KOMENTÁŘ. Franz Kafka podle Maxe Broda v roce 1918 okomentoval vznik samostatného Československa jen lakonicky: dát Čechům republiku je jako dát člověku bez nohou nové boty. Kdo by to byl řekl, že ještě po více než sto letech to bude stále platný popis české, nebo spíše neměnně čecháčkovské politické reality.

Laskavý čtenář si k tomu možná připomene i britského ekonoma a zakladatele časopisu The Economist Waltera Bagehota. Ten ještě hluboko v devatenáctém století napsal, že klasické rozdělení mocí v demokracii (zákonodárné, výkonné a soudní) nemůže fungovat, pokud nad nimi nebude ještě „moc důstojná“, neodpovědná „vůli lidu“, neomezená volebními obdobími, živá a věčná připomínka hodnot státnosti a morálky.

Moderní demokracie devatenáctého století vyrostla z potřeby organizace masových společností národních států. Pravidelné volby měly být jen nástrojem obměny kontroly nad stabilním institucionálním rámcem státu.

Nezávislá justice neměla mít s „politikou“ společného vůbec nic, stejně jako nezávislý tisk s kontrolním posláním. Taková představa o demokracii se zhroutila ve střetu s totalitními režimy dvacátého století. Ve chvíli, kdy státní moc instituce okupovala a zničila jejich nezávislost, demokracie skončila.

Časem přišly nové nástroje a formy komunikace – televize, internet, sociální sítě. Dnešní kapitalismus už jen produkuje zcela nový, úzce oligarchický hospodářsko-politický model, který klasickou představu o demokracii nepotřebuje – a proto ji ničí.

Po roce 1989 tedy neexistovala žádná zkušenost s fungováním a zvyklostmi demokratického systému. Dokázali jsme jen perfektně napodobit formální strukturu demokratických institucí, ale obsah, který by je měl naplnit, jsme nedokázali odpracovat.

A právě proto si Donald Trump v Bílém domě pověsil fotografii maniakálního ruského diktátora Putina. Oba společně nenávidí skutečnou demokracii vyvážených vlivů a kontroly moci.

Asi nikdo to nepopsal lépe než americký publicista Moisés Naím v knize Pomsta mocných:

„Jakmile je důvěra v instituce jednou narušena, vyžaduje obnovení politického konsenzu dovednost, kterou, jak se zdá, zatím nikdo neobjevil. Nemoc vyznačující se pohrdáním institucemi a elitami metastázuje. Pokud nastane tato dynamika, je bohužel nejpravděpodobnějším dalším krokem přímá kakistokracie – vláda toho nejhoršího, co může společnost nabídnout.“

Měli by někoho zavřít…

Ale zpátky domů. Český stát od roku 1938 nebyl v žádné ze svých verzí až do pádu autochtonního komunistického režimu státem demokratickým. Neexistovaly v něm nezávislé instituce, soudy, svobodná výměna názorů.

Po roce 1989 tedy neexistovala žádná zkušenost s fungováním a zvyklostmi demokratického systému. Dokázali jsme jen perfektně napodobit formální strukturu demokratických institucí, ale obsah, který by je měl naplnit, jsme nedokázali odpracovat.

Od uboze nepromyšlených triků velké privatizace a zablokování zemědělských restitucí, přes neschopnost vytvářet klasické velké politické strany, nahrazené fankluby zaměnitelných vůdců, až po stále trapnější parlamentní nekulturnost. Česká „politika“ se konečně osvobodila a přestala se za svoje posttotalitní buranství stydět.

Chcete příklady? Přes dvacet let bránily politické strany přijetí zákona, který by alespoň částečně zaručoval odpolitizování státní služby. Byl přijat až pod tlakem Evropské unie. Nový parlament teď urychleně připravuje jeho „rozvolnění“. Ještě to tak, aby státní úředníci neposlouchali a vymlouvali se na zákony a nezávislost na „politice“.

Omezení nezávislosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků prosazovala už řadu let ODS a komunisté. Teď se k tomu spojuje s celou vládní koalicí Andreje Babiše.

Bývalý pornoherec, poslanec Jindřich Rajchl, zorganizoval na půdě Parlamentu „seminář“ odpůrců očkování a během čtvrthodinového proslovu se dokázal dopustit hned devíti manipulací a nepravd.

Anebo hledání pravdy v podání koaličních poslanců, kteří prosadili zřízení sněmovní vyšetřovací komise ke slavné kauze Dozimetr? Nijak jim nevadí, že už ji léta vyšetřuje policie a soudí soudy. Ne že by nebylo potřebné se i těmto institucím dívat pod prsty, ale co takhle malé cynické srovnání?

V celé rozvětvené kauze úplatků kolem zakázek Pražského dopravního podniku jde nanejvýš o pár stovek milionů korun. O zhruba třicetkrát dražší prohře ve sporu se společností Diag Human, plnou skandálů a podvodů zástupců státu, ve Sněmovně nikdo ani nemukne. Ještě jednou – jde o sedmnáct miliard, České republice začali poprvé v historii exekuovat majetek v zahraničí, a poslanci mlčí?

Rozhorlila se jen nešťastná poslankyně ANO Berenika Peštová, která je sice ve Sněmovně už pět let, ale o tom „problému“ asi nikdy neslyšela. „Měli by někoho zavřít,“ mudruje dokonce. Nedokáže si spočítat, že její hnutí bylo osm let ve vládách, které také jenom utíkaly před exekucemi.

Jistý Andrej Babiš jako ministr financí v roce 2014 porušil zákaz lucemburského soudu a tajně stahoval zablokované prostředky z tamních bank. A ještě se tím o tři roky později neprozřetelně pochlubil do zápisu na plénu Sněmovny. Takže se dá říci, že možná až šest miliard úroků za dvanáct let zdržování jde za Vaším ANO, paní poslankyně.

A co takhle v opozici kdysi tak bojovný a dnes tak mlčenlivý Tomio Okamura?

Nebo že by si snad ctihodná Sněmovna mohla konečně všimnout podvodů a lží novopečeného náměstka, ministra spravedlnosti Zdeňka Koudelky, který v roce 2001 zabránil smírnému ukončení sporu a prodloužil jej nesmyslně o dvacet pět let a patnáct miliard?

Politika po česku

Na té třicetileté ostudě se podílely desítky politiků, poslanců, poradců, ministrů a premiérů. Odmítaly se tím zabývat policie i státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad i Rozpočtová rada vlády. Vlády zneužívaly nejen soudy, ale i policii a zpravodajské služby.

Vrchní státní zastupitelství v roce 2010 raději písemně zakázalo protikorupční policii vyšetřovat, komu patří dvě podivné offshorové společnosti, které si ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví toužily pár miliard ze sporu „odloupnout“. Spolupracující, ministerstvem najmenovaní „rozhodci“ je podpořili.

Nevadilo to ani dnešní nejvyšší státní zástupkyni Lence Bradáčové, když měla přezkoumat šokující postup svých předchůdců. Podvod se projednával i s premiérem Janem Fischerem v jeho kanceláři. Z jednání se zachoval písemný záznam. Vše zdokumentováno.

Jen čeští poslanci a senátoři, kteří by měli hlídat všechny složky moci výkonné, nikdy nefungovali a nehájili zájem země a občanů. Nemohli – dělali „politiku“ po česku. Ministryně financí Alena Schillerová teď na sítích vzkazuje: „Nekecáme, makáme! Silné Česko se neobejde bez férového podnikatelského prostředí.“ Kafkovské nové boty pro beznohého.

Aktuální přílepek: Strana Motoristé sobě dostala v podzimních volbách 380 601 hlasů, necelých sedm procent celkového počtu. V současnosti nedosahuje ani pět procent voličské podpory a do Sněmovny by se nedostala.

Petr Pavel zvítězil v prezidentských volbách, když v druhém kole dostal 3 359 301 hlasů. Petr Macinka, vzděláním politolog, by snad uměl vysvětlit, jak to je s „respektováním výsledku voleb“. A proč je 650 tisíc podpisů na podporu prezidenta a 80 tisíc demonstrujících v Praze proti jeho chování a ambicím Filipa Turka „legrační“. Taky Kafka.