Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Edvard Beneš na cestě z Anglie do Československa (1945). Foto: Profimedia
,

Pavel Carbol: Beneš měl pravdu. S Němci jsme se museli rozejít, abychom dnes mohli žít vedle sebe

POLEMIKA. Po přečtení textu Jana Urbana „Prezident ničitel. Je na čase si přiznat pravdu o systematickém teroru a vraždění“ (vyšel v červnu na HlídacíPes.org) jsem o něm dlouze přemýšlel a považuji za nezbytné se k němu vrátit. Závěry v něm prezentované považuji za svým způsobem unikátní, ale bez kontextu a širších souvislostí také za velmi zavádějící.

Moderní dějiny střední Evropy nebyly jednoduché. Přinesly spoustu křivd a dodnes budí vášně. Je proto složité a nelehké je vyváženě prezentovat a objektivně o nich učit ve školách. Článek Jana Urbana si tyto ambice klást nemůže, i když využívá emočně silná fakta.

Představuje je však nebezpečně zavádějícím způsobem. Prezident Edvard Beneš dle Urbana „již za druhé světové války připravoval destrukci právního státu a parlamentního systému…..jeho zločiny jsou i dnes zamlčovány a skrývány….“ (volně citováno z článku).

Hitler a nadšení Němci v Československu

Urban vůbec nezmiňuje, že Beneš nechystal samozřejmě žádnou destrukci, ale snažil se o obnovu předmnichovského Československa, což vůbec nebylo možné očekávat jako samozřejmost. Ona destrukce „právního státu a parlamentního systému“, o níž se Jan Urban zmiňuje, byla provedena totiž ještě před 2. světovou válkou, a to Hitlerem, za mohutného nadšení československých Němců a s jejich podporou.

Jejich taktice nepřijatelných požadavků naopak Beneš k nelibosti veřejnosti vycházel vstříc. Nechtěl, aby ČSR byla vinna rozpoutáním války. Roli, jakou při tom hráli českoslovenští Němci, by se snad Jan Urban styděl bagatelizovat. Všechno jsou to dobře známé a publikované skutečnosti, stačí se třeba podívat na vítání Hitlera Němci v československém pohraničí po mnichovském diktátu na filmových záběrech. Nejedna dnešní hvězda showbusinessu by mu mohla závidět.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Beneš a exilová reprezentace se pak snažili v nově vznikajících poměrech v toku válečných událostí a spojenectví prosadit obnovu republiky. Nic nebylo samozřejmé, Hitler a Němci totiž změnili svou agresivitou a počínáním svět jako nikdo před tím. Navíc Slováci fungovali během války jako Hitlerův oddaný fašistický spojenec, což zjevně také obnově Československa nedělalo nikterak dobrou reklamu.

Kdo jiný než Beneš?

Po vypuknutí války se do čela československého odboje logicky postavil Edvard Beneš. Jiná personální alternativa nebyla, ani Jan Urban žádnou nenabízí. Českoslovenští exiloví představitelé asi měli dost dobrých důvodů, i přes některé výhrady a konkrétní oponenty, se kolem Beneše semknout. Byl to nejen spolu s TGM spoluzakladatel ČSR, ale na prahu druhé světové války v demokratickém světě respektovaná osobnost.

Nebo to chtěl Urban svým textem popřít? S Benešem se setkal ještě před válkou americký prezident Roosevelt a mnozí další vyjadřovali jemu, resp. Čechoslovákům podporu. Vše je dostatečně zachyceno ve velkém množství literatury a Jan Urban ji určitě zná. Nebo si Jan Urban myslí, že se již Československo nemělo obnovovat či nemělo v roce 1918 vůbec vzniknout? Tyto otázky se u jeho úvah nabízejí.

Dnes, s odstupem mnoha desetiletí, nikdo neglorifikuje excesy, které se v prvních poválečných týdnech děly vůči Němcům, tedy i u nás… Byly bohužel důsledkem, jehož příčinu způsobili sami Němci. Z našich pozic pohodlného 21. století se všichni shodneme na odsouzení násilí na německých civilistech.

Další výtkou Jana Urbana vůči Benešovi je to, „že dokázal zbavit Československo Němců“. Při přemýšlení nad kontextem vysídlení Němců se Urbanova slova dají upřesnit. Bylo to přesně naopak, a sice českoslovenští Němci se zbavili Československa, a to k datu mnichovského diktátu na podzim 1938. Ten konec tedy nepřišel až v květnu 1945, to jen došlo k jeho naplnění. Heslo „Heim ins Reich“ z éry jejich cesty vedoucí k rozbití Československa je myslím výstižné.

Samotný proces vysídlení Němců z osvobozeného území Československa (bez Podkarpatské Rusi) je dodnes předmětem vášní, ale i polopravd či téměř konspirací. Za důsledky každé války mohou vždy ti, kteří konflikt vyvolají, resp. prohrají. Tady bychom se snad s Janem Urbanem shodli?

Konec války není hitparádou morálky

Hitlerovo Německo je, jak pevně doufám, ještě stále všeobecně považováno za strůjce i poraženého druhé světové války. K samotnému vysídlení čs. Němců musí zaznít, že Edvard Beneš není autorem tohoto řešení! Ideové porodníky této myšlenky musí Jan Urban hledat mimo československé území. Měl by si dostudovat publikované dokumenty k těmto záležitostem. Bez spojenců, kteří měli po válce Německo rozporcované, a bez jejich souhlasu by se ze střední Evropy těžko trvale dalo vysídlit německé obyvatelstvo.

Generace našich předků v tom měly jasno. Prezident Beneš vracející se osvobozeným územím ku Praze byl grandiózně oslavován obyvatelstvem. Popis tohoto triumfu je autenticky zaznamenán v literatuře z pera mnoha zahraničních novinářů, kteří nešetřili superlativy. Naopak masové demonstrace na podporu čs. Němců se nekonaly vůbec nikde.

Pan Urban by měl také brát v potaz, jaké nálady byly mezi obyvatelstvem, a to nejen u nás, vůči Němcům po skončení války. Na tuto otázku by si měl zkusit sám odpovědět a najít i příčinu, proč tomu tak bylo. Dnes, s odstupem mnoha desetiletí, nikdo neglorifikuje excesy, které se v prvních poválečných týdnech děly vůči Němcům, tedy i u nás. Ty Jan Urban zmiňuje, ale byly bohužel důsledkem, jehož příčinu způsobili sami Němci. Z našich pozic pohodlného 21. století se všichni shodneme na odsouzení násilí na německých civilistech.

Vítězní spojenci deklarovali, že jejich vysídlení má proběhnout spořádaně a lidsky. Jsou známy i situace, kdy se naopak místní obyvatelstvo snažilo Němcům materiálně pomoci nebo zmírnit jejich ponižování, pokud si to objektivně zasloužili svým chováním za války. I tyto mezní situace jsou „pouze o lidech“. Konec žádné války není zrovna hitparádou morálky a doplácí na to vždy civilisté poražené strany. Dominují emoce, nízké pudy a pomstychtivost. Českoslovenští Němci si proto dopili svůj pověstný kalich hořkosti.

Zůstat mohlo být horší než odsun

Urbanovu článku by v těchto souvislostech prospěla i zmínka o řádění německých Werwolfů v závěru války. Jejich akce vůči Čechům byly mnohde až bestiální, protože se mstili za konec nacistického režimu. Jan Urban se snaží rovněž doložit, že již od roku 1943 bylo v podstatě rozhodnuto o poválečném osudu čs. Němců. V té době však nebylo jasné ani to, kdy a jak válka skončí. Jistá také nebyla obnova Československa v předmnichovských hranicích. Urbana možná překvapí, že si Edvard Beneš ve svých exilových úvahách pohrával i s myšlenkou na poválečné odstoupení části pohraničí Německu, pokud nějaké bude, přičemž na zmíněné území by se Němci předem sestěhovali atd.

Ač se to panu Urbanovi, mně nebo komukoliv dalšímu nemusí líbit, pravdu měl Edvard Beneš, který o kvůli válce zkrachovalém soužití Němců s Čechy, ale vlastně se střední Evropou vůbec, řekl: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy.“

Těch úvah byla celá řada. Ohledně zmínky o majetku čs. Němců a jeho vyvlastnění – Janu Urbanovi chybí v článku jedna kardinální informace. A sice jak velké válečné reparace dostalo od Německa Československo, abychom se mohli v debatách odrazit od reálných skutečností. Jednalo se totiž o jednu velkou nulu! Vysídlení z poválečné ČSR bylo pro Němce samozřejmě trestem, je však otázkou, zda by pak život v komunistickém Československu nebyl nakonec horší variantou.

Generace našich předků v tom měly jasno. Prezident Beneš vracející se osvobozeným územím ku Praze byl grandiózně oslavován obyvatelstvem. Popis tohoto triumfu je autenticky zaznamenán v literatuře z pera mnoha zahraničních novinářů, kteří nešetřili superlativy. Naopak masové demonstrace na podporu čs. Němců se nekonaly vůbec nikde. Proč tomu tak bylo, si může také každý zodpovědět sám. I z těchto důvodů se dá vyvodit, proč čs. představitelé chtěli mít po osvobození kontrolu nad Němci, a to pomocí armády.

Selhání armádních jednotlivců je nutno také nahlížet kriticky a je škoda, že komunistická justice neuměla a nechtěla konkrétní viníky potrestat. Urban píše, že byli drženi „v nelidských podmínkách v koncentračních táborech“. Tábory to byly internační, resp. sběrné. Urbanovo označení, že se jednalo o tábory koncentrační, je nutno v kontextu s německými zvěrstvy v Osvětimi a jinde opravit! Širší veřejnost by mohla, v rámci pletení si pojmů s dojmy, získat názor, že v nich byly snad také plynové komory.

Němci dostali potravinové příděly jako Židé za války, byli i jinak diskriminováni apod. Prostě zakusili to, co běžně jejich Říše ordinovala obyvatelstvu obsazených území, speciálně Židům, a to ve všech rovinách. Dnes by to asi zvedlo ze židle řadu lidskoprávních organizací, tehdy to bylo přirozené vyústění situace. Ti bystřejší si odvodí proč.

Nemůžeme naše dnešní, mnohdy salónní a teoretická, měřítka zpětně uplatňovat na naše tehdy žijící předky, kterým se podařilo přežit německý pokus o jejich likvidaci národní i státní. To si já i Jan Urban nebo kdokoliv jiný můžeme představovat pouze laicky a být rádi, že se podobné události netýkají naší současnosti. Navíc vše lze doložit tvrdými daty – počty obětí, materiální a morální škody a jiné.

Beneš měl pravdu

Články bez širšího kontextu vyvolávají mylně názor, že nejtragičtějším dopadem 2. sv. války byl osud čs. Němců, a chybí jen „módně najít dobového německého George Floyda či pokleknout“. Přičemž v podobných článcích jako je ten od Jana Urbana je jejich podíl na rozpoutání celého konfliktu a likvidaci předválečné československé demokracie opomíjen.

Neuvěřitelně odvážná je Urbanova výzva, aby po Edvardu Benešovi, případně Ludvíku Svobodovi, nebyly pojmenovány v České republice žádné veřejné prostory. Pochybuji, že například Američané a Britové zvažují podobně „potrestat“ Churchilla s Rooseveltem, protože v době jejich vlády proběhlo bombardování Drážďan s desítkami tisíc obětí mezi civilisty, o materiálních škodách nemluvě. O násilnostech sovětských vojáků vůči Němcům při postupu na Berlín nelze také napsat nic pozitivního. Byly totiž přímo úměrné chování wehrmachtu v SSSR. Poláci mají v těchto ohledech také jasno a takhle bychom mohli pokračovat. Válka, kterou Němci rozpoutali, se nakonec zkrátka obrátila proti nim.

Ač se to panu Urbanovi, mně nebo komukoliv dalšímu nemusí líbit, pravdu měl Edvard Beneš, který o kvůli válce zkrachovalém soužití Němců s Čechy, ale vlastně se střední Evropou vůbec, řekl: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“ Takže sejděme se a žijme, ale vykládejme historii v souvislostech, byť složitých!


Autor je historik a předseda Společnosti Edvarda Beneše

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře