POLEMIKA. Diskuse spotřebitelů spravedlnosti a uživatelů justice v České republice nemá tradici, přesto, že jde o jedno z nejdůležitějších témat života demokratického společenství. Ti první jsou právními laiky, kteří se snaží v justici vidět záruku obrany svých práv a společných hodnot. Ti druzí jsou právními profesionály, pro které je justice pracovištěm či kolbištěm zájmů.

Profesionalita je dána nejenom znalostí zákonů, ale v českém podání, bohužel, až příliš často známostmi na soudech a v politice. Spotřebitel spravedlnosti je nutně za hlupáka. A tento rozdíl pohledů je prostorem problému a, doufejme, i začínající diskuze.

Proto je dobře poděkovat Tomáši Sokolovi za jeho vehementní „Obranu práva, justice a taky trochu právníků“ (kterou publikoval jako polemiku s textem „Bezpráví ve jménu zákona“) Představil brilantní ukázku advokátského pojetí práva, čistě účelového a oproštěného od hledání spravedlnosti.

Klasické prohřešky vůči čistotě a férovosti diskuze, jako jsou nesprávné citace či překroucení smyslu oponentova výroku si každý čtenář může ověřit prostým porovnáním obou našich textů.

Největší a zcela zásadní rozdíl se však projevuje v chápání práva a spravedlnosti.

Čemu se říká civilizace

Tomáš Sokol zcela odmítá klasickou argumentaci žalobce norimberského tribunálu Roberta Jacksona, kterou si pro přesnost dovolím zopakovat: „Bezpráví … bylo natolik promyšlené, zhoubné a ničivé, že není možné, aby je civilizace tolerovala, neboť jeho další zopakování by nepřežila. Skutečným žalobcem při tomto procesu je civilizace.“

Kolega Sokol spolu s naprostou většinou polistopadového politického establishmentu považuje komunistický režim za ve své podstatě regulérní právní stát a zapomíná, že jsme změně režimu říkali, alespoň na chvíli, revoluce.

Mnozí z nás doufali, že v nových pořádcích zmizí ponižující služebnost justice a právních profesí obecně. Stal se opak.

Prakticky všechny zločiny komunistického režimu mezi roky 1948 – 1989 přikrylo pseudopolitické heslo o bezpodmínečné potřebě „zachování právní kontinuity“.

Listina práv a svobod nebyla vzata vážně. Základem stavovského myšlení českého „právního stavu“ po listopadu 1989 se tak stala prakticky povinná stavovská amnézie.

Proto může Tomáš Sokol o více než třicet let později napsat: „Zásadu, že obžalovaný může být stíhán jen za skutek, který byl trestný v době, kdy měl trestný čin spáchat, a jen v případě, že již v té době byl trestným činem, prostě obejít nelze. Tedy pokud bychom se nechtěli vyloučit z civilizované společnosti“.

S prominutím – civilizované společnosti stíhají nepromlčitelné zločiny proti lidskosti. Tomu se říká civilizace.

Vymontujeme vám štěnice

K tomu si dovolím připojit jednu osobní vzpomínku. Na jaře roku 1990 mě oslovil někdo z vedení nového ministerstva vnitra, že by rádi demontovali odposlechová zařízení, která StB instalovala, pravděpodobně v březnu 1988, v mém bytě.

Prosili, aby to „bylo diskrétní“, protože to možná budou demontovat stejní „specialisté“, kteří je tam kdysi dávali. A že sice vědí, že to bylo od první chvíle protiprávní, ale co prý se dá dělat, vymontovat se to teď musí.

V té době byl Tomáš Sokol městským prokurátorem. Požádal jsem ho, aby byl demontáži zařízení přítomen a aby zařízení z moci svého úřadu zabavil jako důkazy pro trestní oznámení, které jsem chtěl okamžitě podat.

Shodli jsme se, že jde o zjevný sled celé řady trestných činů podle tehdejšího práva a městský prokurátor se ochotně schoval v mém bytě předtím, než jsem odešel na konec naší ulice vyzvednout trojici nervózních pánů.

Pánové vešli, pan prokurátor se identifikoval služebním průkazem – a pak se všechno zvrtlo. Velitel té trojice si ho vzal stranou, a když se pánové vrátili, oznámili mi, že nesmím být přítomen demontáži zařízení a o osudu technických zařízení prý bude rozhodnuto na vyšších místech.

Takže jsem nesměl být ve vlastním bytě přítomen zajištění důkazů protiprávního jednání a poškozování svých práv. Místo, abych je všechny okamžitě vyhodil, sedl jsem si v kuchyni a spolehl se na slib městského prokurátora, že věc nenechá usnout.

Naštěstí jsem alespoň zavolal kamarády z Lidových novin, kteří se domohli alespoň vyfotografování jednoho ze čtyř mikrofonů, skrytých pod omítkou ve třech místnostech našeho bytu včetně ložnice.

Fotografie, spolu s malou notickou, aspoň v Lidovkách vyšla. Když to skončilo, Tomáš Sokol odešel – údajně i s mikrofony – aby se k věci už nikdy nevrátil. Za pár týdnů z něj byl ministr vnitra.

Když jsem chtěl podat trestní oznámení na neznámého pachatele, nebyly žádné důkazy. Právo? Spravedlnost? Civilizovaná společnost? Ale jděte.

Nejde jen o ty paragrafy

Důvěra společenství ve stát pramení téměř výhradně v něčem tak efemérním a prakticky nezměřitelném, jako je pocit spravedlnosti.

Všichni jako spotřebitelé spravedlnosti chápeme, že nic takového jako absolutní spravedlnost neexistuje. Jen toužíme vidět a vědět, že všechny instituce a moci státu, včetně justice, používají právo právě a jen k tomu, aby se pocitu spravedlnosti co nejvíce přiblížily.

Česká politika a právnická elita k tomu mají, bohužel, velmi daleko. Jak bezelstně pravil bývalý premiér a organizátor drsně protiprávních „operací“ Jiří Paroubek (který si shodou okolností Tomáše Sokola vybral za osobního advokáta pro těžké případy):

„Vždycky je dobré si najmout ty nejlepší advokáty, což já jsem udělal… Protože tady nejde jenom o paragrafy, ale také o kontakty na soudech a podobně.“ (MfD, 2. duben 2016).

Už od nejstarších historických zákoníků bylo pojmenování zločinu, tedy samo přednesení otázky viny soudu, vnímáno jako stejně důležitý a bezpodmínečný krok nalézání spravedlnosti jako vyhlášení trestu.

Česká justice však dokázala všechny pokusy dostat před soud alespoň vlastizrádce, kteří se podíleli na přípravách a průběhu okupace Československa v roce 1968 s desítkami mrtvých a stovkami zraněných československých občanů zamést pod koberec.

K odmítnutí důkazních dokumentů, předložených Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, často stačilo tvrzení, že jde o pouhou kopii nebo že dokument postrádá čitelné razítko.

Masové zločiny padesátých let se stovkami mrtvých a miliony zničených životů a rodin se nikdy nestaly, protože stavovská amnézie uživatelů české justice se jimi prostě odmítla zabývat. Ale podle kolegy Tomáše Sokola „uniformní stavovské myšlení“ přesto neexistuje.

Už staří latiníci před dvěma tisíci let vnímali, že „nejvyšší právo může být nejvyšší nespravedlností“. „Summum ius, summa iniuria“ zní v latině ona stará moudrost.

Jinak řečeno – instrumentálně použitý jazyk, principy a paragrafy práva, vyhýbající se pojmům slušnosti a spravedlnosti, se kdykoliv mohou stát nespravedlností. Můj oblíbený právní filozof John Rawls to vyjádřil ještě lakoničtěji: „Spravedlnost je slušnost“.

P.S. Za odkaz na výborně napsaný text Aleše Pejchala, poukazující na zásadní pochybení senátu prvního Ústavního soudu ve věci restituční kauzy rodiny Ottů a privatizace Rakony v Rakovníku velmi děkuji. Zmíněný judikát znám a doufám, že se členové zmíněného senátu ÚS za něj styděli stejně jako soudce Kessler nebo já jako občan. Přesto jsem nucen trvat na tvrzení, že první sestava českého Ústavního soudu byla úctyhodnější a kvalitnější než velká většina jejich následovníků.