Politické trestné činy z dob komunismu nejsou podle práva promlčené ani dnes
Dojemné scény a srdcervoucí záběry z vykonstruovaných politických procesů z padesátých let v tehdejším Československu dnes mohou budit dojem, že je z hlediska práva vše již dávno zapomenuto. Není tomu tak.
Právo se v dnešní době tváří, že je tím hlavním hybatelem společnosti a že nad ním už nic není. Právo je však jen krátkodobé a pomíjivé, zato spravedlnost je věčná. Ilustruje to existence promlčecí doby, kterou mají všechna odvětví práva: občanské, obchodní, pracovní nebo správní právo, trestní právo nevyjímaje.
Trestné činy jsou promlčené uplynutím promlčecí doby v rozpětí od tří let, u těch méně závažných, až po ty nejzávažnější, kdy je to doba dvacetiletá. Jsou ale i výjimky…
Roky 1948 – 1989…
Obecně platí, že vyšetření a odsouzení trestných činů je tím efektivnější a účinnější, čím je provedeno rychleji. Trvanlivost důkazních prostředků, kterými se před soudem znovu rekonstruuje určitý skutek, je omezená časem.
Z tohoto důvodu není možné vyšetřovat podezřelé osoby a trestně stíhat pachatele v nepřiměřeně dlouhé době, protože svědci zapomínají nebo vymírají a důkazní prostředky se ztrácejí ze zorného pole soudu. Proto máme i právní institut promlčení.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Existují ovšem trestné činy, které není možné promlčet kvůli jejich závažnosti a psychologickému dopadu na celou společnost. Trestní zákoník na ně pamatuje hned ve svých úvodních ustanoveních a specifikuje je nejdříve souhrnně jako trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy.
Pokračuje trestnými činy rozvracení republiky, teroristického útoku, teroru, a to pod podmínkou, že byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti v souladu s mezinárodním právem.
A nepromlčitelnost platí i u trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně deset let. A to pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Činy musely být spáchány tehdejšími veřejnými činiteli anebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivců nebo skupin z důvodu politických, rasových nebo náboženských.
Příklad Pavla Wonky
Politické trestné činy z období tehdejšího komunistického Československa, ohraničené léty 1948 až 1989, jsou tedy nepromlčitelné a mohou se trestat vždy. Obtíž je jen v tom, že již nebude žít tolik jejich přímých účastníků, kteří by mohli být trestně stíhání a po právu odsouzeni.
Jejich věk sám o sobě ale nehraje žádnou roli a není ničím omezován. Snad jen, že trpí takovými zdravotními obtížemi nebo zchátralým duševním stavem, že i v případě odsouzení nakonec nenastoupí do vězení k výkonu trestu.
Ukázkou nepromlčení komunistického běsnění jsou i majetkové restituce, kdy se hlavně počátkem devadesátých let společnost snažila odstranit křivdy aspoň na poli majetkovém a vracela zestátněné nemovitosti původním majitelům nebo jejich potomkům.
V těchto dnech je čerstvým příkladem určité obdoby nepromlčitelnosti totalitních protiprávních jednání případ poslední oběti komunistické zvůle, Pavla Wonky.
I když je Pavel Wonka mrtev, Krajský soud v Hradci Králové v polovině června povolil v jeho prospěch obnovu řízení. V právu sice obecně platí, že jednou projednaný a u soudu rozhodnutý případ již není možné dát ve stejné věci znovu k soudu, a stejná zásada je i v trestním právu. Existuje však pojistka.
Tou je právě obnova řízení, kdy je možné i po rozsudku, který nabyl právní moci, kdykoli v budoucnu případ znovu otevřít a znovu jej projednat u soudu za předpokladu, že se objeví nové skutečnosti ve formě svědků nebo důkazů, které neexistovaly v době předchozího rozhodnutí. V takovém případě příslušný soud obnovu řízení povolí.
Je zkrátka dobré vědět, o to více teď, kdy se po zásluze připomíná 70 let od justiční vraždy Milady Horákové, že politické trestné činy spáchané v době komunistické nesvobody nejsou promlčené.
Nejen v našich myslích, ve kterých by měly zůstat uchovány jako memento navždy, ale pamatuje na ně stále i náš právní řád.
Autor je právník a rozhodce při Hospodářské komoře a působí v Ústavu práva a právní vědy
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Jan Urban: Záhada smrti afghánského vojáka a český cirkus na pozadí této tragédie
Jan Urban: Klaus tone v bažině vymyšlených dějin. Myslí si, že lhát je normální
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
17 Comments
To nevadí, hlavně že se o tom kecá.
Problém je, že u nás absolutně neexistuje politická vůle tyto zločiny stíhat. I střelbu na našich hranicích se Západním Německem a Rakouskem musí stíhat tamní prokuratury. Je to naprosto stejná situace jako v Německu se zločiny z éry nacismu, až na to, že Německo bylo poraženo a okupováno a v důsledku toho proběhly soudy s alespoň těmi nejvýznamnějšími zločinci. Naprostá většina nacistických zločinců ale zůstala nepotrestána a v klidu dožila.
A, mimochodem, soudkyni, která je odpovědná za smrt Pavla Wonky, V. Havel potvrdil ve funkci. Kdyby se roku 1989 dožil Urválek, byl by nejspíš potvrzen ve funkci taky.
Mimochodem, Wonka dostal tenkŕát 5 měsíců, na to se obvykle neumírá. Samozřejmě že se dá (když víme jako to dopadlo) tvrdit že soudkyně mu měla ten soud (či výkon trestu) odložit ze zdravotních důvodů, protože na tom už předem byl zdravotně špatně.
Jenomže, cynicky řečeno, za takové “opomenutí” by jí kárný senát neodvolal ani dneska..
No a v případě Urválka, je to absurdní, ale jak se dá dohledat, toho vyhodili z funkce soudce už komunisté v roce 1963. Kdyby tam zůstal (a neumřel), tak toho by asi pan Havel potvrdil taky,,,
Soudkyně zamítla přerušení výkonu trestu pro špatný zdravotní stav, neřešitelný v podmínkách vězení.
Pozor to trestali zločince v NDR v NSR je kryli a byli trestáni až po sjednocení Německa Demokraté v NSR je netrestali to si zapamatujte
Jenže v tom je právě grotesknost našeho právnického systému . Tato ustanovení o vyloučení sice v zákonu stojí, jenže záleží subjektivně na soudci, jak je využije.. Poměrně klasický příklad – v závěru je uvedeno “.. trestných činů .. u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let..” Takže v podstatě stačí aby soudce ten trestný čín překvalifikoval na jiný, kde ta hranice je nižší než 10 let – a voala, z nepromlčitelného činu je rázem promlčitelný a obžalovaný musí být osvobozen…Jak už jsem tu nedávno uváděl, takto byl třeba osvobozen pan Vaš, zodpovědný za smrt gen Píky.
Tudíž, bych ani z tohoto nečekal nějaké dodatečné drastické tresty pro bolševické zločince. Spíše už klasický ostudný to ping-pong, jak si budou soudy ty případy přehazovat a rušit si vzájemně rozsudky dalších 5 let
Zajimalo by me, co be se muselo stat, aby se takove ciny jako justicni vrazda Milady Horakove dostaly pred soud. Neni vule to udelat. Porad mezi nami beha prilis mnoho bolsevickych zmetku, kterych by se to mohlo dotknout a kteri maji sve mocne zastance/ochrance. Pokud se to neudelalo primo po roce 1989, kdyz jeste byla urcita sance, ze se spolecnost bude nejak chtit vyrovnat s minulosti, tak dnes uz je pozde. Veri nekdo, ze dnesni soudci (kteri taky mozna jeste soudili podle komunistickych paragrafu) budou soudit tehdejsi soudce? Veri nekdo, ze zkolektivizovany majetek po revoluci rozkradeny z JZD (a dnes zaparkovany v holdinzich takovych papalasu jako Babis, Toman, Jandejsek) se nekdy vrati puvodnim majitelum?
Asi už si na tom nevzpomínáte, ale zrovna případ Milady Horákové se před soud dostal . A obžalovaná prokurátorka Brožová–Polednová byla v roce 2008 odsouzena – jako jedna z mála komunistických zločinců. Nicméně, při bližším pohledu zjistíte, že i tam proběhlo obvyklé soudní kolečko, když se soudy “nemohly shodnout”, zda ten případ již promlčený je, a nebo není….Ovšem, tam alespoň měli tu právní jistotu v podstatě trestného skutku – ta paní prokazatelně odsoudila 4 nevinné lidi k smrti.
Zatímco, v těch dnešních případech bude to prokazování spáchání těžkého úmyslného trestného činu dosti složité, a tu sazbu potřebných deseti let (aby to nebylo promlčené) dnešní soudci zcela určitě neuznají..
Takže i v tom platí to co píšete. ono “vyrovnání s minulostí” bude muset znamenat vyrovnat se i s tím, že dokud to šlo (a nebylo to promlčené) , jsme (tedy přesněji naši soudci) ty komunistické zločince nepotrestali. A dokázat si odpovědět proč ne. Protože, dnes už to fakt právně nejde. Pozdě bycha honit, jak se říká..
Horáková chtěla svrhnout režim ozbrojenou silou , vojenským velitelem povstání měl být gen. Kutlvašr , který o tom píše ve svých vzpomínkách , za to by v té době dostala trest smrti i v USA , viz manželé Rosenbergovi , jejichž proces byl zinscenován , už dávno to přiznala americká vláda ! JZD nás stačily uživit , jejich majetek rozkradli po 89. kapitalisti a jejich poskoci , komunistická strana už tu nevládla . Po 30 letech kapitalistické vlády je náš stát rozkraden , zadlužen , český průmysl , zemědělství , školství zničeno , jsou tu bezdomovci , nezaměstnaní , exekuce , skoro nic tu už Čechům nepatří , přibývají migranti , neustále rostou ceny potravin nájmů , energií , armáda okupuje v zájmu západu cizí země , jsme jen nesvéprávná nesoběstačná bruselská a německá kolonie , dokonce nám přikazují jak se má co jmenovat a cpou nám sem migranty ! Kapitalisti mají plné kalhoty , když pořád vytahují 70 let staré věci , chtějí zakrýt zločiny , kterých se dopustili na národu za posledních 30 let !
Rosenbergovi byli jednoznačně vinní. Problém byl, že hlavní informace pocházely od US “krtka” v ruských tajných službách, který mohl být prozrazen až po pádu SSSR (a v té době se o tom napsalo dost a dost).
Je docela zajímavé, že Rosenbergovi měli možnost z USA utéct. Ale oni sami chtěli žít v demokratické zemi s prosperující tržní ekonomikou. Totalitu a státem řízenou degenerující ekonomiku “řízeného nedostatku” zajišťovali pro jiné, hlavně “podřadný plebs” z východu Evropy. Trest smrti, i provedený nějakým drastičtějším způsobem, si jednoznačně zasloužili.
Víte, to co citujete, ukazuje, jak to v té době chodilo. Jistě že tenkrát existovala řada skupin, které se nechtěly smířit s nástupem komunistické totality. A teoretizovaly o možnosti protikomunistického puče . Jenomže se nikdy k žádnému otevřenému boji neodhodlaly. Btw – gen. Kutlvašr už byl v té době ve výslužbě, takže ani za armádu mluvit nemohl.. A tyhle váhající skupiny komunisté brzo pochytali a byl to jen další propagandistický důvod k ještě větším represím, i proti ostatním.
No a směrem k dnešku – je to spíš už chyba médií i proti-komunistických kritiků, že sice tvrdí, že musí pořád informovat stále veřejnost o komunistických zločinech, jenže vlastně melou pořád dokola poměrně úzky okruh informací. Únor 1948, Mašíni, Horáková, Píka, Jan Beneš, okupace 1968, atd.. Přitom samozřejmě těch obětí byly tisíce, a byly stovky skupin, které nějakým způsobem bojovaly (chtěly bojovat) proti totalitě.. Takže, i to by si (třeba lokálně) zasluhovalo větší pozornost, aby to ty dnešní generace zaujalo..Ale absurdní je, že pokud k nějaké takové informaci dojde, tak má většinou opačný charakter, kdo z té doby byl práskačem STB. :))))
Vždyť to píšu. Hlavně že se o tom jen kecá.
Jen bych ale dodal, že v souvislosti s případem Milady Horákové byla, jistě tedy už se značným časovým odstupem od roku 1989 a v už dost pokročilém věku, odsouzena a načas uvězněna ta Brožová-Polednová… Ta už je teď taky po smrti.
Přičemž ta hrála v procesu s M. Horákovou klíčovou roli pátého kola u vozu a vzhledem ke svým intelektuálním kvalitám, následně akcentovaným senilní demencí, ani v době svého soudního procesu nechápala, “vo co go”.
Faktem je, že začátku roku 1990 se dožila řada činovníků, kteří si zasloužili ne pár měsíců vězení, ale špagát. A ten, bohužel, nedostali.
Víte, zase tím tvrzením že “.. Brožová-Polednová… hrála v procesu s M. Horákovou klíčovou roli pátého kola u vozu ” se dostaneme k té nesnadné justiční otázce, kdo byl vlastně trestně právě zodpovědný a za co. Tu už museli řešit Spojenci v Norimberském procesu , a potom těch souzených a odsouzených bylo sakra málo (necelých 20 za celé Německo). A hlavně díky tomu že to bylo hned po válce. Zatímco u nás – když vezmeme do úvahy, že většina těch totalitních zločinů se děla v 50.letech, ta pochopitelně za dalších 50-70 let nezbyl skoro nikdo . A pochopitelně většina z nich ve stařeckém stavu že nechápou vo co go.
To je zase k zamyšlením že dnešní snahy o obnovu vyšetřování a potrestání, je jen absurdní divadlo pro média , kterým ztrácíme právě to poslední co bylo na listopadu 1989 obdivuhodné , tedy onen havlovský samet..
Tak takovým případem koneckonců může být možná i někdejší ministr spravedlnosti a pak obrany Alexej Čepička. Toho s tou destalinizací sami komunisté “odklidili” tak dokonale, že když tedy už v září 1990 zemřel a pronikla o tom zpráva, tak se mnozí pamětníci prý divili, že byl dosud naživu.
Ale jak píšete “špagát”, a v roce 1990… No jo, ale doslova vzato, to by bylo přece proti duchu doby, a to vlastně v kontextu celé Evropy. V době ne tak dlouho poté, co se po rušení trestu smrti jako takového v zemích západní části Evropy takový sluníčkový trend začal šířit i do toho komunistického bloku, třeba v NDR ještě za Honeckera, tuším, v roce 1987 (a za opravdu naivně sluníčkovou, myslím, můžeme považovat tezi, že obecně trest smrti je zcela neakceptovatelný, “protože člověk je přece od přírody dobrý”)… A tohle přece, zrušení trestu smrti jako takového, se stalo vnímáno právě i jako jeden z výsledků těch našich politických změn na konci roku 1989. Ale pokud by náhodou někoho napadlo, že k takovému sluníčkářství jen nahrál průběh naší tzv. sametové revoluce, během níž vlastně nakonec ani o život nešlo, tak stačí připomenout, že i Rumuni po těch svých krvavých událostech v prosinci 1989 do světa zdůrazňovali, že Nicolae a Elena Ceauseskovi byli poslední osoby v Rumunsku, odsouzené k trestu smrti a popravené.
Je o reakci k A. S. Pergill, 2.7.2020 (10:45).