KOMENTÁŘ. Fedor Gál, terezínské dítě, oslavil osmdesáté narozeniny. Zvláštní svět. Už samo jeho narození v terezínském ghettu bylo zázrakem tak výjimečným, že maminčiny spoluvězenkyně na oslavu daly dohromady svoje příděly chleba, jen tak tak dobré k přežití, a udělaly na oslavu narození v místě, kde se jinak jenom umíralo, chlebový dort s povidly. A pak přišel hned druhý zázrak, když surový kápo, který jinak na vězenkyně jenom řval, zjistil, že se jedné z nich narodilo dítě. Usmál se na novorozeňátko uložené v krabici od margarínu, a odešel. Byl konec března 1945 a měnil se svět.

Ten slovenský svět, stejně jako český, židovské navrátilce po válce nemiloval. Jejich byty a majetky byly dávno arizovány a všem ostatním byli na obtíž, už jenom jako připomínka vlastních hříchů, zbabělosti a lakoty.

Maminka ho raději nechala pokřtít v katolickém kostele. I Slovensko zažilo pár nepěkných poválečných protižidovských pogromů. Vyrostl v komunistickém Československu a zažil osvobozující pocit mladé generace šedesátých let, která na krátkou dobu mohla doufat, že slepotu a lži ideologie nahradí vědecké poznání a pravda.

Jenomže na světlo nevyšla ani ta pravda o minulosti. V srpnu 1968 bláhový sen o svobodě převálcovaly tanky Varšavské smlouvy a zbabělost většiny domácího publika.

Musel to být zvláštní pocit, když se generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a potom i prezidentem stal Gustáv Husák, který ještě na začátku roku 1945 trval na tom, že se Slovensko musí stát republikou Sovětského svazu a který jako povereník vnútra napomáhal sovětským „osvoboditelům“ odvlékat do Sojůzu tisíce Slováků na nucené práce.

Prezidentská kancelář se rychle omluvila, ale podle zákona už nemůže jednou udělené vyznamenání komukoliv odebrat. Franz Kafka by to nenapsal lépe.

A protože Slovensko je vždy zvláštní, když pár let po listopadu 89 Husák zemřel, dostalo se mu uznání jako nejdůležitějšímu Slovákovi dvacátého století. V tom guláši slovenské historie Fedor studoval sociologii a pak ekonomii. Časem se dostal do centra intelektuálního života Bratislavy, která v letech normalizace byla podstatně svobodnějším a tolerantnějším prostředím než Praha.

Funkce ho nezajímaly

Potkali jsme se v listopadu roku 1989, kdy se ve chvíli střetu se strnulou gerontokracií normalizace objevil mezi zakladateli Verejnosti proti násiliu (VPN), slovenské verze českého Občanského fóra. Stal se jejím předsedou – ve vytahaném svetru si zapaloval jednu cigaretu od druhé.

Nebyl romantik a vždycky se ptal na věci, které mnohé z nás ještě ani nenapadly. A co bylo nejzajímavější – ani jednou, na rozdíl od mnoha kolegů v Bratislavě i v Praze – se nezajímal o jakoukoliv funkci.

Odváděl práci, kterou považoval v tu chvíli za nejdůležitější pro Slovensko a Československo, a všechno ostatní mu bylo fuk. Byl důstojnější a důvěryhodnější než všichni tesiloví překabátění „politici“ nové doby, kteří se honili za novou kariérou, jenom aby schovali hříchy z minulosti.

Bylo logické, že v novodobé politice, která stále rychleji začínala připomínat luďácké žvásty z minulosti, nemohl obstát. Byl příliš racionální, přímý a odmítal lhát. Praha, tedy česká a československá politika, nepomohla a svojí neznalostí, nepřítomností a necitlivostí spíše škodila.

A v téže chvíli, jak příznačné, bývalí komunisté stejně jako bývalí luďáci co novodobí národovci objevili klasickou výhodnost a pohodlnost sprostého antisemitismu. Z uznávaného lídra, dříče a vůdce VPN se přes noc stal „židák“.

Čaputové vrátil vyznamenání

Ještě nějaký čas bojoval, ale když výhrůžky a kampaně vyvrcholily zapálením dveří bytu, kde s rodinou bydlel, odešel do Prahy. Drsný symbol neschopnosti postkomunistické politiky rozeznat v neslušném populismu a blbosti největší nebezpečí pro demokracii a lidská práva všech.

Jeden z nejskvělejších česko-slovenských filmů všech dob se jmenuje Obchod na korze. V polovině šedesátých let ho natočili režiséři Kadár a Klos s opravdu neuvěřitelnými Idou Kaminskou a Jozefem Krónerem v hlavních rolích. Film dostal i Oscara a jeho režiséři si příběhem o slovenském maloměstském antisemitismu za Slovenského štátu vlastně zničili kariéru.

Elmar Klos byl po okupaci odevšad vyhozen a Jan Kadár raději odešel do emigrace. Fedor jenom potvrdil věčnou nebo přinejmenším dodnes platnou slovenskou pravdu, že hořet za pravdu se nevyplácí a zaslouží si proto ochutnat „lidový hněv“.

Napsal spoustu článků a knih, zakládal televizi NOVA, ještě jako krásný projekt s především vzdělávacím a občanským programem. Zakládal organizace proti rasismu a neofašismu, rozjel skvělé vydavatelství a přednášel a jezdil na besedy po Čechách i na Slovensku – je toho spousta, co tenhle neúnavný osmdesátník stíhal a dodnes stíhá. A při tom všem umí naslouchat a ještě být tvrdohlavě svůj.

V roce 2022 vrátil slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové jedno z nejvyšších slovenských státních vyznamenání, Řád Ludovíta Štůra první třídy, když dala stejné ocenění trojici mladých slovenských fašistů, kteří za války udávali Židy, ale byli popraveni v zinscenovaném komunistickém procesu v roce 1950 za špionáž.

Prezidentská kancelář se rychle omluvila, ale podle zákona už nemůže jednou udělené vyznamenání komukoliv odebrat. Franz Kafka by to nenapsal lépe. A tak Fedor Gál, skvělý a slušný chlap, zůstane bez metálu. Hurá!