Pohořelice, Pouť smíření za odsun Němců (2015). Foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Český pocit, že „my sami jsme bez viny“, byl začátek cesty ke genocidě

Napsal/a Jan Urban 15. září 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

I na český národ a naši historii se dá vztáhnout tento citát: „Schopnost národa dopustit se genocidy závisí převážně na tom, jak definuje svoje kolektivní trauma, a na ideologické reakci, použité pro jeho ukončení a zhojení.“ (z knihy Genocidní mentalita autorů Roberta J. Liftona a Erica Markusena).

Ponižující rozklad Československa mezi zářím 1938 a březnem 1939 byl víc než jen koncem snu o úspěchu nového státního národa. Čechům v jediném okamžiku října 1918 tento sen nahradil neodpracovanou a ještě nehotovou národní identitu, nezkušenou a nepřipravenou na provoz moderního mnohonárodního státu. O to větší byla po dvaceti letech bolest a bezradnost z „nezasloužené“ porážky.

Vysvětlení bylo zdánlivě snadné. My sami „jsme bez viny“. Nenáviděli nás všichni sousedé, zradili nás Henleinovci, spojenci i Slováci, prezident Beneš utekl… Dokonalé sebeomluvné trauma. Většina společnosti zareagovala postaru – defétismus, rozpad společenství, antisemitismus, mlčení, odmítání solidarity. Ke konci války pak nenávist, sny o pomstě a novém začátku…

Třetí republika a genocida jinakosti

V květnu 1945 přijela do jásající Prahy československá vláda. Měla představovat „obnovení demokracie“. Vznikla na jednáních v Moskvě a rozhodující slovo v ní měli komunisté, slepě oddaní sovětským „internacionálním“ požadavkům. Na tom se od konce roku 1943 shodovali i s prezidentem Benešem. Demokracie vůbec nebyla v plánu.

Vláda přijela s propracovanou koncepcí shora prosazované „lidové demokracie“, ve skutečnosti však nacionálně socialistické „revoluce“. České kolektivní trauma našlo svůj nový – ještě smrtelnější – ideologický lék.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Šlo o totální bleskovou změnu etnických, politických a vlastnických poměrů, genocidní vyhnání a vymazání historie více než tří milionů nečeských a neslovenských předválečných občanů Československa včetně německých a maďarských antifašistů, rozsáhlé vyvlastňování majetku bez náhrady, zavedení tuhé cenzury a státní kontroly nad ekonomikou a vzděláním.

Vše pak zastřešoval kult nekritizovatelného „Prezidenta Budovatele“ Edvarda Beneše a jeho spojenectví s nelidskou stalinistickou diktaturou v Sovětském svazu. Slepá společnost, oslněná „vítězstvím nad fašismem“, nic z toho nevnímala jako ohrožení demokratického pořádku.

To, že se tato garnitura prohlašovala za demokraty, neznamená, že neprováděla otevřeně protidemokratickou politiku, jejíž základní projevy by byly ještě o pár měsíců dřív přisuzovány jenom fašismu. Pokud toto přirovnání Benešovy třetí republiky (květen 1945 – únor 1948) k fašismu někoho uráží, dovolím si ocitovat uznávanou Blackwellovu encyklopedii politického myšlení a část z její definice fašismu (CDK/Proglas/Jota, Brno 1995, s. 115):

Divoký kapitalismus musí být nahrazen klasickými nástroji národní solidarity – řízenou ekonomikou a korporativní organizací završenou silným státem, rozhodovacím aparátem, který představuje vítězství politiky nad ekonomikou. Fašistický stát, tvůrce všeho společenského a politického života a všech duchovních hodnot, bude samozřejmě vládnout ekonomice a společenským vztahům.“

Vše do rukou národního celku

Tuto definici stačí porovnat s Košickým vládním programem. Formální parlamentní demokracie byla v obnoveném Československu od počátku a záměrně jen divadlem. Sověty ovládaná KSČ řídila všechny ozbrojené složky a jedině komunistům bylo dovoleno organizovat ozbrojené stranické milice.

Úzké vedení KSČ bylo v každodenním radiovém spojení s Moskvou prostřednictvím vysílačky, umístěné ve vile generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Depeše nebyly nikdy zveřejněny.

Korporativistická Národní fronta, sdružující povolené politické strany, stála nad parlamentem a neměla nad sebou žádnou demokratickou kontrolu. Fungovala s předjednávaným jednotným hlasováním a výslovným zákazem opozice.

Je třeba se provždy rozloučit s představou československé poválečné demokracie, znásilněné až komunistickým převratem v únoru 1948.

Vůbec nejsilnější předválečná Agrární strana, kritická k Edvardu Benešovi, byla zakázána a jakoukoliv novou stranu mohl ministr vnitra povolit jen po svolení Národní fronty. Až do konce komunistického režimu v roce 1989 proto zcela logicky žádná nová politická strana nevznikla.

Předválečnou strukturu státní správy nahradila zcela nová organizace národních výborů, na mnoha místech připravovaných sovětskými zpravodajskými výsadky a KSČ ještě před koncem války. Edvard Beneš přijal tento požadavek komunistů na okopírování vertikální a z centra řízené soustavy „sovětů“ už na moskevských jednáních v roce 1943.

Sloučení samosprávy se státní správou zničilo přirozené spádové, správní i kulturní prostředí v zemi. Národní výbory tak eliminovaly jakoukoliv samosprávu. Na její místo nastoupil „demokratický centralismus“.

Mimořádné soudnictví nesoudilo podle zákona, ale podle prezidentských dekretů. Masívní znárodňování a vyvlastňování všech podniků nad 50 zaměstnanců probíhalo bez náhrady, neboť, jak pravil Klement Gottwald 25. října 1945 na Václavském náměstí: „ …vedoucí pozice v našem hospodářství přecházejí z rukou národu cizí, zrádné a nepřátelské kořistnické vrstvy do rukou národního celku.“

Všechny profesní a zájmové oblasti byly ještě před koncem roku 1945 vřazeny do jednotného korporativistického modelu společenských organizací: Ústřední rada odborů, Jednotný svaz českých zemědělců, Ústřední národní tělovýchovný výbor, Svaz brannosti. Vedle tuhé cenzury Národní fronta ještě vyhlásila přísný zákaz kritiky prezidenta, vlády, znárodňování, odsunu Němců a Maďarů a – především – Sovětského svazu.

Je třeba se provždy rozloučit s představou československé poválečné demokracie, znásilněné až komunistickým převratem v únoru 1948. Rigidní polodikatura, schvalovaná a prosazovaná všemi povolenými politickými a společenskými subjekty už od května 1945, jí víc než otevírala cestu.


V tématu budeme pokračovat příští týden v dalším textu Jana Urbana, pozn. red.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)