POLEMIKA. Iniciativa skupiny historiků a novinářů z května 2025 za umístění vysvětlující tabulky k soše Edvarda Beneše před budovou ministerstva zahraničních věcí byla především výzvou k otevření osmdesát let ostudně opožděné diskuse. Po prvních hysterických reakcích (například Společnost Edvarda Beneše, Institut Václava Klause), se konečně objevují i skutečné diskusní texty.

Po průkopnické reakci profesora Michala Stehlíka publikovaly 18. prosince Lidové noviny text historika Jana Bureše „Zrádce a diktátor, či oběť dějin? Edvard Beneš byl plný rozporů, naivní ale nebyl.“

Odbornost a znalost tématu jsou u doktora Bureše neoddiskutovatelné, vždyť spolupracoval s profesorem Milanem Haunerem na nejnovější edici Benešových pamětí, vydaných před devatenácti lety.

Jeho text je však zároveň skvělou ilustrací a potvrzením nejzákladnějšího problému současné české historiografie. Máme desítky dobrých, a občas i skvělých parciálních prací, dopodrobna popisujících jednotlivé události, osobní a politické vazby, ale neexistuje žádná jejich odvážná nová syntéza.

Tu česká historiografie už desítky let neodvážně přenechává postkomunistické „politice“ a jejím nevědeckým nacionalistickým interpretacím nejrůznějších barev.

HlídacíPes.org vydal knihu České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Je spoluzodpovědností české historiografie, že není schopná a ochotná předložit neoddiskutovatelně a poctivě vědeckou interpretaci, tedy výklad, české a československé historie v jejich celku, která by do budoucna postavila překážku zneužívání historických nepravd a mýtů k politickým kampaním a vzbuzování nacionalistických emocí ve společnosti.

Pravda vás osvobodí

Historikům snad nevadí, že deklaratorní zákon o zásluhách Edvarda Beneše o stát č. 292/2004 Sb. navrhla za mlčení všech českých politických stran poslankyně KSČM?

Nebo že slovenský parlament přijal osmdesát let po válce v prosinci 2025 zákon, který hrozí až půlročním vězením za zpochybňování Benešových dekretů a poválečného uspořádání?

Nebo že prezidentské volby v roce 2012 vyhrál Miloš Zeman nekorektní lží, spojující protikandidáta Karla Schwarzenberga s údajnou snahou Benešovy dekrety prolomit?

Vina českých a slovenských historiků na přežívání a udržování obrozeneckých nesmyslů z devatenáctého století je mimo diskusi. Nová současná generace historiků musí najít odvahu přinést novou syntézu českých a československých dějin – a pokud takový úkol nesplní ani po desetiletích badatelské a občanské svobody, nebude nikoho, kdo by to udělat chtěl.

Biblický výrok „pravda vás osvobodí“ je dnes aktuálnější víc než kdykoliv předtím.

Ve vlastním textu stati Jana Bureše je řada zpochybnitelných tvrzení. Využívat publicistické polemiky k jejich objasnění je však vždy pomalé a pro většinu čtenářů nudné. Mnohem efektivnější by bylo uspořádat kulatý stůl, kde by mohly zaznít relevantní důkazy a být předloženy příslušné dokumenty.

Metropolitní univerzita, kde doktor Bureš působí, by pro takové odborné setkání a hledání společných závěrů jistě byla důstojným prostředím. Proto se soustředím jenom na vybraná, z našeho pohledu mylná tvrzení kolegy Bureše.

Výzva historikům

Jestliže kritizuje Petra Pitharta za přílišné soustředění kritiky na osobu Edvarda Beneše a opomíjí roli politiků a stran Národní fronty od jejího vzniku v březnu 1945, nebere v potaz sborníkovou formu naší publikace „České průšvihy 1945–1948“.

Pithartův text se úmyslně soustředil na osobu prezidenta, kdežto historický kontext byl obsahem mého textu „Třetí republika jako fašistický stát“.

Tam se doslova píše: „Nová vládní garnitura Národní fronty, která se prohlašovala za demokraty, prováděla otevřeně protidemokratickou politiku, jejíž základní projevy by byly jen o pár měsíců dříve přisuzovány jenom fašismu. Formální parlamentní demokracie byla v obnoveném Československu od počátku a záměrně jen divadlem.“

Jistě můžeme vést spor o to, zda Edvard Beneš byl či nebyl „naivní“. Ukazuje to však na další tentokrát metodologické zaostávání české historiografie, která ve své většině dodnes odmítá využití multioborových výzkumů.

I když do současnosti vyšlo několik lékařských prací o zdravotních problémech Edvarda Beneše, souborné multioborové posouzení způsobilosti opakovanými mrtvicemi a Ménierovou chorobou stále častěji paralyzovaného prezidenta v době, a zvláště ke konci, války a po jejím skončení, dodnes chybí.

O Benešově„naivitě“ svědčí celá řada zpráv západních diplomatů. Jako příklad uvádím depeše britského velvyslance Sira George Clarka z roku 1920, kde nazval Beneše „bezohledným oportunistou“.

V roce 1935 psal v dlouhé depeši další britský velvyslanec v Praze Joseph Atkinson, jak mu Beneš po návratu z návštěvy Moskvy vykládal o sovětských dělnících „placených a živených lépe než v samé ČSR“, nebo o tom, jak všichni sovětští dělníci tráví každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu.

Edvard Beneš počátkem třicátých let odmítal i všechny zprávy světového tisku i československých zpravodajských služeb o hladomoru v SSSR. A asi by bylo přeci jen obtížné považovat Benešův němý souhlas se zformováním ozbrojených komunistických Lidových milicí a převzetí všech ozbrojených a zpravodajských složek státu už v roce 1945 pod kontrolu KSČ za promyšlený státnický krok.

A tak by se dalo pokračovat. Mnohem produktivnější bude, pokud by kdokoliv z oficiálních historiků potvrdil nebo vyvrátil následující tvrzení:

• V březnu 1938 odmítla československá vláda s vědomím prezidenta Beneše vpustit do země stovky rakouských antinacistů a Židů už v noci po nacistickém anšlusu Rakouska a vrátila je přímo do rukou gestapa.
• V září 1938 bojovaly po boku československé armády proti nacistickým ordnerům sudetoněmečtí antinacisté v ozbrojených oddílech Republikanische Wehr. Po Mnichovu se snažili s desítkami tisíc antinacistů a Židů utéci do vnitrozemí. Československé úřady je nepustily přes nové hranice a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům. Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost.
• Edvard Beneš nechával v roce 1940 přes plukovníka Moravce podsunovat britské straně informace o údajných podezřelých stycích svých politických odpůrců s nacisty, aby je britská strana dlouhé měsíce prověřovala v internačních táborech.
• Edvard Beneš písemně zakázal ministru Nečasovi návrat do vlasti po skončení války pro jeho „protisovětské názory“.
• Prezident Beneš se při přípravě březnových jednání v Moskvě v roce 1945 předem dohodl s vedením KSČ, že z jednání budou vyloučeni zástupci domácího odboje, kterým po celou předchozí dobu vzkazoval, že domácí odboj musí být součástí poválečné moci a vlády.
• Povolené strany poválečné Národní fronty získaly v posledních předválečných volbách v roce 1935 pouze necelých 40 % hlasů a jen 118 mandátů ze 300. Nelegitimní dohoda „demokratických stran Národní fronty“ a Benešův dekret o národních výborech tak vyloučily představitele více než 80 % předválečného elektorátu a zcela zničily ústavní strukturu z První republiky ještě před koncem války.
• Edvard Beneš v únoru 1945 zlikvidoval všechny vládní a vojenské instituce londýnské exilové vlády a nechal si od KSČ nadiktovat, kdo s ním smí nebo nesmí přijet do Moskvy.
• Studijní skupina ministerstva národní obrany v Londýně předložila už v březnu 1944 propracovaný návrh „řízené revoluce“, opakovaně konzultovaný s prezidentem a velením armády. Plán předpokládal udržení válečných pravomocí armády, omezení práv a svobod, cenzuru a především násilnou etnickou očistu území obnovené republiky.
• Takzvaný „divoký odsun“ byl vojenskou operací Československé armády, detailně řízenou z nejvyšších vojenských míst, včetně použití tajných jednotek bývalých Hlinkových pohotovostných oddielov, převedených ze 4. divize armády zvláštním rozkazem pod Obranné zpravodajství a detailně úkolovaných osobně generálem Ludvíkem Svobodou.
• Edvard Beneš od května 1945 osobně schvaloval likvidaci západních jednotek i čistku velkého počtu důstojníků armády a zpravodajských služeb.
• Jak vysvětlujete nečinnost prezidenta a vlády ve věci poválečných únosů československých občanů do SSSR?
• Je tohle všechno možné nazvat jednáním demokratického režimu, nebo spíše fašistického státu?

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Janu Burešovi přesto patří hluboký dík za odvahu, se kterou se pokusil vstoupit do tolik potřebné diskuse a hledání pravdy o naší společné historii.