KOMENTÁŘ. Parlamentní volby, které nás čekají za pouhý měsíc, jsou mnohými s obavami přirovnávány k nárazu do zdi. Objevují se varování, že nastane jen tma a beznaděj, ze kterých se prý vynoří jen natěšená a pomstychtivá monstra.

Ta možnost tady jistě je, protože většinová česká společnost v nedávné minulosti mnohokrát prokázala, že dává přednost nezodpovědným a dětinsky užvaněným lhářům před dlouhodobou vizí a skutečnou prací pro blaho země.

Mnohem spíš to však dopadne jako vždy – vymění se pár obličejů na televizní obrazovce, ale nakonec získá navrch opět jen starý dobrý mainstream. Už jenom proto, že nejsilnější politická síla v zemi, známá jako hnutí ANO, nemá sebemenší zájem měnit systém, garantující skupině Agrofert dominantní postavení v dotačním segmentu ekonomiky.

Pseudopolitika a oligarchický model

Čistě marketingový a skvěle promyšlený projekt začal v roce 2011 jako Akce nespokojených občanů (ANO), oprávněně rozhořčených korupčním papalášstvím ČSSD a ODS, které se od roku 1992 střídaly u moci.

O čtrnáct let později ANO stabilně podporuje přes třicet procent voličů, kterým pranic nevadí, že za tu dobu, včetně účasti na vládě, hnutí nezměnilo vůbec nic a jeho předseda jen výrazně zbohatl.

Ať už byl totiž u moci kdokoliv ze zmíněných, vždy se jen stavěl a posiloval společný oligarchický model symbiózy ekonomické a politické moci, prorůstající a ovlivňující nejen moc výkonnou a zákonodárnou, ale i justici, velkou část médií i vzdělání.

Vznikl hned na začátku devadesátých let ve zpackané privatizaci státního majetku, prováděné vládami ODS úmyslně bez právního rámce, který by zajistil ekonomické zájmy státu, důvěryhodné investiční prostředí s rovnými podmínkami pro všechny účastníky a jejich právní jistotu.

Nevzdělaná pseudopolitika stvořila prakticky nezměnitelný oligarchický systém, který od té doby určuje politice témata a zároveň zajišťuje ochranu věrných.

Chyby v takovém systému dělají občas jen jeho příliš nenasytní političtí exponenti, kteří v určité chvíli přecení svoji „nedotknutelnost“, jak mohou dosvědčit nemnohé kauzy, spojené se jmény Dalík, Wolf, Rath či v posledních měsících Pavel Blažek a Radomír Daňhel.

Tento systém je vlastně jen monetarizovanou formou privilegií tenké vrstvy normalizačních nedotknutelných stranických a ekonomických špiček komunistického režimu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Změnila se jen většina jmen, ale nepřirozený návyk symbiózy s politikou se stal pouze mnohonásobně výnosnějším. Současný podíl novodobých miliardářů na celkovém bohatství v České republice je v důsledku výrazně vyšší než v západní Evropě (rovná se 28 % financí zbytku českých rodin oproti 16 % v západní Evropě) a zákulisní politický vliv miliardářů z devadesátých let prokazatelně českou společnost deformuje.

Existuje dostatek důkazů o jejich vlivu na rozhodování Sněmovny. Nebýt tvrdého ultimáta Evropské komise, jejich tlak by i napočtvrté za posledních dvacet let zničil sebemenší šanci na přijetí zákona o lobbingu.

Nejvýmluvnějšími obránci zájmů oligarchů tentokrát byli poslanci ODS Marek Benda a dnešní ministryně spravedlnosti Eva Decroix.

První generace elity

Je ovšem třeba zdůraznit, že dnes už existuje i rostoucí skupina nových českých miliardářů, kteří se vypracovali od píky a bez kolaborace s politickou korupcí. Pánové Jan Barta, Libor Winkler nebo Václav Muchna operují v nových segmentech ekonomiky, především v globálních IT oborech a investicích.

Pro svůj mezinárodní úspěch nepotřebovali politickou ochranu a, trochu ironicky, právě proto netrpí mesiášským komplexem. Představují první generaci návratu podnikatelské elity, která kdysi i u nás spojovala majetek se společenskou zodpovědností a rozhledem.

Shodují se i v podpoře Evropské unie či v kritice ekonomické politiky státu, především toho, jak přehnaně se u nás daní práce a nepřirozeně málo naopak samotný zisk.

Kvůli nezodpovědnosti prakticky všech polistopadových vlád (v polovině devadesátých let jako jediná protestovala jen menší koaliční Občanská demokratická aliance a pak už nikdy nikdo) je dnes celých devadesát dva procent rozpočtu předem rozděleno do povinných a zákonem alokovaných plateb.

Ty budou muset být zaplaceny bez ohledu na to, kdo vyhraje volby. Zbývajících osm procent a tenčící se, ale přesto miliardové, dotace z Evropské unie zůstanou ještě politikům „na hraní“. O to víc se bude před volbami slibovat a lhát. Na snižování zadlužování země můžeme pro nejbližší léta asi zapomenout.

Globalizovaná ekonomika přinesla nepříjemné poznání. Ani kapitalistické státy už nejsou schopné danit nadnárodní společnosti. Premisa novodobé parlamentní demokracie, podle které muselo být zdanění neoddělitelně spojeno s parlamentním zastoupením plátců daně, byla vymazána.

Ve zcela nových podmínkách globalizované ekonomiky služeb už politika rezignovala na jakékoliv pokusy vybírat daně z nejlukrativnějších segmentů nové ekonomiky a raději z nich přijímá jenom úplatky. Jde o celosvětový trend a ruské a čínské hybridní operace proti Západu se na nevelké počty miliardářů snadno soustřeďují.

Někteří vyrostli na korupci, jiným zase stačí dát pocit, že jsou hybateli světa. Případ poloautistického průkopníka Elona Muska snad jako příklad stačí.

Česká společnost nemá dostatečně vlivné elity hodnot. Nemá „národní“ cíl ani fungující kontrolní mechanismy a potřeby. Domácí „politika“ představuje jen pěnu dní a nikým a ničím netlačena vybírá si sama témata k diskusi.

To se nezmění, pokud volič nezačne politiku a politiky kontrolovat a úkolovat. Prý se až osm set tisíc oprávněných voličů, zklamaných dnešním stavem, chystá nepřijít k volbám.

Pitomost a hlupáctví, pravím. Každý volič může využít svoje čtyři přednostní hlasy a zkusit tak odsunout ty, co ho zklamali, na nevolitelná místa kandidátky. A potom, po celé čtyři další roky, tvrdě politiku a politiky den za dnem kontrolovat.

To bude platit v jakémkoliv scénáři, protože určitě nelze pominout i onu na začátku zmíněnou možnost, že se populistické geny v ANO nakonec splaší a obrátí se proti Evropské unii, Ukrajině, Polsku, ziskům Agrofertu i zdravému rozumu.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.