Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Prezident Beneš na cestě z Anglie do Československa, 1945. Foto: Profimedia
,

Jan Urban: Prezident ničitel. Je na čase si přiznat pravdu o systematickém teroru a vraždění

KOMENTÁŘ. V posledních několika letech se po více než tři čtvrtě století začal konečně prosazovat střízlivější a pravdivější pohled na poválečné Československo a jeho takzvanou třetí republiku. Obraz, který se teprve začíná vynořovat, je děsivý. Stále jasněji z něj vystupuje z dnešního pohledu neomluvitelná zvrhlost sociálního a politického inženýrství, kterému propadla absolutní většina poválečné společnosti a především její reprezentace.

Diktatura, kterou jsme si zvykli nazývat komunistickou, začala ve skutečnosti už v roce 1945; její základy vědomě nedemokraticky stavěli českoslovenští „demokraté“ napříč celým politickým spektrem.

Násilí a teror měly vypadat jako „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným“.

Destrukce právního státu i jeho parlamentního systému byla připravována již exilovou „vládou“ a především „prezidentem“ Edvardem Benešem už v průběhu války. Beneš je přesto dodnes považován za budovatele, obnovitele a symbol poválečné státnosti. Jeho zločiny jsou i dnes zamlčovány a skrývány kvůli nepohodlné a zároveň raději nevyřčené „zásluze“ na tom, že „dokázal zbavit Československo Němců“.

Proč ne civilizovaně

Není smyslem tohoto textu posuzovat historickou oprávněnost či politický smysl „vylikvidování německého problému“, jak vyhnání prakticky všeho českého německého obyvatelstva nazýval sám Beneš. Jde o to, že už v březnu 1944 Studijní skupina ministerstva národní obrany v Londýně předložila propracovaný návrh „řízené revoluce“, opakovaně konzultovaný s prezidentem a velením armády.

Plán předpokládal udržení válečných pravomocí armády, omezení práv a svobod, cenzuru a především násilnou etnickou očistu území obnovené republiky. Ta měla podle plánu začít okamžitě po příchodu branné moci na území státu, ale ještě před ustanovením orgánů státní moci.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Mělo jít o „údobí násilí, teroru a bez oficiální úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů“. Násilí a teror měly vypadat jako „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“

Exilová vláda i prezident si snad mohli představovat, že prosazují „vůli lidu“. Dochované depeše domácího odboje v roce 1944 tvrdě požadovaly „vyhnání všech Němců a Židů“ z poválečné republiky.

Válka je vždy plna nelidských emocí a druhá světová válka byla tím nejstrašnějším, co moderní doba zažila. Nic z toho však nemůže z politické elity sejmout zodpovědnost za zneužití válkou vyvolaných emocí k masakrům civilního obyvatelstva, prováděných cílevědomě armádou v době míru.

Násilná a bezprávní etnická čistka měla masovou podporu společnosti, vítající slepě i zavedení tuhé cenzury, zákaz nepohodlných politických stran či ovládnutí všech mocenských nástrojů státu stalinskými komunisty. Stačilo rozdávat uvolněné byty, majetek a půdu…

Řečeno jinak: když už československá vláda od roku 1943 ve shodě s velmocemi připravovala etnické očištění území republiky, nebránilo jí nic v zajištění civilizovaného transferu německy mluvícího obyvatelstva, včetně jeho legálního vyvlastnění majetku za úhradu – třeba v říšských dluhopisech v držení českých bank.

Namísto toho – z čistě politických důvodů a potřeby – byla armáda demokratického státu vyslána vraždit bezbranné civilisty. Češi a Slováci, pobízeni svými představiteli a státní mocí, se těsně po válce chovali k Němcům podobně, jako se Němci, pod vlivem hitlerismu, chovali k Židům.

Porada k vyčišťovacím akcím

Ostrakizace Němců, včetně desítek tisíc antifašistů, jejich dehumanizace a nastolení teroru, byly součástí předem připravené armádní kampaně, která měla pro jistotu zůstat bez písemných rozkazů a dokumentů neodhalena. Přesto se dochovalo několik desítek dokumentů, které tuto operaci prokazují, včetně slavného a klíčového záznamu porady „k vyčisťovacím akcím“, konané 6. června 1945 přímo u prezidenta republiky Edvarda Beneše.

Ministr obrany Ludvík Svoboda tam tehdy mluvil zcela upřímně: „MNO (ministerstvo národní obrany, pozn. autora) přikázalo nejprve likvidovat jazykové ostrůvky jihlavský a svitavský. Zde se zřizují jakési koncentrační tábory, podle možností četnější a menší, aby Němci mohli být používáni na běžné práce. Jakmile velitelé oblastí dosáhnou svými vojsky hranic, budou tlačit Němce přes hranice. Požádal jsem sovětské velitele, aby nám v tom nečinili potíže. Takovýmto způsobem ale již nyní přechází hranice několik tisíc osob denně s nejnutnějšími zavazadly, někde i s použitím ruských vozidel.“ Byly to tedy akce řízené armádou domněle demokratické země – ne jen „spontánní výbuchy lidového hněvu“.

 

 

Československé vedení chtělo mít „vylikvidování německého problému“ hotové co nejrychleji – ještě před spojeneckou konferencí v Postupimi v polovině července 1945. Během sedmi týdnů byla všechna větší města zcela „očištěna“, přes hranice státu bylo přehnáno více než čtyři sta tisíc lidí a více než jeden milion českých Němců byl držen v nelidských podmínkách v oněch generálem Svobodou zmíněných „koncentračních táborech“.

„Lidový hněv“, „revoluční spravedlnost“, „odčinění Bílé hory“ – propaganda jela na plné obrátky, ale nebylo jí ani potřeba. Násilná a bezprávní etnická čistka měla z dnešního pohledu možná šokující masovou podporu české i slovenské společnosti, vítající ve stejné chvíli slepě i zavedení tuhé cenzury, zákaz nepohodlných politických stran či ovládnutí všech mocenských nástrojů státu stalinskými komunisty. Stačilo rozdávat uvolněné byty, majetek a půdu…

Skoro osmdesát let po válce by pravda dávno neměla bolet.

Téměř osmdesát let po skončení druhé světové války bychom si měli přiznat, že tehdy tak populární „vylikvidování německého problému“ bylo neoddělitelnou součástí likvidace československé demokracie. A že brutalita této etnické čistky byla zcela zbytečná, uměle provokovaná a řízená nejvyššími představiteli poválečného Československa, včetně prezidenta Beneše.

Přes veškerou snahu o utajení se o tom dochoval drsný důkaz v na desítky let zapomenutých výslechových protokolech takzvané Bunžovy komise. V roce 1947 ji ustavil tehdejší parlament k aspoň formálnímu vyšetření informací o poválečných popravách a mučení německých zajatců a civilistů v květnu a červnu 1945, především v Postoloprtech.

Řízeno z vyšších míst

Ze svědectví vyslýchaných příslušníků Obranného zpravodajství, kteří vraždění a mučení řídili a prováděli, se dají vyčíst dvě základní informace. Všechno bylo řízeno z nejvyšších míst a v koordinaci se sovětským velením.

Rozkazy čtyřem příslušníkům OBZ, řídícím vraždění v Postoloprtech, vydával osobně generál Oldřich Španiel, vedoucí vojenské kanceláře prezidenta republiky. Podle zaznamenaných svědectví se generál Španiel se čtyřmi příslušníky OBZ sešel v Praze na utajené schůzce v hotelu Belveder na Letné. Podle svědectví jednoho z nich, Jana Čupky, jim generál Španiel vydal rozkaz, aby „vyčistili rajón, aby se tam mohla přestěhovat divize“.

A dále řekl: „Závidím vám, máte teď velkou možnost. Pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. Čím méně jich půjde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“ Generál Oldřich Španiel 13. srpna 1947 před vyšetřovací komisí tuto výpověď potvrdil.

Mezi stejné „vyčišťovací operace“, které měly u ostrakizovaných Němců a Maďarů vyvolávat strach a paniku, je nutné řadit všechny větší akce a masakry na celém území republiky, u kterých byli příslušníci OBZ a vojáci speciálních jednotek 4. divize – kromě Postoloprt tedy i pochod smrti v Brně, masakr na Švédských šancích, pogrom v Ústí nad Labem nebo vraždění v koncentračním táboře na Petržalce u Bratislavy. Nic z toho nebylo spontánní. Nic z toho se nestalo bez vědomí a rozkazu Edvarda Beneše a Ludvíka Svobody.

Ano, zní to nepříjemně. Češi se po válce chovali k Němcům stejně, jako se Němci chovali předtím k Židům, protože v obou případech společnost schvalovala totální „konečné řešení“. A obě společenství stejně tupě následovala své vůdce do nejstrašnějších diktatur svých dějin.

Ta československá měla svůj počátek dávno před únorem 1948. Skoro osmdesát let po válce by pravda dávno neměla bolet. Dokud ale Edvard Beneš a Ludvík Svoboda budou považováni za hrdiny a ulice či nábřeží ponesou jejich jména, bolest zůstane.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře