Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Pochod příslušníků Republikanische Wehr. Československo, 30. léta. Foto: Wikipedia / Volné dílo
Wikipedia, zdroj

Jan Urban: Češi nepotřebují mýty, ale pravdu. I tu bolestivou o odsunu Němců a Edvardu Benešovi

POLEMIKA. „Jsem opravdu vděčný předsedovi Společnosti Edvarda Beneše za jakkoliv nesouhlasnou reakci na můj text ‚Prezident ničitel. Je na čase si přiznat pravdu o systematickém teroru a vraždění‘. Bez polemiky není možné dobrat se pravdy. Pokusím se pojmenovat rozdíly v našich přístupech,“ píše publicista Jan Urban v reakci na text historika Pavla Carbola. Oba materiály vyšly v uplynulých týdnech na HlídacíPes.org.

Hned v úvodu jsem upozornil, že není smyslem mého článku posuzovat historickou oprávněnost či politický smysl „vylikvidování německého problému“, jak vyhnání prakticky všeho německého obyvatelstva nazýval prezident Beneš. Celý text pana předsedy však polemizuje právě jen s kritikou odsunu historické třímilionové německy mluvící menšiny z území Československé republiky, tedy s něčím, co tématem článku nebylo.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Zdůraznil to i redakční mezititulek v mém textu, pokládající zásadní otázku „Proč ne civilizovaně“ – jinak řečeno proč, když už v souladu s rozhodnutím vítězných velmocí mělo dojít k odsunu německých menšin ze Střední Evropy, nemohl být prováděn spořádaně, bez státem organizovaného masového násilí – a s vyloučením německých antifašistů a Židů, tedy těch, kdo byli mezi největšími oběťmi nacistického útlaku.

Čeští Němci za republiku

Za vše zlé a tragické, k čemu po válce došlo, si podle pana předsedy mohou Němci sami. Přesnější a určitě poctivější by bylo přiznat, že proti nacismu a Hitlerovi aktivně vystupovaly statisíce sudetských Němců, sociálních demokratů a komunistů.

Ve volbách roku 1935 získala německá sociální demokracie na tři sta tisíc hlasů. Ozbrojené oddíly Republikanische Wehr bojovaly v září 1938 po boku jednotek československé armády s nacistickými ordnery. Po Mnichovu se tisíce z nich spolu se sudetskými německými Židy pokoušely utéci před Hitlerem do československého vnitrozemí. Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům.

Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program.

Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost. Stejně se choval už v březnu 1938 i vůči stovkám Židů, kteří se snažili utéci do Československa v noci po nacistickém anšlusu Rakouska. Během několika dní po záboru Sudet skončilo v nacistických vězeních na deset tisíc sudetoněmeckých antifašistů. Do konce roku jich bylo více než dvacet tisíc.

Teprve šedesát let po válce se česká vláda Jiřího Paroubka dokázala sudetoněmeckým odpůrcům nacismu oficiálně omluvit. Poněkud směšně nicméně zapůsobilo její rozhodnutí vyčlenit trapných třicet milionů korun na zjišťování osobních vzpomínek a dokumentů těchto obětí nacistické i československé nespravedlnosti.

Stonásobně trapnější ovšem bylo vyjádření tehdejšího českého prezidenta Václava Klause, který vládní deklaraci označil za „koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto“.

Pod křídla SSSR? Beneše nikdo nenutil…

Vyhnání statisíců sudetoněmeckých odpůrců nacismu z Československa v letech 1945-1947 je opravdu obtížné ospravedlnit. Už jen proto, že byli pro československý demokratický stát občansky mnohem cennější než čeští a slovenští fašisté a nacističtí kolaboranti. Snad nebudeme popírat, že na území Sudet za dobu války fungovalo více než sto padesát odbojových skupin a od roku 1944 dokonce několik partyzánských oddílů (Waltro, Meerwald) sudetských Němců.

Prezident Beneš prý také nepřipravoval „destrukci právního státu a parlamentního systému“. Těžko přijmout, že k ní došlo tak nějak „samo od sebe“, nebo že i za ni „mohli Němci“. Shodněme se, prosím, na tom, že Beneš už v květnu 1945 v rozporu se svými sliby odmítl jakýkoliv podíl zástupců domácího odboje na politické moci. Že zlikvidoval Ministerstvo národní obrany v Londýně, nechal rozpustit všechny vojenské jednotky ze Západu, včetně leteckých perutí a obrněné brigády a všechny ozbrojené složky předal pod kontrolu Sověty ovládaných komunistů.

Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům. Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost.

Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program. A byl to Edvard Beneš, kdo mlčel a nebránil řádění sovětské vojenské rozvědky SMĚRŠ na území republiky a odvlečení tisíců československých občanů do otrockých lágrů stalinského gulagu.

Už jeho jedenáct memorand pro pařížskou mírovou konferenci v roce 1919 bylo souborem vědomých nepravd a nesplnitelných slibů. Stavět nový stát bez snahy o regionální spolupráci bylo více než neprozíravé. Spoléhat výhradně na ochranu mocností, nejprve Francie a od třicátých let i totalitního Sovětského svazu, už bylo otevřeně naivní.

Beneš zanechal chaos

Československý stát ale oslabovalo především Benešovo autoritářské prosazování naivních a nezodpovědných zahraničně politických doktrín, bránění diskuzím politických sil a nedemokratické blokování a denunciace politických odpůrců, včetně významných představitelů domácího i zahraničního odboje (Karel Kramář, Karel Pergler a mnozí další). Když 5. října 1938 abdikoval, zanechal za sebou jen chaos.

Není také pravdou, že bylo logické, že se do čela československého odboje po vypuknutí druhé světové války „postavil Edvard Beneš“. Do exilu se po Mnichovu odebrala řada československých politiků, kteří okamžitě – na rozdíl od Beneše na učitelském místě v Chicagu – začali organizovat politický i vojenský odboj.

Pokud ještě dnes někdo hájí Edvarda Beneše a Ludvíka Svobodu a troufá si srovnávat jejich postavení a zločiny s Winstonem Churchillem či F.D. Rooseveltem, stačí připomenout, že českoslovenští politici a vojáci se zvěrstev na bezbranném civilním obyvatelstvu dopouštěli po skončení války v době míru.

Nejznámějším byl poslední předmnichovský předseda československé vlády Milan Hodža, politik, který měl podstatně větší respekt (přinejmenším ve Francii a ve Střední Evropě), než měl Beneš. Druhým byl například armádní generál Lev Prchala, který organizoval už v roce 1939 první československé jednotky v Polsku. Beneš je vnímal jako nepřátelské konkurenty. Když se po porážce Francie museli přesunout do Británie, označil některé jejich spolupracovníky britské tajné službě za podezřelé, a ta je nechala zavřít do internačních táborů. Milan Hodža proto raději odešel do Spojených států, kde v roce 1941 zemřel.

Armádního generála Lva Prchalu Beneš nechal degradovat na vojína. Je mimochodem neskonalou ostudou, že armáda současné České republiky nedokázala tuto nespravedlnost dodnes napravit.

Dalším příkladem může být Benešova osobní politická likvidace předválečného ministra Jaromíra Nečase, kterému písemně zakázal návrat do osvobozené republiky pro jeho „protisovětské názory“. Ve skutečnosti Nečas překážel jako svědek Benešova protiústavního pokusu o odstoupení části pohraničí Německu ještě před Mnichovem. O co více Beneš nesnášel nezávislé postoje a diskuze, o to více se ale opíral o československé komunisty s přímým spojením s Moskvou.

Otevřeně účelové pak bylo hned v prvních dnech po příjezdu do Prahy v květnu 1945 uvěznění protektorátního prezidenta doktora Emila Háchy (přes protesty lékařů nebyl umístěn v nemocnici a koncem června zemřel v pankrácké věznici) a dalších protektorátních politiků, především Jana Syrového a Rudolfa Berana. Je víc než symbolické, že se na jejich zmanipulovaném procesu v roce 1947 podílel i pozdější komunistický prokurátor Josef Urválek.

Chceme mýty, potřebujeme pravdu

Pokud ještě dnes někdo hájí Edvarda Beneše a Ludvíka Svobodu a troufá si srovnávat jejich postavení a zločiny s Winstonem Churchillem či F.D. Rooseveltem, stačí připomenout, že českoslovenští politici a vojáci se zvěrstev na bezbranném civilním obyvatelstvu dopouštěli po skončení války v době míru.

Lze snad popřít účelově vymyšlené prodloužení branné pohotovosti státu, rovné válečnému stavu, až do konce roku 1945, spolu s protiústavním a utajeným převedením tří jednotek 4. divize armády pod ministerstvo vnitra, osobní rozvážení těchto jednotek ministrem Svobodou do míst násilného vyhánění nebo přímou účast vojenské kanceláře prezidenta republiky na udílení rozkazů k masakrování civilistů?

Beneš i Svoboda se osobně podíleli na zločinech proti lidskosti. Lze chápat lidskou potřebu mýtů a hrdinů. Je třeba mít porozumění pro všechny, pro koho je opuštění takových mýtů bolestivým a dlouhodobým procesem. Osvobozující pravdu však česká společnost potřebuje víc než mýty. Úkolem historické práce je pravdu odkrývat – ne bránit nepravdu.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře