Jan Urban: S Rusy v zádech, směr neliberální demokracie a populismus
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu byl v roce 2019 obviněn hned z několika trestných činů. Kromě jiného mu bylo prokázáno kupování pozitivních článků v médiích výměnou za protislužby jejich vydavatelům a nepřihlášené „dary od příznivců“ za stovky tisíc dolarů. Dost na to, aby podle izraelských zákonů skončil ve vězení.
Nejprve se s pomocí politických přátel pokoušel vyjednat mimosoudní dohodu, ale v okamžiku, kdy zjistil, že soud nikdy neustoupí od požadavku na jeho odchod z politiky nejméně na sedm let, se rozhodl pro mimořádně riskantní a pro křehkou izraelskou politiku nebezpečný konflikt.
Podpořil všechny extrémní pravicové strany napravo od svojí vládní strany Likud a přibral k nim i všechna ultraortodoxní náboženská seskupení, která dosud izraelská politika ignorovala.
Dosáhl téměř úplného politického patu, zablokoval normální fungování státu a z pravicového a náboženského extrémismu si vybudoval zatím perfektně fungující obranu před zákonem. Patery parlamentní volby za méně než čtyři roky nemohly v takové situaci přinést řešení.
Je užitečné se na dění v jediné skutečné demokracii na Blízkém východě blíže podívat – a třeba se poučit.
Se symbolem ultrapravicových milicí
Netanjahu dnes připomíná sjezdaře, který neumí zastavit. Svoji osobní zášť vůči justici přeměnil po svém posledním volebním vítězství v listopadu 2022 v návrh na provedení nejrozsáhlejší reformy izraelského soudnictví od vzniku státu Izrael.
Jakkoliv 84 % Izraelců souhlasí s potřebou justici modernizovat, jeho návrh podpořila jen necelá čtvrtina. Izraelci dali jasně najevo, že nechtějí, aby justice přišla o nezávislost na politicích. A to je přesně to, co chce Netanjahu. Proto všemi způsoby zvyšuje napětí.
V březnu tohoto roku sice musel ustoupit masovým protestům a poprvé i otevřenému nesouhlasu armády a reformu justice pozastavil. Pod tlakem ustoupil i od odvolání ministra obrany Joava Gallanta, který jako jediný člen vlády požadoval odložení reformy a jednání s opozicí.
Ale svého cíle se nevzdal. Před několika dny zažil Jeruzalém asi největší demonstraci radikálních podporovatelů extrémní pravice a Benjamina Netanjahua ve své historii.
Podle odhadů zaplnilo náměstí před izraelským parlamentem Knesetem přes 120 tisíc lidí. Přijeli z celého Izraele na výzvu vládních stran. Desítky tisíc osadníků přijely prakticky ze všech nelegálních osad na mezinárodně neuznaném okupovaném západním břehu Jordánu. Mnoho z nich přijelo i se zbraněmi.
Poprvé se tak v Izraeli objevily i ozbrojené skupiny s vlajkami se symbolem chřestýše, převzatými od militantních amerických ultrapravicových milicí.
Rusové ve vlastním světě
Pozoruhodná byla i účast tisíců rusky hovořících Izraelců. Ne všichni ruští přistěhovalci ze zemí bývalého Sovětského svazu jsou přitom Židé a přes čtyřicet tisíc z nich dokonce stále aktivně vyznává a podporuje pravoslavnou víru.
Ta je přitom v Izraeli přímo napojená na Moskvu a udržuje blízké kontakty s ruskými vládními institucemi. Pro ilustraci doporučuji prohlédnout zajímavou fotografii z aktuální návštěvy zástupců proslavené vysoké školy ruského ministerstva zahraničních věcí MGIMO u představených pravoslavné církve v Jeruzalémě. Na svatou půdu svatého pravoslavného města postsovětští diplomaté přijeli – v teniskách.
Ruština je každopádně v Izraeli třetí nejrozšířenější jazyk po hebrejštině a arabštině. Desítky tisíc převážně starších Rusů se však odmítají asimilovat a učit hebrejsky.
Vytvářejí uzavřená společenství, dozvídající se o vnějším světě výhradně prostřednictvím ruských a ruskojazyčných izraelských médií – čtyř deníků, jedenácti celostátních týdeníků, řady rozhlasových a pěti televizních kanálů.
Ruskojazyčná komunita dnes v Izraeli představuje přes jeden milion tři sta tisíc jeho obyvatel a téměř sedmnáct procent jeho voličů. Je politologickou záhadou i laboratoří pro studium „postsovětského člověka“.
Výrazná většina z nich totiž odmítá liberální hodnoty, kloní se k rasismu a podporuje strany pravice od Likudu až po nejradikálnější náboženské skupiny. A až fanaticky odmítá připustit možnost navrácení okupovaných území jakémukoliv budoucímu palestinskému státu.
Nejradikálnější v zemi
Zdá se však, že sázka na podporu extrémní pravice premiéru Netanjahuovi nevyšla. Jeho popularita strmě klesá a dvě třetiny Izraelců jsou přesvědčeny, že vede zemi špatným směrem.
Pod hrozbou generální stávky sice musel odložit reformu justice, ale extrémistům v kabinetu pod vedením ministra národní bezpečnosti Itamase Ben-Gvira ze strany Židovská moc za to musel slíbit vytvoření a zafinancování ozbrojené milice pro jejich stranu.
Nejde jen o to, že předložený rozpočet na dvoutisícovou Národní gardu, jak se má tato obdoba našich bývalých Lidových milicí jmenovat, je víc než čtvrt miliardy dolarů, o které chce premiér seškrtat rozpočty ostatních ministerstev.
Nápad se z logických důvodů setkal s ostrým odporem armády, policie, všech bezpečnostních služeb v zemi a, samozřejmě, i většiny politických stran.
Ministr Ben-Gvir přitom patří mezi vůbec nejradikálnější extrémisty v zemi. Už v roce 2000 byl odsouzen za podporu rasismu, ničení majetku, držení materiálů vyzývajících k terorismu a podporu teroristické organizace.
Benjamin Netanjahu se snaží přežít doslova za každou cenu. Neuvědomuje si, že riskuje násilí a dává v sázku izraelskou demokracii – jedinou demokracii v této části světa. Jeho odpor k právnímu státu ho staví do čela vlny populistických „neliberálních demokracií“ se zvláštními vazbami na Rusko.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
V Sýrii masivně likvidují kokain chudých. Výroba se může přesunout blíž k Evropě
Tomáš Klvaňa: Trump, nový prezident chaosu. K čemu je dnes vlastně politika?
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
24 komentářů
Terminologicky: Existuje demokracie a jejími protiklady jsou demokracie s přívlastkem, jako je „liberální“ demokracie, „lidová“ demokracie, demokracie „s ochranou menšin“ a mnoho dalších. To všechno ovšem demokracie nejsou.
K těm Rusům v Izraeli: Pro nás, starší, výhoda, protože se tam domluvíme.
A ostatně samotní Židé mají často problémy s hebrejštinou a řada z nich má jako primární jazyk jidiš.
Politik co si myslí, že bude shopen kontrolovat extrémistické skupiny a ještě jim pomáhá se vyzbrojit, si koleduje o to, aby ho jednoho krásného dne tyhle skupiny nesly ulicemi se smyčkou kolem krku, zatímco všude kolem budou hořet domy nedostatečně loajálních a nepohodlných.
Možná by západní svět měl přestat přehlížet zločiny proti mezinárodnímu právu i lidskosti, kterých se izraelci dopouštějí a už na ně nekoukat jako na věčné oběti. Židi nemají patent na utrpení a účel nesvětí prostředky. Ovšem, až skončí tahle zástupná válka s Ruskem, samozřejmě.
Ať se jdou poučit k nám, do české justice. Tady se soudí na politickou objednávku, jsou odzuzování a zavírání lidé za jiný názor než je vládní prolhaná propaganda, soudy posvěcují omezování svobody slova a projevu. Kdo víc zaplatí, ten odchází ze soudu osvobozen, případně dostane směšnou podmínku. Politici se zásadně neodsuzují, v tomto státě maji jen politickou zodpovědnost, takže můžou beztrestně podváděl, loupit a krást státní majetek. ÚS po vedením Rychetského vynáší soudy na politickou objednávku, tak jako v 50-tých letech na přání strany.
Netanjahu je břídil, proti našim politikům a soudcům. Ti za peníze udělají vše. Uvidíme, jak dopadne sexuální predátor, princ Top 09, kučeravý demokrat a vzor mládeže – Feri.
Díky moc za informaci a kontext, pane Urbane, do něhož ji ve svém článku zasazujete. Je významný i z pohledu českého veřejného zpravodajství, v němž chybí. Má pro mě tentokrát i osobní význam.
Otázka je, zda to není obráceně .,
Protože, Izrael je v trvalém ohrožení, ze strany Palestiny, tak i dalších okolních islámských států. Takže, jak ortodoxní náboženská seskupení ,tak národní gardy, je právě to co bytostně potřebuje.
Zatímco jakési moderní rozšíření demokracie – liberálně-konzervativní strany dohadující se o páté pohlaví nebo zelenou energii, si může s klidem odpustit. A vzhledem k tomu že ani „NATOnemají“,…tak i řadu dalšího, co tak nutně symbolicky projednávají třeba i naši vládní politici…
Vždy jsem si myslel, jakým chytrým národem Izraelci jsou. Skutečnost, že si do země natáhli jeden milion tři sta tisíc ruskojazyčných obyvatel, kteří se odmítají asimilovat, svědčí, že jsem Izraelce co se chytrosti týče přecenil. Ještě bych pochopil poskytování azylu občanům Sovětského svazu židovského původu, ale přijímání Rusů po pádu SSSR? Inu, kdo s čím zachází, tím také schází. Ignorování zkušeností středoevropských národů s Rusy se jim může nevyplatit.
Skeptiku, ti lidé asi mohou prokázat nějaké židovské předky a antisemitismus v Rusku (ale i dalších postsovětských státech) rozhodně nezmizel. Ledaskde spíš zesílil.
A ona neschopnost / neochota se asimilovat je typická židovská vlastnost 🙂
Ti lidé, kteří přišli do Izraele ze Sovětského svazu a později z Ruska, byli většinou ekonomickými uprchlíky, které tak rád kritizujete Pergille/Šimůnku. Jejich židovští předci, pokud vůbec nějaké měli, jim měli posloužit pouze jako prostředek pro získání izraelského občanství, jinak jim byli lhostejní. A ona neschopnost/neochota se asimilovat by byla pro židy pochopitelná, kdyby žili mezi křesťany, vyznavači islámu, případně mezi vyznavači dalších náboženství. Pokud nejsou ochotni/schopni splynout s vyznavači svého náboženství, svědčí to o tom, že jsou skutečně pouze ekonomickými uprchlíky a jejich náboženství, pokud vůbec nějaké ještě měli, jim může být zcela ukradené.
Skeptiku, i před migrací z Ruska existovala v Izraeli populace sekulárních Židů (a míšenců). Často velice konfliktní s ortodoxními judaisty. Spory se vedly mj. i o náboženský charakter některých zákonů, suplujících ústavu (tu jako takovou Izrael, pokud se v poslední době něco nezměnilo, nemá).
A židovská populace byla v Rusku dosti početná (a řada z nich žila na územích, která neokupovali Němci, takže nebyla holokaustem tak moc postižená jako židovské komunity na západ od SSSR), takže skutečně spousta občanů SSSR nějaké židovské předky najít může.
MMCH, i u nás představuje židovský předek v rodokmenu přístup k lukrativním studijním i badatelským pobytům na izraelských univerzitách.
Jenže nic z toho, co jste napsal Pergille/Šimůnku ve svém 10. 5. 2023 (12:26) nevyvrací to, co jsem napsal já ve svém 9. 5. 2023 (21:14) a ani to, co jsem napsal 3. 5. 2023 (18:10).
Skeptiku, oni v podstatě ekonomickými uprchlíky jsou i židovští imigranti do Izraele i z jiných zemí. Takže není třeba tomu Rusku dávat nějakou zvláštní pozici.
Do devadesátých let Pergille/Šimůnku, přijížděli lidé nejen z bývalého Sovětského svazu, ale hlavně z Evropy a i z USA. A tito lidé rozhodně ekonomickými uprchlíky nebyli a být nemohli. Ekonomicky si ti z Evropy a USA pohoršili. V devadesátých letech a později už hlavní proud uprchlíků přicházel právě z Ruska a ti už těmi ekonomickými uprchlíky byli. Tak že právě tomu Rusku tu zvláštní pozici třeba dávat je.
Lidé z Evropy a USA nemuseli být jen ekonomickými uprchlíky. Někteří utíkali před antisemitismem (staré státy EU). Nicméně mnozí si polepšili alespoň po stránce sociální pozice.
Nicméně kvůli antisemitismu utíká i řada Židů ze zemí bývalého SSSR.
Dnes v poledne byl Pergille/Šimůnku na ČT2 uveden zajímavý dokument pod názvem Mezi hvězdou a půlměsícem, který se odchodu Židů z Evropy týkal. Po druhé světové válce a i dlouho po ní Židé utíkali z Evropy, protože je v Evropě nikdo nechtěl. Nikdo z nich ekonomickým uprchlíkem nebyl. Uprchlíci z Ruska v devadesátých letech ano. Do Izraele utíkali proto, že pro ně bylo nejsnadnější získat právě izraelské vízum. Pokud se jim nějakým způsobem podařilo získat vízum do některé západoevropské země nebo do USA, což už zdaleka tak snadné nebylo, zamířili do těchto zemí. Ekonomičtí uprchlíci jak vyšití. V jiných postsovětských zemích mimo Rusko, především v těch s většinově muslimským obyvatelstvem, bylo Židů zanedbatelné množství a pokud se přece jen vyskytli, ke svému původu se nehlásili a v okolí nikdo většinou nevěděl, že těmi Židy jsou.
Skeptiku, ono to bylo celé trochu složitější. Maminčina kamarádka a spolužačka emigrovala po návratu z koncentráku do Izraele mj. proto, že tam se ekonomika rozvíjela a měla představu, že se tam uplatní a dá nové vlasti to, co po odborné stránce uměla. Skončila ale v kibucu, kde vládli ortodoxové (ona byla jednoznačně sekulární) a tamní poměry jí, alespoň podle toho, co psala mamince, připomínaly koncentrák. A nemohla tam uplatnit své odborné vzdělání. Takže poté spíš asi „ekonomicky“ odešla do USA a živila se jako animátorka postaviček v kreslených filmech.
A že naše TV bude zatloukat odchody Židů např. z Francie (kde jich řady byla zavražděna a nebyla ani vůle pachatele adekvátně odsoudit), se celkem nelze divit. Dokumenty ČT jsou tč. jen bezcenné propagandistické žvásty.
Z toho, co jste napsal vyplývá, že v kibucu kamarádku vaší kamarádky nikdo nedržel a když se rozhodla jej opustit, tak jej prostě opustila. A co je mi známo, tak do kibuců nikdo násilím lidi nezavíral. Kamarádka vaší maminky do něj vstoupila dobrovolně. Do koncentráku tedy měl kibuc hodně daleko. O tom, že v Evropě po válce nikde Židy nechtěli, je mimo jiné i dokument vysílaný na ČT2. To není žádný propagandistický žvást. Sám uvádíte jako příklad Francii, ale ono se nejednalo pouze o Francii. Vy jste původně uváděl, že se v případě židovských uprchlíků z Evropy jednalo o ekonomické uprchlíky. Sám nyní připouštíte, že tomu tak nebylo. Bezcenné propagandistické žvásty tedy nenacházím v dokumentech ČT2, ale ve vašich příspěvcích na HP.
Izrael je opravdu v permanentní válce, a jediná porážka by znamenala smrt pro většinu jeho obyvatel. To je opravdu něco jiného, než dohadování se o 666 „genderech“, „bezuhlíkovosti“ a podobných nesmyslech.
Problém je, že máme za humny válku, která se může přelít i k nám. A pokud se nezbavíme nesmyslů, hlásaných progresivisty, ekology a podobnými pochybnými existencemi, tak ji prohrajeme, NATO sem, NATO tam. Musíme vyjít z toho, že všichni ti bojovníci za „gendery“, „ekologii“ a podobné nesmysly jsou jen a jen proruští agenti, bez ohledu na to, zda si to uvědomují, nebo ne.
Nemyslím si Pergille/Šimůnku, že všichni bojovníci za „gendery“ a „ekologii“ jsou proruskými agenty, i když by se i mezi nimi alespoň nějací agenti i najít mohli. Vím jen, že vy nejste bojovníkem ani za „gendery“ ani za „ekologii“, ale tím proruským agentem jste zcela jistě. A agentem mnohem zarytějším, než ti bojovníci za „gendery“ a za „ekologii“.
Skeptiku, řada těch lidí nemusí vědět, že je z Ruska řízena. Jako se v 90. letech za Jelcina provalilo, že prakticky celé hnutí proti válce ve Vietnamu, i za „odzbrojení“, bylo řízeno KGB. A jistě v těchto hnutích převažovali lidé, kteří pouze dělali „užitečné idioty“ těm, co do nich KGB sypala peníze.
A pokud se týká toho „agentování“. Mě je úplně jedno, jestli něco říká Rus, Němec, bruselský úředník, nebo třeba S’an. Mě zajímá, zda to je či není pravda, a pokud to explicitně nelze zjistit, tak zda to je či není alespoň na pravděpodobnostní úrovni coby „asi pravdivé“ podpořitelné, či zamítnutelné jako „asi nikoli pravdivé“. A nemohu za to, že se na naší informační scéně vyskytují zjevně pravdivé, nebo alespoň vysoce pravděpodobné ideje, které jsou interpretovány prototalitní částí naší politické scény jako „ruský narativ“. Velice často zcela a zjevně lživě, protože ony ideje jsou v rozporu s oficiální ruskou propagandou (mj. proto nám ji soudruzi cenzurují) i s relativně slušně odhadnutelnými objektivními zájmy Ruska a jeho vládnoucího režimu.
Ve skutečnosti např. veškerá klimaagenda, jejíž zpochybňovači jsou jsou označováni za „ruské trolly“ je v zájmu Ruska a její zpochybňování naopak proti. To samé se týká oficiálních „informací“ a „desinformací“ okolo covidu.
V zájmu Ruska totiž je, aby se EU hospodářsky zhroutila a její jednotlivé státy se staly vazaly Ruska (dobrovolně, nebo se nemohly bránit). A k tomu zcela jistě vede cesta přes Green Deal i např. oficiální „proticovidové“ státní aktivity, které přispívají k šíření této infekce a zhoršují její průběh i ekonomicko – populační dopad. Do jisté míry do tohoto ranku patří i extrémní aktivity na úseku těch „genderů“ a LGBTQ+. Jistě ne proto, že bychom kvůli tomu (na rozdíl od toho předchozího) začali mřít jako mouchy, ale jako faktor, vyvolávající obecnou naštvanost a snižující loajalitu obyvatelstva s EU i s prounijními vládami a politiky na úrovni států.
Čili je třeba používat zdravý rozum, protože podle toho daleko jistěji poznáte, kdo šíří Rusku prospěšnou propagandu a kdo nikoli.
Ale, bohužel, dnes už u nás jsou i lidé, kteří jsou oficiální propagandou natolik „vycepováni“, že automaticky věří všemu, o čem jim někdo, bez ohledu na to, zda to je či není pravda, řekne, že je to ruská propaganda. A ti pak hlásají bizarní směsku proruských a protiruských narativů.
Další věcí je, že skutečně může vedení EU, buď z hlouposti, nebo za peníze od Putina, vyvolat situaci, kdy naštvaní občané „otevřou závory na východě“. Nepřivolávám to, uvádím to z přesně opačného důvodu, nicméně s konstatováním, že při zachování některých dosavadních trendů (o jejich zesilování a zrychlování raději ani nemluvě) se takový „krizový bod“ reálně dostavit musí (asi jako třeba předčasná smrt u pacienta s AIDS).
A snad k onomu ruskému narativu ohledně klimaagendy: Pokud se úplně nemýlí krátkodobé předpovědi na Meteoskopu, tak v pátek, na Serváce, nastoupí v plné parádě „ledoví muži“ a podle střednědobých tamtéž hned za nimi kvačí „počuraná Žofka“, přesně podle pranostik. Kdyby se něco opravdu významného dělo s klimatem, tak by musel tento jev, vzhledem k mechanismu svého vzniku, začít nastupovat podstatně dříve. A on, potvora, ne a ne; radost klimaalarmistům prostě odmítá udělat.
Za několik roků jsem Pergille/Šimůnku přečetl spoustu vašich příspěvků pochlebujících Rusku a vychvalujících Rusko. Nemám tak krátkou paměť, abych na tyto vaše příspěvky náhle zapomněl. Tuto moji paměť nemůže rozložit ani vaše obrovské množství slov ve vašem 10. 5. 2023 (12:52). Už několikrát jsem vám připomněl některý váš příspěvek z minulosti, ve kterém jste tvrdil něco zcela jiného, než v jiném vašem příspěvku ze současnosti.
Skeptiku, Putinova diktatura byla pro Rusko jednoznačně přínosem oproti éře Jelcina i předchozího SSSR.
Zastávám názor, že přejít od totality s prvky středověku do demokracie úspěšně prostě nelze. Taky byste na světě nenašel asi ani jediný případ, kdy se něco podobného povedlo, zatímco příkladů opačný (kdy to krachlo) je dost a dost. Prostě vždy je tam potřebné nějaké meziobdobí, které vychová z lidí „materiál“ na demokracii. Je to tedy něco podobného, jako biblický příběh o Mojžíšovi, který s Židy 40 let bloudil pouští, aby vymřeli ti, kdo pamatovali egyptské otroctví a nesli si z něj otrockou mentalitu (já mám k tomu ještě jiné výklady, ale to by bylo hodně OT).
My jsme podobný proces prodělali v období od osvícenského absolutismu až po vládu Franze Josefa I, a proto jsme mohli v roce 1918 založit skutečně demokratický stát. Rusové takové štěstí neměli, bohužel pro ně i pro nás (demokratické Rusko by jako „skorosoused“ bylo rozhodně i pro nás výhodnější). A i se stigmatem války na Ukrajině je Putin pořád ještě méně problematický (a nebezpečný) než třeba Brežněv. Bohužel. To není o adoraci Putina, ale o konstatování hrůznosti těch před ním.
Máte obrovskou smůlu Pergille/Šimůnku, že jsem byl jak v Brežněvově Sovětském svazu, tak v Gorbačovově Sovětském svazu, tak v Putinově Rusku. Žít bych nechtěl ani v jednom z oněch tří státních útvarů, ale Brežněvův Sovětský svaz a Putinovo Rusko mi vycházejí nastejno. V Moskvě a v Perohradu byly za Putina alespoň zásobeny obchody, ale několik kilometrů za těmito městy na venkově už rozdíl mezi Brežněvovským Sovětským svazem a Putinovým Ruskem příliš vidět není. Demokracii v Československu pomohla při jeho vzniku zkušenost s demokracií ve Francii, ve Velké Británii a v USA zakladatelů Československa, kteří v těchto zemích pobývali. Rozhodně jí nepomohl Franz Josef. Carský režim v Rusku měl do nějaké osvícenosti daleko, ale už carské Rusko začínalo pošilhávat po západních demokraciích. Přítrž tomuto pošilhávání učinili až ruští bolševici s Leninem a Stalinem. Jeden citát z knihy pro vás Pergille/Šimůnku:
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021, strana 82
Kdyby čechovovským inteligentům,kteří stále hádali, co bude za dvacet, třicet, čtyřicet let, odpověděli, že za čtyřicet let bude v Rusku existovat útrpné právo, že budou vyslýchanému stahovat lebku železným kruhem, potápět ho do vany s kyselinami, mučit ho, nahého a svázaného, mravenci či štěnicemi, strkat mu do konečníku vytěrák rozžhavený nad primusem („tajný cejch“), pomalu mu drtit holínkou pohlaví, a jako nejlehčí stupeň, mučit ho týdny nevyspáním a žízní a mlátit ho do krve – ani jedna Čechovova hra by se nedohrála do konce, neboť by všichni její hrdinové přišli do blázince.
A nejen Čechovovi hrdinové – který normální ruský člověk, včetně kteréhokoliv člena Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, by začátkem našeho století mohl něčemu takovému uvěřit, mohl by snést takovou pomluvu světlé budoucnosti? Co ještě bylo možné za cara Alexeje Michajloviče, co se za Petra už jevilo jako barbarství, co se za Birona mohlo použít proti deseti až dvaceti lidem a co od dob Kateřiny Veliké bylo úplně nemožné – to bylo v rozkvětu velkolepého dvacátého století, ve společnosti pojaté na socialistických zásadách, v letech, kdy už létala letadla a byl vynalezen zvukový film a rádio, pácháno nikoliv jedním zlosynem, nikoliv na jednom skrytém místě, nýbrž desetitisíci speciálně vycvičenými lidskými bestiemi na milionech bezbranných obětí. Konec citátu.
Tak že paralely se spočasným děním v Putinově Rusku nelze hledat v carském Rusku, ale ve Stalinově a Brežněvově Sovětském svazu.
Skeptiku, při budování demokracie vám zkušenosti z cizích států jsou na houby s octem, pokud nemáte populaci, která je k té demokracii vyzrálá.
Za Franze Josefa zde byly jakési prvky demokracie (včetně voleb do zastupitelstev i centrálního parlamentu) a v oblasti práva docházelo k situacím, kdy mohl vyhrát soud občan i v případě, že se soudil se státem. A už Kroměřížský sněm v roce 1848 prohlásil, že veškerá moc ve státě pochází z lidu (což byl výsledek předchozího osvícenství). FJI to sice zařízl, ale úplně to nešlo, šídlo v pytli neutajíš.
To všechno vedlo k tomu, že si naprostá většina obyvatel nepřipadala po vyhlášení republiky jako Alenka v říši divů. Na rozdíl od Rusů za Jelcina. Nebo obyvatel islámských zemí během pokusů o jejich demokratizaci.
Já byl v Rusku krátce po smrti Brežněva, atmosféra tam byla asi jako u nás v „krizových letech“.
Vzhledem k tomu, že vy jste Pergille/Šimůnku nikdy žádnou demokracii nebudoval vám věřím, že pro vás by zkušenosti z jiných zemí byly skutečně na houby s octem. Masaryk, Štefánik a Beneš se ale demokracii snažili budovat a zkušenosti z jiných zemí pro ně byly rozhodující. Vyhlášení, že veškerá moc ve státě pochází z lidu používali i komunisté, nejen kroměřížský sněm. Běžní lidé, pokud se o tomto vyhlášení vůbec něco dozvěděli, je brali stejně vážně, jako když toto vyhlášení pronášeli komunisté. Já byl v Sovětském svazu jak v době Brežněvovy smrti a pohřbu, tak i později. Trochu volněji bylo v Sovětském svazu až za Gorbačova. Vůbec ne za Černěnka a už vůbec ne za Andropovova.