POLEMIKA. Po přečtení článku Jana Urbana „Bezpráví ve jménu zákona. Jako nechat chirurga operovat se sekerou“ vypadá naše justice a k tomu i zákonodárství jako vcelku odporný skanzen postkomunistických kreatur, které se od sebe liší jen tím, že některé ještě stihly s bolševikem kolaborovat a ty další prostě jen jdou ochotně v jejich ideových šlépějích. Jako v případě většiny generálních odsudků je i v tomto případě všechno jinak a článek jen zbytečně uráží spoustu slušných lidí, kteří se spoluprací s totalitou nikdy neumazali a většinově s ní v produktivním věku už ani nepřišli do styku, píše v reakci na zmíněný text advokát Tomáš Sokol.

Zdaleka všechno v justici i právu v pořádku není, ale chyby a jejich příčiny jsou na míle daleko od toho, kam je lokalizoval autor.

Matkou všech současných problémů s justicí a aplikací práva je dle autora chybný postup po roce 1989, kdy se mělo k justici a její očistě přistoupit jinak, Přesněji, jinak se mělo přistoupit i normotvorbě a prostě všemu, co s právem souvisí. Jak, to už ale autor nepíše. Tím se dobrovolně přidal k rozsáhlé skupině těch, kteří jakoukoliv kritiku zahajují či končí tvrzením, že všechno mohlo být úplně v cajku, kdyby to vzal do ruky někdo jiný. Nejlépe schopnější, slušnější a vůbec lepší. Což je bojový pokřik, jímž lze verbálně vyřešit cokoliv. Počínaje výsledkem fotbalového mače a válečným konfliktem konče.

Už pokus o hlubší analýzu historie a vývoje tak složitého mechanismu, jako je justice, potažmo zákonodárství, za posledních třicet let na prostoře o nějakých 7 000 znacích je nesmysl. Nemůže z toho vyjít seriózní studie, pouze sonda do duše autora. Ne že by na ni neměl právo, ovšem její informační hodnota je nula.

Prakticky každá věta článku, v níž se autor vyjadřuje k problémům justice, se dá zcela lehce vyvrátit a já se to, s ohledem na tiskový prostor, pokusím demonstrovat na několika příkladech.

Mravy, morálka, zákony…

Začnu tvrzením, že v diskusi o obsazování uvolněných míst ústavních soudců se ukázala propast mezi stavovským myšlením českého právnického stavu a realitou. Údajně toto myšlení odmítá v právních otázkách existenci jiných hodnot než psaného práva, natož aby přiznalo samu existenci hodnot stojících nad právem psaným. Vysvětlení autor vidí v tom, že český právnický stav vyrostl z komunistické doktríny vtělené do pozitivistického vnímání práva, tvorby zákonnosti a jejich úlohy k udržení stability moci ve státě ve společnosti. Omyl.

Žádné uniformní stavovské myšlení neexistuje. První otázka při jakékoliv oponentuře by nutně musela znít, u kolika právníků autor myšlení zkoumal? U deseti, dvaceti? Soudců je asi 3 000, advokátů 13 000, státních zástupců a notářů po několika stovkách, totéž exekutoři, a k tomu nepočitatelný dav podnikových právníků, policistů, celníků, vše s titulem z práv, právníků v jiných složkách veřejné správy, akademiků a bůh ví, kde a jakých ještě. Který stav je tedy míněn a jakým společným myšlením se vyznačuje? Fakt myslí stejně čerství absolventi právnických fakult, tu- i cizozemských, jako jejich padesátiletí, šedesátiletí a víceletí kolegové? I jen letmá sondáž rozličných sociálních sítí, na kterých část z nich komunikuje, spolehlivě prokáže, jak moc se autor spletl. A co teprve odborný tisk s řadou někdy dosti zásadních polemik?!

Tvrzení o tom, že český právnický stav vyrostl z komunistické doktríny vtělené do pozitivistického vnímání práva, je další autorův hrubý omyl. Český právnický stav, tak jak jej vnímám v podobě kolegyň a kolegů, zcela určitě nevychází z žádné komunistické doktríny a velmi dobře ví, že pozitivistické vnímání práva je významně limitováno tím, co bych pro zjednodušení nazval vnímáním přirozenoprávním.

Existují stovky judikátů Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, které jasně deklarují nutnost aplikovat právo z hlediska toho, co je zájmem hodnot demokratické společnosti, což jsou například dobré mravy. Anebo co takhle „covidová agenda“ NSS? To že byl ryzí pozitivizmus? S právním pozitivismem nelze v rovině práva ústavního obstát ani na chvíli. Na úrovni Ústavního soudu se ponejvíce řeší střety pozitivních právních norem, například práva na svobodu projevu a práva na ochranu cti a důstojnosti. Ostatně ani výpověď z bytu nemůže majitel domu dát nájemníkovi v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy nelze namítnout promlčení, což už je hodně hluboký řez do právního pozitivismu.

Rozhodně nelze souhlasit s autorem, pokud tvrdí, že co je napsáno v zákoně, je v kterékoliv době hodnotovým vzorem a bariérou před jakýmikoliv hodnotami zvnějšku. Naopak tyto hodnoty se do aplikace práva promítají způsobem, o kterém se na druhé straně vedou diskuse, jestli už není přehnaný. Například ochrana spotřebitelů, spočívající mimo jiné v povinnosti soudu poučit je o jejich právech, se jakoby obloukem vrací k manudukční (poučovací – pozn. red.) povinnosti, kterou měly soudy socialistické a která byla posléze odmítnuta s tím, že soud má být zcela nestranný. Takových diskusí je ostatně víc.

Za hranicí reality je i tvrzení autora, že soudce je navždy zbaven odpovědnosti za mravní a výchovnou úlohu práva. Pokud jde o mravní úlohu práva, primárně připomínám, že mravní hodnota práva je dosti relativní pojem a obecně jsou studenti poučováni o tom, že právo je namnoze jen minimum morálky. Například lze těžko diskutovat o morálnosti pravidla jezdit po pozemní komunikaci vpravo. Povinný odstup staveb od hranice pozemku také není věcí morálky, ale prostě jen vyjádřením technické potřeby.

Jinou věcí je, že se soudce nepochybně může s odvoláním na zákon dopouštět toho, co nejen autor, ale i řada jiných může vnímat jako nespravedlnost. Jak třeba řešit situaci, kdy někdo oprávněně nárokuje zaplacení dluhu a u soudu prohraje, protože neunesl důkazní břemeno a existenci pohledávky neprokázal? Čistě lidsky to asi spravedlivé není, ale měl soudce popřít pozitivní právní normy a říct: „Pane, já vám věřím, vy žalujete důvodně, protože máte takový upřímný pohled?“

Presumpce neviny je čistě vzato také pozitivní norma. A v jejím důsledku zůstane řada pachatelů trestných činů nepotrestaných. Protože není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Měl by soudce tento mrzký pozitivismus odhodit a říct: „Jste vinen, protože máte takový neupřímný pohled“?

Takto bych mohl „popravovat“ jednu větu z předmětného článku za druhou. Například tvrzení o tom, že soudci mají být služebníky a vykladači všech hodnot státu, psaných i nepsaných, je přímo voláním po něčem, co je zcela explicitně protiústavní. Povinnosti totiž lze ukládat pouze na základě zákona, co není zakázáno, je dovoleno, tedy platí tady jedině psané. I kdybychom tisíckrát byli přesvědčeni, že něco být dovoleno nemělo, nebylo-li to písemně zakázáno, pak ani nelze toho, kdo jednal v intencích svých ústavních práv, nijak postihovat.

Skoro až humorně vyznívá tvrzení, podle něhož úctyhodnou výjimkou v tomto marastu bylo personální obsazení prvního Ústavního soudu. Shodou okolností těsně předtím publikoval Aleš Pejchal článek „Několik poznámek ke stavu právního povědomí“. Kdo si ho přečte, lehce pochopí, čemu se směju.

I v justici jsou jen lidé

Autor se dovolává norimberského tribunálu a cituje hlavního amerického žalobce, pokud tvrdil, že zločiny nacismu, tedy bezpráví, není možné tolerovat. Copak Norimberk. Když válečný vítěz soudí válečného poraženého, jde leccos. Ale jak se německá justice vrátila do běžných kolejí, zajisté že již přiměřeně denacifikovaných, kouzlo pominulo. S prostým argumentem, že zlo musí být potrestáno, by se dnes, stejně jako před třiceti lety, žalobce nedostal ani přes okresní soud. Totéž platí i pro vyšší instance včetně ESLP. A přiznejme si, ve Štrasburku moc postkomunistů nesedí. Možná levicově orientovaných, ale to už je jiná.

Zásadu, že obžalovaný může být stíhán jen za skutek, který byl trestný v době, kdy měl trestný čin spáchat, a jen v případě, že již v té době byl trestným činem, prostě obejít nelze. Tedy pokud bychom se nechtěli vyloučit z civilizované společnosti. S tím by nehnul žádný osvícený politik nebo právník, kterých se autor co jakýchsi imaginárních etalonů té pravé spravedlnosti dovolává.

A tak dál a dál, až na konec té houštiny subjektivních a zcela prázdných floskulí, naproti nimž by se dala postavit jediná otázka: Dobře, a co konkrétně se mělo udělat jinak? Odpověď mohu napovědět. Něco určitě ano, ale zcela jistě ne moc. Ono se také tím, že čas od času, mimochodem dosti zřídka, někde vypadne nějaký kostlivec, nic až tak strašného neděje.

Justiční systém je samozřejmě stále chybový a bude i nadále, ne kvůli nějaké bolševické či postbolševické kontinuitě, ale prostě proto, že ho obsluhují lidé. Ti nezklamou a vždycky něco udělají špatně.

---

Autor je advokát, člen představenstva České advokátní komory.