Foto: Profimedia

Jan Urban: S Rusy v zádech, směr neliberální demokracie a populismus

Napsal/a Jan Urban 3. května 2023
FacebookXPocketE-mail

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu byl v roce 2019 obviněn hned z několika trestných činů. Kromě jiného mu bylo prokázáno kupování pozitivních článků v médiích výměnou za protislužby jejich vydavatelům a nepřihlášené „dary od příznivců“ za stovky tisíc dolarů. Dost na to, aby podle izraelských zákonů skončil ve vězení.

Nejprve se s pomocí politických přátel pokoušel vyjednat mimosoudní dohodu, ale v okamžiku, kdy zjistil, že soud nikdy neustoupí od požadavku na jeho odchod z politiky nejméně na sedm let, se rozhodl pro mimořádně riskantní a pro křehkou izraelskou politiku nebezpečný konflikt.

Podpořil všechny extrémní pravicové strany napravo od svojí vládní strany Likud a přibral k nim i všechna ultraortodoxní náboženská seskupení, která dosud izraelská politika ignorovala.

Dosáhl téměř úplného politického patu, zablokoval normální fungování státu a z pravicového a náboženského extrémismu si vybudoval zatím perfektně fungující obranu před zákonem. Patery parlamentní volby za méně než čtyři roky nemohly v takové situaci přinést řešení.

Je užitečné se na dění v jediné skutečné demokracii na Blízkém východě blíže podívat – a třeba se poučit.

Se symbolem ultrapravicových milicí

Netanjahu dnes připomíná sjezdaře, který neumí zastavit. Svoji osobní zášť vůči justici přeměnil po svém posledním volebním vítězství v listopadu 2022 v návrh na provedení nejrozsáhlejší reformy izraelského soudnictví od vzniku státu Izrael.

Jakkoliv 84 % Izraelců souhlasí s potřebou justici modernizovat, jeho návrh podpořila jen necelá čtvrtina. Izraelci dali jasně najevo, že nechtějí, aby justice přišla o nezávislost na politicích. A to je přesně to, co chce Netanjahu. Proto všemi způsoby zvyšuje napětí.

V březnu tohoto roku sice musel ustoupit masovým protestům a poprvé i otevřenému nesouhlasu armády a reformu justice pozastavil. Pod tlakem ustoupil i od odvolání ministra obrany Joava Gallanta, který jako jediný člen vlády požadoval odložení reformy a jednání s opozicí.

Ale svého cíle se nevzdal. Před několika dny zažil Jeruzalém asi největší demonstraci radikálních podporovatelů extrémní pravice a Benjamina Netanjahua ve své historii.

Podle odhadů zaplnilo náměstí před izraelským parlamentem Knesetem přes 120 tisíc lidí. Přijeli z celého Izraele na výzvu vládních stran. Desítky tisíc osadníků přijely prakticky ze všech nelegálních osad na mezinárodně neuznaném okupovaném západním břehu Jordánu. Mnoho z nich přijelo i se zbraněmi.

Poprvé se tak v Izraeli objevily i ozbrojené skupiny s vlajkami se symbolem chřestýše, převzatými od militantních amerických ultrapravicových milicí.

Rusové ve vlastním světě

Pozoruhodná byla i účast tisíců rusky hovořících Izraelců. Ne všichni ruští přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu jsou přitom Židé a přes čtyřicet tisíc z nich dokonce stále aktivně vyznává a podporuje pravoslavnou víru.

Ta je přitom v Izraeli přímo napojená na Moskvu a udržuje blízké kontakty s ruskými vládními institucemi. Pro ilustraci doporučuji prohlédnout zajímavou fotografii z aktuální návštěvy zástupců proslavené vysoké školy ruského ministerstva zahraničních věcí MGIMO u představených pravoslavné církve v Jeruzalémě. Na svatou půdu svatého pravoslavného města postsovětští diplomaté přijeli – v teniskách.

Ruština je každopádně v Izraeli třetí nejrozšířenější jazyk po hebrejštině a arabštině. Desítky tisíc převážně starších Rusů se však odmítají asimilovat a učit hebrejsky.

Vytvářejí uzavřená společenství, dozvídající se o vnějším světě výhradně prostřednictvím ruských a ruskojazyčných izraelských médií – čtyř deníků, jedenácti celostátních týdeníků, řady rozhlasových a pěti televizních kanálů.

Ruskojazyčná komunita dnes v Izraeli představuje přes jeden milion tři sta tisíc jeho obyvatel a téměř sedmnáct procent jeho voličů. Je politologickou záhadou i laboratoří pro studium „postsovětského člověka“.

Výrazná většina z nich totiž odmítá liberální hodnoty, kloní se k rasismu a podporuje strany pravice od Likudu až po nejradikálnější náboženské skupiny. A až fanaticky odmítá připustit možnost navrácení okupovaných území jakémukoliv budoucímu palestinskému státu.

Nejradikálnější v zemi

Zdá se však, že sázka na podporu extrémní pravice premiéru Netanjahuovi nevyšla. Jeho popularita strmě klesá a dvě třetiny Izraelců jsou přesvědčeny, že vede zemi špatným směrem.

Pod hrozbou generální stávky sice musel odložit reformu justice, ale extrémistům v kabinetu pod vedením ministra národní bezpečnosti Itamase Ben-Gvira ze strany Židovská moc za to musel slíbit vytvoření a zafinancování ozbrojené milice pro jejich stranu.

Nejde jen o to, že předložený rozpočet na dvoutisícovou Národní gardu, jak se má tato obdoba našich bývalých Lidových milicí jmenovat, je víc než čtvrt miliardy dolarů, o které chce premiér seškrtat rozpočty ostatních ministerstev.

Nápad se z logických důvodů setkal s ostrým odporem armády, policie, všech bezpečnostních služeb v zemi a, samozřejmě, i většiny politických stran.

Ministr Ben-Gvir přitom patří mezi vůbec nejradikálnější extrémisty v zemi. Už v roce 2000 byl odsouzen za podporu rasismu, ničení majetku, držení materiálů vyzývajících k terorismu a podporu teroristické organizace.

Benjamin Netanjahu se snaží přežít doslova za každou cenu. Neuvědomuje si, že riskuje násilí a dává v sázku izraelskou demokracii – jedinou demokracii v této části světa. Jeho odpor k právnímu státu ho staví do čela vlny populistických „neliberálních demokracií“ se zvláštními vazbami na Rusko.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)