu o pravdu. A to pro všechny.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
AfD už Okamurovcům nevadí. Na audienci u šéfa SPD byl i kontroverzní Bystroň
Evropa shání kritické suroviny. Má strach z Číny a zájem o mořské dno i vesmír
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
6 komentářů
Tedy, dovolil bych si nesouhlasit. Zmíněny předpoklad, že „Rozhodnutí vlády odvolat svoje vlastní usnesení z ledna 2022, kterým se přihlásila k ideálům Charty 77, je v kontextu české politiky bezprecedentní svojí odvahou a vůlí k nápravě chyby.“ je nelogický.
Vláda se spojení s těmito ideály vzdát (ani propagandisticky) nemůže a taky to neudělá, protože je na nich založená celá oblast její pozitivní zahraniční politiky, ale i v té domácí se na ní odkazuje (v konfrontaci se svými oponenty) neustále.
Nedovedu si představit jakým způsobem toto bude nyní argumentovat, že „sice tyto ideály bude podporovat dál, ale že „na (zrušeném) podpisu vlastně nezáleží. Tedy, napadají mne analogie z partnerského života, ovšem nekorektní citace by vyzněly vulgárně:))))
Nicméně co je třeba vidět – že skutečně vláda dostala na výběr – buď odvolat Jurečku (který, jako ministr MPSV, si právě za tu dosavadní špatnou situaci disidentů nese zodpovědnost), a nebo „..odvolat své vlastní usnesení z ledna 2022, kterým se přihlásila k ideálům Charty 77“. A zvolila si to druhé. Slovy klasika „ach, jak hluboko jsem klesla“..
Škoda že si pan Urban neuvědomil, k jakému hlubokému střetu, kultur před Úřadem vlády došlo.
Protože – je nutné si říct, že protestující disidenti nekladli nějaký nový požadavek (politický, aktivistický, sociální či jiný), oni se dožadovali splnění svého práva, na které měli nárok už od roku 2011. (kdy byly (měly být) upraveny důchody disidentů na průměr) .
A který, některým z nich, MPSV i přes řady stížností, a to až k rukám řečeno ministra Jurečky – odpíralo.
Ono už je trapné si si přiznat – že „správně“ měli disidenti tento svůj právní požadavek uplatnit u soudu – a soudit se se svým státem, jako v jiných případech, kterých se zde i na HP často píše. Jenomže a bohužel , na rozdíl od bohatých šlechtických rodů, čeští disidenti neměli a nemají na drahé právníky, kteří by za ně po ty dekády ty složité soudní spory vedli (a ani by se jich většina z nich nedožila).
Ale když už, po drastickém způsobu protestu se rychle vláda sešla, a situaci napravila (tedy přesněji – musíme doufat, že bude i splněno).
Pak ale tím přiznala i politickou zodpovědnost za minulé odpírání ze strany MPSV (aj ministra Jurečky).
Je to až hrůzné zjištění, že při nabídnuté volbě – ať (za tato pochybení) je odvolán Jurečka, a nebo ať vláda odvolá své prohlášení, kterým se přihlásila k ideálům Charty 77, zvolila to druhé. je psáno, to je dáno“.
V čem je ale problém, že vláda se spojení s těmito ideály vzdát nemůže, protože je na nich založená celá oblast její pozitivní (zejména zahraniční), politiky, ale i v té domácí se na ní odkazuje (v konfrontaci se svými oponenty) neustále.
Nedovedu si představit jakým způsobem toto bude nyní
ja mam k chartistum uctu a obdiv, ale to, ze donutili vladu, aby odvolala usneseni, kterym se prihlasili k idealum charty 77, je pro me pres caru a vlada na to pristoupit nemela, i kdyz za tim stal spis soucit s temito 2 pany.
ja vim ze to nemeli jednoduchy, ale spousta tech, co si odkroutili roky v 50. letech v komunistickejch koncentracich to meli mnohem horsi, a mel jsem v takovy v nejblizsim pribuzenstvu …
jsem hodne v rozpacich z toho, ze tihle dva panove takovymhle zpusobem za chartu 77 vystoupili, podle me jeji odkaz pospinili
Mimochodem, jak víte, chartisti dali vládě na výběr – buď vyhodit Jurečku (který za tu špatnou situaci zodpovídal) a nebo „.. odvolat usnesení, kterým se vláda přihlásila k idealum charty 77″.
Že si vláda vybrala to odvolání usnesení “ je skutečně tragické, a samo o sobě to ukazuje její pragmatičnost Ta už se na žádné ideály odvolávat nemůže, leda si držet svoje vládní křesla až do konce..
Je zcela zásadní, aby stát napravoval zjevné křivdy a chyby, kterých se v minulosti dopustil. Minimálně v symbolické rovině, ale i v té praktické…zkrátka aby bachař, STBák nebo okresní komouš brali větší důchod než disidenti, nebo političtí vězni je amorálnost a projev selhání státu.
Šašek se svou královnou na hradě berou krásné důchody plus platy … měřte všem stejně … kontráš a politručka byli daleko horšími, než okresní tajemníci … Bývalý šéf ÚS stalinista PR taky, jako komunista u OPBH mu říkali pětitisícovka …
Je to přesně naopak, stát tu rozhodně není, 30 let po revoluci, od toho aby napravoval nějaké staré křivdy. Ty měl napravovat – jestli chtěl tehdy na začátku.
Ale dneska už by tu měl být zcela stabilizovaný právní západní stát, schopný měřit každému stejně, bývalému disidentu i bývalému stbákovi.
Ono to „bývalý“ je důležité, většina i těc h bývalých stbáků si na ty vyšší důchody vydělali až po revoluci. (Ani to sice nemuselo? být úplně v pořádku, ale je to zase jiná story)