Farmaceutický průmysl je na celém světě považován za onu pověstnou slepici, snášející výhradně zlatá vejce. Když takovou slepici za komunistů léta kontrolujete, necháte si ji jen tak kvůli nějaké demokracii a „revoluci“ vzít? Odpověď je zjevná a z ní se odvíjí i následující příběh, který dosud nekončí.

Výroba léků a zdravotnického materiálu spadala v osmdesátých letech minulého století mezi strategické obory, podřízené potřebám československé armády a Varšavské smlouvy. Výrobní provozy, výzkumné ústavy, podnik Zdravotnické zásobování a Ministerstvo zdravotnictví měly proto dvojitou kontrarozvědnou ochranu, jak ze strany Státní bezpečnosti, tak Vojenské kontrarozvědky (VKR).

Klíčové provozy Ústavu sér a očkovacích látek v Praze a podniku IMUNA ve slovenských Šarišských Michalanech zajišťovaly kromě pravidelné obměny zásob sušené krevní plazmy pro armádu i občasné „zvláštní projekty“.

V procesu „privatizace“ svého farmaceutického průmyslu přišel český stát o desítky miliard, lukrativní pozemky, výrobu sér a očkovacích látek…

Podle několika osobních svědectví, která se asi už nikdy nepodaří ověřit na dokumentech, se v Michalanech ve společné operaci bulharské, sovětské a československé rozvědky ze surové bulharské opiové pasty rafinoval heroin. Vyrobenou čistou drogu pak StB a KGB pašovaly na Západ…

Pouhých šest dní po zvolení Václava Havla prvním postkomunistickým prezidentem převedlo předsednictvo federální vlády v naprostém utajení kompletní vojenskou kontrarozvědku se vším vybavením, výzbrojí a, především, archívy, z takzvané III. správy Státní bezpečnosti pod armádu.

Z více než sedmi set důstojníků a pracovníků, zachráněných takto před prověrkami, údajně nejméně pětina prošla aspoň nějakým stupněm výcviku v Sovětském svazu. Měli co skrývat. Ještě v roce 2002 někteří z nich vydávali osvědčení o prověrkách Národního bezpečnostního úřadu. A teprve v roce 2004 musely opustit službu čtyři stovky jejich kolegů z ofenzívní vojenské rozvědky…

Koupit to všechno za babku

Už v lednu 1991 – celý rok před oficiálním zahájením procesu privatizace – připravil ekonomický odbor ministerstva zdravotnictví iniciativně první náčrt privatizace farmaceutického průmyslu a na mnoha řídících funkcích farmaceutických firem se objevily osoby blízké bývalé VKR.

Nastoupilo období řízeného krachu farmaceutických provozů. Šéfové podniků rozprodávali budovy i zařízení, stavěli si luxusní domy a jezdili po celém světě na „studijní cesty“. V klíčovém období let 1995-1997 nad tím dohlížel šéf finančního odboru ministerstva zdravotnictví Karel Srba, sám agent vojenské rozvědky.

Jeho krycí jméno Salima je arabský výraz pro „bezpečný“, nebo „neporušený“. V noci před jeho odchodem z nepřetržitě střežené budovy ministerstva z jeho kanceláře zmizely čtyři počítače a desítky dokumentů.

Ordinace psychologa a bývalého poradce na Ministerstvu zdravotnictví Slavomila Hubálka byla v době, kdy pro soud zpracovával psychiatrický posudek na Karla Srbu, obviněného z přípravy vraždy novinářky Sabiny Slonkové, vykradena dokonce třikrát.

Když šokovaný ministr financí Eduard Janota nechal předat písemný záznam o této schůzce protikorupční policii a ta to omylem začala vyšetřovat, zakázalo jí to bryskně Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené tehdy Vlastimilem Rampulou.

Konec příběhu je znám. Zkrachovalé podniky někdo s pomocí ministerstva zdravotnictví, vlády Miloše Zemana (nebo spíše Miroslava Šloufa) koupil za babku. Ve spolupráci s nastrčeným fotbalovým podvodníkem Janem Gottwaldem je zbavil povinností vyrábět vakcíny pro potřeby státu a převedl na výrobu takzvaných generik – levnějších léků, uváděných na trh až po vypršení doby patentové ochrany originálů.

Dnešní tržní hodnota jednoho z úspěšných dědiců tohoto procesu, firmy Zentiva, je kolem osmdesáti miliard korun. Už dlouho má zahraniční majitele a s první generací zázračně zbohatlých „manažerů“ z komunistických tajných služeb už nemá nic společného.

Tohle je skutečná podstata příběhu zbytečného sporu bezbranného, zkorumpovaného a hloupého českého státu z počátku devadesátých let, který nese prokleté jméno Diag Human. Nešlo v něm o krevní plazmu a už vůbec ne o blaho českých pacientů.

Svazek Upír a jiné příběhy

Tehdy ještě ne čtyřicetiletý obchodník Josef Šťáva, který byl tři roky po sobě nejúspěšnějším globálním prodejcem jednoho z největších nadnárodních farmaceutických gigantů Johnson and Johnson, nabízel už od roku 1987, že sám zainvestuje modernizaci kompletní děsivě zastaralé české i slovenské transfuzní služby.

Nechtěl peníze. Chtěl odebírat vyrobenou plazmu, zajistil by její zpracování v zahraničí a zpět by dodával tehdy naprosto nedostatkové léky – krevní deriváty. Tento unikátní a pro všechny strany lukrativní obchodní model Diag Human vyzkoušel v polovině osmdesátých let v NDR. Celou tamní síť transfuzních stanic dokázal modernizovat během jediného roku. Od roku 1986 krev i plazma z NDR splňovaly nejpřísnější světový standard americké vládní agentury FDA a mohly se dodávat i do USA.

Jenomže českoslovenští privatizátoři po roce 1989 nic z toho nechtěli. Potřebovali přece, aby zastaralé provozy získaly ještě pár set milionů státní podpory a nakonec zkrachovaly, aby si je mohli levně koupit.

Státní bezpečnost i vojenská kontrarozvědka měla o Josefu Šťávovi stohy poznatků z minulosti. Úspěšného emigranta, který obchodoval se vším možným, měl evidentní kontakty na známé německé obchodníky se zbraněmi i československý Omnipol, měl švýcarský, kanadský a teď už zase i československý pas, sledovali a prověřovali už od poloviny osmdesátých let. StB na něj vedla hned několik svazků s názvy „Žák“, „Stein“ a „Santos“. Vojenská kontrarozvědka zase svazek „Upír“.

A tak se ve chvíli, kdy Diag v roce 1990 zahájil spolupráci s desítkami českých transfuzních stanic, objevili podle svědectví Slavomila Hubálka na ministerstvu zdravotnictví „dva pánové v civilu prý z Federální bezpečnostní služby“ a nezkušenému týmu mladého ministra Martina Bojara dodali první informace o „podezřelosti a nebezpečnosti“ aktivit Josefa Šťávy.

To se pak ještě několikrát opakuje. V nejbližším okolí ministra se objeví agentka VKR a novinářům „někdo“ začíná dodávat vyfabrikované kompromateriály a pečlivě vybrané dokumenty z archívů StB. Během pár týdnů je z Diag Human veřejný nepřítel.

Josef Šťáva se sice dokázal prosadit v jedné z nejdrsnějších branží světového obchodu, ale doma v Čechách narazil. Ve svaté válce, jejímž se stal terčem, se nikdo neptal na pravost informací, kontext, nebo důvěryhodnost svědků.

Raději se dívat stranou

V procesu „privatizace“ svého farmaceutického průmyslu přišel český stát o desítky miliard, lukrativní pozemky, výrobu sér a očkovacích látek a po třiceti letech úplně zbytečného sporu, o jehož pravé podstatě už nikdo neví, bude muset zaplatit ještě více než šestnáct miliard korun za prohru v nejdelší a nejšpinavější arbitráži ve svých dějinách.

Nikdo se nebude chtít bavit o selhání justice, policie, zpravodajských služeb, a už vůbec ne o korupci konkrétních politiků. Třeba o současném ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi, který podle pokynů ministra zdravotnictví Bohumila Fišera nechal za pět a půl milionu korun vyrobit falešný znalecký posudek, sepsaný v kanceláři jeho dnešního náměstka Radomíra Daňhela.

Dokument s poznámkami, který bývalý ministr financí Eduard Janota předal protikorupční policii. ZDROJ: Archiv Ministerstva financí, HlídacíPes.org

A už nikdo nebude zkoumat, jak to, že ve stejný čas nabídli dva další „přátelé“ pana ministra Fišera Josefu Šťávovi, že za dvě či tři stovky milionů korun zprostředkují smír. Jejich emaily s precizně vyčíslenou korupční nabídkou byly předány policii – která nic nevyšetřila.

Když jsem o tom kdysi napsal do novin, rozzlobeně odpověděl sám Miloš Zeman. Dokumenty a další důkazy vidět nechtěl.

Všechna fakta tohoto sporu byla přes dvacet let přístupná komukoliv, kdo by je chtěl znát. Nikdo nechtěl. Politici stejně jako novináři, desítky soudců, státních zástupců nebo policistů. Všechny politické strany ve sněmovně byly opakovaně – naposledy před několika měsíci – písemně informovány o narůstání škody a porušování zákonů v této kauze, stejně jako Nejvyšší kontrolní úřad, Ústavní soud, Česká národní banka nebo všechny stupně státního zastupitelství. Ale všichni se dívali stranou.

V českém právním systému existuje i trestný čin „neoznámení trestného činu“. Dopouští se ho ten, kdo má ze zákona takzvanou oznamovací povinnost, tedy musí informovat orgány činné v trestním řízení okamžitě poté, co se dozví o trestné činnosti. Paragraf vyjmenovává konkrétní trestné delikty, mezi které patří „zločinné spolčení“.

Tak co třeba úplatky „spřáteleným“ rozhodcům, projednávané přímo v kanceláři premiéra Jana Fischera, za přítomnosti dalších dvou ministrů a několika dalších osob?

Když šokovaný ministr financí Eduard Janota nechal předat písemný záznam o této schůzce protikorupční policii a ta to omylem začala vyšetřovat, zakázalo jí to bryskně Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené tehdy Vlastimilem Rampulou.

Pozdější žádost o prošetření tohoto otevřeně protiprávního postupu zamítla vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Ale padouchem je a zůstává, samozřejmě, Josef Šťáva.

Autor v minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.